Taky čtete za karantény detektivky? Jak je to se zločinem na pozadí kapitalistických vztahů?

Co mají společného detektivky a sociální revoluce? Není snad čtení a psaní příběhů tohoto žánru prostředkem úniku od skutečných problémů, úniku od života? Nejsou snad jejich hrdinové supermany bránícími politický pořádek a kapitalistické vlastnické vztahy?

Samozřejmě, že čtení detektivek může sloužit jako únik od skutečnosti: komu z nás by se aspoň na chvíli nechtělo zapomenout na nechutnou jednotvárnost a stereotyp každodenního života v kapitalismu? A přece se detektivky neomezují jen na tohle. Skrývá se v nich ještě něco.

Počátky detektivek je třeba hledat v sociální kritice. První detektivní román Dobrodružství Caleba Williamse (Things as they are, or the Adventures of Caleb Williams) napsal v roce 1794 jeden z prvních anarchistů William Godwin. Autor použil historii jedné vraždy a jejího vyšetřování Calebem Williamsem k tomu, aby podrobil radikální kritice despotismus společnosti, v níž zákon slouží jenom jako zbraň z arzenálu vládnoucí vrstvy.

Caleb slouží u aristokrata lorda Falklanda a náhodou zjistí, že lord spáchal vraždu, za niž byl uvězněn jiný člověk. Přestože se nechystá svého pána odhalit, Falkland ho nechá uvěznit za lživé obvinění. Caleb uteče, ale je nemilosrdně pronásledován. Aby se zachránil, řekne pravdu a lord je nucen se přiznat ke zločinu. Dokonce i po smrti Falklanda mučí Caleba Williamse výčitky svědomí, protože Falklanda považuje za produkt zločinného společenského systému a lituje své role při smrti aristokrata.

Dobrodružství Caleba Williamse má všechny prvky klasické detektivky, ale současně nekompromisně kritizuje sociální nespravedlnost a zkorumpovaný systém soudnictví. I zločin i samotný zločinec jsou tu produkty existujícího systému.

Za pomoci tržní výroby kapitalismus kontroluje to, co nemůže zakázat a potlačit stát. Kapitalismus mění nové myšlenky a směry ve zboží a zbavuje je tak revolučního obsahu. Právě tak naložil i se sociálně kritickým románem. Detektivní román se změnil v nástroj zachování existujícího pořádku – to v jeho prospěch hrdinové řeší kriminální záhady.

Klasickým příkladem je Sherlock Holmes. Jestliže Godwin použil detektivní žánr, aby vysvětlil, jak funguje společenský mechanismus, jak funguje ekonomická, politická a justiční moc (Caleba bylo potřeba nejprve nazvat i podtitulem Věci, jak se mají), Conan Doyle předkládá čtenáři tajemství jako intelektuální hlavolam. Napodobením stylu soudobých vědeckých výzkumů vypracoval základy dnešní detektivky. Ovšem jeho tajemný detektiv Holmes je samotář, stojící nad okolní společností, svým způsobem nietzscheovský nadčlověk, schopný rozluštit tajemství dokonce i tehdy, když kapitulují síly „zákona a pořádku“. Je dokonalý „expert“, předchůdce „specialistů“ a manažerů, kteří dnes kontrolují celý náš život. A brání vládnoucí vrstvu.

Ještě dále v tom zašla skvělá Agatha Christie. Jestliže Holmes pomáhal jednotlivým reprezentantům vládnoucí kasty, pak v románech Agathy Christie je pod ochranou způsob života vyšších vrstev britské společnosti. Hrozba přichází zvenčí, zvláště od představitelů „nižších tříd“, kteří neznají své místo nebo ho neuznávají. Skutečná inovace, kterou Christie přinesla, spočívala v tom, že vyšetřování u ní nevedl jen odborník, ale i obyčejná „stará dáma“ – slečna Marplová.

V dobách převládající reakční formy detektivek se objevil i jeden revoluční pokus vytvořit příběh zločinu prostřednictvím sociální kritiky. Řeč je o románu Franze Kafky Proces, který ovšem obvykle není mezi detektivky řazen.

Hlavní postava románu K. je obviněn jakousi tajemnou institucí ze spáchání nejasného zločinu, o němž nemá jasno ani on. Neúspěšně se pokouší dosáhnout spravedlnosti u despotické a absolutní moci, s níž dokonce ani nemůže přijít do přímého kontaktu. Vyvrcholením je pak naprosté rozčarování K., ztráta veškeré lidské důstojnosti a jeho zvířecká poprava.

