Na obranu radikální přímé akce

Překlad textu zaměřeného na některé problémy v diskurzu a praxi přímé akce a možný vztah mezi touto formou politického jednání a anarchismem.

Úvod

„Přímá akce“ měla v posledních dvaceti letech silný vliv na politickou oblast. Na jedné rovině demokratizace řady zemí prostřednictvím občanského odporu, která proběhla například ve východní Evropě, na Filipínách a v Jižní Africe, dokázala, že takový odpor může vést k národní politické revoluci. Na rovině druhé se ukazuje, že přímé akce takových skupin, jako jsou Greenpeace, Chipko Andolan či Earth First! mohou přitáhnout pozornost k určitým tématům, v těchto případech k environmentálním otázkám či k problémům souvisejícím s rozvojem třetího světa, a že je možné je pomocí taktiky přímé akce zpochybnit a (do určité míry) i změnit. V rámci anarchismu má přímá akce dlouhou tradici. Za posledních třicet let se anarchisté zapojili do mnoha tzv. nových sociálních hnutí, jako jsou feministická, environmentalistická, mírová hnutí či hnutí za osvobození zvířat. Přímá akce, která se v těchto hnutích rozvíjela, měla nepochybně anarchistický nádech a decentralistické, nehierarchické struktury a rozhodování pomocí přímé demokracie bylo součástí mnoha kampaní, které tato hnutí vedla.

Přímá akce, kterou si osvojila výše zmíněná nová sociální hnutí, zpochybňovala především ideje a institucionalizované normy státu a společnosti a požadovala účast na politickém procesu. Stát si tyto normy někdy drakonickým způsobem znovu vynucoval: například v roce 1994 se zavedením Criminal Justice Act v Británii tvrdě omezil legální protest.

Nová sociální hnutí používají jako součást strategie přímé akce ilegální taktiky. Většina hnutí například hojně využívá občanskou neposlušnost. Ačkoli anarchisté teoreticky nemají díky svému odmítání státu žádný zvláštní problém s ilegalitou taktik, jsou nuceni ospravedlňovat své porušování zákonů. Zatímco přesvědčovat lidi o hodnotách anarchistických zásad je pro anarchisty nezbytné, ospravedlňovat při tom porušování zákonů vede mnohdy k tomu, že se snaží vysvětlovat komplexní ideje v rámci názorového prostoru krátkého televizního klipu. Z taktických důvodů je často mnohem lepší ospravedlňovat určité konkrétní jednání v současném politickém kontextu než obhajovat rozklad celé teoretické opory moderního světa.

Tím mám na mysli, že ospravedlňovat porušování zákonů není samo o sobě snadnou záležitostí. Aktivisté často nejsou schopni jasně a srozumitelně argumentovat. Mnoha lidem není jasné, proč je porušování zákonů ospravedlnitelné, a to dokonce ani v případě „dobrých“ cílů. Navzdory tomu jsem přesvědčen, že k oprávněnému porušování zákonů je třeba zaujmout radikální postoj, který je v souladu s anarchistickou politickou tradicí.

Budování přímé akce

V mnoha oblastech společenského a politického života se pojetí přímé akce napadá. Akademici, stát, masmédia, aktivisté i veřejnost – všichni manipulují s pojetím, charakterem a legitimitou přímé akce a přetvářejí je. Za přímou akci se označují jak teroristické útoky, tak psaní dopisů, ale zařazení takových extrémů politické aktivity pod jeden termín samozřejmě není návodem, jak dosáhnout přesnosti při popisu takového fenoménu nebo přesvědčivosti při jeho obhajobě či odmítnutí. Je tudíž nutné si vyjasnit, co je to přímá akce, a porozumět tomu, jaké politické aktivity formují podstatu této ideje.

Podstatou přímé akce podle mne je, že osoba nebo skupina lidí jedná tak, aby dosáhla určitého sociálního nebo politického cíle, aniž by se toto jednání opíralo o jakékoli zprostředkování skrze formální procesy a struktury státu a ekonomických vztahů. Takže o pracujících, kteří neoficiálně stávkují, o lidech bez domova, kteří obsadí prázdnou nemovitost, o aktivistech, kteří provádějí akty občanské neposlušnosti, a o lidech, kteří organizují družstvo, lze říci, že provádějí přímé akce. Takové pojetí nevylučuje skutečnost, že součástí některých přímých akcí může být i násilí. Proto je tak důležité rozlišovat mezi přímou akcí a nenásilnou přímou akcí (NVDA – nonviolent direct action).

