Anarchistická federace

Ze vzpomínek židovského anarchisty

Vyprávění Mošeho Gončaroka o anarchistickém mládí v Sovětském svazu

foto

Nikdy jsem nepsal paměti a předpokládám, že není nutné to dělat pro zvěčnění osobnosti autora v paměti potomků, ale jen proto, aby se čtenář dověděl konkrétní historická fakta z doby, kdy žil a působil autor, proto, aby budoucí badatel nasbíral co nejvíc informací o době, která ho zajímá, pocítil tzv. „vůni doby“. V tomto konkrétním případě doby „rozvinutého socialismu“ v Sovětském svazu, která – jak je třeba věřit – přešla do historie a nikdy víc se nevrátí.

Píšu tyhle krátké vzpomínky na návrh mého kamaráda Anatolije Dubovika, historika a jednoho z ideologů současného anarchismu na Ukrajině. Tolja se domnívá, že texty tohoto typu pomůžou historikům a mladým nadšencům z hnutí lépe pochopit dobu, v níž jsme žili my starší stoupenci anarchismu.

Ve světě existují stovky a tisíce autorů, patřících k nejrůznějším společensko-politickým hnutím, kteří zažili o hodně víc než já, trpěli o hodně víc – přesněji řečeno, já jsem netrpěl. Neseděl jsem v sovětských věznicích, nebyl jsem vystaven nedobrovolnému „psychiatrickému“ léčení. Nemůžu přijít za čtenářem s ničím, co by připomínalo pravdivé a děsivé vzpomínky takových „zubrů“ disentu nejrůznějšího druhu a boje se sovětským totalitarismem, jako byli Vladimír Bukovskij, Alexej Murženko, Vladimír Osipov, Leonid Pljušč, Josif Mendělevič… Navíc je tu vždy riziko romantického pohledu zpět a náležitého zveličování vlastní osobnosti. Pokusím se tedy striktně držet faktů.

Narodil jsem se v roce 1962 v Leningradě, v rodině inženýrů. Otec i matka pocházeli ze zcela asimilovaných židovských rodin. Otec se narodil v roce 1937 v Kremenčugu, matka v roce 1938 v Leningradě. Mezi mými předky nebyli jen židé. Prababička Berta z matčiny strany se narodila na konci 19. století v městečku u Vitebsku a očividně ve vleku tehdy mezi židy módních asimilačních idejí si dopřála útěk z domu, aby mohla vést samostatný život: nečekat na ženicha, kterého jí podstrčí rodiče, ale sama si vydělávat na chleba, učit se a získat odbornost, aby byla pro druhé užitečná. Útěk od rodiny ji přivedl do Vitebsku, kde se podle numeru clausu, přijatého v carských dobách pro židy z „pásma osídlení“, dostala na univerzitu a nakonec se stala lékařkou. Někdy v letech 1912–1913 potkala mladého arménského oficíra, národností Řeka, Vladimíra Sovapulose. V důsledku tohohle romantického vztahu prababička otěhotněla. Ukázalo se, že Řek není na úrovni – jeho rodiče byli kategoricky proti sňatku s židovkou, navíc ještě nepokřtěnou. Prababička, která nepřikládala náboženství ve svém životě žádnou váhu, křest tím spíš kategoricky odmítla. Rozešli se a v lednu 1914 se narodila moje babička Kira. Nebudu nudně a zdlouhavě vyprávět o osudu asimilované rodiny s židovskými kořeny. Stručně: když babička vyrostla, vzala si za muže Nikolaje Vasiljeviče Zapletina, inženýra pocházejícího z povolžské rolnické rodiny se smíšenými rusko-tatarskými (nebo snad čuvašskými) kořeny. Tak začal a tak pokračoval rozvrat tradičního, věky posvěceného, židovského městečka, židovského tradičního způsobu života.

Proč o tom všem píšu? Aby čtenář pochopil, jaké síly se při výchově střetávaly ve mně, který spatřil světlo světa začátkem 60. let 20. století. Na jedné straně internacionalismus, přecházející v kosmopolitismus, a naprostá lhostejnost k náboženství ze strany rodiny mé matky, na druhé straně jasně vyjádřené hledání vlastních národních kořenů, skrytě započaté pod vlivem rodiny babičky ze strany otce.

Můj praděda z tátovy strany, pracující na železnici v Kremenčugu, Ašer Jeseľson, živil rodinu od 11 let. Zabili ho carští kozáci – zapíchli ho a shodili z vlaku. Stalo se to tuším ještě před revolucí. Jistý novinový reportér, který se stal svědkem jeho smrti, vyfotografoval krvavou kaluž, kterou tam židovský železničář zanechal, a snímek otiskly místní noviny. Když prababička s dětmi sirotami (mezi nimiž byla moje babička) chystala járcajt, výroční připomínku smrti muže, brávala do ruky tuhle fotku a říkávala jedinou větu:

„Podívejte se, co ruští lidé udělali s vaším otcem.“

Tahle slova, která se jí na celý život vryla do paměti, opakovala i moje babička mně. Potom přišel rok 1937, zastřelili babiččina bratra Sjulika (Izraela) jako „trockistu“, na druhé straně byl trest a poprava některých dalších mých příbuzných za neexistující vinu. Potom přišel rok 1941, evakuace, kdy babička utíkala s mým otcem v náručí. Fotografie zabitého Ašera zmizela, ale věta zůstala.

Koncem 50. let se moji rodiče setkali v Leningradě, v roce 1962 jsem se na světě objevil já.

