Třetí ze série rozhovorů s lidmi, kteří jsou součástí athénského uprchlického squatu Notara 26.

3. „Dokhtar-e-Mah“

Když v roce 2015 začalo do Řecka přijíždět hodně lidí, zrodila se myšlenka založit Notaru. Spousta lidí kempovala v parku Pedion tou Areos, poblíž Exarchie v centru Athén, žili ve stanech venku ve špatných podmínkách. My z hnutí jsme se jim rozhodli pomoct.

Přicházela zima. S kamarády jsme měli plénum, kde jsme se dohodli najít vhodnou budovu a obsadit ji jako squat pro uprchlíky. Po zmapování oblasti jsme se rozhodli pro tuhle, patří ministerstvu práce, ale byla prázdná více než pět let. Řekli jsme si, že co je veřejné, dáme lidem.

Do budovy jsme vnikli 25. září 2015, ale připravit ji trvalo dalších patnáct dní. Rozdělili jsme ji na obytné místnosti, sprchy, sdílené prostory, sklady, kuchyň a tak dále. Sociální kuchyně náš projekt podpořily a každý den k obědu a večeři nám vozily jídlo, tak jako později dalším squatům v Exarchii.

Notara 26 je první squat pro uprchlíky otevřený v Exarchii. Po tomhle se otevřelo dalších 12, možná víc. Neměli jsme žádný model toho, jak by to mělo fungovat, a všechno jsme zkoušeli za pochodu. Na začátku jsme měli pléna každý den a nastavili jsme nějaké základní principy. Odsouhlasili jsme si, že každý bude participovat sám za sebe, ne jako zástupce nějaké skupiny. A také jsme se shodli na základním politickém rámci, založeném na těchto hodnotách: samospráva, rovnost, horizontalita a přijímání rozdílností.

Pojem „samospráva“ se stal pro hnutí na podporu uprchlíků velice důležitý, co znamená pro tebe?

Znamená to vzít život do vlastních rukou. Společně se rozhodujeme, co budeme dělat, jak to budeme dělat, co jsou naše vize a jak jich chceme dosáhnout. A od začátku jsme si řekli, že nechceme mít žádné spojení se státem nebo nevládními organizacemi.

Ale samospráva je složitá. Zejména na začátku, když byly hranice stále otevřené a uprchlíci přicházeli pouze na dva nebo tři dny, takže to byl vlastně squat lidí na cestě. Samospráva moc nefunguje, když lidé nemůžou zůstat dostatečně dlouho na to, aby vytvořili komunitu. A jak můžete chtít po lidech, aby se zapojili, když je to dost možná první okamžik v jejich životě, kdy se můžou rozhodovat sami za sebe?

Takže to byla první část příběhu Notary. Byl to tranzitní bod pro uprchlíky, kteří procházeli Řeckem a „solidaristé“ („solidarians“ v originále, pozn. překl.), především Řekové a někteří uprchlíci, kteří tlumočili, odváděli všechnu práci.

Druhá část se začala odehrávat v březnu 2016, když se hranice zavřely a byla podepsána dohoda mezi EU a Tureckem. Poté spousta lidí uvízla v Řecku a na squatu tak zůstávali mnohem déle. Kromě toho nás spousta kamarádů z celého světa přijela – a stále přijíždí – podpořit.

24. října 2016 ve 4 ráno přišel fašistický útok. Šlo o zápalnou bombu z kanistrů s benzinem. Spousta lidí tehdy mohla zemřít nebo se zranit, ale naštěstí trojice rezidentů, která byla zrovna na hlídce, zareagovala rychle. Jeden obvolal lidi, aby nás přišli podpořit, druhý začal hasit hasicím přístrojem a třetí běžel po schodech všechny vzbudit a odvedl je dolů. Rychle na místo dorazila spousta kamarádů. Potom přijela dvě hasičská auta, oheň se podařilo uhasit okolo osmé ráno. Všechno ve spodním „salonu“ a dětském koutku bylo zničené.

Mysleli jsme, že jsme o budovu přišli. Ale zdvihla se obrovská vlna podpory. Nejen pomocných rukou, ale i lidí ze zahraničí, co nám poslali peníze, ostatní squaty ubytovávaly lidi. Za 15 dní jsme zase otevřeli.

Jednoho dne se konalo plénum, na kterém se obyvatelé squatu rozhodli, že si už nebudou říkat „uprchlíci“. Jsou to obyvatelé Notary. Myslím, že tohle je začátek třetí části tohoto příběhu: když samospráva skutečně začala fungovat a nešlo už jen o teoretický cíl. Lidé na squatu zůstávali déle a tvořili skutečnou komunitu.

Samozřejmě, že jsme zažili těžké časy a problémy. Je to vyvíjející se politický a sociální projekt. Myslím, že až teď, po čtyřech letech, můžeme Notaru skutečně označit za samosprávný prostor. Rozhodnutí jsou převážně v rukou rezidentů a lidé, kteří Notaru podporují, ale nežijí zde, sem chodí pomáhat. Práce je vykonávána kolektivně, lidé sami tvoří týmy zajišťující bezpečnost, úklid, zásoby, distribuci jídla, hlídání v dětském koutku atd.