Kafka spojil osobu detektiva a obviněného do jedné postavy a ukázal, že moc, byrokracie, autorita fungují jen ve vlastním zájmu. K. nespáchal žádný zločin – přinejmenším zločin, z nějž je obviněn, není ani pojmenován. Ústředním tématem Kafkova příběhu je zvůle a iracionalita státní moci.

Proces je drtivá kritika moci. Ne nadarmo byl zřejmě Kafka v kontaktu s českými anarchisty. Jeho pokus dodat radikalitu příběhům o zločinech však zůstal v Evropě otřásané válkou a revolucí výjimkou.

Další vážný pokus vrátit detektivce její sociálně kritickou roli uskutečnila skupina spisovatelů, která se sešla kolem amerického detektivního časopisu Černá maska.

Nejplodnějším z nich byl Erle Stanley Gardner, který se stal jedním z nejúspěšnějších autorů detektivek v historii americké literatury. Vytvořil nezapomenutelnou postavu advokáta Perry Masona. Gardner postavil detektivky na několika klíčových prvcích – dialozích, ději a zápletce. A udělal to tak dobře, že Raymond Chandler později převzal některé části zápletky z jeho Případu nebezpečné vdovy do svého románu Sbohem buď, má lásko. Rané romány o Perry Masonovi jsou radikálně zaměřeny. Proslavený advokát v nich obhajuje pronásledované před nespravedlností a prodejnou policií (jako to dělal kdysi sám začínající advokát Gardner).

Ve stejné době spolupracoval s Černou maskou Dashiell Hammett. Ten pracoval jednu dobu v detektivní agentuře Pinkerton, založené v 19. století a „proslavené“ spoluprací na stávkokazectví a střelbě do dělníků. To, co tam Hammett viděl a zažil, mu umožnilo pochopit skutečnou podstatu kapitalistické společnosti a přivedlo ho to ke komunistickým názorům. Napsal několik románů, mezi nimiž vyniká Rudá žeň, téměř neskrývaná alegorie všeobecné kapitalistické prodejnosti vedoucí k sociální revoluci. Toto dílo je ovšem méně známé než jeho pozdější knihy Maltézský sokol nebo Hubený muž. Hammett je považován za otce nového pojetí žánru – takzvané drsné školy. Položil tak základy skutečné proměny dobového detektivního žánru, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Raymond Chandler. Ten zdokonalil jazyk detektivky zavedený Hammettem pod vlivem skvělého amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda.

Slova a obrazy používal mimo obvyklý kontext a dával jim ostrost břitvy, čímž vytvořil styl, jenž vyvolával nadšení u takových vynikajících spisovatelů, jako byl Sartre nebo Camus, a ovlivnil celou generaci spisovatelů, mezi něž patřil například James Hanley.

Pozadím detektivních příběhů Hammetta a Chandlera je americký „suchý zákon“ 20. a 30. let. Ten změnil obraz zločinu v USA, setřel rozdíl mezi různými druhy zločinnosti, vedl k jejímu rozkvětu a proměnil korupci v policejním aparátu a soudnictví v systém.

Chandler kritizoval bezmocnost tradiční detektivky ve vynikajícím eseji Prosté umění vraždy. Hrdina Chandlerových příběhů Phill Marlow slouží jako prostředník, který čtenáři předvádí onu všeobecnou, systémovou prodejnost. Pracuje na objednávku boháčů a mocných, kteří nejsou o nic míň zločinci než obyčejní bandité, s nimiž se ostatně často paktují.

Chandlerovu metodu převzal i Ross Macdonald. Jeho detektivky jsou tvrdým obviněním soudobého kapitalismu. V jeho jazyce je nemálo paralel s Hammettem a Fitzgeraldem a sociální kritika v jeho románech je založena na vlivu sociálních podmínek na jednotlivce.

Macdonald často spojuje sociální a psychologické následky válek a zločinů, spáchaných mnohem později. Jako by ukazoval vliv militarismu na další generace. Mladí lidé jsou u něj často na vážkách mezi čestností a zločinem, nadějí a zoufalstvím. Nicméně Macdonald do nich vkládá naději na sociální změnu.