Abychom upřesnili charakteristiku přímé akce, je důležité rozlišovat mezi dvěma hlavními typy: protestní a neprotestní přímou akcí. Družstva jsou příkladem neprotestní přímé akce a občanská neposlušnost příkladem té protestní. Kromě toho je nezbytné v kategorii protestních přímých akcí rozlišovat mezi těmi protesty, které jsou legální, a těmi, které jsou ilegální, jako například blokády silnic.

Násilí a přímá akce

V diskusi o přímé akci a jejím významu pro anarchismus se nedoceňuje důležitost zkoumání předpokladů týkajících se násilí a nenásilí. Nemám zde bohužel dostatek prostoru, abych se tím detailně zabýval. Nicméně nastíním určitá tvrzení, která jsou pro jakoukoli další debatu důležitá.

Představa, že násilí spočívá v užití fyzické síly, je neobhajitelná, jak ukázali ve svých knihách J. Galtung a J. Harris. Namísto toho se zdá, že nejužitečnější pro popis aktů násilí je kritérium poškození, ať již zapříčiněné záměrně, z nedbalosti či z bezohlednosti. Ublížení nemusí být jen fyzické, může být i psychické, a existují rozumné argumenty pro tvrzení, že násilí může být také strukturální. Z historie je patrné, že toho největšího přímého násilí se dopouštěly zavedené autority, nikoli ti, kdo usilovali o revoluční cíle. Ačkoli jsou anarchisté často považováni za ty nejhorší pachatele politického násilí, důkazy tento názor nepodporují. Jak tvrdí Peter Marshall v Demanding the Impossible: „Anarchisté ve skutečnosti přispěli mnohem méně k celkovému souhrnu lidského násilí než nacionalisté, monarchisté, republikáni, fašisté či konzervativci, nemluvě o mafii nebo organizovaném zločinu. Nikdy, na rozdíl od vlád, nezorganizovali genocidu ani masové zabíjení, jakým je válka. Nikdy chladnokrevně neuvažovali o úplném zničení země jako jaderní vědci, generálové či prezidenti. Nikdy nepřijali politiku promyšleného teroru u moci jako Robespierre, Stalin či Pol Pot.“

Akademici a přímá akce: případ zprostředkujícího porozumění

Akademické práce o přímé akci jsou silně ovlivněny kampaněmi občanské neposlušnosti, ke kterým došlo během 20. století zejména v Evropě a ve Spojených státech, jako byly kampaň proti jadernému zbrojení v 60. a 80. letech či boje za občanská práva ve Spojených státech. Výjimkou je pozornost věnovaná kampaním satyagraha v Indii, inspirovaným Gándhím.

Existuje konflikt mezi těmi, kdo přímou akci provádějí, a těmi, kteří o ní teoretizují, jenž pramení z rozepře o přesnou definici toho, co je a co není v aktivitách přímé akce násilím. V následující diskusi se zabývám individuální a kolektivní volbou, osobním a institucionalizovaným násilím, násilím proti lidem nebo majetku, násilím jako obranou nebo útokem apod.

Především se tu chci zaměřit na „ekotáž“,1) která je určitou taktikou přímé akce. Definoval bych „ekotáž“ jako „čin, který vědomě překračuje zákon; jeho cílem je zastavit, zmařit či zpomalit proces nebo jednání, které podle aktéra škodí životnímu prostředí nebo ho ničí; je to akt protestu; a poškozuje nebo ničí majetek těch, na které se protest zaměřuje.“ Ekotáž zahrnuje takové činy, jako jsou zatloukání hřebů do kmene stromů, poškozování strojů či ničení zeměměřičských značek.2) Nicméně dosud neexistuje žádný důkaz, že by takovými aktivitami bylo způsobeno nějaké úmyslné ublížení, a to i navzdory mylným názorům některých prominentních autorů v této oblasti (například A. Dobson, L. Martell či J. DesJardins). Incident, který tvoří základ pro většinu rétoriky definující ekotáž jako úmyslné ublížení, se odehrál v roce 1987 v Cloverdale v Kalifornii, kde jednoho dřevorubce zranil letící odštěpek řetězu z pily, který se roztrhl, když narazil na zatlučený hřeb v kmeni. Dave Foreman, který v Confession of Eco-Warrior (Vyznání ekologického bojovníka) jako jediný poskytuje úplný popis události, tvrdí, že nikdy nebyl předložen žádný důkaz, že by do toho byl zapleten nějaký Earth First! aktivista nebo jiný environmentalista; hlavní podezřelý místního šerifa byl republikán, který vlastnil půdu naproti místu, kde se těžilo dřevo; strom, do kterého byl zatlučen hřeb, nebyla stará původní sekvoj, ale vysazená (environmentalisté obvykle vedou kampaň proti kácení původních lesů); hřeby byly do stromu zatlučeny až poté, co byl poražen (přitom důvodem, proč se to dělá, je zabránit kácení); dodatečně se díky důkazu, který poskytl sám poškozený, ukázalo, že celý incident byl záležitostí bezpečnosti práce a nikoli ekotáže.