Nejdřív jsem chodil na osmiletku, potom jsem přešel na desítiletku. Psychologický vliv odtržení od bolševické ideologie byl silný, přestože děda Kolja z máminy strany byl pravověrným komunistou, i když antistalinského směru. V dětství, když jsme spolu chodili na vycházky, mi říkával:

„Miko, Lenin byl dobrý člověk, Stalin byl špatný člověk do války i po ní. Za války byl taky dobrý. Rozumíš?“

„Rozumím, dědo,“ říkal jsem, i když jsem rozhodně ničemu z toho nerozuměl. U mého ruského dědy se dokázala skloubit oddanost vládnoucí ideologii s křivdou za vyloučení ze strany v roce 1937.

Jak a proč jsem se začal zajímat o anarchismus? Nevím. Nepamatuju se. Vše bylo řečeno: pochopení přetvářky jazyka kazatelů sovětského zřízení (počátkem 70. let už o přetvářce tohoto zřízení neměl pochybnosti zjevně nikdo); moje dětská hořkost z babiččiny věty o tom, že carští kozáci zabili jejího otce; vliv dědy – kdyby nebylo sovětské moci, nestal by se inženýrem, vzdělancem, kandidátem věd, a zůstal by obyčejným rolníkem, a tudíž předrevoluční moc byla ještě horší než nová (teď si tím nejsem úplně jistý); a to, jak mi začátkem 80. let, kdy jsem už navštěvoval institut, nabídli vstup do strany a máma zlověstně sykla:

„V mojí rodině komunisti nebudou!“

Určitý vliv měly jistě i „hlasy za kopečky“. Hlas Ameriky a BBC jsme v rodině poslouchali všichni, dokonce i děda ortodoxní komunista. Přitom se počítalo s tím, že Rádio svoboda a Svobodná Evropa jsou už příliš, že nejsou objektivní. Hlas Izraele v ruštině a jidiš poslouchal jen můj druhý děda (z otcovy strany) Chajim; něčemu se přitom pochechtával a mnul si dlaně a vždycky po skončení poslechu mi oznamoval jedinou věc – jaká je aktuální teplota vody v řece Jordán. Naše vzdálená příbuzná, teta Ulja, kdysi blízká přítelkyně Anny Andrejevny Achmatovové, když přišla k nám domů, mi říkala (i když jindy se uchylovala k francouzštině):

„Míšo, tvůj děda, tátův táta, se úplně pomátl. Nezajímá ho, jaká špína jsou ti komunisti, aby je čert vzal. Jeho zajímá, kolik stupňů má Jordán. Svět ať je v plamenech, celá planeta ať je v plamenech, komunisti slaví – to nic, jeho zajímá jen jedno: kolik má dneska stupňů voda v Jordánu. Jako by se dneska večer chystal vlézt do toho Jordánu, aby se vykoupal! Tihle sionisti jsou úplně střelení.“

Pod slovem sionisti si představovala všechny, kteří nejen proklínají „Macht unii“ – rodnou sovětskou moc, kterou fyzicky nenáviděla –, ale taky se zajímají o to, co se děje v Izraeli.

V deseti letech jsem se naučil, že:

bolševici jsou špatní; carská moc, tj. moc buržoazie neznamená taky nic moc dobrého; že antisemiti jsou chátra, ale nedá se s nimi nic dělat; že být židem-nacionalistou (tehdy jsem myslel, že to je totéž co sionista) je ostuda. Kdo mohl za všechno, co musela snášet moje rodina a rodiny mých vrstevníků, přátel a spolužáků? – Bolševici a nacisti. Že každý, kdo bojuje se sovětskou mocí a je kvůli tomu zavřený v lágru, je svatý (tehdy jsem ještě nevěděl, že v disidentském hnutí byly takové postavy jako Ogurcov, stoupenec křesťansko-monarchistického hnutí Ruska, Ivanov-Skuratov a Borodin s jejich podivným chápáním národnostní otázky, a otevřený fašista Fetisov). Nejen disidentské, ale i národnostní hnutí směřující k odpoutání svých národů od centrální moci v Moskvě vzbuzovalo sympatie. Litevské, estonské, ukrajinské, arménské. V lednu 1978 došlo v moskevském metru k výbuchu, který uskutečnila skupina Stefana Zatikjana. Pamatuju se, že nikdo nevěřil, že je to skutečný teroristický akt arménských nacionalistů. Shodli jsme se, že je to provokace KGB s cílem vyřídit arménské nacionalistické hnutí. Nikoho nenapadalo, že cena takové provokace by byla příliš vysoká – oficiálně přiznat existenci bojového podzemního hnutí v úspěšném Sovětském svazu. Výbuch zabil a zranil lidi, navíc na moskevském Kazaňském nádraží byla objevena ještě jedna, nevybuchlá bomba. Uplynulo víc než dvacet let, a já – už v Izraeli – jsem v televizi uviděl dokumentární film s úryvkem z procesu se Zatikjanem a jeho lidmi. Natáčeli samozřejmě pracovníci státní bezpečnosti. Ohromila mě krásná tvář hlavního obviněného, která se stala děsivou ve chvíli, kdy mu bylo uděleno poslední slovo: „SSSR – rusko-židovský stát…“ Nikdy v životě jsem od žádného Arména tohle neslyšel. Najednou jsem si vzpomněl na frázi v jednom článku v novinách Izvestija z roku 1978, ve kterém byl proces popsán. Psalo se tam o zvířeckém antisemitismu hlavního obviněného. Tehdy jsem tomu nevěřil, pokud si vzpomínám. A začátkem nového tisíciletí jsem to pak slyšel v televizi.

