Anarchistická federace

Boj proti nepřirozené autoritě (II)

Dokončení rozhovoru s členy a členkami Anarchistické federace

AF

Navazuje na první díl, který nejdete ZDE.

A co tedy samotný stát a jeho represivní složky vojsko a policie? Berete je stále jako svoje úhlavní nepřátele nebo jste v rámci své činnosti ochotni s nimi navázat určitou debatu a nastolit kompromis?

Mluvit o úhlavních nepřátelích zní trochu teatrálně. Proč jsou anarchisté a anarchistky tak často v konfliktu se státem a jeho represivními složkami? Není to proto, že by byli příčinou všeho zla. Směrem dovnitř jde o instituce sociálního donucení a dohledu, směrem ven o nástroje mocenské expanze či obrany před ní. Je třeba se dívat, co konstituuje stát a jaké zájmy jsou jeho prostřednictvím prosazovány. Historicky se buržoazie přihlásila o svůj díl moci, k čemuž potřebovala zastání v masách lidu, s nimiž ji však nepojilo mnoho společného. Ukázalo se, že příslib rovného podílu na moci je dodnes silným nástrojem korupce těchto mas, i když jde v jádru o sprostý podvod. Buržoazní demokracie nemá s rovným podílem na moci nic společného. Pohádka o svobodné volbě je jen mazáním medu kolem huby ve hře, na jejíž pravidla nemáme žádný vliv. Podívá-li se člověk pod pokličku, uvidí škálu ekonomických a mocenských zájmů, vazeb podnikatelských a politických kruhů, očividných i skrytých tlaků nadnárodního kapitálu. Stát je tu pak od toho, aby udržoval status quo, tzn. zachovával sociální nerovnosti, umožňoval ekonomický růst vlastníků a investorů a spodinu, tedy ostatní, držel zkrátka, ať už cukrem nebo bičem. Z toho jasně plyne i role represivních složek, kterými stát disponuje. Masy se ale dají ovládat a využívat i jinými prostředky, jako jsou třeba nacionalismus, náboženství nebo orientace na konzum. Nejde tedy jen o to nenávidět stát, ale je třeba pohlížet i za něj. Stát není plísněn jen ze strany anarchistů. I neoliberalismus proti němu brojí. Ten od něj chce co největší podporu kapitálu, privatizaci a komodifikaci takřka všeho, zrušení ekologické a pracovněprávní ochrany, odbourání přerozdělování směrem dolů apod. Na druhou stranu ale neoliberalismus požaduje ochranu investic a vlastnictví a eliminaci radikální opozice, která by mohla ohrozit zájmy nejbohatších. V době, kdy se neoliberalismus stal ideologickým hegemonem, se nabízí otázka, zda nebojovat za to, co si dělnické hnutí za posledních 150 let vyvzdorovalo. Do jisté míry je to jistě potřeba, ale stejně tak je nutné se oprostit od myšlenky kapitalismu s lidskou tváří. Anarchistické bezstátní řešení stojí na myšlence, že historická úloha státu není sociální, ale represivní. Bez donucovací moci státu by zkrátka nebylo možné třídní rozdělení společnosti udržet.

V Rusku, Bělorusku či na Ukrajině jsou lidé s anarchistickým smýšlením stále zatýkáni a vězněni, či dokonce mučeni. Mediálně nejznámější je asi kontroverzní kauza členek skupiny Pussy Riot, ale jsou to i další jako Igor Oliněvič a Mikola Dziadok, a nejnověji tzv. kauza Síť. Jak to vypadá v České republice? Znáte nějaké případy obdobné perzekuce?

Dá se směle tvrdit, že všechny státy jsou v tomto stejné. Aktivní pronásledování protisystémové opozice, likvidace autonomních projektů stojících mimo stát a proti němu, vykonstruované kauzy. Je jedno, jestli jsme na Východě nebo na Západě. Rozdíl je jen v tom, jak daleko jsou represivní složky té které země ochotné zajít. V Rusku se neštítí různých forem mučení a vynucených přiznání. U nás si vystačí s agenty-provokatéry, vyhrožováním, nesmyslným vazebním vězněním, policejní šikanou apod. To jsme mohli vidět v tzv. kauze Fénix, která skončila u soudu pro „vyšetřovatele“ fiaskem. Ale ti se nevzdávají a připravili Fénix II, chtějí poslat několik lidí za mříže alespoň za zveřejňování informací o žhářských útocích, popřípadě za šíření podvratné literatury.

Jak vnímáte podivné okolnosti nedávného uzavření žižkovské autonomního centra Klinika? Nedalo se s tím nakonec počítat a spíš záleželo, kdy k tomu dojde?