Nicméně v některých kruzích se klade ekotáž na roveň terorismu. Každá slušná kritická analýza pojmu terorismus ukazuje, že v terorismu jde především o to, aby se prostřednictvím zabíjení, mrzačení a zraňování lidí vyvolal strach. Taková jednání se tudíž očividně liší od aktivit ekosabotérů, kteří pouze poškozují majetek. Klást úmyslně rovnítko mezi tyto dva typy aktivit je falešné a podkopává tak jakoukoli vážnou debatu na dané téma. Jak prohlašuje environmentální aktivista Mark Roselle, „použít slovo terorismus pro ekotáž je totální znehodnocení skutečného významu toho, co vůbec terorismus je a co dělají lidé, když jsou skutečně zoufalí“. A s ohledem na vášnivou diskusi o zatloukání hřebů do stromů, která proběhla ve Spojených státech, pokračuje v argumentaci, že pokud by byli ekosabotéři teroristy, pak by zatloukali hřeby do lidí, kteří jsou zodpovědní za ničení životního prostředí, a nikoli do stromů.

Překroucení ekotáže na terorismus v akademických textech jen prozrazuje víru v absolutní posvátnost majetku, podobnou té, která prostupuje legálními institucemi státu. Nicméně hodnotové systémy nejsou absolutní. Namísto toho se o jednání (jako je ničení majetku pro politické cíle) musí uvažovat s ohledem na jejich bezprostřední a širší kontext.

Odpověď státu

Víra v soudní systém v Británii jakožto čestného arbitra spravedlnosti byla v několika posledních letech podkopána. Přispělo k tomu odhalení řady utajovaných metod, které policie a prokuratura používaly k zamezení účinnosti protestů, ke zpochybnění jejich legitimity a k nepříznivému ovlivnění morálky protestujících. Některé z těchto metod, které stát použil proti lidem angažovaným v environmentální přímé akci, zahrnovaly: zatýkání bez vznesení obvinění; triviální případy se dostaly až k soudu, který je okamžitě smetl ze stolu;3) uvalení neobyčejně restriktivních podmínek pro propuštění;4) ignorování ilegálního jednání lidí, kteří se na protestech nepodílejí. Kromě toho byli lidé z jiných protestních skupin odsouzeni ke zcela nepřiměřeně vysokým trestům.5)

Jen obtížně by bylo možné vyhnout se závěru, že první tři metody (zatčení bez obvinění, triviální případy u soudu a restriktivní podmínky propuštění) představují cynickou snahu zastrašit, obtěžovat a z dalšího protestu vyloučit zatčené a/nebo obviněné. Tyto příklady ukazují, že všichni si nejsou před zákonem rovni, a tudíž v něm nelze mít oporu, ani v něm hledat ochranu. A příklad restriktivních podmínek propuštění je projevem snahy vytvořit atmosféru zastrašování založenou na výjimečné tvrdosti potenciálních důsledků. To vše ilustruje skutečnost, že protestující jsou považováni za provinilé především proto, že překračují spíše politický než právní řád a že trestněprávní kroky lze proti nim legitimně zneužít mimo jakýkoli formální postup justice.

Odpověď médií

Pojem přímé akce utváří v prvé řadě zprostředkující diskurz masmédií. Názory politiků, policie, soudů, aktivistů a někdy dokonce i široké veřejnosti se objevují v novinách, televizi a rozhlase. Masmédia nejsou pouhými hlasateli zpráv, očividně také interpretují, upravují, editují a konstruují výpovědi, které se tak samy mohou stát politickým jednáním, stejně jako akce a slova, o kterých informují.

