Druhý ze série rozhovorů s lidmi, kteří jsou součástí athénského uprchlického squatu Notara 26.

2. Kargar-e-sorgh

Byl jsem politický a dělnický aktivista v Íránu. Ve městě Ahváz na jihu Íránu jsem pracoval ve velké továrně na zpracování kovů a byl jsem aktivní v tamním dělnickém hnutí.

Byl jsi tedy odborář?

Ne, nebyl jsem v odborech. Všechny odbory v Íránu jsou kontrolované režimem. Organizovali jsme spontánní stávky a demonstrace, byli jsme hnutí zdola. Dělníci v naší továrně a v dalších továrnách poblíž Ahvázu byli velmi aktivní. Hnutí rostlo zhruba čtyři roky a ještě před dvěma lety jsme měli spoustu akcí a demonstrací. V říjnu 2018 se stávky zúčastnilo 3000 dělníků. Stávka trvala čtyřicet dní a byla jednou z největších a nejdelších, které se od revoluce udály. Byl jsem součástí koordinační skupiny pro tuto stávku.

Zatkli mě 23. října. Řekli mi: „Necháme tě jít pod podmínkou, že půjdeš zpět mezi dělníky a řekneš jim, aby stávku ukončili a souhlasili s požadavky šéfů.“ Souhlasil jsem a oni mě pustili. Ale potom jsem šel na demonstraci a řekl jsem pravý opak toho, co po mně chtěli.

Říkal jsem: „Naše srdce jsou připravena na vaše kulky. Ale fízlové nás nemůžou zabít, můžou zabít pouze strach v našich srdcích.“

Obsadili jsme továrnu. Za dva dny policie zaútočila v noci na domovy lidí a 41 jich zatkla. Rozhodli jsme se pro okupaci znovu, ale tentokrát jsme celou dobu zůstali uvnitř továrny. Policie nás kompletně obklíčila, ale vydrželi jsme ještě dalších pět dní.

Po těch pěti dnech se některým kolegům podařilo dovnitř dostat dodávku, jako kdyby normálně přesouvali materiál, uvnitř mě ukryli pod věcmi a odvezli mě ven. Podařilo se mi dostat se z Ahvázu a ukryl jsem se. V naší továrně spoustu dělníků zatkli a na národní televizi ukázali dokument, ve kterém mě obvinili z toho, že jsem arabský separatista. Je jedno, jestli jste Íránec, Kurd, Arab, cokoliv, klidně vás z tohohle obviní.

Jak se ti podařilo dostat se z Íránu?

Přes hory jsem se dostal do Turecka. V Turecku mě znovu zatkli, protože jsem měl falešné doklady, a šel jsem na 50 dní do vězení. V Turecku jsem strávil 4 měsíce, z toho téměř polovinu ve vězení. Zažil jsem tam hodně rasismu, protože jsem nemluvil turecky.

Jak jsem se dostal do Řecka, to je další příběh. O přechod jsem se pokusil třikrát, přes hranici v Evrosu. Při prvních dvou pokusech mě chytili řečtí vojáci. Zmlátili nás, donutili nás sundat si oblečení a hodili ho do řeky. Potom nás poslali zpátky do Turecka.

Nejvíc jsem se nebál řeckých vojáků, ale toho, že mě chytí turečtí vojáci při návratu do Turecka. Bál jsem se, že kdyby mě znova zatkli v Turecku, deportovali by mě zpátky do Íránu.

Nakonec jsem to zvládl. Když jsem se dostal do Řecka, bál jsem se reálných fašistických útoků. Po zkušenostech v Turecku a na hranicích jsem si myslel, že celý svět je plný fašistů a rasistů a že v Řecku to bude stejně špatné. Tohle mě pořád trápilo.

Den poté, co jsem dorazil do Athén, jsem přišel sem, do Exarchie. A pomyslel jsem si: Páni, to je paráda!

Neuměl jsem slovo řecky, ale nikomu to nevadilo. První místo, kam jsem šel, byl K-Vox (okupovaná kavárna a sociální centrum). Nikoho jsem neznal, prostě jsem si tam přišel pro kafe. Téměř jsem se nedokázal dorozumět, ale všichni se na mě smáli! Měl jsem z toho úžasný pocit. Cítil jsem, že jsem někde, kde barva pleti, jazyk, to, jak se oblékáte, nic neznamená. Zjistil jsem, že v Exarchii tohle nikoho nezajímá.

Později jsem potkal kamaráda, soudruha, kterého jsem znal už z Íránu. Ten mě přivedl sem, do Notary. V Notaře nebydlím, chodím sem ze solidarity. Když jsem sem přišel, cítil jsem, že jsem na místě, kde jsou lidé součástí hnutí, společného boje. Cítím, že k lidem zde mám blízko, cítím, že sdílíme stejné ideje.

Co pro tebe Notara znamená?

Tohle místo se pro mě stalo velmi důležité. Lidem tady říkám: Můžete se mnou při všem počítat, když budete potřebovat umýt záchody, udělám to.

Potom v říjnu začaly evikce a policie začala Notaře vyhrožovat. Když jsem viděl lidi v ulicích, jak chodí na demonstrace, rozhodl jsem se, že se zapojím víc. Možná toho nemůžu udělat moc, ale cítím, že je důležité sem chodit a podpořit své přátele. Pozvednout jim náladu. Kdyby teď přišla policie, mohlo by mě to ohrozit, ale je mi to jedno. Na svoji osobní situaci se snažím nemyslet, jsem šťastný, protože jsem tu se svými přáteli.

Notara je pro mě velký zážitek. Vidět lidi žít a pracovat tímhle způsobem, sdílet to místo bez nějakých velkých obtíží. Vidět lidi z různých zemí, jak přijíždějí ukázat svoji solidaritu. Vidět, jak se k sobě lidé chovají jako rovní k rovným, všichni na stejné úrovni, bez ohledu na to, odkud pocházíte.

Jsem šťastný, že mě tohle hnutí přijalo a považuje mě za soudruha. Hnutí na squatech a v ulicích Exarchie mě naučilo, že náš zápas, náš boj, nemá žádné geografické limity, netýká se jednoho místa. Všichni přicházíme z různých míst a mluvíme různými jazyky. Ale jeden jazyk sdílíme – jazyk boje.

Zdroj:
https://stateless.noblogs.org/post/2019/11/24/voices-from-notara-2-they-can-only-kill-the-fear-in-our-hearts/

Předchozí díl:
https://www.afed.cz/text/7096/hlasy-z-notara-26-i

16.1.2020 -jd-

Rasismus Ze světa Squatting