Anarchistická federace

Karl Korsch – přítel anarchismu

Črta ze života marxistického teoretika Karla Korsche (1886–1961) o významu jeho teoretické práce pro anarchismus

Korsch

Koncem minulého roku vydalo akademické nakladatelství Filosofia český překlad textů nekonvenčního marxisty Karla Korsche Marxismus a filozofie. Najdeme v něm Korschovu kritickou analýzu soudobého stavu marxismu v hlavní stati stejného jména – text vyšel původně časopisecky v roce 1923 – a dále čtyři doplňující a navazující studie o marxistickém myšlení z téže doby (1922–1930). Kniha je uvedena rozsáhlým a důkladným pojednáním o Karlu Korschovi z pera spolupřekladatele a editora Jiřího Růžičky. Překlad byl původně dílem neméně neortodoxního českého marxisty Lubomíra Sochora, přítomné vydání je jeho revizí podle nejnovějších kritických edicí Korschových spisů. Pro anarchisty je Karl Korsch pozoruhodný v několika ohledech, připomeneme tu jen dva: při snahách o obrodu revolučního marxismu ve třicátých letech se inspiroval mimo jiné anarchosyndikalistickým hnutím, zejména ve Španělsku; koncem čtyřicátých let hodlal Korsch přeložit do angličtiny Bakuninův spis Státnost a anarchie a doplnit ho obsáhlým komentářem. Vydání knihy si tedy nepochybně zaslouží pozornost anarchistů, jak ukazuje i následující článek, který u příležitosti vydání Korschovy knihy publikujeme. Článek vyšel poprvé v RED AND BLACK (Australia), č. 5, v dubnu 1973. Překlad byl pořízen z textu, zveřejněného na webu libcom.org.

Marxistická trojka

Karl Korsch (1886–1961), který je dnes znovu objevován „novou levicí“, byl jedním z předních teoretiků komunistické levice. Ze tří nejvýznamnějších teoretiků marxismu 20. století – Gramsci, Lukács a Korsch – je Korsch zároveň pro anarchisty nejzajímavější a je také, myslím si, nejvěrnější marxista.

Marxisté dvacátých let 20. století měli o anarchisty zájem zcela jiného druhu než marxisté v jakémkoli jiném období. Důvodem bylo, že na krátkou dobu po první světové válce se marxismus stal revoluční doktrínou, jakou od Marxových dob nebyl a nikdy se znovu nestal (necháme-li stranou jeho použití jako ideologie ve v podstatě rolnických nacionalistických revolucích). V této krátké době sloužila ruská revoluce jako ohnisko, kolem něhož se soustředili levicoví intelektuálové všech odstínů červené i černé, a ti se spojili s anarchistickými a socialistickými dělníky syndikalistické orientace a vytvořili základ nových stran Třetí internacionály. S výjimkou Španělska ztratily anarchistické a syndikalistické organizace všude svou základnu ve prospěch těchto nových stran, z nichž se rychle vyvinuly byrokratické státně-socialistické organizace, které usilovaly o kontrolu dělnického hnutí. Ti anarchisté, syndikalisté a leví socialisté, kteří se drželi původního příslibu ruské revoluce, byli během tohoto vývoje izolováni a vyřazeni a nadřazená organizace strany jim bránila v přístupu k dělnické třídě, která jediná mohla udržet revoluční hnutí při životě. Jednou z obětí tohoto procesu byl i Karl Korsch.

Gramsci, ačkoli byl zastáncem dělnických rad a ve vězení měl tendenci se sdružovat se syndikalisty, se levým oponentem Kominterny nestal. Důvodem se zdá být zaprvé to, že italským problémem nebyla revoluce, ale obrana proti fašismu; zadruhé, Gramsci bojoval proti abstraktním představám o levicovosti Amadea Bordigy, který byl spojen s německou ultralevicí; a zatřetí, uvěznění Gramsciho chránilo před škodlivými vlivy a izolovalo ho od křečí mezinárodního dělnického hnutí. Případy Korsche a Lukácse jsou mnohem jasnější.