Ukazuje i vztah mezi kapitalismem a ničením přírody. V románu Pohřešovaný ohrožuje předměstí Los Angeles lesní požár a v tomto kontextu Macdonaldův hrdina Lew Archer vyšetřuje případ vraždy a zmizení. Ekologická katastrofa hrozí zvenčí a prázdnota a odcizení bohatých rozdělují společnost zevnitř. Macdonald spojil oba faktory dohromady: vychází najevo, že k požáru vedla vyšetřovaná vražda. Stává se tak zjevné, že vztah člověka k člověku je bezprostředně spojen se vztahem člověka k přírodě.

Tradice sociálně kritické detektivky existují i v dalších zemích. Známý francouzský autor detektivek a „černých románů“ Léo Malet byl v mládí surrealistou a anarchistou. Anarchistům je také věnováno několik jeho románů, například Mlha na Tolbiackém mostě a Bláznivá léta Nestora Burmy. Předobrazem novináře, který pomáhá při vyšetřování Maletovu hrdinovi Nestoru Burmovi, byl André Colomer, jenž ve 20. letech redigoval noviny francouzských anarchistů Le Libertaire. Samotný Burma svým nonkonformismem připomíná Chandlerova hrdinu Philla Marlowa.

Z pozdějších detektivek se proslavila Vražda na památku z roku 1984, kterou napsal libertinský socialista Didier Daeninckx. Podobně jako Macdonald tu autor spojuje individuální a společenský zločin. Po vraždě spáchané v roce 1961 v době demonstrací za nezávislost Alžírska v Paříži následuje o dvacet let později vražda syna oběti. Odhalení zločinu ukazuje spojitost mezi policejním zúčtováním s Alžířany a deportací Židů do nacistických táborů smrti během druhé světové války (kniha dávno před odsouzením Maurice Papona otevírá případ tohoto kolaboranta a následně úspěšného státního úředníka, poslance a ministra).

Detektivky tak můžou být nejen útěkem od skutečnosti, ale i zrcadlem společnosti. Podobně jako vyšetřovatel rozkrývá sociální, politickou a ekonomickou podstatu zločinu, revolucionář se pokouší odhalit sociální, ekonomickou a zločinnou podstatu existujícího systému.

Čtení nezmění svět, ale může nám dodat sílu v našem boji.

Redakční apendix

Ne všechny výše uvedené tituly byly přeloženy do češtiny, ale vynahradit by nám je mohla švédská levičácká autorská dvojice Maj Sjöwallová a Per Wahlöö, jejichž romány o zločinu (jak sami specifikovali žánr, kterému se věnovali) vyšly v češtině či slovenštině snad všechny a kritický pohled jim nechybí o nic míň.

Když už byla řeč o nedetektivce Franze Kafky, připomeňme i skorodetektivku, ve které ostatně také nechybí zločin, zločinci, vyšetřování, a všechno tohle tvoří rámec zcela jedinečného příběhu: příběhu zapatistů. Autory této knihy nazvané Nepohodlní mrtví jsou dvě známé osobnosti současného Mexika – revolucionář Subcomandante Marcos, bez nějž by stěží vznikla mezinárodní odezva a podpora zapatistického povstání, a historik a spisovatel Paco Ignacio Taibo II. „Nepohodlní mrtví dávají lekci všem, kteří věří, že o klíčových politických tématech rozhodují voliči hlasem ve volebních urnách. Jsou výsměchem ideálu demokracie v tom, že ukazují, jak v reálné podobě existuje,“ píše se v doslovu k českému vydání. „Text čtenáře pohltí, přestože pojednává o tématech jako neoliberalismus, stát, politicko-ekonomické elity, sociální hnutí či politika paměti, které zpracované v podobě politologického traktátu unudily k smrti již tisíce čtenářů.“ Víc snad není třeba dodávat. Leda snad to, že vydání Neviditelnchý mrtvých představuje vůbec první překlad z Marcosovy beletristické tvorby do češtiny a že ho iniciovala Anarchistická federace.

A kdyby vám i detektivky připadaly na dnešní dobu moc dlouhé, s tou spoustou stránek a písmen, máme pro vás ještě doporučení velryby ze Zahrady Jiřího Trnky: „Číst, více číst časopisy, nejméně dvacet pět deka denně.“ Velryba měla prostudováno přes šest a půl tuny časopisů, tj. 653 024 kilo vědomostí.

Originál na http://aitrus.info/node/184 vypátral inspektor colombo.

Vyšlo v Existenci 4/2016.

6.5.2020 -cw-

Kultura