Text z roku 2008 od spisovatelky a filmařky Marie Trigony o právě zemřelém Luciu Urtubiovi

Lucio Urtubia se proslavil jako anarchistický bankovní lupič, psanec, přítel André Bretona a padělatel, avšak i přesto se celý život živil jako zedník. Jeho padělky položily na kolena City Bank, falešnými doklady a penězi zásoboval revoluční guerilly po celém světě, osvobodil z vězení jednoho z předáků Černých panterů, chystal únos nacisty Klause Barbieho. V roce 2007 o Luciovi natočili režiséři Aitor Arregi a José Goenaga dokumentární film, to už vedl Lucio život nenápadného penzisty v Paříži.

Otevřený a charismatický Lucio mluví jako skutečný anarchista. Když se ho zeptáte, co to znamená být anarchistou, vyvrací nesprávné ztotožňování s teroristy: „Anarchista je zodpovědná osoba s dobrým srdcem.“ Přesto se neomlouvá za potřebu zničit současné společenské uspořádání. „Zničit určité věci je správné, protože budujete něco, co je nahradí.“

V Jižní Americe má Lucio spoustu starých přátel. Zdroje z falzifikátorské činnosti pomohly stovkám lidí z revolučních organizací utéct do exilu a financovat tajné akce proti krvavým diktaturám, ve kterých v sedmdesátých letech 20. století po celé Latinské Americe mizely tisíce aktivistů, studentů a pracujících. Z prostředků z padělaných cestovních šeků City Bank se financovala partyzánská skupina Tupamaros v Uruguayi, Černí panteři v USA a jiné revoluční organizace po celé Evropě.

Během nedávné návštěvy v Jižní Americe bydlel Lucio v argentinském hlavním městě Buenos Aires v hotelu Bauen, který funguje jako družstvo. Ohromily ho úspěchy pracujících bez šéfů. V hotelu Bauen pracující zavádějí autogestión, neboli samosprávu. Ta byla od zrodu kapitalismu základním kamenem anarchistického myšlení.

Samospráva místo vztahu autorita – podřízenost mezi kapitalisty a pracujícími předpokládá, že pracující uvedou do praxe rovnostářský systém, ve kterém lidé společně rozhodují, vyrábějí a mají v rukou své vlastní osudy, vše ve prospěch komunity. Aby byl takový systém funkční, jeho účastníci musí být pracovití a zodpovědní. Podle Lucia jsou to nejdůležitější vlastnosti, jaké by měli muži a ženy mít. „Anarchistické hnutí vytvořili pracující. Bez práce nemůžeme mluvit o samosprávě. Abychom uvedli samosprávu do praxe, musíme vědět jak dělat věci, jak pracovat. Být bohémem je snadné.“

Lucio vysvětluje, že jeho anarchismus se zakládá na zkušenostech z dob chudého dětství ve fašistickém Španělsku. „Původ mého anarchismu má kořeny v tom, že jsem vyrůstal v chudé rodině. Můj otec byl levičák a skončil ve vězení, protože pro Baskicko požadoval autonomii. To pro mě není revoluce, nejsem nacionalista. Podporou nacionalismu se lidé dopustili mnoha chyb. Když otce propustili z vězení, stal se socialistou. Hodně jsme trpěli. Šel jsem shánět chléb. Pekař by mi ho nedal, protože jsme neměli peníze. Mohu říci, že mě chudoba obohatila. Nemusel jsem vyvinout žádné úsilí, abych ztratil respekt k establishmentu, církvi, soukromému vlastnictví a státu.“

Ve Španělsku vydržel fašismus ještě třicet let po skončení druhé světové války. Stovky lidí byly uvězněny kvůli odporu vůči Francově diktatuře. Odborníci odhadují, že od počátku španělské občanské války v červenci 1936 do Francovy smrti v listopadu 1975 zabili Francovi nacionalisté asi 75 až 150 tisíc příznivců republiky.

Lucio dezertoval z nacionalistické armády a odešel do francouzského exilu, kde objevil anarchismus. Paříž byla v šedesátých letech minulého století nakloněna anarchistickým intelektuálům, organizátorům a členům guerill v exilu. Právě tam se Lucio setkal s členy anarchosyndikalistických odborů Confederación Nacional de Trabajo (CNT). Dychtivě se snažil zapojit do jejich činnosti.

