Anarchistická federace

Dát sbohem římskokatolické církvi

Text o vztahu k církvi od našeho sympatizanta

...

Součástí katolické církve se člověk stává na základě křtu. Informace o této události je farářem zapsána do knihy pokřtěných, to aby bylo učiněno zadost také byrokracii. Povětšinou jsou křtěny malé děti, člověk se tak byrokratickou součástí katolické církve stává již v útlém věku. Podle informací katolické církve tak bylo v ČR v roce 2019 pokřtěno 15 151 dětí do jednoho roku, 3643 starších dětí a 1138 dospělých (ZDE). V těchto počtech procentuálně velmi výrazně převažují křty uskutečněné na Moravě.

V církvi

Také já jsem se stal součástí katolické církve jako novorozenec. Byrokraticky jsem se s ní sice rozloučil až po mnoha letech, reálně však mnohem dříve, nebyl jsem totiž praktikujícím katolíkem. To znamená, že jsem asi od svých osmi let z mnoha důvodů přestal chodit na bohoslužby, ke zpovědi a ke svatému přijímání. Administrativní součástí církve jsem však zůstával i nadále.

Z církve ven. I oficiálně…

V roce 2012 se nahromadily netolerantní a nesmyslné výroky papeže Benedikta XVI. V České republice zároveň vrcholil zápas o církevní restituce, na základě kterých poté především římskokatolická církev získala obrovské majetky, díky kterým mohla nadále prohlubovat svůj vliv ve společnosti. Tenkrát nám mj. i Miroslav Kalousek, o kterém ještě bude řeč, vysvětloval, že církvím musí být vráceno to, co jim bylo ukradeno.

V souvislosti s tímto děním nejprve rostl můj údiv nad tím, jak je něco takového možné, údiv se měnil ve znechucení a to pak ve hněv na katolickou církev. Proto jsem se rozhodl učinit symbolickou tečku, tzn. z církve vystoupit oficiálně. Napsal jsem e-mail s žádostí o vyškrtnutí z knihy pokřtěných na příslušnou faru, do týdne mi přišla odpověď, ve které jsem byl instruován, abych „své rozhodnutí a prosbu o vyškrtnutí z Římskokatolické církve zaslal poštou a napsal vlastnoručně a také vlastnoručně celým jménem podepsal včetně data narození a bydliště“. Po odeslání doporučeného dopisu jsem tak přestal být oficiální součástí katolické církve.

Již v následujícím roce by však podobný dopis nestačil, musel bych vyplnit odpovídající formulář (ZDE). V něm bych si měl vybrat jednu ze tří možností: „1) odmítám společenství s členy církve (schizma); 2) chci odpadnout od křesťanské víry (apostaze); 3) popírám některou pravdu, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou (hereze).“ Následkem takového rozhodnutí pak „budu vyčleněn z církve (tj. upadnu do exkomunikace), pročež nebudu moci přistupovat ke svátostem a mít právo na církevní pohřeb.“

Vyplněných formulářů prostě není nikdy dost…

Orel Kalousek

Je zajímavé, že v nedávné době o vystoupení z katolické církve uvažoval i Miroslav Kalousek (ZDE). Bylo to v souvislosti s Hanou Lipovskou, která se stala členkou Rady České televize a kterou nominovala Česká biskupská konference. Kalousek napsal Dominiku Dukovi: „Otče kardinále, Vámi nominovaná osoba se vyjádřila, že nerozumí smyslu veřejnoprávních médií. Ideální kvalifikace pro radní ČT. Díky Vám jsem byl desítky let hrdý na to, že jsem katolík. Kvůli Vám dnes přemýšlím o tom, že z katolické církve vystoupím.“

Bylo by to pro něj jistě těžké rozhodnutí, vždyť nejenže si dle svých slov Duky vážil (asi donedávna?), ale také v rámci restitucí spolupomáhal dát církvi tolik miliard. A nyní tohle, takové rozčarování…

O to hůř, že Kalousek je zároveň hrdým členem Orla. V roce 2018, kdy Sokolové vypískali Andreje Babiše, Kalousek napsal: „Rád bych se poklonil Sokolům a jejich tradici. Jsou to frajeři a vlastenci. Na Velehradě se rozdával Babišův letáček, všichni brblali, ale nikdo nevystoupil a neřekl jasné slovo. Je Suis Sokol.... I když jsem Orel.“ (ZDE) Orel je katolický spolek věnující se sportu, jeho mottem je „… Modli se a pracuj! Modli se a sportuj!“. Pokud si pod tímto heslem mám někoho představit, vidím orla Kalouska. Jak se modlí, pracuje, pak se zase modlí, a aby si odpočinul od dalšího modlení, sportuje, a tak pořád dokola…