Od začátku Notara nabídla ubytování více než 9000 lidí, kteří pocházejí z více než 15 zemí světa.

Kromě toho se squat stal místem mnoha projektů a iniciativ. Přijely sem konvoje z ostatních zemí, hlavně Francie, a přivezly zásoby. Máme skupiny věnující se ženské emancipaci, výuce jazyků, aktivitám pro děti, kolektivnímu vaření, fotografování, tanci či divadlu. Jedním z našich základních principů je akceptování odlišností a známkou toho je, že tu začalo jedno z prvních setkávání LGBTQI uprchlické komunity.

Chtěla bych citovat něco z našeho prvního prohlášení, co říkáme dodnes. Píše se v něm: „Učiňme z odysey uprchlíků za přežitím cestu lidstva za svobodou.“

Co pro tebe Notara znamená?

Notara je místem lásky a revoluce. Najdete tu spoustu lidí z různých kultur, s různou životní zkušeností, různým přesvědčením a myšlenkami – ale všichni se snažíme společně kráčet ke svobodě. Bez státu, bez nevládek, sami a společně. To je revoluční.

A s láskou, protože jako politický a sociální projekt nejsme pouze anarchisté a antiautoritáři, ale lidé, kteří se snaží budovat spojení, hledat věci, co máme společné navzdory našim rozdílům. Máme spoustu problémů, ale pokračujeme. A k tomu je potřeba láska. Díky tomu, že milujeme svoji komunitu, můžeme pracovat na překonání výzev.

K tomu, aby boj mohl pokračovat, nestačí bojovníci. Jsou potřeba lidské vztahy. Jinak máte jenom armádu, ne revoluci. To, co potřebujeme, jsou lidské vztahy a bojovný duch.

Co si myslíš o současné hrozbě?

V červenci, pár dní po volbách, přišel první útok na nás. Odpojili nám elektřinu. Od té chvíle došlo k vyklizení většiny squatů v Exarchii a objevila se spousta dalších hrozeb, které se mohou naplnit.

Během těch čtyř let byla Notara 26 přivítána v sousedství Exarchie a stala se aktivní součástí života v téhle čtvrti. Ale od vyklizení Spiro Trikoupi 17 a dalších squatů 26. srpna žijeme na okupovaném území. Těžkooděnci jsou rozmístěni všude okolo nás. Jsou tam celý den, celou noc, dělají problémy a provokují – křičí rasistické nadávky, bouchají na okna, snaží se vykopnout dveře a podobně – dokud nedostanou příkaz k vyklizení.

Máme 24hodinové bezpečnostní hlídky na squatu od fašistického útoku v roce 2016. Lidé se na plénu totiž rozhodli, že tuhle komunitu budeme bránit. Budovu neopustíme. Budeme ji bránit každý svojí cestou. A musejí vědět, že i když se jim podaří vyklidit tuhle budovu, nemůžou vyklidit myšlenku Notary.

Krátce po volbách se kolektiv squatu City Plaza, který je organizovaný levicovými skupinami, rozhodl zavřít. Kromě jiného řekli, že pro uprchlíky není bezpečné v budově během takhle intenzivní hrozby zůstávat. Taky už byli jistě po třech letech dost unavení. Diskutovali jste o tom na Notaře?

Každé tři nebo čtyři měsíce máme zvláštní plénum, kterého se účastní pouze obyvatelé, ne ostatní, co Notaru podporují, aby řešili velké věci, týkající se squatu a jeho směřování. Poté, co byla City Plaza opuštěna, jsme byli v šoku, zejména kvůli tomu načasování pár dní po volbách, takže se obyvatelé sešli, aby to prodiskutovali. A rozhodli se, že chtějí pokračovat. Je to jejich rozhodnutí, ale my ostatní za ním absolutně stojíme. Říkáme, že ať se stane cokoliv, budeme pokračovat.

Teď v posledních týdnech jsme přijali další lidi z ostatních vyklizených squatů. Prošli si už minimálně jedním vyklizením a vědí, co se může stát tady. Ale když zažijete svobodu na squatu a když zažijete pekelné podmínky ve státem zřízených táborech, co si vyberete?

Co se týče únavy, samozřejmě, že jsem unavená. Lhala bych, kdybych řekla, že nejsem. Ale když budu mluvit za sebe, nemůžu se vzdát. Když se cítím unavená, představím si ten obraz utopie na horizontu, ke které kráčíme.

Jak vidíš budoucnost?

Budoucnost je otevřená. Naši cestu vytváříme tak, jak po ní jdeme. Je jisté, že Notara nikdy nezemře. I když vyklidí tuhle budovu, nevyklidí tu myšlenku. Vím, že ta komunita obyvatel a lidí, kteří je podporují, bude pokračovat jinými způsoby. Boj za svobodu a naše lidské vztahy – to jsou věci, které nám dávají sílu vidět ten horizont a kráčet k němu.

Zdroj:
https://stateless.noblogs.org/post/2019/11/24/voices-of-notara-part-3-a-place-of-love-and-revolution/

Předchozí díly:
https://www.afed.cz/text/7096/hlasy-z-notara-26-i
https://www.afed.cz/text/7097/hlasy-z-notara-26-ii

19.1.2020 -jd-

Rasismus Ze světa Squatting