Lukács byl členem okrajové buržoazní skupiny (židovská inteligence) v polofeudální zemi (Maďarsko). Před rokem 1917 se zajímal především o literaturu, ačkoli byl ovlivněn Szabóem –intelektuálem, který svůj syndikalismus převzal od Sorela. Není divu, že jeho počáteční pozice jakožto revolucionáře byla utopická a abstraktně ultralevicová; jeho pozdější vývoj k „pravicové“, téměř sociálnědemokratické pozici (Blumovy teze, 1929), byl vcelku pochopitelný vzhledem k tomu, že Maďarsko přestalo být feudální zemí až po roce 1945. Na druhé straně jeho přizpůsobení se stalinismu, jakkoli bylo údajně částečné a „upřímné“, mu lze jen těžko odpustit.

Korschova znalost dělnického hnutí na konci první světové války byla úplně jiného řádu než Lukácsova. Na několika univerzitách studoval ekonomii, právo, sociologii a filozofii. V roce 1911 se stal doktorem práv a odešel do Anglie, kde se připojil k fabiánské společnosti a studoval syndikalismus a cechovní socialistické hnutí. Již tehdy stál v opozici vůči marxistické ortodoxii, která definovala socialismus jako negaci kapitalismu nacionalizací, viděla příchod socialismu jako nevyhnutelný a pojímala marxismus jako čistou „vědu“ oddělenou od praxe dělnického hnutí. Korschova opozice vůči této ortodoxii obracela jeho pozornost ke snahám fabianistů připravovat jednotlivce na socialismus prostřednictvím vzdělávání a k důrazu syndikalistů na uvědomělou činnost pracovníků, jež měla být základem jak revoluce, tak řízení socialistické ekonomiky. Od svých nejranějších článků zdůrazňoval roli uvědomění v boji za socialismus a význam samostatné aktivity dělnické třídy. Po válce své myšlenky dále rozvíjel prací na plánech socializace spojené s dělnickým řízením podniků.

Do strany, ze strany

Na začátku první světové války byl Korsch odveden do německé armády a odešel na frontu, ale zaujal rozhodný protiválečný postoj, a i když byl dvakrát zraněn, nikdy sám nepoužil zbraň. Uvítal vznik protiválečného socialistického hnutí a po válce vstoupil do Nezávislé socialistické strany (USPD). Byl stále v opozici vůči „ortodoxnímu“ i „revizionistickému“ marxismu, a věřil v té době, že se zformoval třetí proud, „praktický socialismus“, reprezentovaný Luxemburgovou a Leninem. Pro tuto tendenci byl přechod k socialismu „uvědomělým lidským činem“. Korsch se stal okolo roku 1924 dostatečným leninistou na to, aby viděl revoluční čin jako akt masové revoluční strany, přesto chápal stranu jen jako prostředek k dosažení přímé demokracie dělnických rad. Ačkoli spolu s většinou USPD vstoupil do německé komunistické strany (KPD), vznesl námitky proti moskevským jedenadvaceti podmínkám Komintery; stavěl se zejména proti požadavku na paralelní nezákonnou organizaci, která by stála mimo kontrolu stranických mas.

Navzdory svým výhradám se Korsch záhy prosadil jako jeden z vůdců KPD. Stal se také redaktorem stranického deníku a poslancem v Říšském sněmu. Vděčil za to své teoretické převaze, neboť ačkoli sociálnědemokratický „marxismus“ vždy odmítal, právnická studia ho dovedla k tomu, aby základy právních systémů spatřoval ve společnosti a v ekonomice. Jeho předchozí studium filozofie, sociologie a ekonomie mu proto během krátkého období osvobození marxismu od ortodoxie dobře posloužilo. Tato situace se však brzy změnila; po roce 1923 byl zjevně na levém křídle KPD; v roce 1924 byla na zasedání exekutivy Komunistické internacionály odsouzena jeho kniha Marxismus a filozofie (vyšla o rok dříve v roce 1923) a v roce 1925 byl zbaven své pozice redaktora; v roce 1926 byl z KPD vyloučen. Podle Matticka zaujímal Korsch k rozvíjejícímu se ruskému státu vždy kritický postoj, ale v počátcích ruské revoluce věřil, že ji musí jako revolucionář podporovat, neboť se proti ní semkly všechny reakční síly. Navíc, ačkoli ruská revoluce musela být nutně kapitalistická, to znamená, že jejím posláním bylo rozvinout v nerozvinutém Rusku kapitál a proletariát, měla stále revoluční význam, pokud by dokázala pokračovat v prolomení světového systému směrem na západ, do Německa. Jakmile Rusko dosáhlo s Německem a dalšími kapitalistickými mocnostmi vzájemné dohody a proměnilo Komunistickou internacionálu v nástroj prosazování svých národních cílů, musel se revolucionář s Ruskem rozejít.