Otec kardinál“

Co se Dominika Duky týče, je ovšem pravdou, že i pro mnohé jiné katolíky a křesťany obecně (nejen pro falešného Kalouska, jehož morálnímu zápalu věřím asi jako Babišově poctivosti) je Duka ukázkou toho, jací by představitelé katolické církve být rozhodně neměli. (např. ZDE)

Duka má rád silná a nadnesená slova. Nedávno se během kázání na Velehradě při příležitosti oslav příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu rmoutil nad tím, že je společnost tak rozpolcená. „Společnost nedělí jenom bezradná roztříštěnost politických idejí s vytrácejícími se hodnotami, ale tato roztříštěnost je plně podporována až nesmiřitelnými výpady, většinou mediálními prostředky, především sociálními sítěmi. Ty posílají do ulic manifestanty a svolávají demonstrace. Stavíme a kácíme sochy,“ řekl Duka. „Současný neklid, projevy násilí, vandalismus masových demonstrací zasahují současný svět. Jak dál, ptají se politici, ekonomové, podnikatelé, ale i naše rodiny, naši přátelé. Klademe si tuto otázku i my, věřící křesťané,“ uvedl rovněž. (celé kázání ZDE)

Možná by byla společnost méně rozdělená, kdyby k její rozpolcenosti Duka a někteří další „věřící křesťané“ přestali takovou měrou přispívat. Ale myslím, že Duku spíše než rozpolcenost společnosti trápí to, že ho jako (církevní) autoritu vnímá pouze malá část české společnosti, že ho lidé neposlouchají. V současnosti je tak Dukovou oblíbenou metodou scelování, pochopení a tolerance podávání žalob…

Na Velehradě byla letos také pamětní medailí České biskupské konference oceněna Sylva Bernardová, spoluzakladatelka Hnutí pro život. Tuto organizaci dobře známe. Jeden z jejích projektů se jmenuje „Nesoudíme. Pomáháme“. Tímto heslem se však ve skutečnosti příliš neřídí, když se její představitelé aktivně pletou do cizích životů. Hnutí pro život není opravdu organizací, která by pomáhala odstraňovat trhliny ve společnosti, spíše je prohlubuje, stejně jako jejich idol „Otec kardinál“.

Závěrem

Když dnes přemýšlím nad svým oficiálním vystoupením z církve, kladu si otázku, zda bylo potřeba přistupovat na byrokratické hrátky a vystoupit i oficiálně. Nevím, dnes si říkám, že spíše ne. Např. v Rakousku, pokud bych zůstal součástí katolické církve, musel bych jí odvádět část ze své mzdy. V České republice ale takový zákon samozřejmě není, církev ze mě tedy žádné finanční prostředky neměla.

Církev mě v té době nejspíš ani nezahrnovala do svých statistik, nezvedal jsem tak počty katolických „oveček“. Vypadá to, že sčítání katolíků tehdy probíhalo tak, že každý farář spočítal, kolik věřících chodí do kostela na bohoslužby, součet pak uváděl počet věřících (ZDE).

Přesto však v době, kdy jsem z církve vystoupil, byl pro mě tento krok jakousi terapeutickou katarzí. Štval mě přístup katolíků, kteří mě považovali za součást církve pouze na základě mého křtu, navzdory tomu, jak jsem věc vnímal já („jednou pokřtěný, navždy náš“). Prostě jsem již nechtěl, byť čistě formálně, patřit k takové instituci, jakou je katolická církev.

Svého rozhodnutí vystoupit z církve samozřejmě ani v nejmenším nelituji, i když se jím reálně nic nezměnilo. Můj postoj k církvi zůstal a zůstává stejný – negativní. Také posmrtný trest v podobě ohnivého pekla mě jakožto ateistu nechává chladným. A že mi nebude dopřán církevní pohřeb? I to snad nějak přežiju…


Verze pro tisk 17.7.2020 -fo-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Procházka po Žižkově anarchistickém

12. 9. 2020, Praha

Komentovaná procházka dějinami anarchismu na Žižkově …(více)

8. Anarchistický festival knihy (nové datum)

17. 10. 2020, Praha

Bude na podzim! …(více)