Anarchistická federace

Duch Frestonie

Squateři z Frestonie deklarovali nezávislost na Spojeném království Velké Británie a Severního Irska už v roce 1977

Frestonia

V roce 1977 vyhlásili squateři z Freston Road v Notting Hillu, což je část Londýna, nezávislost na britském státu. Tváří v tvář hrozbě evikce na příkaz Rady velkého Londýna (Greater London Council, GLC), dospěla tato komunita k názoru, že nejlepší způsob, jak se vyhnout nátlaku, který na ně byl vyvíjen, bude prostě zcela se od původce tohoto nátlaku osvobodit. Intervenovali tedy u OSN a vyhlásili mikrostát o rozloze 1,8 akru s názvem „Svobodná a nezávislá republika Frestonie“ (The Free and Independent Republic of Frestonia) – která, aby byla kompletní, měla i svoje vlastní poštovní známky, víza a pasy.

Asi stovka občanů Frestonie variovala od různých herců, umělců a drogově závislých až po normální londýnské příslušníky dělnické třídy a nejrůznější bohémské pobudy. Dramatik a jeden z prvních londýnských graffiti umělců Heathcote Williams byl velvyslancem ve Velké Británii, David Rappaport (herec, který účinkoval jako Randall, král trpaslíků ve filmu Terryho Gilliama Zloději času) byl ministrem zahraničních věcí. Dvouleté děcko jménem Francesco Bogina-Bramley bylo ministrem školství.

Kdyby se taková věc stala dnes (ale pravděpodobně by se nestala, protože squating v rezidenčních budovách je něco, za co vás dneska můžou zavřít do vězení), policie by pravděpodobně za pomoci beranidel vnikla dovnitř s příkazy k evikci. Ale tehdy nebyl život v opuštěných budovách zjevně pokládán za tak strašlivý přečin, za jaký ho mají dnes. Ve skutečnosti dokonce i toryovský poslanec parlamentu Geoffray Howe – nejdéle sloužící ministr kabinetu Margaret Thatcherové – napsal obyvatelům Frestonie dopis, vyjadřující jim podporu: „Sotva se mohu zmýlit, když připustím, že na mne vaše aspirace zapůsobily.“

Fotograf Tony Sleep, který dokumentoval dobu existence Frestonie sérií fotografií, byl jedním z prvních obyvatel tohoto mikrostátu:

„Pracoval jsem tou dobou pro alternativní pracovní agenturu, zvanou Gentle Ghost,“ vypráví Tony Sleep. „Čtvrť Notting Hill byla tou dobou plná všech možných vznikajících projektů kontrakultury, a to byl důvod, proč jsem se tam přestěhoval. Rozešel jsem se tehdy s přítelkyní a nastěhoval se do jednoho ze squatů na Freston Road, které se tam začaly objevovat.“

Předtím než se Notting Hill stala ztělesněním gentrifikace – a oblíbeným místem výskytu finančních manažerů, italských turistů a řemeslných výrobců svíček –, nebyla zrovna vyhledávaným místem k bydlení. Dneska je možné si představit, že by tu někde mohl vydělávat rekreační komplex pro domácí mazlíčky, býval to ale hašišem provoněný areál rozpadajících se budov a zpustlých dvorků – dokonalá živná půda pro zrod kontrakulturní scény.

„Notting Hill byla v té době neuvěřitelně živá čtvrť,“ říká Tony. „Celá ta oblast vřela politickými konflikty kvůli právům menšin, rasové nenávisti, nátlakovým skupinám… říkejte tomu, jak chcete. Lidé chtěli experimentovat s různými způsoby bydlení. V žádném případě to nebylo gentrifikované místo jako dnes, plné komerčních bankéřů. Většina Notting Hillu byla slum.“

„Pouliční umělci z Frestonie vždycky přitahovali hordy dětí z okolních baráků,“ píše Tony. „Squatery většinou opovrhovaly, ale milovaly oheň. Každou chvíli někdo zapálil staré ojeté pneumatiky nebo auta nebo jenom smetí, prostě proto, aby mohly pozorovat, jak přijedou hasiči.“

Boom obecních bytů a s tím spojená výstavba věžáků v šedesátých letech způsobily, že se objevily celé ulice s řadovými domky odsouzené k tomu zůstat po zbytek desetiletí i na počátku 70. let prázdné, což vedlo k situaci, která značně usnadnila velkoplošný squating v hlavním městě. Nicméně jak začaly na celou oblast dopadat sociální problémy z krachujících nových sídlišť, začalo také vznikat napětí mezi squatery a v poslední době přestěhovanými trvalými obyvateli.

„S místní komunitou to bylo těžké,“ připomíná Tony. „Většina z nich moc šťastná nebyla – snili o tom, že nebudou muset řešit problémy spojené s těmi nemovitostmi ze 60. let, což jsme dobře věděli. Ano, bylo krásné uniknout těm depresivním a hrůzostrašným barákům, které jsme potom zasquatovali, ale myslím si, že lidi byli dost naštvaní z toho, když viděli ,bandu vyžírků‘, kteří přišli a obsadili jejich bývalé domovy. Měli jsme společné zahrady. Bydleli jsme v přízemí. Oni žili ve dvacátém patře paneláku s rozbitým výtahem a na své bývalé domovy se dívali dolů z okna.“

„Byla to taky třídní věc,“ pokračuje Tony. „Oblast rozkládající se okolo Freston Road obývala chudá a skutečně pracující třída. Byla to průmyslová oblast plná drsnejch dvorků… spousta gangsterů. Všude samá opuštěnost a chudoba. Mezi námi a lidmi, kteří si mysleli, že jsme přišli a ukradli jim jejich baráky, ve kterých by – v jistém smyslu – byli raději zůstali, byla ohromná kulturní propast.“

Domy na Freston Road byly obsazeny squatery o čtyři roky dříve, než se rozšířila myšlenka vyhlásit místní nezávislost. Načrtnul ji Nick Albery – kulturní agitátor a později kandidát Zelené strany – a byla inspirována klasickou komedií z roku 1949 Pas to Pimlica, ve které vybuchne nevybuchlá bomba z druhé světové války a přitom vyletí do vzduchu staré dokumenty, které prohlašují Pimlico za součást Burgundska a jeho obyvatele za čestné „Bur-gunďany“, a oni tuto identitu přijmou s odhodlanou a opojnou chutí.

„Rada velkého Londýna rozhodla, že všechny ty špinavé squatery vykopnou, baráky strhnou a nechají tam volné pole pro vznik rumiště,“ říká Tony. „Nebyli jsme z toho moc nadšení. Neexistoval žádný plán, žádný větší projekt na výstavbu alternativního bydlení. Chtěli prostě jenom to místo vyčistit.

Otcem celé té myšlenky byl Nick, spolu s Davidem Rappaportem a Heathcotem Williamsem. Byl tu taky chlápek jménem Mick Saunders, který potom napsal knihu Alternativní Londýn, kontrakulturní kompendium všech těch věcí, které se odehrály v 70. letech. Ti čtyři celou tu věc vymysleli. Vypůjčili si šestnáctimilimetrovou kopii filmu Pas do Pimlica, uspořádali místní promítání pro každého, kdo chtěl přijít, a řekli: ,Mohli bysme to tak udělat?‘ A každý řekl: ,Jo, jo, myslím, že by to šlo.‘ Byla to odpověď ve vlastním zájmu, která vycházela z pocitu ohrožení. Ale bylo to také ohromné divadlo a fantastická reklama.“

Nezávislost byla vyhlášena 31. října 1977. Díky následné pozornosti médií shledala Rada velkého Londýna o dost obtížnější než kdykoli předtím prosadit na daném místě celoplošnou demolici. Šéf Rady velkého Londýna sir Horace Cutler napsal obyvatelům Frestonie dopis, kde tvrdil: „Kdybyste neexistovali, bylo by nutné si vás vymyslet.“ Nick Albery mu na to odpověděl: „Jelikož existujeme, proč je nutné nás zničit?“

Existují určité věci, které potřebuje každý suverénní stát, a obyvatelé Frestonie si je velmi rychle sami opatřili, a to na mezinárodní úrovni. Zavedli například poštovní známky, na nichž královnu nahradila „Gorila Gary“.

„Byly tu vízová razítka, poštovní známky, u vstupu do Frestonie byl malý stolek, kde se razítkovaly pasy,“ vzpomíná Tony. „Lidé dokázali posílat dopisy po celém světě s použitím známek Frestonie. Bůhvíjak, ale fungovalo to… známky skutečně uznávala i Britská pošta.“

Pilná byla i kulturní scéna Frestonie. „Frestoniánské národní divadlo“ (sídlící v Peoples Hall na Freston Road) uvedlo londýnskou premiéru hry Heathcota Williamse Imoralista, zatímco „Frestoniánský národní filmový institut“ pořádal pravidelná promítání filmů. V roce 1982, při oslavách pětiletého výročí vyhlášení Frestonie, nahráli Clash většinu svého alba Combat Rock ve zdejší Peoples Hall.

Richard Adams, občan Frestonie, vytvořil pro zdejší komunitu erb, který nesl motto: „Nos Somos Una Familia“, neboli „Jsme jedna rodina“. Jako v každé rozvětvené rodině bylo ale i zde nevyhnutelně určité napětí mezi některými obyvateli.

„Vzniklo tu jakési dynamické tření,“ říká k tomu Tony. „Každý měl rovné právo být zde, takže jste se do jisté míry museli přidat. Obecně jsme byli všichni v ohrožení, že můžeme být vyhozeni a stanou se z nás bezdomovci – což je přesně ta psychologie, kterou jste měli během Blitzu. Vedlo to ke společenství, které se samo stmelilo kvůli vnějšímu ohrožení.

Jednou z věcí u squatingu je fakt, že neexistují žádné vstupní podmínky. Není v něm vůbec žádná homogenita, bylo tam úplné spektrum lidí. Myslím, že by bylo možné říct, že dominantní v něm byl prvek hippies, protože v té době byl squating takový, ale byli tam taky lidé, kteří se stali bezdomovci z rozmanitých důvodů. Byla tam spousta lidí s problémy s drogami nebo s alkoholem. Byla tam spousta lidí, co měli za sebou duševní choroby. A byli tam i lidé, kteří patřili ke klasické dělnic-ké třídě a kteří prostě někde potřebovali bydlet.“

„Hotel Apokalypsa. Obyvatelé Frestonie, naprosto nekonvenční ve smyslu punkového hnutí, byli povinně kreativní, ačkoli to obvykle znamenalo dávat dohromady rozbité věci. Průčelí hotelu se měnilo téměř každý týden, od zeleného maskování přes krvavě rudé stříkance až po koláž z úlomků. Vevnitř se přes noc náhle ztratilo schodiště, zdi byly čistě provizorní a pro bezstarostného člověka to mohlo být nebezpečné místo.“

Obyvatelé byli ustavičně obtěžováni jak policií, tak kriminálníky z této oblasti, přičemž ti první chtěli lidi dostat kvůli drogám a ti druzí jim chtěli ukrást jídlo. Popravdě řečeno, pokusy o násilné vniknutí dovnitř byly tak časté, že se Tony rozhodl vyskládat si vedle postele cihly pro případ, že by o půlnoci potřeboval střelivo.

Navzdory agresivitě těchto útoků se společenství nadále upevňovalo. Okolo roku 1982 zahrnovala Frestonie 23 domů a v nich 97 obyvatel a Rada velkého Londýna upustila od plánů na demolici – ačkoli byla stále rozhodnuta toto místo přebudovat.

Ve snaze udržet si své domovy se obyvatelé sdružili do Bytového družstva Bramleyových (všichni obyvatelé Frestonie přijali příjmení Bramley; idea tohoto kroku spočívala v tom, že Rada velkého Londýna by je potom musela přestěhovat všechny jako jednu rodinu, kdyby nakonec došlo k tomu, že by je vyhnali) a vyjednávali o podílu s developerskou korporací Notting Hill housing trust.

Tento krok směrem k legitimizaci znamenal konec Frestonie, neboť se sem nastěhovalo množství nových obyvatel, kteří nedokázali dál udržovat ideály „národa“ Frestonie. Nicméně jak napsal v roce 1983 Nick Albery, stále to bylo malé vítězství tohoto společenství, které strávilo značnou část desetiletí bojem proti Radě velkého Londýna a zachránilo „malou část Západního Londýna před pochmurnou budoucností“.

Ten pocit se Tonymu stále vrací: „Duch Frestonie je v jistém smyslu stále tady, protože Bramleyovi jsou tu pořád. A protože jsme vytvořili družstvo, byli jsme schopni dostat nějaké peníze do toho, co bylo třeba postavit. Takže určitá ozvěna Frestonie stále existuje… kulturně je to ale už jinde.“

 

Přeložil -čp-

Zdroj: https://en.squat.net/2014/11/01/london-frestonia-squatters--who-declared-independence-from-the-uk/

Vyšlo v Existenci č. 1/2015 na téma Commons.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Social Screenings: In Search Of Balance

9. 6. 2020, Praha

Promítání. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Critical Readings: Judith Butler - Undoing Gender (2)

18. 6. 2020, Praha

Kritické čtení. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Social Screenings: Our Brand Is Crisis

23. 6. 2020, Praha

Promítání. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Open talk about Toxic Masculinity

9. 7. 2020, Praha

Diskuse. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

8. Anarchistický festival knihy (nové datum)

17. 10. 2020, Praha

Bude na podzim! …(více)