Přehodnocení marxismu

V roce 1926 se tak Korsch připojil k „Rezolutní levici“ – krajně levicové skupině, namířené proti nové ruské byrokracii a jejímu německému spojenci, KPD. Ještě dříve byl rovněž v kontaktu i se Sapranovem, členem skupiny „Demokratický centralismus“ v ruské komunistické straně, která věřila, že ruský proletariát by se měl s bolševiky rozejít. (Korschovy názory na tyto otázky lze nalézt v článku Paula Matticka, publikovaném ve francouzštině. Velmi podobné názory lze nalézt ve Společnosti spektáklu Guye Deborda v kapitole „Proletariát jako subjekt a reprezentace“.)

Korschovy politické články o bolševismu zatím bohužel nejsou v angličtině k dispozici. Máme ale většinu jeho článků o marxistické teorii a ty jasně ukazují, proč k takovému rozštěpení muselo dojít. Ve své práci z roku 1923 Marxismus a filozofie Korsch prohlásil, že se snaží „obnovit“ správný marxistický postoj k této otázce stejným způsobem a pro stejné revoluční účely, jako obnovil Lenin marxistický postoj ke státu ve Státě a revoluci (brožura, kterou ostatní bolševici označili za „anarchistickou“).

Ve skutečnosti udělal to, že ukázal, jak se stal marxismus ideologií dělnického hnutí: protože podle Korsche nebyl marxismus, ať už ve své „filozofické“ formě před rokem 1848 nebo ve své „vědecké“ podobě po roce 1848, ani vědou, ani filozofií, ale byl buď teoretickým uvědoměním proletářské revoluční praxe, anebo byl „marxistickou“ ideologií s praxí nesouvisející, nebo dokonce kontrarevoluční praxi zakrývající. To vše bylo situováno do souvislosti s prudkým útokem na ortodoxní marxismus Kautského, a proto, jak řekl Korsch, to bylo proti druhé Internacionále a pro třetí Internacionálu. Vyjádřením těchto věcí pošlapal Korsch všechno, co bylo marxistické ortodoxii, německé nebo ruské, sociálně demokratické nebo bolševické, drahé.

Když se v roce 1930 Korsch vrátil k tomu, aby na svou obhajobu napsal protikritiku, měl v tom, co se stalo, zcela jasno. Bylo mu známo, že byl uznán „vinným“ odchylkou od vznikající marxisticko-leninské ortodoxie založené na Kautském a Plechanovovi. Podle Rusů existovala materialistická marxistická filozofie (uvedená v Leninově Materialismu a empiriokriticismu) a také marxistická věda, kterou měli podle Kautského přinést proletariátu zvnějšku buržoazní intelektuálové (jak je vysvětleno v Leninově Co dělat?). To, co Korsch považoval za nový, třetí proud marxismu, byla tedy jen nová ideologická varianta staré marxistické ortodoxie. Zvláštnosti bolševismu byly pouhým odrazem zvláštních úkolů, které měla ideologie plnit v nerozvinutém Rusku. Tento objev ideologické povahy komunistické teorie a kolaps všech revolučních marxistických dělnických hnutí tváří v tvář kontrarevoluci vyvolal celkové přehodnocení marxismu.

