Anarchist Federation

USA: Protiimigrační týrá děti víc než dvacet let (I.)

Zpověď bývalé zaměstnankyně detenčního centra pro děti a mládež. Odebírání dětí migrantům nebylo krátkodobou záležitostí roku 2018. V méně nápadné formě probíhá desítky let.

...

Ve Spojených státech funguje více než stovka věznic určených pro děti migrantů. Federální vláda si tyto služby najímá od agentur zaměřených na sféru sociálních služeb. Oficiálně tomu říkají „útočiště“, ale je to kriminál. Vím to, jelikož jsem několik let pracovala v jednom z těchto zařízení, provozovaném Heartland Aliancí v Chicagu.

Měla jsem přístup k informacím o detenčních centrech v celé metropolitní oblasti Chicaga, stejně jako do národní databáze dětí v detenci, kde je dobře vidět, jak celý systém funguje, jak jsou děti zadržovány, převáženy mezi jednotlivými ústavy, předávány, jak jsou vyšetřovány jejich rodiny, jak jsou informace sdíleny s protiimigračním a jaké jsou podmínky takzvaného „propuštění“.

Léta jsem strávila rozhovory se stovkami dětí. Poslouchala jsem jejich podrobné příběhy, mluvila jsem s jejich rodiči a dalšími příbuznými. Posuzovala jsem složky dalších stovek dětí a odloučených rodin. Píšu toto svědectví, abych odhalila fungování celého systému a dokázala, že Heartland Aliance, Akademie Maryville v Des Plaines a Katolická arcidiecéze v Chicagu vydělávají na věznění dětí migrantů.

Veškerý úřední jazyk používaný v této sféře je klamný. Navozuje dojem, že se tyto děti ztratily, že nemají rodinu, ani nikoho, kdo by se o ně ve Spojených státech postaral, a že potřebují zásah státních institucí, aby je „zachránily“, aby se o ně „postaraly“, poskytly jim „útočiště“ a pomohly jim vrátit se ke své rodině. Není to pravda. Většina těchto dětí má rodinu nebo příbuzné, kteří se jich zoufale domáhají, ale vláda USA našla cestu, jak jejich snahu hatit a zbytečně je zadržovat, a řeknu vám přesně, jak a proč to dělají.

Opuštění, odloučení a únos

Když jsou děti zadrženy agenty vnitra, nejsou schopny prokázat právní status, nejsou s rodiči nebo dospělým příbuzným, pak dostanou označení „cizí dítě bez doprovodu“. Zákon o vnitřní bezpečnosti upravuje podmínky zadržení a vyšetřování. Máme tu také takzvaný Flores Agreement, pocházející ze soudního sporu, který byl prohrán. Jeho výsledkem byla dohoda a přejmenování dětské detence na „péči“. Pokud vnitro označí dítě jako „bez doprovodu“, zadrží jej a podrobí deportačnímu procesu, svěří ho do péče Ministerstva zdravotnictví a sociální péče (konkrétně podřízené organizaci Úřadu pro přesídlení uprchlíků; UPU) a zavezou ho do jednoho z detenčních center v zemi spravovaných sociálními agenturami. Někdy jsou vláčeny mezi jednotlivými zařízeními dlouhé měsíce. Součástí „péče“ sociálních agentur je zahájení procesu, který se oficiálně nazývá „znovushledání rodiny“.

Moje pozice se jmenovala „specialistka na znovushledání rodin“. Ve skutečnosti bylo mým úkolem tyto děti a jejich rodiny prošetřit. Jakmile byly převezeny do zařízení UPU a přemístěny do detence, kde jsem pracovala, pokládala jsem jim množství otázek o jejich domovině, cestě a podobně. Potom jsem dávala stejné otázky jejich rodičů, jestli to „sedí“.

Většina dětí, se kterými jsem mluvila, mi řekla, že cesta byla jedinou možností, jak se znovu shledat se svou rodinou nebo příbuznými, kteří již hranice USA překročili. Rodiče vyprávěli příběhy o úniku z chudoby, hladu, násilí nebo dalších forem nestability a jak byli nuceni nechat děti doma, poněvadž překročení hranic je životu nebezpečné. Jelikož se pro ně nemohli vrátit, nemohli ani požádat, aby se k nim dostaly legální cestou, museli si najmout pašeráky nebo někoho dalšího, aby se s nimi znovu setkali. Dále mluvili o tom, jak byli rozděleni kvůli protiimigrační legislativě Spojených států, která činí z přechodu hranic s dětmi smrtelnou záležitost. Imigrační politika jim totiž odpírá základní rodičovská práva. Líčí extrémní formu násilí, kterému čelí v zoufalém pokusu o znovushledání. Děti, se kterými jsem mluvila, věděly zcela přesně, kde jejich rodiče a milovaní jsou v době, kdy byly naloženy do auta vnitra. Ve skutečnosti byly zadrženy, protože se zoufale snažily dostat ke své rodině. Děti jdou přes hranice s cedulkou, kde stojí jejich iniciály, adresa a telefon rodičů; ty větší si všechny důležité údaje pamatují.

Nicméně, když jsou děti zadrženy, nejsou hned poslány ke své rodině. Místo toho pravidla vlády Spojených států upřednostňují vyšetřování a děti nejprve podrobují právnímu řízení. Znamená to, že jsou zadrženy, podrobeny imigračnímu procesu a uvězněny v zařízení, jehož poloha je neznámá, kde zůstávají odloučeny od svých rodin a příbuzných. Jakmile jsou uvězněny, jsou vyšetřovány a využívány jako páka, jako rukojmí pro vyšetřování celé rodiny usilující o jejich propuštění. Ve většině případů tento proces trvá mnoho měsíců. Na jeho konci děti stále ještě nejsou volné. Když jsou konečně „propuštěny“, pokračuje deportační řízení, což znamená, že se musí dostavovat na soudní přelíčení a snášet další vleklé právní řízení, aby se vyhnuly deportaci.

Jak funguje legalizovaný únos

Pracovala jsem tedy v detenčním centru spravovaném Heartland Aliancí v Chicagu jako „specialistka na znovushledání rodin“. To, čemu úřady říkají „znovushledání rodin“, považuji za trestní řízení, únos a vydírání. Podle mých zkušeností je zásah vládních institucí a sociálních agentur legalizovaným únosem. Dovolte mi vysvětlit, jak to probíhá.

Dítě je přivezeno do centra autem nebo dodávkou v doprovodu agentů z protiimigračního. Má už vyplněnou kartu, kterou si s sebou nese, deportační proces už probíhá. Dostane základní informace o tom, kde je a jak bude asi proces probíhat. Děti přijíždějí hladové, vyčerpané, zmatené a vystrašené. Mnohé jsou příliš malé na to, aby rozuměly tomu, co se s nimi děje, anebo nemluví stejným jazykem jako personál, ať už se jedná o agenty, pečovatelky nebo zdravotníky.

„Uvítací proces“, který začíná příjmem a seznámením s řádem, je hluboce dehumanizující. Po proškolení dostanou lejstra k podepsání, že všemu rozuměly. Ti nejmenší udělají křížek. Moje práce začínala rozhovorem během přijetí, kdy vám dítě obvykle dá telefonní číslo příbuzného. Jenže pravidla mi neumožnila ihned rodiče kontaktovat. Místo toho se ode mě žádalo, abych na nově příchozí dohlížela a abych je během prvních několika hodin sledovala, dokud jim nebude objasněn disciplinární řád detenčního centra. Složité papírování, přimět děti, aby se seřadily, najedly, aby spolu nemluvily, přidělit jim postele, aby si zvykly na předepsanou rutinu, nějaký čas zabere. Nikdy jsem nemohla rodičům zavolat hned. Byrokracie většinou způsobila, že na telefonát došlo až po dvaasedmdesáti hodinách od příjmu.

Děti vypráví své příběhy, ale veškerý personál je vůči nim od začátku podezřívavý. Dokud se neprokáže, že jsou nevinné, berou se jako vinné. Vše, co řeknou, je potenciální lež, vše se musí ověřit. Kdo je jeho máma, odkud je, jak se sem dostalo a kam míří. Ke všem informacím od dětí se přistupuje s podezřením a dále se vyšetřují. Oficiální jazyk hovoří o rodičích a příbuzných jako o „potenciálních sponzorech“. Takže jsem měla vyslechnout dítě, abych z něho dostala co nejvíc informací. Nakonec jsem zavolala příbuzným, abych vše ověřila. Rodičům jsem nesměla nikdy prozradit, odkud volám, musela jsem je vyslýchat, abych zjistila, jestli se jejich příběh shoduje s příběhem dítěte, a požádat o zaslání dokumentů a biometrických dat, aby byla ověřena totožnost a věk. Jakmile je vše potvrzeno, pokračuje se dál bez podezřívání. Po příjezdu je však každý kriminálník.

Postup při telefonátech byl zhruba následovný. Dobrý den, jmenuji se Ramona (příjmení jsme nesměly prozradit). Volám vám, abych se vás zeptala, jestli máte dítě, jehož jméno je xxx. Většinou rodič odpovídá ustrašeně nebo s odpovědí váhá. Často se ptají, pro koho pracujeme. Mohli jsme je uklidňovat, ale neposkytovat konkrétní informace: máme vaše dítě, má se dobře a nehrozí mu nebezpečí. Dalo nám vaše telefonní číslo. Chci si ověřit, že jste jeho skuteční rodiče.

Rodiče váhají a chtějí víc informací: „Kde jste? Můžu mluvit se svým dítětem?“ Často se stává, že dítě na cestě unese pašerák nebo mafie, někdy dokonce ten samý člověk, kterého si najali na přechod hranic. Pak jim volají a požadují výkupné a ten rozhovor se hodně podobá tomu našemu. Musí jim poskytnout informace, zaplatit, nemohou mluvit se svým dítětem. „Máme ho, ale nemůžu vám říci, kde je“, ozývá se z druhé strany.

Pravidla mi dovolovala rodiče uklidnit, zakazovala však sdělovat jakékoliv detaily, informace a nesměli jsme jim umožnit přímý kontakt. Rodiče museli nejprve prokázat, že jsou ochotni spolupracovat, a teprve potom mohli mít telefonát s dítětem. „Je v pořádku. Nemohu vám sdělit, kde je. Nemůžete s ním mluvit, ale pokud zodpovíte mé otázky, pokud budete spolupracovat, pomohu vám dostat dítě zpět.“ Během procesu takzvaného znovushledání rodiny postupuje stát prostřednictvím agentur velmi podobně jako únosce. Rodičům není nikdy sděleno, kde je jejich dítě. Nemohou ho navštívit, žádné návštěvní hodiny nejsou, nemůžou mu ani zavolat. Místo toho jsou donuceni poskytnout všechny informace a dokumenty. Jako „specialistka na znovushledání rodin“ jsem byla hlavním vyšetřovatelem a všechny informace, které jsem získala o dětech a jejich rodinách, jsem musela zadat do národní databáze, kam má přístup vnitro a protiimigrační. Protiimigrační přímo spolupracuje s agenturou, pořádají se pravidelné návštěvy a jednání.

Děti jsou nuceny podrobovat se zdravotním prohlídkám, povinné výuce a podobně. Pokud je propuštění dítěte nakonec schváleno, zavolá se rodině a řekne se jim, že mohou mít dítě zpět, pokud zaplatí letenky pro něj a jeho doprovod. Letenky jsou hrozně drahé, pohybují se mezi 450–750 dolary (10 000– 18 000 Kč) za jednu. Podle mých zkušeností většina dětí cestuje na jihozápad, nedaleko od místa, kde byly zadrženy, a mnoho rodin, se kterými jsem pracovala, muselo zaplatit přibližně 1200 dolarů (28 000 Kč) za jedno dítě, nebo 1700 dolarů (40 000 Kč) za dvě děti plus doprovod. Jako personál jsme věděli, že pokud se mělo jet do turistické destinace, dítě běžně doprovázel někdo z vedení. Zejména ředitelé Ricardo Jonas a Thom Perry běžně cestovali jako doprovod na Floridu a do Kalifornie a užívali si pár dní dovolené navíc za peníze rodičů dětí držených v Heartland. Tohle bylo předmětem pracovní stížnosti předložené odborovému svazu a projednávala se na schůzích, takže veškerý personál o tom ví.

Agentury mluví o „znovushledání rodin“ a „propuštění“, místo toho jsou děti nejprve zadržovány a jejich rodiny lustrovány. Úsilí rodin o znovushledání je sabotováno. „Dobrá, dostanete své dítě, ale proběhne to následovně. Nepřijede k vám hned, nejprve ho vyšetříme.“ Bude zadržováno a prošetřováno a během detence podrobeno indoktrinaci a brainwashingu. Bude pod neustálým dohledem, nashromáždíme o něm a o vás všechny informace, podrobíme ho deportačnímu řízení a ještě na tom vyděláme. Nakonec zaplatíte letenky a doprovod.

Násilí propuštěním nekončí, pokračuje totiž zdlouhavé deportační řízení. Během posledních více než dvaceti let si tím prošly statisíce dětí. Aby mohl pracovník doporučit propuštění dítěte, musí zkompletovat složku obsahující stovky kritérií, která se navíc často mění. Je to byrokratické peklo. Pohodlí dítěte je obětováno byrokratickému molochu. Detenci dítěte prodlužuje mnoho faktorů. Mohou to být chybějící dokumenty, jako třeba rodný list, ale i překlepy ve složce. Problémy se řeší dlouhé měsíce a s tím, jak se prodlužuje detence a nejistota, osobnost dítěte se rozpadá.

Zjistila jsem, že v tomto šíleném procesu neplatí pro všechny stejná pravidla. Privilegované děti se mohou dostat ven rychleji. Díky věku, medializaci, advokátovi, nebo se federální úřady občas prostě rozhodnou proceduru „urychlit“. Čím vyšší hodnost, tím má úředník volnější ruce. Když říkají, že to dělají pro bezpečí dětí, nevěřím jim. Tolikrát jsem byla svědkem změny pravidel dle uvážení úřadů, najednou nebylo potřeba nějaké potvrzení nebo dokument a vše se urychlilo.

 

(pokračování příště)


Next events:

IFA/IAF - International of Anarchist Federations
Web of Anarchist Federation Publishing House

Written elsewhere

Links