V takové atmosféře, ve věku 14 let, jsem u táty na poličce uviděl knihu Lva Čorného Nový směr v anarchismu,1) vydanou v Sankt Petěrburgu počátkem století. Tahle kniha mi změnila život, změnila moji pionýrsko-opoziční protoideologii. Ideologie anarchismu mi ukázala, že je možné být pořádným člověkem mimo pořádky nějaké konkrétní strany; mimo nějakou konkrétní národnost a náboženství; mimo všechno to, co jsme my velcí i malí pohrdavě nazývali „JEJICH systémem“.

(Teď, po téměř třiceti letech, myslím, že i v anarchistické ideologii bylo přehánění, přesněji, hodně nejrozmanitějších přehánění a krajností; ale pořád se domnívám, že mezi společensko-politickými teoriemi 19. a 20. století nebyla uspořádanější, váženější a otevřenější teorie než ta Kropotkinova a Rockerova, vycházející nikoli z okamžitého politického přínosu, ale z konceptu Svobody a Spravedlnosti jako takových.)

Byl jsem knižním puberťákem. Hledal jsem na policích knihoven a v antikvariátech literaturu vztahující se k anarchismu, ale nacházel jsem jí málo, zatraceně málo: reálně jsem měl Lva Čorného; pro děti upravené a důkladně vykleštěné vydání Kropotkinových Poznámek revolucionáře; životopisy Kropotkina a Bakunina, hodně opatrně napsané Natálií Pirumovou.2) Ty dvě poslední knihy jsem měl jako příruční literaturu a vzal si je jako takové s sebou do Izraele.

V roce 1979, když mi bylo šestnáct, jsem už nedokázal tajit objevy Nové ideologie a začal jsem o nich vyprávět svým spolužákům. Většině děcek, chystajících se k závěrečným zkouškám, to bylo naprosto lhostejné. Jen můj „nejlepší druh z dětství“, přítel a kamarád ještě ze školky, Valera Bogdanov, mi naslouchal s otevřenou pusou. K téhle partě se přidal ještě Leša Tarakanov a pár dalších. Jejich jména uvádět nebudu, protože nakonec sehráli velmi tristní roli v historii naší skupiny. Jako náramný člověk se ukázal Tarakanov, který si novou ideologii vzal opravdu k srdci (před pár lety jsme se potkali v Petěrburgu, už bych ho mimochodem anarchistou nenazval). Stanul v čele „bojového oddílu“ naší „organizace“, který kvůli konspiraci nazval BI – Banda idiotů. Byl autorem znaku naší skupiny. Ten trochu kopíroval znak západoněmecké RAF. Uprostřed byl samopal typu Schmeisser orámovaný slovy Za vaši i naši svobodu!. Právě tenhle znak dokládal dětinskost našich představ o ilegalitě. Skutečné ilegály v podmínkách totalitního režimu by nikdy nenapadlo vytvářet nějaké znaky, symboly a hymny.

Fakt: v roce 1979 jsme v Leningradě, městě tří revolucí,3) založili skupinku Čornyj pereděl 2,4) jejíž ideologii jsme popsali jako anarchistickou. Já napsal program, který byl divokým eklektismem kropotkinovsko-bakuninovských myšlenek, citátů Horsta Mahlera a Ulrike Meinhofové (které jsme zcela chybně řadili k anarchistům), dvou tří frází Timothy Learyho, ideologa amerických hippies 60. let, a Jerryho Rubina, ideologa yippies ze stejné doby. To všechno ozdobené odkazy na narodnickou ideologii 70. a 80. let 19. století (Željabov – Perovská)5) a vylepšené pořádnou dávkou citátů z bratrů Strugackých (v první řadě z Ošklivých labutí, bez udání zdroje).

Program byl vydán ve dvou exemplářích na psacím stroji mého dědy komunisty (a zničen v roce 1984 v měsíci dubnu, kdy jsem pocítil, že KGB se o některé z nás důkladně zajímá).

S tímhle programem, s vírou ve světovou revoluci, s mlhavým pochopením vědomí sounáležitosti přátel-vrstevníků, s pocitem, že v sedmatřicátém by pro nás všechno skončilo jinak, jsem nastoupil na fakultu historie leningradského Pedagogického institutu A. I. Gercena.

Tady jsem se seznámil se svou budoucí (první) ženou Irou Platonovovou (Švarcbergovou) a vydal se hlásat myšlenky Absolutní svobody masám – mezi leningradské hippies u stanice metra Něvskij prospekt a Gostinyj dvor a do parčíku u Kazaňského chrámu. Myšlenky měly určitý úspěch u místních hipíků a pankáčů, zvlášť myšlenka boje s neonacismem. Protože bojovat s vládnoucí ideologií zosobněnou Ústředním výborem KSSS bylo zcela nemožné, rozhodli jsme se bojovat s tzv. „nacisty“ v mládežnických kruzích. Ideologie neonacismu byla mezi puberťáky celkem populární ve velkých ruských městech už koncem 70. let; nácky jsme odhalovali podle vzhledu: podle svérázného účesu a oblečení (černé bundy, vojenské čepice se stylizovanou svastikou, vyholené spánky apod.). Nezapomenu na velkolepou rvačku mezi pitěrskými nácky a pankáči na podzim 1980 na stanici metra Primorská. Šířili jsme strojem psané letáky, které vyzývaly k boji s „neonacismem – neoficiálním propagátorem myšlenek oficiální sovětské moci“. Polooficiální Leningradský rockový klub (existoval tehdy vlastně,6) nebo se tenhle kulturní úkaz objevil až o pár let později? nepamatuju se) ve svých bojovných písních-narážkách tenhle boj legitimizoval. Jenže po nějaké době jsem v kavárně v ulici Zverinská (legendární Petrohradská strana za pevnostním příkopem) uviděl vůdce pitěrských panků a nácků: seděli za jedním stolem, v klidu popíjeli portské7) (pivo?), co si s sebou přinesli, a domlouvali se spolu o další bitce. Tehdy mě poprvé napadlo, že všechny akce zdejší mládeže jsou v důsledné shodě s KGB.

Letáky jsme šířili na akcích mezi „svými“. V naší partě lidi přicházeli a odcházeli. Bylo tam pár ostrých týpků, mezi nimi jakýsi Leša Zudov, přezdívaný Leva Zadov, uvědomělý osmnáctiletý anarchista, s kterým jsme se neshodli ohledně národnostní otázky: nesnášel židy.

V listopadu 1980 jsme jeli do Vyborgu, města blízko finské hranice, kde se v jednom z předměstských lesů konala „přehlídka“ naší skupiny. S černým praporem jsme pochodovali několik kilometrů pod zasněženými jedlemi a borovicemi. Jeden ze studentů z naší fakulty udělal skvělé fotografie z téhle akce, ale moji prosbu, aby nám dal fotky do archivu, odmítl. Teď si říkám – díky bohu.

V zimě 1980 moje žena Irina, aktivní leningradská hippie, propadla u zkoušek. Proběhlo to na přímé nařízení tajných – nikdo ze zkoušejících to neskrýval. Měsíc předtím vystoupila Irina na semináři z filozofie, kde zdůraznila nějakou nesrovnalost u Marxe. Někdo to prásknul. Úkol děkanátu pak byl vyhodit ji z institutu. Ne sedmatřicátý rok, ale kterýkoli. „Přenesla se přes to snadno.“ Snadno znamenalo nabourání centrálního nervového systému: Ira ležela v posteli několik měsíců. Je nepříjemné o tom mluvit, tím spíš, že to nemá přímou souvislost s cílem tohohle vyprávění. Řeknu jen, jak po poslední zkoušce, když jí docent Ostrovskij s úšklebkem dal kouli do indexu, vyšla z posluchárny – a upadla. Něco se vzepřelo. Ostrovskij ji překročil a šel na děkanát. Cestou se pochechtával. Chytil jsem ji za ruce a díval se za docentem. Tehdy jsem poprvé v životě pocítil nenávist. Ne abstraktní, ale zcela konkrétní.

V roce 1981 našli v budově institutu kágébáci hromádku letáků vyzývajících k osvobození Sacharova a ještě k něčemu podobnému. V téhle budově byly dvě fakulty – historie a filozofie. Hledali všude. Na naší „ideologické“ hledali obzvlášť horlivě. Sebrali několik studentů, mezi nimi Dimu Generalova, hippie básníka, umělce (zdá se, že ho zlomili); mého blízké o přítele žida Romu Millera (za přátelské vztahy s nějakým Vitej Acharovem, reprezentantem „nacionál-stalinistické strany“; intervence vysoce postaveného otce nepomohla – vyloučili ho); předvolali i mě. Ptali se, co jim můžu říct o „studentech Generalovovi a Millerovi“. Řekl jsem, že jsou to hodní kluci, dobře se učí. „Podle vás jsou všichni hodní a dobře se učí,“ vztekle bručel tajný, když mě propouštěl.

Tou dobu jsme pracovali na plánech na svržení bolševiků v celé zemi. Obstarali jsme si knihovnu, připravovali plány na shánění reálných prostředků k boji. Přemýšleli jsme o Sinjavinských blatech, kde byly pohřbeny ještě zbraně z druhé světové.

V té době byla v Pitěru k vidění písmena SNZ (Schwarze Neu Aufteilung zwei – německý název naší organizace) v mnoha podchodech. Některá jsme psali my, některá ne. Proč zrovna SNZ? Zkratka Čornovo pereděla 2 nezněla rusky moc pěkně: ČPD.

Prvního března 1981 při stoletém výročí zabití cara Alexandra II. narodovolci jsem organizoval malé shromáždění na Jekatěrinském kanále (za bolševiků kanál Gribojedova), tam, co stojí chrám Spasitele na krvi.8) Kolemjdoucí se divili, policie nepřišla.

No a na jaře 1984 mi můj bývalý spolužák Leňa Rubert (asimilovaná rusko-německá rodina, pocházející z leningradských Němců), člen skupiny, volá: „Miško! (hrdě) Napsal jsem leták: Smrt KSSS! Vyvěsil jsem ho u nás v institutu. Ať viděj!“

Proboha!

„Jak napsal?! Rukou nebo na psacím stroji???“

„Rukou.“

Za dva dny ho sebrali. Nevymyslel nic lepšího než připíchnout ručně psaný leták na dveře zvláštního odboru institutu lodního stavitelství, kde studoval. Poznali to zjevně podle rukopisu.

Nevím přesně, co tam bylo napsáno. Něco jako že SSSR je fašistický stát.