Studium anarchismu

Pro Korsche byla marxistická teorie obecným výrazem existujícího revolučního hnutí. V kontrarevolučních obdobích se mohl marxismus dále rozvíjet ve svém vědeckém obsahu, ale jakmile se vyvinul v čistou vědu oddělenou od svého spojení s proletářským hnutím, měl sklon stát se ideologií. Spojení mezi teorií a praxí tedy nemělo nic společného s aplikací vědy, ale znamenalo jednoduše, že tato teorie artikulovala uvědomění praktického revolučního hnutí. K opětovnému navázání spojení bylo zapotřebí existence proletářského revolučního hnutí a očištění marxismu od všech jeho ideologických a buržoazních prvků. Jediným hnutím, které tomuto popisu v Evropě třicátých let odpovídalo, bylo španělské anarchistické hnutí, a proto Korsch, zatímco pokračoval ve své práci na marxistické teorii, studoval také Bakunina a anarchismus.

Korsch ve své práci z roku 1923 zdůraznil, že raný marxismus je pokračováním revoluční teorie buržoazie, hlavně německé idealistické tradice, v novém kontextu. V článku „Teze o Hegelovi a revoluci“ z roku 1930 se k této otázce vrátil a přehodnotil jak hegeliánskou, tak marxistickou teorii. Hegeliánská filozofie nebyla jen revoluční filozofií buržoazie; byla to filozofie závěrečné fáze buržoazní revoluce, a tedy také filozofie restaurace. Dialektická metoda proto není čistě revolučním principem, jak si představovali marxisté. Vytvoření teorie proletářské revoluce na základě „materializované“ dialektiky je pouze přechodnou fází dělnického hnutí. Marxismus není teorií nezávislé proletářské revoluce, ale teorií proletářské revoluce, která se vyvinula z revoluce buržoazní, a tato teorie ukazuje její původ: je stále poskvrněna buržoazní revoluční teorií, to jest jakobínstvím. Z toho plyne, že marxistická politika zůstává na oběžné dráze buržoazní politiky. Jak Korsch výslovně uvedl ve svých „Deseti tezích o dnešním marxismu“ z roku 1950, marxismus bezpodmínečně dodržuje politické formy buržoazní revoluce. Od buržoazní politiky se dokázaly odtrhnout pouze anarchistické a syndikalistické hnutí, a to formou rozchodu s politikou jako takovou.

Proti státu

Pouze tato hnutí byla v praxi stále revoluční. Pro Korsche bylo důležité, že tato hnutí dokázala stále udržovat ideál všude jinde obětovaný, ideál solidarity třídy povýšený nad bezprostřední hmotné zájmy, a postavit své základy na vlastní aktivitě dělnické třídy, jak je vyjádřena v principu přímé akce.

Když v roce 1936 vypukla španělská občanská válka, podporoval Korsch pokus bojovníků CNT o zavedení dělnické správy podniků v opozici vůči politické linii pravicových socialistů, stalinistů a buržoazních republikánů. Tento jeho vývoj směrem k syndikalismu šel, na rozdíl od ortodoxního marxistického socialistického postoje, paralelně s jeho reinterpretací marxismu.

Přestože Korsch zůstal marxistou, stával se jeho pohled na marxismus stále kritičtějším. V roce 1960 zcela odmítl chápat marxismus jako jedinou teorii proletářské revoluce a učinil Marxe jedním z mnoha předchůdců, zakladatelů a protagonistů dělnického socialistického hnutí. V roce 1961 pracoval na studii o Bakuninovi a věřil tehdy, že základem revolučního přístupu v moderní buržoazní epoše bude etika, kterou Marx odmítl jako „anarchistickou“. Ve svých deseti tezích z roku 1950 kritizoval také marxistické přeceňování role státu jako nástroje sociální revoluce a dvoufázovou teorii socialismu, díky níž je skutečná emancipace dělnické třídy odsunuta do neurčité budoucnosti. Výslovně tak odmítl prvky marxismu, které jej oddělují od anarchismu.

Korschova životní práce je jak expozicí, tak kritikou marxismu z politického hlediska blízkého anarchismu. Ačkoli marxismus není, jak Korsch sám ukázal, pro moderní revoluční hnutí dostatečný, studium Korschova vlastního marxismu umožňuje zachovat nejlepší prvky dědictví klasického dělnického hnutí.

 

Přeložil -čp- (mezititulky redakce)


Verze pro tisk 23.6.2020 A. R. Giles-Peters
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Bezpeněžní zóna

17. 10. 2020, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. Je spousta nevyužitých nebo nepotřebných věcí, které mohou být jinými lidmi smysluplně využity. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme