Anarchistická federace

Roušky proti logice peněz

Solidarita, vzájemná pomoc a sebeorganizace coby popření vládnoucí ideologie na příkladu obyčejné roušky

...

Je tragikomické sledovat, jak si v těchto dnech kdejaký pravičák bere do huby slovo solidarita, které tihle lidé vždy řadili do slovníku sprostých a tabuizovaných slov. Třicet let ideologické masáže, která stavěla na tom nejhorším z ekonomismu redukujícího společnost na pouhý soubor vzájemně si konkurujících jedinců, sice nechalo na společnosti těžko smazatelné stopy, ale i přes veškerou snahu ji nezničilo, aby naplnilo posvátné thatcherovské heslo, že nic jako společnost neexistuje.

Jenže krize různého druhu ukazují, že neoliberální ideologické poučky prostě neplatí. Ukazují, že mnozí lidé stále nechtějí chápat toho druhého jako konkurenta, a tudíž nepřítele. Ukazují, že věci se nemusí nutně řídit logikou peněz. Ukazují, že profit není všechno. John Holloway k tomu ve své knize V kapitalismu. Proti kapitalismu. Za hranice kapitalismu (recenze ZDE) říká: „Naše tvůrčí schopnost se v kapitalistickém systému zcela neztrácí, přetékáme přes něj. Překračujeme jej, existujeme za jeho hranicemi a přesně o to se tady snažíme: snažíme se vytvořit něco, co se neřídí logikou kapitálu.“

Neoliberalismus se snažil celá desetiletí ponechat ze státu jen jeho trestající ruku, která by měla pod kontrolou obyvatelstvo a v případě nespokojenosti se postarala o jeho pacifikaci, a především o ochranu soukromého vlastnictví, které se za tu dobu neuvěřitelným způsobem akumulovalo v rukou uzoučké vrstvy ekonomické elity. V krizi je tak stát často načapán bezradný a neschopný účinné pomoci. Pokud tedy nejde o pomoc těm nahoře, aby byly ochráněny jejich investice a blahobyt. A je jedno, zda mluvíme o ekonomické krizi v roce 2008, o hurikánu Sandy pustošícím v říjnu 2012 východní pobřeží USA či o uprchlické krizi na Balkáně v roce 2015. Ve všech těchto situacích těm nejpostiženějším stát nepomohl. Naopak, vždy se vzedmula vlna solidarity a zdola organizované vzájemné pomoci.

A nejinak je tomu dnes. Stát zjišťuje, i když se jeho představitelé pokrytecky bijí v prsa, jak jim záleží na občanech, že nemá prostředky na jejich ochranu. V ten samý okamžik, a to ze dne na den, ale začíná fungovat něco pro kapitalistický systém naprosto kacířského. Lidé si začínají pomáhat. Ať už jde o dobrovolníky při pomoci seniorům nebo o tak obyčejnou věc, jako je šití roušek. Lidé jsou schopni se mezi sebou domluvit, co je v jejich silách vyprodukovat, kam podarovat látky a další materiál a jak rozdistribuovat výsledné produkty. Vyměňují si know-how a zcela nezištně šijí pro své sousedy, pro kolegy a kolegyně v zaměstnání, pro seniory v okolí, pro zdravotnická zařízení, pro prodavačky. Lidé jsou schopni sami zajistit to, co jim nejsou schopni poskytnout jejich zaměstnavatelé, aby ochránili život a zdraví svých lidských zdrojů. Ti se z nich namísto toho snaží vytěžit, co jen jde. Od toho přece v kapitalismu zdroje jsou.

Tato solidární sebeorganizace stojí zcela mimo logiku peněz. Jde zcela za hranice kapitalismu, ve kterém jsme jinak donuceni žít. Této mimo kapitalismus stojící „rouškové ekonomiky“ se účastní jednotlivci i kolektivy, kteří nehledí na svůj prospěch, ale přijde jim normální svobodně něco dělat pro své okolí, pro společnost, do níž jsou tak skrze solidaritu opět začleňovány ohrožené skupiny lidí, vytlačené kapitalismem na okraj, jako jsou senioři či bezdomovci.

Jedna z kapitol zmíněné Hollowayovy knihy nese název „My jsme krizí kapitálu a jsme na to hrdí“. Ano, jako společnost jsme opět ukázali, že i když si nás kapitalismus na různých úrovních podmaňuje, my ho dokážeme přetékat a stávat se tak jeho krizí. Nezapomeňme na vazby, které jsme vytvořili, nezapomeňme na jediný steh na roušce, nezapomeňme na pocit, který jsme díky zapojení se do solidární pomoci zakusili, nezapomeňme na radost z dávání i přijímání mimo logiku peněz. Nezapomeňme na to všechno, až se politici budou chlubit, jak vše hrdinsky zvládli, a lovit politické body, až nám zas budou omílat své neoliberální poučky o přirozenosti sociálních nerovností a blahodárnosti prokapávání bohatství shora dolů.

Roušky sice nikoho před nákazou 100% neochrání a stejně tak nepoloží kapitál, který si zcela jistě opět najde cestu, jak se zahojit na obyčejných lidech. Ale při pohledu na roušku si vzpomeňme, že to my jsme krizí kapitalismu, a buďme na to hrdí.

 

Související odkazy:
A3: Sociální karanténa
FNB dál pomáhá nejzranitelnějším
Digitální infrastruktura pro solidární akce


Píšou jinde

Podporujeme