Poslední dubnový den roku 1984 jsem seděl na přednášce. S sebou jsem měl kufr disidentské literatury. Pečlivě ji pročítala moje kamarádka Světa Kandaurová. Bylo tam, myslím, něco z Alexandra Isaiče (Solženicyna), pár čísel izraelského časopisu 22 a ještě nějaké další věci. Řekl bych, že leningradský rukopisný almanach LEA.

Zaklepání na dveře. Vešla sekretářka děkana.

„Gončarok! Naléhavě na výbor odborů!“ Cuklo to se mnou. „Světko,“ šeptal jsem, „vezmi kufr, sedni si na něj a nikoho k němu nepouštěj, dokud se nevrátím.“

A kdybych se nevrátil? Zkazil bych život jí i sobě?

Seděla na kufru s literaturou. Dokud jsem se nevrátil.

Na dvoře – rok 1984. Duben. Zrovna rok do začátku „perestrojky“. Jdu na odborový výbor a mám pocit, že je všechno špatně. Otvírám hlavní dveře.

Nějaký hladce oholený ksicht v civilních šatech se směje a vypráví anekdotu zbledlému předsedovi výboru.

„Dobrý den. Míša Gončarok, fakulta historie. Volali jste mě?“

Mladý muž s pečlivým sestřihem mě chytá za ruku:

„Michaile Markoviči! Čekáme na vás! Musíme si promluvit. Půjdeme!“

Nikdy předtím mě neoslovili jménem po otci. Bylo mi dvacet. No co. Kolena se mi třásla, ale račte – jdeme.

Vedl mě do malinké místnosti nedaleko kanceláře odborů. Když se jde po chodbě, člověk si téhle místnosti ani nevšimne. Někde vedle se podle zvuku už točil velký kotoučový magnetofon.

„Beseda“ se táhla asi pět hodin. Ptal se mě na nejrůznější věci. Co je to za skupinu, proč Čornyj pereděl, proč SNZ. Jaké knihy čteme, co vlastně děláme. Vynořovala se jména některých účastníků, včetně Ruberta. Podle toho, jak se vyptával, jsem pochopil, že maximálně dva moji kamarádi dobrovolně nebo z přinucení vykládali tajným to, co se dělo na našich schůzkách. Hodně nemilé bylo zjištění, že ten samý Rubert vyprávěl všechno, co věděl i nevěděl, a navrch přidal, že jsem ho donutil napsat proslulý leták a dokončit tu hloupost vyvěšením na dveře institutu, aby vešel ve všeobecnou známost. Podle slov důstojníka státní bezpečnosti se Leňa ukázal jako naprostý hňup – brečel, neváhal padnout na kolena a škemrat o odpuštění, čímž vyslýchající dost vyvedl z míry. Nevěřil bych tomu tajnému, ale dobře jsem věděl, že můj kamarád Leňa je i při svých širokých ramenou sportovce velký srab. Navíc jsem z rozhovoru poznal, že to on jim řekl jména lidí spojených se mnou, včetně těch, co neměli nic společného s naší dětskou ilegalitou.

Mezi těmi jmenovanými byl i můj kamarád a spolužák Igor Tantlevskij, který se skupinou ani anarchismem neměl nic společného. S Igorem jsme se tehdy společně nelegálně učili ivrit v bytě učitele Valerije Ladyženského. Tantlevského taky pozvali k výslechu, za což mě pak seřval a zcela po právu podotkl, že si nepřeje být odpovědný za moje přátele kretény, co jsou na vedlejšák práskači a jen omylem si říkají anarchisti, „což se ale navzájem nevylučuje“.

Dodejme, že Tantlevskij je teď v Rusku hlavní odborník na biblistiku a hebraistiku, autor mnoha rozsáhlých solidních knih, profesor na Petrohradské univerzitě, předseda řady vědeckých komisí, účastník mezinárodních judaistických konferencí.

V rozhovoru s tajným se mihly takové informace, které neznal ani Rubert, takže mi došlo, že tajný cituje věci, které jsem řekl při rozhovoru s jedním klukem z naší party, kterému jsme říkali Brigadýr. Správně se myslím jmenoval Voloďa. Po spoustě let mi řekli, že Vova Brigadýr byl zjevně provokatér, přičemž sklon k tomu byl u něj dědičný (jeho otec, jak se ukázalo, byl důstojníkem ministerstva vnitra), to on, ne strachem šílený Leňa Rubert svědomitě hlásil, kde bylo třeba, co se dělo na našich sešlostech.

Ode mě se žádalo, abych se choval jako pravý komsomolec: chodil na schůzky hippies, pankáčů a ostatních – a pak o tom referoval. Vysvětloval jsem, že nechápu, proč se mi dostalo takové cti: žádná organizovaná skupina nebyla a není, nikoho jsme nezabili, na nikoho nestříleli, všechno to byly dětské hry – kolik lidí si hraje na vojáky, a co? Knihy, co jsme četli, jsme měli z legálních antikvariátů. Zjistil jsem, že práskači neznali nebo nechtěli ohlásit naše fantastické plány na svržení státu, možná se báli o svoji kůži. Ani o programu kroužku, ani o znaku, ani o plánech odjet na Sinjavinská blata pro zrezivělé zbraně nebyla řeč.

Desetkrát, pokaždé jinak, mi navrhoval, abych se stal konfidentem. Já na pokraji hysterie říkal – ne. Celou dobu jsem samozřejmě šílel: ohavně dobrácký úšklebek tajného, lampa svítící do obličeje, šum magnetofonového pásku, to všechno silně působilo na nervy. Vykouřil jsem všechny cigarety, on mi nabídl svoje. Vzal jsem si a během dalších hodin vykouřil celou jeho krabičku. Pamatuju se, že to byla bílo-modrá krabička tehdy oblíbených TU. Později mi řekli, že brát si nabízené cigarety není v žádném případě přípustné – mají to za pomyslné znamení potenciálního souhlasu se spoluprací. Když jsem zase odmítl, začal vyhrožovat. „Jste, Michaile Markoviči, historik, budoucí pedagog. Nemůžeme takovým jako vy dovolit vychovávat naše děti.“ „No tak mi to nedovolte, co nadělám. Jsem skutečně historik. Potřeboval jsem nastudovat anarchisty v originále, v čítankách a učebnicích je málo materiálu. Copak je to zločin? Řekněte mi, co konkrétně jsem provedl? Čím jsem porušil zákon?“ Zašklebil se: „Ničím, ale ta podle vašich slov dětská hra smrdí. Pomozte nám, ještě jednou vás prosím po dobrém.“ „Ne.“

Změnil přístup: „Víme, že vaše žena je nemocná. Chcete, abychom jí našli dobré lékaře? Bezplatně. Péči na úrovni.“ „Děkuju, nechci. I tak se uzdraví.“

„Ale půjdete na vojnu.“ (Na našem institutu nebyla vojenská katedra a všichni absolventi museli nastoupit vojenskou službu jako ostatní.) „Když nám pomůžete, nemusíte do armády. Chcete?“ „Nechci. Všichni musí, půjdu taky. To, co mi navrhujete, je nezákonné. Jak můžete jako představitel oficiální instituce navrhovat nezákonné věci?“ „Dobrá. Tak si představte: budete v armádě. Tam jsou zbraně. Samopaly. A ty střílejí. Budete na stráži a najednou na vás nechtě někdo vystřelí. A zabije vás. Taková smůla!“

Takhle z odstupu to zní hloupě. Ale tam, v té mizerné místnůstce mi fantazie pracovala naplno. Jen silou vůle jsem si nepřipouštěl to žvanění. Prostě v naší rodině trpící v sedmatřicátém se vždycky říkalo: na takový návrh nelze nikdy přistoupit. Ani za nic. Jednou povolíš a už nikdy se toho nezbavíš. Nikdy tě nepustí – do smrti tě budou vydírat tím papírem, co dávají podepsat všem ochotným ke spolupráci. Měl jsem v hlavě jen jedno: „Nebudu člověk, ale sračka. Celý život.“ Snažil jsem se neposlouchat, co říká. Vyhodí mě z institutu? To přežiju. Půjdu dělat metaře nebo do kotelny. Jako Víťa Coj.9) Abych se rozptýlil, začal jsem se na židli kolébat jako starý žid při modlitbě.

Najednou se zeptal: „Chcete trochu čerstvého vzduchu? Jděte k oknu.“ Jako robot jsem šel k oknu. „V pořádku? Slunce, vzduch, lidi. Svobodní, bez výčitek svědomí. Otočte se.“ Otočil jsem se k němu a zůstal stát zády k oknu. Najednou mě začal pomalu tlačit k oknu a pořád něco vykládal. Skoro jsem myslel, že mě chce vyhodit z okna.

Ale byl to zjevně poslední pokus z jeho strany.

„Dobře… Napište potvrzení.“ „Jaké potvrzení? Nic nepodepíšu.“ „Potřebuju to vyúčtovat. I u nás se dělají výkazy. Bez toho potvrzení vás odtud nemůžu pustit. Nebo pojedeme na Litějnyj, jestli chcete. Tam budete sedět, jak dlouho bude třeba, a potvrzení mi stejně napíšete.“ (V ulici Litějnyj byla – a pořád je – správa KGB pro Leningradskou oblast.) „Co mám psát?“ Vytáhnul z nějaké plechové skříně v rohu list papíru. Podal mi pero.

Text toho potvrzení si budu pořád pamatovat, respektive asi ho nikdy nebudu moct zapomenout:

„Já, Gončarok, Michail Markovič, se zavazuji neprozradit obsah rozhovoru s pracovníkem KGB.“ Datum, podpis.

Vyvedl mě ven. Po schodech jsme šli spolu. Než jsme se na dvoře rozešli, řekl, když si zapaloval:

„Divné. Nedohodli jsme se. Takového jsem dlouho neviděl… A vaši kamarádi jsou takové měkkoty. To byste koukal na toho Ruberta. Brečel, válel se mi u nohou, chtěl nám boty líbat. Opatrně. Jestli budete pokračovat ve svých hloupých hrách, budou padat hlavy. To vám slibuju. Mějte se.“

A odešel.

Na zdřevěnělých nohou jsem došel zpátky do naší budovy. Přednášky dávno skončily. Na dvoře seděla na lavičce Světa Kandaurová. Na kufru s protisovětskou literaturou.

Dočkala se.

Myslím, že tehdy prostě nepotřebovali mít případ. Nebyl v plánu nebo co. Nešlo o naše dětské revoluční hry. Kdyby bylo třeba, rozjeli by to jaksepatří. Až později jsem se dověděl, že v tomtéž roce zahájili v Pitěru případ disidentské skupiny Martynova. S těmi to rozjeli naplno.

Pamatuju si, že když jsem přišel domů, řekl jsem mámě: „Hlavně se nerozčiluj. Určitě mě vyhodí z institutu.“ Bylo to před obhajobou závěrečné práce.