Masmédia vytvářejí pojetí přímé akce různými způsoby. Například John Vidal v Guardianu přímé akce prostřednictvím svých investigativních reportáží otevřeně podporuje, jako tomu bylo v případě kampaně proti silničnímu obchvatu v Newbury. Jiní novináři, jako třeba Greg Swift z Daily Mail, se snaží vyvrátit argumenty těch, kteří jsou zapojeni do přímých akcí při protestech proti výstavbě dálnic, tím, že je charakterizují jako „parazity na podpoře v nezaměstnanosti“, kteří jsou neustále opilí a zfetovaní, a popisují „špínu“ protestních kempů. Další novináři, jako například John Harlow ze Sunday Times, zase podávají nepodložené zprávy o „teroristických“ aktivitách. Harlowův článek (z 3. července 1994) je obzvláště odporný, když tvrdí, že „extremisté“ infiltrovali „opravdové“ environmentální hnutí a jsou odhodláni použít jakékoli metody, včetně ubližování lidem, aby dosáhli svých cílů.

Ačkoli v institucionalizovaných médiích existuje tendence zobrazovat Earth First! a jiné skupiny přímé akce negativně, nemusí to tak být nutně vždy. Mimo jiné také díky masmédiím dosáhla tato témata v posledních letech tak vysoké publicity. Je také pravda, že v některých případech může být dobrá jakákoli publicita. Průzkum Gallupova ústavu z roku 1995 například ukázal, že za období mezi lety 1984 až 1995 se o 70 procent zvýšil počet lidí, kteří schvalují blokády dopravy.

Zkreslování informací médii „hlavního proudu“ však také mnohé lidi podnítilo k tomu, aby se zapojili do jiné formy přímé akce a začali sami vytvářet „undergroundové“ bulletiny, noviny, časopisy a videa.6) Takové publikace samozřejmě mají svoji vlastní agendu a některé mají i svůj vlastní senzacechtivý styl reportáží, tak jako noviny Class War, ale většinou poskytují alternativní zdroj informací o kampaních přímé akce a o myšlenkách, které se nápadně odlišují od stanovisek povětšinou pravicového tisku.

Formy protestu

Pro většinu kampaní jsou běžné tři typy nenásilných přímých akcí, které v současné době environmentální hnutí používá: „přinést svědectví“, „obstrukce“ a „masové hnutí“.

Přinést svědectví: symbolismus, média a evidentní nespravedlnosti

Přinést svědectví je forma přímé akce, která má dlouhou historii už jako součást kvakerské tradice. Má v sobě silný spirituální prvek, který klade velký důraz na to všímat si nespravedlnosti, kdekoli k ní dochází. Skupiny jako třeba Greenpeace to využívají, aby dramatizovaly účinky svých akcí. Jak říká P. Wapner: „Když se Greenpeace postaví na volném moři proti velrybářským lodím nebo když blokují železniční trať, po které se převáží toxický materiál, nebo ucpává průmyslové výpusti, svědčí to o tom, že věří v ekologickou nespravedlnost. Greenpeace se snaží vytvořit obraz ničení životního prostředí, které je možné dostat prostřednictvím médií k co nejširšímu publiku. Myšlenka spočívá v tom pozvat veřejnost, aby se stala svědkem, umožnit lidem po celém světě, aby se dozvěděli o ekologických nebezpečích, a snažit se v nich vyvolat pocit pobouření.“ Pozitivní reakce na takové akce, kdy Greenpeace „přináší svědectví“, byla značná a problémům, na které jeho členové upozornili, se dostává rozsáhlé mediální pozornosti i určité odezvy ze strany vlády a průmyslu. Kromě toho velká publicita těchto akcí a výslovná oddanost étosu nenásilí zvyšuje ve veřejném mínění přijatelnost přímé akce.7)

Nicméně jakkoli má taktika „přinášet svědectví“ své politické využití, je nutné ji z hlediska anarchistů chápat jako omezenou, protože až příliš spoléhá na to, že masmédia účinně předají poselství, ke kterému jedinec nebo malá skupina aktivistů přiláká jejich pozornost. Je poměrně pravděpodobné, že mediální reportáže z akcí nebudou příznivě nakloněné záměrům organizátorů. Kromě toho pouhé upozorňování široké veřejnosti na evidentní špatnosti prostřednictvím taktiky „přinášet svědectví“ může být sice nezbytnou součástí kampaně za změnu, aby však bylo skutečně účinné, musí být zapojeno do většího celku. Problémem také je, že některé organizace, jež praktikují tuto taktiku, se spoléhají na malou skupinu „elitních“ aktivistů, kteří mají „svědčit“ o nespravedlnosti za všechny ostatní.