Během prvních let se Lucio ve Francii setkal s legendárním anarchistou a výjimečným guerillovým bojovníkem Franciscem Sabatém. V té době byl Sabaté, jinak známý pod přezdívkou „El Quico“, pro Francův režim jedním z nejhledanějších anarchistů. Francouzská policie Sabatého, který vedl odpor proti frankismu, hledala také. „Když jsem se s El Quicem setkal, byl jsem členem Juventud Libertarias. Mě, nevzdělance, se zeptali, jestli bych Sabatému mohl pomoci. Nevěděl jsem, kdo to je.“ Sabaté používal Luciův dům jako skrýš. Mladý Lucio poslouchal Sabatého příběhy o přímých akcích a hltal veškeré zkušenosti, které mu mohl poskytnout, například informace o metodách vyhledávání infiltrátorů. „Setkal jsem se s guerillovými bojovníky, kteří mě nasměrovali na cestu přímé akce a vyvlastňování. Sabaté mě učil, že mám ztratit respekt před soukromým vlastnictvím.“

Tehdy se Lucio začal účastnit vykrádání bank. O vyvlastňování říká: „Nejsou větší darebáci než banky… [Byl to] jediný prostředek, jak pro anarchisty získat zdroje, aniž by je získávali od průmyslu nebo vládních představitelů. Peníze jsme posílali těm, kteří trpěli pod Francovým režimem.“ Studentské organizace a organizace pracujících dostaly prostředky na organizování se zdola. V ostatních případech se peníze použily na guerillové akce proti Francovu režimu, například na kampaně za propuštění politických vězňů z nacionalistických žalářů.

Lucio vymyslel mistrovský plán na padělání pasů, aby zachránil životy vyhnanců. Španělští státní příslušníci tak mohli cestovat. „Pas pro uprchlíky znamenal možnost uniknout ze země a vést bezpečný život kdekoliv jinde,“ vysvětluje. Disidenti používali falešné doklady nejen v Evropě, ale i v USA a Jižní Americe, aby mohli žít své životy a řídit přímé akce.

V roce 1977 začala Luciova skupina falšovat šeky. Byla to přímá forma odporu proti peněžnímu hospodářství. Lucio, který byl fakticky „šéfem“ jím spuštěné operace, distribuoval šeky a nechal si je proplácet. Šeky se falšovaly daleko hůř než směnky. Lucio si myslel, že by si měli za cíl vybrat největší bankovní instituci na světě – National City Bank. Šeky se distribuovaly různým subverzivním skupinám, které prostředky používaly na financování solidárních akcí. Lucio vysvětluje, že ze šeků „nikdo nezbohatl“. Většina zdrojů se použila na boj. Za tyto šeky se stejným kódem se po celé Evropě inkasovalo ve stejnou dobu.

Luciův mistrovský plán stál City Bank miliony dolarů ve falešných cestovních šecích. Mnozí ale říkají, že se podařilo vyvlastnit mnohem větší částku. City Bank byla vydána napospas padělateli, který ji vyšel tak draho, že musela pozastavit používání cestovních šeků, což zničilo dovolené tisícům turistů. V té době lidé nepoužívali platební nebo kreditní karty. V roce 1980 Lucia zadrželi a našli u něj kufr plný falešných šeků. Během jeho uvěznění City Bank nadále přebírala falešné cestovní šeky.

City Bank začala mít obavy. Představitelé banky souhlasili s vyjednáváním. Lucio měl být propuštěn, jestliže předá tiskové štočky na falešné šeky. Výměna proběhla a Lucio se pro svůj mistrovský plán stal legendou. Ačkoliv jeho padělatelská kariéra skončila ve věku 50 let, nadále žil jako anarchista.

Lucio vždy pracoval jako zedník. „Nejvíc mi pomáhala moje práce. Anarchisté byli vždy pracující.“ Lucio – zedník, anarchista, padělatel a vyvlastňovatel – zanechal podobné poselství jako jeho předchůdci. „Lidé jako Louise Michel, Francisco Sabaté, Buenaventura Durruti, všichni tito vyvlastňovatelé mě učili, jak to dělat. Ne však pro osobní prospěch, ale proto, aby se toto bohatství využilo ve prospěch změny.“ Ve věku 76 let se za své činy neomlouvá. „Vyvlastňoval jsem, což je podle křesťanství hřích. Pro mě je vyvlastňování nutné. Jak říkají revolucionáři: loupež a vyvlastňování jsou revolučními činy, dokud z nich někdo neprofituje.“

Zdroj: towardfreedom.com
Text vyšel v anarchistické revui Existence č. 1/2011

2.8.2020 -ex-

Historie Ze světa Osobnosti