Za pár dní zavolal Leňa Rubert, jako by se nic nestalo. Začal se vytahovat, že důstojník, co ho vyslýchal, mu nechal svoji vizitku a jsou teď přáteli. Netušil jsem, proč volá. Jestli je vážně takový mizera, nebo neuvěřitelný hlupák. „Leňo, už mi nevolej.“ Zmateně se zasmál. Já zavěsil. Už mi pak nevolal.

No a co je divné – nevyhodili mě z institutu. Dali mi možnost ho dokončit a obhájit diplomku. Byl jsem si jistý, že mi to nedovolí a každý den jsem byl jako na trní. Vždyť za mnohem menší věci a bez „sektářství“ okázale vyhodili moji ženu ze stejného institutu před pouhými čtyřmi lety. Za mnou jen ještě párkrát poslali donašeče. Byli nezkušení, i mně došlo, že se mnou mluví „podle zadání“. Ročníkový vedoucí, ruský kluk, ke mně přišel, nedíval se mi do očí a vykládal něco o tom, že u nás pronásledují židy, židovským vyučujícím brání v postupu, dokonce i profesorům (kam ti by ještě mohli postoupit?!). Bylo to tak hloupé a okaté, že jsem mu pateticky odpověděl: „To je provokace sionistů. Židé u nás žijí velmi dobře.“ Najednou odešel. O dalších případech se mi nechce vyprávět.

Taky telefon mi odposlouchávali. Jednou jsem mluvil s Igorem Tantlevským, myslím, že o holkách (pardon). Igor začal příliš otevřeně líčit svá vítězství a já nezůstal pozadu. Najednou do rozhovoru vlezl neznámý ženský pronikavý hlas:

„Chlapi! Co to je! Není vám hanba? Tohle si říká chlap! Fuj!!!“

Tak nás to zarazilo, že jsme skoro zároveň zavěsili – hlas ještě pořád křičel. Slyšitelnost byla vynikající.

Je třeba říct, že s tou ženou – určitě z odpovídajícího oddělení KGB (nahrávacího nebo jak tam tomu říkají) – naprosto souhlasím. Nepamatuju si přesně, co jsme říkali, ale muselo to být dost nechutné a nedůstojné, když se i tajní naštvali.

Ještě jedna věc mi byla a zůstala divná. Doslova pár dní po „besedě“ mi volal aktivista leningradského sionistického hnutí Voloďa Korenman, můj dobrý kamarád (teď dělá průvodce turistům, žije nedaleko Jeruzaléma), a navrhl mi, abychom jeli vítat bývalého prezidenta Izraele Efraima Katzira, známého vědce, který přijel do Sovětského svazu na vědeckou konferenci (biochemickou, myslím). Katzir, který se objevil v Pitěru, chtěl spojit příjemné s užitečným a setkat se se židovskými aktivisty.

Domluvil jsem si s Korenmanem předběžnou schůzku. Sešli jsme se, všechno jsem mu řekl. Hvízdnul. Řekl, že osobně strach nemá, ale já se musím rozhodnout za sebe: jít na setkání s Katzirem nebo ne. Mladická hrdost mi nedala, rozhodl jsem se jít (jestli bych šel dneska, to si nejsem jistý). Setkání se mělo uskutečnit u stanice metra Primorská, na Vasiljevském ostrově. Tohle už k tématu nepatří: řeknu jen, že panu Katzirovi s manželkou nedovolili setkat se s námi… Všechny si nás ale ještě předem vyfotili. Zvláštní na téhle příhodě bylo a zůstává to, že se to všechno odehrálo pár dní po mé „besedě“ s tajným, který mě ujistil, že „budou padat hlavy“, jestli se budu dál zabývat politikou.

Hlavy nepadaly.

A to je vlastně všechno. Dál jsem se zabýval teorií a historií anarchismu, jen jsem si zakázal organizovat podobné skupiny a kroužky. Učil jsem se ivrit a jidiš, do Izraele jsem přijel v roce 1990 a začal se věnovat vědě. Tady v Jeruzalémě pracuji v ústředním archivu historie sionismu, napsal jsem dost článků rusky, ivritem i jidiš do vědeckých i populárních časopisů, vydal tři knihy a brožuru na téma historie anarchismu v jeho různých podobách. Oficiální téma mých vědeckých prací je historie židovského anarchistického hnutí (jidiš anarchismus). Dopisuji si s celým světem, s učenci, anarchisty, s jejich knihovnami a archivy a nikdo mi nebrání věnovat se jakémukoli tématu. V práci mi jen pomáhají. Neskrývám svou ideologii a politickou orientaci a nikoho to nešokuje. Jsem tu rád a pro normální lidi je tu rozhodující při kontaktu se mnou právě tohle, ne moje politické názory.

Výjimečným důsledkem nepříjemných konfliktů s oficiálně už neexistující KGB byla série rozhovorů s pracovníky izraelských tajných služeb. Měl jsem po příjezdu odpovědět na otázku jejich důstojníka (takové otázky dávají všem mužům mezi 20 a 50 lety hned po přistání letadla s novými repatrianty na letišti Bena Guriona): „Měl jste v SSSR konflikty s bezpečnostními orgány nebo policií?“ Odpověděl jsem, že ano, měl, a řekl jsem, že kvůli anarchismu. Bóže, co se začalo dít! Já byl snad první anarchista, který přijel ten rok z Ruska do Izraele. Utíkala se na mě podívat určitě polovina tajných z toho oddělení. Další rok mě průběžně zvali na nejrůznější místa kvůli otázce: „Co je to anarchismus? Proč jsem anarchista? Co se chystám dělat se svým anarchismem tady v Izraeli?“ Debaty probíhaly mnohem klidněji než v Rusku, ale postupně mě to začalo rozčilovat. Zdálo se mi, že sovětské tajné a jejich izraelské kolegy učili komunikovat stejní učitelé. Neopomněl jsem jim to říct a při posledním předvolání jsem dodal, že jestli jsem spáchal nějaký zločin, tak ať mi o tom řeknou, a jestli ne – ať už přestanou.

