Vzájemná pomoc v Bejrútu

Rozhovor s libanonským radikálem, který se díky lidové pospolitosti stal anarchistou

Výbuch, který 4. srpna srovnal se zemí bejrútský přístav a zdevastoval značnou část metropole, okamžitě změnil tvář libanonské společnosti. Hospodářská a koronavirová krize, jíž doposud čelila, se proměnila v čistokrevnou katastrofu.

Zkorumpovaná a nekompetentní libanonská vláda čelí masové nespokojenosti dlouhodobě, její liknavost a přešlapování po ničivém výbuchu vedly minulý víkend k výbuchu hněvu a obrovským protestům. Nespokojenci brali útokem budovy ministerstev, zapálili ředitelství nenáviděné Bankovní asociace a desetitisíce lidí zaplnily náměstí Mučedníků, kde přísahali „pomstu“ vládnoucí třídě.

Během snahy represivních složek převzít kontrolu nad městem byly zraněny stovky lidí. Lidé v ulicích věšeli figuríny a pálili podobizny prominentů vlády a Hizballáhu. Premiér Hasan Diáb nakonec ve snaze utišit hněv davů s celou svou vládou rezignoval, což pravděpodobně nebude stačit.

Jenže vedle militantních útoků na budovy ministerstev mají protesty v Libanonu další opomíjenou dimenzi. Jelikož stát nemá síly ani na to, aby zachránil sám sebe, musí se lidé o sebe postarat sami. Druhý den po explozi vyrazil jeden z libanonských radikálů do ulic, aby pomohl s odstraňováním následků katastrofy, a to, co viděl, ho fascinovalo. Situaci popsal následovně:

„Dnes jsme šli s partou kamarádů pomoci lidem uklízet bordel v ulicích. A co vidím? Ryzí solidaritu a vzájemnou pomoc. Lidé si pomáhají, rozdávají zdarma vodu a jídlo. Dělníci – instalatéři, tesaři atd. – nabízejí práci zdarma. Ihned po výbuchu byla sociální média zaplavena posty jako „pokud někdo potřebujete azyl, mám místo, prosím neváhejte“, jelikož 300 000 lidí se náhle ocitlo bez střechy nad hlavou.

Co dělal stát? Nic. Policajti na nás čuměli. Kamarád se zeptal policajta, jestli by nám nepomohl. ,Máme svoje rozkazy.‘ Jasně, taky si polib. Žádný voják, žádný policajt, žádný státní činitel nepřiložil ruku k dílu, lidé si pomáhali sami.

To je ono, stal jsem se anarchistou.“ A anarchistický žurnál Freedom udělal s tímto novopečeným anarchistou následující krátký rozhovor.

Jsi z Bejrútu? Co jsi cítil bezprostředně po explozi? Jak postihla tvé sousedství?

Bydlím v Aley, kousek od Bejrútu, takže nás výbuch bezprostředně neohrozil. Nicméně, země se otřásla a po výbuchu mi asi 15 sekund zvonilo v uších. Hned po výbuchu byla sociální média zaplavena výzvami typu: „Pokud někdo potřebuje azyl, mám místo“, „pokud někdo potřebuje jídlo, pomohu“, „pokud je váš známý nezvěstný, prosím kontaktujte nás“. Přímo přede mnou se rodila Kropotkinova pospolitost.

Upřímně, jsem zničenej. Mám pocit, že byl život před výbuchem krásný, a věřte mi, bylo to hrozný už předtím, tohle jsme fakt nepotřebovali. Úplně všichni jsou naštvaní na vládu, kromě několika slepých ovcí, které ji stále podporují. Nicméně díky tragédii jsme zjistili, že vládu vůbec nepotřebujeme. Pokud mezi námi už loni v říjnu panovala pevná solidarita, teď je ještě silnější.

Hned po výbuch jsi psal, jak si lidé pomáhali, zatímco stát nedělal nic. Můžeš nám popsat podrobněji co jsi během prvních dnů po výbuchu viděl?