Obstrukce: buldozery, domy ve stromech a zámky na kola

Obstrukce mají, podobně jako přinášení svědectví, úctyhodnou tradici. Podstatou myšlenky tohoto typu přímé akce je překazit jednání či proces, který je terčem akce, nebo jim zabránit. Použitá taktika může zahrnovat různé podoby občanské neposlušnosti, jakými jsou blokády nebo obsazování staveb. V environmentálním hnutí zahrnovaly takovéto typy přímé akce právě zásahy Earth First! proti kácení starých lesů ve Spojených státech nebo v Británii protesty proti výstavbě dálnic.

Protesty proti výstavbě dálnic v 90. letech ve Velké Británii přinesly také řadu stále vynalézavějších taktik používaných skupinami Earth Fisrt!. Zahrnovaly připoutávání se k těžkým strojům pomocí masivních zámků na kolo, zabetonovávání se do místností budov určených k demolici, budování domů ve stromech, které stály v cestě předpokládané stavbě silnice a sezení před buldozery a v buldozerech. Tyto formy přímé akce pravděpodobně přispěly ke změně veřejného mínění a díky tomu i ke zrušení řady stavebních projektů. Opět je tu riziko, že takové aktivity může provádět jen „elitní“ skupina aktivistů a že ostatní, méně přitažlivé aktivity by mohly být v očích aktivistů a širší veřejnosti znehodnoceny.

Přímá akce masového hnutí: lidé, moc a participace

Přímá akce v předchozích dvou příkladech je přímou akcí relativně malého počtu lidí. Naproti tomu masové hnutí v tom ideálním případě zahrnuje takové množství lidí, že zákon, politika nebo činnost, proti nimž se protestuje, jsou zrušeny nebo zastaveny vahou počtu lidí. Takové kampaně, jako bylo Hnutí za občanská práva ve Spojených státech, Gándhího kampaň za národní osvobození v Indii a anti-Poll Tax kampaň (Kampaň proti zavedení daně z hlavy) v Británii jsou příkladem masových hnutí, které použily přímou akci především jako prostředek k politické a sociální změně.

Masová hnutí přímé akce v environmentální oblasti se zatím vyskytla jen v zemích, kde to bylo spíše otázkou bezprostředního přežití než otázkou dlouhodobého etického nebo politického přesvědčení. Například Chipko a Narmada Bachao Andolans v Indii nebo Aliance pralesních lidí v Amazonii, které vedly kampaně proti odlesňování a výstavbě přehrad, používaly nenásilnou přímou akci navzdory tomu, že samy čelily rozsáhlé represi a násilí. Těmto kampaním se podařilo vyvolat nějaké změny jak v environmentální politice jednotlivých států, tak i nadnárodních finančních organizací, jakými jsou Světová banka a Mezinárodní měnový fond.

Nenásilí

V současné debatě o nenásilí a násilí, která probíhá ve skupinách používajících přímou akci, rétorický zápas mezi „fluffies“ (změkčilými) a „spikies“ (ostrými) odráží debaty, které se odehrály ve většině hnutí za sociální změnu tohoto století. Debata o nejefektivnějším a nejetičtějším prostředku k dosažení určitého cíle vychází z široké palety zdrojů: Mahátmou Gándhím a Martinem Lutherem Kingem počínaje a marxismem a anarchismem konče. Nicméně koncept nenásilí, podobně jako koncept násilí, bývá v akademické literatuře často nepochopen a podobně je tomu i v rétorice masmédií a argumentech aktivistů. V debatách o nenásilí je patrně nejvýraznější vliv Gándhího myšlenek, a proto budou i ohniskem krátkého přehledu o teorii nenásilí.