Přestali.

Moše Gončarok
Jeruzalém, srpen 2002

 

Poznámky:

1) Lev Čornyj (Лев Чёрный, vl. jm. Pavel Dmitrijevič Turčaninov), 1878–1921, zastánce anarchoindividualismu; v Rusku vězněn už za studií v l. 1901 až 1903; později působil v Paříži v Lize anarchistů; po návratu do Ruska spoluzakládal v Moskvě Dům anarchie, vydával noviny Klič (Volání); spolu s dalšími devíti anarchisty byl zastřelen 27. září 1921. Jeho kniha Nový směr v anarchismu: asociační anarchismus vyšla v Rusku r. 1907 a podruhé v r. 1923 v New Yorku.

2) Pirumová N. M., Bakunin. Moskva 1970, 400 stran; Pirumová N. M., Petr Alexejevič Kropotkin. Moskva 1972, 224 stran. Natálie Michajlovna Pirumová (Наталья Михайловна Пирумова), 1923–1997, historička anarchismu.

3) Leningrad – město tří revolucí – druhé největší město Ruska Sankt-Petěrburg (v l. 1914–1924 nazýváno Petrohrad, v l. 1924–1991 Leningrad, hovorově Pitěr) bylo založeno v r. 1703 a v l. 1712–1917 bylo hlavním městem impéria. Přídomek „město tří revolucí“ odkazuje na revoluci v roce 1905, v únoru 1917 a v listopadu (VŘSR) 1917.

4) Čornyj pereděl byla původně revoluční narodnická organizace založená v Petrohradě r. 1879. Členy byli např. G. V. Plechanov, L. G. Dejč, V. I. Zasuličová, tiskovým orgánem byly noviny Zerno a časopis Čornyj pereděl. Část členů, tzv. narodovolců, přešla do organizace Narodnaja volja (Lidová svoboda), zaměřené na teroristické akce proti carismu (13. 3. 1881 provedla úspěšný atentát na cara Alexandra II.). Narodnici (rus. narod = lid) byli politickým a kulturním hnutím s organizací Zemjla i volja (Půda a svoboda), které od 60. let 19. st. usilovalo o svržení carismu a pozemkovou reformu. Mezi ideology hnutí patřil M. A. Bakunin a jedna z linií narodnictví vyústila v anarchistické hnutí.

5) Andrej Ivanovič Željabov a Sofija Lvovna Perovská byli ruští narodovolci, členové výkonného výboru organizace Narodnaja volja. V r. 1881 byli odsouzeni k smrti a popraveni za účast na přípravě atentátu na cara Alexandra II.

6) Leningradský rockový klub (Ленинградский рок-клуб) vznikl oficiálně v březnu 1981, kdy proběhl první koncert. Snaha o jeho založení se však datuje už k roku 1973. I přes dozor KGB a stranických orgánů byl klub jedinečný možností provozovat rockovou muziku a od r. 1983 organizovat rockové festivaly.

7) Narážka na text legendární písně leningradského rockera sovětské éry Viktora Coje (viz pozn. 9) Мама анархия, папа стакан портвейна (Máma anarchie, táta pohár portskýho) z desky Noc z r. 1986.

8) Chrám Spasitele na krvi dal postavit car Alexandr III. na místě, kde byl v r. 1881 narodovolci spáchán atentát na jeho otce imperátora Alexandra II.

9) Viktor Coj (Виктор Цой), 1962–1990, skladatel a zpěvák leningradské rockové skupiny Kino; počátkem 80. let jeden z nejautentičtějších a nejpopulárnějších muzikantů žánru, který tehdy patřil víceméně do undergroundu. Koncem 80. let mohl Coj už normálně koncertovat, nahrávat desky, točit filmy, cestovat po světě. Dosáhl obrovské popularity (na jeho koncert na moskevském stadionu v Lužnikách přišlo 62 tisíc lidí), ale nikdy nepřestal pracovat jako kotelník a distribuovat svá alba zdarma. Zemřel při autonehodě.

Zdroj: http://socialist.memo.ru/1991/goncharokmoshe.htm

Překlad a poznámky -dm-

Vyšlo v Existenci č. 4/2014 na téma Válka.


Verze pro tisk 10.11.2019 -dm-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Rave4Rojava ★ benefiční after-party

29. 11. 2019, Praha

Benefiční after-party po stávce #FridaysForFuture 29. 11. Vstupné dobrovolné, všechny vybrané peníze budou poslány Kurdskému červenému půlměsíci / Heyva Sor a Kurdistanê e.V. Akci pořádá platforma Výbor na obranu revoluce v Rojavě. #Riseup4Rojava ★★★ VÍCE INFO BRZY …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Předvánoční bezpeněžní zóna

7. 12. 2019, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. Je spousta nevyužitých nebo nepotřebných věcí, které mohou být jinými lidmi smysluplně využity. Přineste je nebo se jen přijďte podívat, jak bezpeněžní zóna funguje. …(více)

8. Anarchistický festival knihy

16. 5. 2020, Praha

TBA you can contact us! …(více)