Pátého srpna, druhý den po výbuchu, nám kamarádka, bývalá učitelka, poslala na WhatsApp zprávu, že je potřeba pomoci ve čtvrti Mar Mikhaël. Popadl jsem lopatu a vyrazili jsme s ní a dalšími třemi přáteli pomáhat. Když jsme dorazili na místo, byla celá zem modrá, úplně pokrytá střepy. Trochu jsme se prošli po okolí a narazili jsme na stánek, kde se zdarma rozdávalo jídlo, džus, voda a telefonní čísla, na kterých se nabízela pomoc. Pán se mě hned ptal, jestli něco nepotřebuju. Řekl jsem mu, že jsem v pořádku. Pomáhal jsem odklízet dva dny, pátého a šestého.

Od vlády jsem si žádné pomoci nevšiml, na Reddit jsem postnul fotku policajta, jak kouří a čumí na lidi uklízející binec, ale tu fotku jsem nedělal já. Všehovšudy jsem viděl tři policajty, jeden nadával na svou motorku, druhej seděl a čuměl a třetí stál ve dveřích banky. Stát neudělal zhola nic, nepomohl nám a odmítá zahraniční pomoc. Nemá žádnou důvěru. Lidé si pomáhali sami. Každých patnáct minut se mě někdo ptal, jestli nepotřebuju vodu. Šestého srpna jsem viděl muže, jak jede v autě a z okénka pokřikuje: „Naše vláda je nekompetentní.“

Zmínil jsi, že jsi šel pomáhat s kamarády. Jsou ve městě nějaké radikální levicové skupiny a jak na situaci zareagovaly?

Je tu anarchistické hnutí KAFEH! (Volná organizace aktivních anarchistů a anarchistek z Libanonu). Otevřeli komunitní kuchyni zvanou Food not Bombs na schodech věžáku Électricité du Liban (Libanonská elektřina – hlavní producent elektrické energie v zemi).

Teď, když měl stát trochu času na mobilizaci, co dělá?

Hlavním úkolem libanonské armády je bránit Libanon a jeho obyvatele před vnější agresí, udržovat vnitřní stabilitu a bezpečnost, čelit hrozbám narušujícím zájmy země, pracovat na sociálním rozvoji a vykonávat humanitární operace v koordinaci s veřejnými a humanitárními institucemi. Nepouští záchranáře psovody do blízkosti přístavu. To je podezřelé. Pokud chcete slyšet můj názor, myslím si, že vojáci, stejně jako policajti, by si měli uvědomit, že jsou především občané jako my, takže to, co tu děláme, děláme taky pro ně, je to i v jejich zájmu.

Jaká panuje nálada ohledně státních aktivit v posledních dnech?

Absolutní nenávist. Neposlouchají nás, deset měsíců je vyzýváme k rezignaci, říkáme jim, že chceme reformy. Nehnou ani prstem. Místo toho plánují výstavbu přehrady v Bisri přes veškerou opozici společnosti. Odmítají dokonce zahraniční pomoc. Tahle vláda je ztělesněním kakistokracie. Doposud libanonská vláda odmítla pomoc od Lékařů bez hranic, není prý potřeba, pomoc od holandských záchranářů psovodů, kteří se specializují na hledání lidí v sutinách, a také pomoc od Spojených arabských emirátů, které bazírují na tom, aby se pomoc distribuovala skrze jejich ambasádu – po skandálu, kdy se balíčky z Kuvajtu prodávaly na tržnici.

Jaké šance mají podle tebe do budoucna snahy o komunitní sebeorganizaci?

Věřím, že si lidé uvědomují, že stát je pouhá iluze, nelegitimní donucovací instituce, která uplatňuje svévolná omezující pravidla a brzdí lidský pokrok. My ho nepotřebujeme. Je to čtyři dny (od výbuchu po rozhovor) a žádná pomoc se stále nekoná.

Taky si myslím, že by se nyní měl každý podívat na Rousseauovu myšlenku „obecné vůle“, stejně jako na myšlenky předních anarchistických myslitelů, zvláště Kropotkina. Michail Bakunin a Rudolf Rocker jsou taky dobrý, ale Kropotkinova pospolitost nyní dokonale vystihuje situaci.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/interview-mutual-aid-in-lebanon-in-the-wake-of-disaster/

Psali jsme:
https://www.afed.cz/text/7073/libanon-prohlaseni-hnuti-kafeh