Gándhí udělal pro teorii nenásilí pravděpodobně více než kdokoli jiný a na jeho jednání a jeho díla se často odkazuje jako na určité měřítko tohoto konceptu. Jeho představa o nenásilném jednání čili satyagraze se často překrucuje a staví se na roveň pasivní rezistenci, zatímco Gándhího koncept je mnohem propracovanější. Satyagraha má tři hlavní prvky: ahimsa (nenásilí), hledání pravdy a vlastní utrpení. Bondurant podává ve své knize o Gándhího filozofii detailní popis souhry těchto prvků v Gándhího celkovém konceptu politického jednání. Obsahuje dostatek příkladů, jimiž lze ilustrovat komplexitu Gándhího myšlenek a neodmyslitelné napětí mezi nimi při pohledu na jeho názory na násilí a nenásilí: „Zatímco (pro Gándhího) bylo veškeré násilí ,špatné a musí se z teoretického hlediska odsoudit‘, bylo důležité rozlišovat jeho různé formy a kontexty. Defenzivní násilí bylo morálně na vyšší úrovni než ofenzivní… Spontánní násilí bylo morálně nadřazeno násilí předem promyšlenému… Násilí dlouhou dobu utlačovaných skupin postrádajících možnost společného, soustředěného jednání bylo mnohem ,pochopitelnější‘ než násilí těch, kteří mají příležitost participovat na politickém životě a vyvíjet organizační úsilí… Pro Gándhího bylo nenásilí nekonečně morálně vyšší než násilí, to však bylo zase nekonečně výš než zbabělost… Gándhí také tvrdil, že násilí mělo alespoň zastrašující efekt a pravděpodobně tak redukovalo výskyt většího násilí, kdežto zbabělci jen krmí nenasytný apetit násilníků. Tam, kde byla ,volba jen mezi zbabělostí a násilím‘, doporučoval Gándhí násilí.“ Anebo jiný citát: „Akceptuji takovou interpretaci ahimsy, která tvrdí, že není pouze negativním stavem – neškodit –, ale je to pozitivní stav lásky, konání dobra, a to dokonce i vůči tomu, kdo koná zlo. Ale neznamená to přitom pomáhat tomu, kdo koná zlo, aby v tomto konání pokračoval, ani tolerovat je pasivním přijetím. Oproti tomu láska, aktivní stav ahimsy, vyžaduje, abyste se postavili proti tomu, kdo koná zlo, tím, že se od něj distancujete, dokonce i když ho to může urazit nebo fyzicky zranit.“ Násilí ve výše zmíněném případě není absolutní a je zřejmé, že se na rozdíl od jiných zdrojů jako třeba liberální právní věda k různým typům a k různé míře násilí přistupuje a mělo by se přistupovat různě. Podobné příklady přijatelnosti ospravedlnitelného násilí se vyskytují v případě sebeobrany, a když k němu dochází během „spravedlivé“ války. Gándhího pohled na násilí se příliš neliší od běžně rozšířeného názoru, že v určitých situacích může být jisté násilí nezbytné.

Nicméně pravděpodobně nejvýznamnější rozdíl mezi Gándhího názorem na násilí a názorem většiny lidí je v tom, že rozvinul a používal koncept nenásilí, který se radikálně lišil od předchozích koncepcí. Gándhího nenásilí vyžadovalo odvahu, bylo aktivním, nikoli pasivním postojem a znamenalo, že člověk by měl do nenásilného činu vložit celou svoji mysl, tělo i duši. Takový postoj vyžaduje zapojení mnoha lidí, ale použití nenásilí by, v ideálním případě a po důkladném tréninku, mohlo vést k pozitivní sociální změně.

Nicméně Gándhího názor na nenásilí, ač radikální, nebyl absolutní. S nenásilím je třeba smířit jiné hodnoty jako třeba spravedlnost, pravdu či odvahu. To odhaluje vnitřní rozpory Gándhího myšlení. Je ovšem třeba si uvědomit, že nebyl filozof, ale sociální aktivista, který přijal mnohé anarchistické principy a praktiky. Ačkoli některé Gándhího myšlenky ohledně nenásilí jsou problematické, jako například jeho pojetí „já“ a „dobrovolného utrpení“ a představa, že nenásilí neznamená, že nikdo nikomu neublíží, mnohé jeho názory a názory jemu podobných jsou cenné při pokusech vytvořit koncepci radikální přímé akce pro současné boje.