Nic podivného na tom není. Za těch pár let existence Kliniky bylo několik období, kdy hrozila evikce a byla jen otázka času, kdy k ní doje. I když pokračovaly snahy o legalizaci prostoru, bylo od začátku jasné, že kolektiv Kliniky zápasí v nerovném boji. Ten boj probíhal zejména v ideologické rovině, útoky ze strany policie, neonacistů a exekutora to jen dokreslovaly. Střetly se tu dva ideové světy. Jeden toužící po alternativě, bezpeněžních vztazích, kolektivní akci, samosprávě, městě pro lidi… A druhý hájící neoliberální ideologii, která praví, že soukromé vlastnictví je svaté a vlastník s ním může nakládat po libosti, nekontrolovatelné alternativy jsou nepřípustné, město tu je pro generování zisku a exekutor je rytíř na bílém koni dnešních dnů. Na jedné straně skupina nemajetných aktivistů a nonkonformních intelektuálů, na straně druhé kohorta politiků, policistů, vrcholných úředníků a korporátních médií. To, že Klinika v takovém nepoměru vydržela tak dlouho, je skoro malý zázrak. Kolektiv Kliniky žije, jenže hnutí bez materiálního zázemí a prostoru je oslabené. Navíc dál čelí likvidačnímu finančnímu útoku skrze exekutora, který řídil evikci. Přitom je evidentní, že nic nebránilo tomu se dohodnout a autonomní centrum mohlo ještě několik let fungovat v budově v Jeseniově ulici.

Myslíte, že je stále síla v demonstracích a shromážděních, jaké vytvořily Hnutí Occupy, Euro May Day či nedávno Žluté vesty, nebo se těžiště odporu přeneslo spíš do pavučiny sociálních sítí?

Sílu demonstrací nemá cenu přeceňovat. Samotné demonstrace ničeho nedosáhnou, mají ale mobilizační potenciál a jsou důležitým signálem a prostředkem zdola, jak upozornit na nějaký problém. Kdo z politiků a ekonomických elit bral před lety vážně mohutné odborářské pochody v Praze, za kterými nestála žádná skutečná hrozba? Pokud není za demonstracemi nějaké hnutí, které má potenciál a odhodlání dotknout se elit na choulostivých místech, zbude jen vzpomínka a další frustrace. Proto jsou podle nás nejdůležitější boje, které mají dopad na pracoviště a kapitalistickou infrastrukturu. Časově neomezené stávky, blokády… Ale nemusíte nutně čekat na vznik početného hnutí, abyste byli úspěšní. Jako efektivní se ukázaly solidární sítě pomáhající jednotlivcům kupříkladu domoci se svých mezd. Odpor přesunutý na sociální sítě je pro systém asi největším požehnáním. Může ho mít pod dozorem, snadno s ním manipulovat a držet ho mimo fyzický prostor. Mnohem snadnější než se potýkat s demonstranty v ulicích, řešit blokády dálnic a rafinerií či zápasit s odbojnými zaměstnanci.

Francouzští esejisté Neviditelný výbor tvrdí, že v dnešní atomizované, nejisté a multipolární době, plné dezinformací, už skutečná moc ani neexistuje, ale jde spíš o její simulaci. Co na to říkáte? Existuje ještě vůbec nějaký společný nepřítel?

Nechceme zabředat do přílišného filozofování. Moc měla vždy mnoho podob a ty se mohly různě proměňovat. Moc také působí na mnoha úrovních. Jejím základem ale je, že vychází z nerovnosti, nepřirozené autority a jejím prostřednictvím můžete nutit někoho jiného, aby dělal to, co chcete, i když to nemusí být v souladu s tím, jestli to sám chce či nikoli. Kapitál má díky sociální nerovnosti moc udržovat systém námezdní práce a těžit z něj. Skrze stát pak má moc udržovat tuto nerovnost také jinými než ekonomickými prostředky. Moc se ale projevuje také prostřednictvím patriarchátu, rasismu, nacionalismu, náboženského tmářství, vykořisťováním zvířat a přírody… A díky tomu také existuje mnoho příležitostí, jak mocí korumpovat a postarat se, aby se i neprivilegovaní stávali přizpůsobivými „spolupachateli“. Můžeme se zaměřovat na dílčí projevy moci a bojovat proti nim, měli bychom si ale uvědomovat jejich souvislosti a skutečnost, že všechny tyto boje by měly být svým způsobem propojené. Právě boj proti nepřirozené autoritě, jenž je základem anarchistické myšlenky, nám to umožňuje.


Verze pro tisk 3.9.2019 -pm-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Lidovka pro Guerilla Gardening

21. 10. 2019, Praha

Lidová kuchyně na Salé! Bulgur s tofu a zeleninou, jako dezert sladká palačinka. To chceš !! Porce za dobrovolný příspěvek (doporučených 80-100 Kč) - veškerý výtěžek bude použit na aktivity a přímé akce Guerilla Gardening aneb zahradničení bez státu. …(více)

Social Screenings: Elena (2011, Andrey Zvyagintsev)

30. 10. 2019, Praha

Something of a noir set in modern-day Moscow, this is an understated film that has been described as somber, grim--and remorseless. As the film follows a mismatched marriage and the children that are associated with it, a deeper picture of class resentment and the haves and have-nots of Russian society appears. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

8. Anarchistický festival knihy

16. 5. 2020, Praha

TBA you can contact us! …(více)