Přetransformování přímé akce

Protestní přímá akce se v posledních dvaceti letech vyvinula a modernizovala mnoha způsoby. Tradiční metody protestu, jako jsou protestní pochody, shromáždění a pikety, se nadále používají někdy i s velkým úspěchem, ale jen díky široké paletě nových, nápaditých a působivých taktik se sociální témata a témata životního prostředí udržela v pozornosti veřejnosti. Tematika životního prostředí se ve Velké Británii stala vysoce exponovanou, a to jak lokálně, tak celostátně právě díky průkopnickým taktikám takových skupin, jako jsou Earth First!; Reclaim the Streets (kteří obsazují ulice a navrací jejich prostor do užívání lidem), Citizen’s Recovery of Indigenous People’s Stolen Property Organization (kteří odstraňují z obchodů výrobky ze dřeva pocházejícího z deštných pralesů, aniž by za ně platili, a nosí je na policii, aby zpochybnili jejich legální status) a Critical Mass (kteří při mobilních „street parties“ na kolech navracejí silnice cyklistům).

Z akcí těchto skupin je evidentní, že strategie a taktika přímé akce je formou politického jednání, které se neustále vyvíjí. Sharpova studie z roku 1973 o nenásilných akcích jich uvádí téměř 200 typů. Nicméně z radikální perspektivy je důležité rozlišovat mezi protestem a odporem. Protest je ve většině případů aktem nesouhlasu namířeného na specifický problém a obsahuje implicitní uznání vnější autority, vůči které se protestuje. Naproti tomu odpor je otevřenější koncept, který s sebou nese principiální opozici proti zavedené autoritě.

Občanská neposlušnost

Taktika občanské neposlušnosti může být pro anarchisty teoreticky problematická, protože vyžaduje uznání legitimity státu. Nicméně člověk může vykonat akt občanské neposlušnosti (zcela oprávněně) a zachovávat si přitom dlouhodobý cíl odstranění státu. Tvrdit něco jiného by znamenalo popřít Gándhího účast na aktech občanské neposlušnosti nebo odmítnout názor, že byl revolucionář; obojí je stejně nesmyslné.

Anarchistická perspektiva občanské neposlušnosti jde dále než koncepce, která pouze vyzývá mocné, aby pozitivně reagovali na cíle přímé akce. Anarchisté jsou přesvědčeni, že politický aktivismus přesahuje instrumentalismus státu a zavedených postupů a že cílem přímé akce má být vytvoření organizačních a sociálních struktur, které mohou a budou existovat mimo stát.

S tradicí občanské neposlušnosti úzce souvisí princip přijetí přiměřeného trestu za „zločin“, obzvláště v souvislosti s ilegálními aktivitami. Z anarchistického hlediska je však tento princip a některé komplikace, které s ním souvisí, značně diskutabilní.

Odporování trestu

Často se tvrdí, že „být ochoten přijmout trest“ za přestoupení zákona při občanské neposlušnosti (či sabotáži) je významnou součástí argumentace ve prospěch legitimity takových ilegálních politických akcí. Tato představa je založena na závazcích, které občané mají vůči státu. N. Buttle a další ukázali, že takové závazky nejsou absolutní, a tudíž nemůže být absolutním závazkem přijmout legální důsledky ilegálních činů. Navzdory tomu si myslím, že anarchisté mají závazky k občanské společnosti. Jedním z těchto závazků je povinnost vysvětlit oprávněnost svého jednání jak těm, kteří jsou přímou akcí zasaženi, tak i širší veřejnosti, a dokázat, že přímé akce nejsou zaměřeny na podkopání občanské společnosti, ale že v nich jde o dosažení určitých zlepšení na úrovni spravedlnosti či morálního statusu samotné společnosti. Je proto důležité, aby anarchisté, stejně jako všichni ostatní, kteří takto porušují zákony, ospravedlnili své ilegální akce tím, že jasně vyjádří svůj záměr.

Mnozí autoři a aktivisté nicméně tvrdí, že sám cíl občanské neposlušnosti, ať již spočívá v oslovení lidského smyslu pro spravedlnost či morálního přesvědčení nebo ve vyburcování veřejného mínění, vyžaduje, aby byl člověk ochoten přijmout trest. Gándhí založil svou argumentaci ve prospěch tohoto postoje na tom, že dobrovolně zvolené utrpení může lidem „otevřít oči“ a dovolit spatřit křivdu.

Přijetí trestu je určitě jeden ze způsobů (snad až příliš viditelný) dobrovolného utrpení, ale zdá se mi, že není tím jediným a dokonce ani tím nejdůležitějším. Často se ignoruje dobrovolné utrpení, jež s sebou nese samotná účast na aktu občanské neposlušnosti, ale které může být srovnatelné s utrpením, jež má lidem „otevřít oči“ a vytvořit základy pro dosažení cílů občanské neposlušnosti.

Gándhího pojetí dobrovolného utrpení bylo kritizováno také z feministické perspektivy. Koncept dobrovolného utrpení předpokládá, „že jeho hodnota spočívá v tom, že se o něj usiluje – to má za následek mimořádný, šokující a viditelný dopad. Nicméně ženy zřídkakdy usilují o fyzické a citové utrpení, protože je do značné míry již součástí jejich existence. Neměli bychom se mít navíc na pozoru před muži, kteří nám říkají, že utrpení je dobrá věc? Přijal by Gándhí utrpení od Britů nebo Martin Luther King od bílých? Ne, jde o to, že jsme to jedině my sami, kdo může rozhodnout, kolik jsme připraveni snést v tom kterém případě.“ Z tohoto hlediska není dobrovolné utrpení něco, o co se musí nezbytně při dosahování cílů občanské neposlušnosti usilovat. Někdy ale může být považováno za užitečnou taktiku.

Výše zmíněné cíle občanské neposlušnosti nejsou jedinými cíli, o které lze v takových akcích usilovat. Odmítání spolupráce a fyzická obstrukce jsou strategiemi, které by mohly znemožnit zavádění některých zákonů a politiky státu. Příkladem odmítání spolupráce je neplacení Poll Tax (daň z hlavy) a příkladem taktiky fyzické obstrukce jsou současné protesty proti výstavbě dálnic. Takové cíle jsou radikálnější než jiné již zmiňované a jak tvrdí Buttle: „Úspěch nebo selhání těchto strategií nezávisí na přijetí trestu a ve skutečnosti by taková strategie mohla špatně dopadnout, pokud by aktéři občanské neposlušnosti připustili, aby byli zatčeni a tak odstraněni z místa obstrukce.“

Odporování trestu může být také motivováno skutečností, že soudní jednání může být, a také mnohokrát bylo, buď státem, nebo jeho agenty využíváno pro politické cíle. Takže pokud existuje důkaz, že se člověku nedostane spravedlivého soudního procesu nebo že je to nanejvýš nepravděpodobné, pak i když z jiných důvodů souhlasí s tím, že by se podrobil trestu, může být z politických důvodů nezbytné klást odpor a trestu se vyhýbat. Jak tvrdí v jednom svém článku G. J. Schochet, „trest se nutně nemusí považovat jenom za aplikaci sankce a právního důsledku porušení zákona, ale lze na něj také nahlížet jako na zákon nebo politiku samu o sobě, které jsou neospravedlnitelné a mohou nebo by měly být porušeny ze stejných důvodů, ze kterých byl porušen zákon, který předcházel sankci. Takže odpor se stává dalším případem občanské neposlušnosti.“

Sabotáž

Poškození nebo ničení majetku se v moderní společnosti připisuje přísné morální stigma. Argumenty proti němu jsou zakořeněny v názorech na právo, násilí a občanství. Myšlenka posvátnosti vlastnických práv, která se rozvinula v moderní konzumní společnosti, vedla k názoru, že při ochraně majetku je přijatelné používat násilí vůči lidem. Sabotáži jako zvláštnímu útoku na majetek se dostává podobného, ne-li většího morálního odsouzení než „kriminální“ krádeži nebo vandalství.

V historii se objevují případy, kdy se sabotáž používala v určitém kulturním nebo sociálním kontextu a pro specifické politické nebo ekonomické cíle: luddistické ničení strojů, které na počátku 19. století ohrožovaly tradiční živobytí, je snad ten nejznámější a často také nejvíce nepochopený příklad. Podobně mnohé kampaně za politické a ekonomické změny ve společnosti zahrnovaly prvky sabotážní činnosti. Jak hnutí za osvobození zvířat, tak environmentální hnutí dosvědčují vývoj sabotáže jako prostředku k dosažení určitých cílů hnutí. Logika této strategie spočívá v tom, že sabotáž způsobí firmám, které vykořisťují zvířata a devastují životní prostředí, takové finanční ztráty, které podkopávají schopnost těchto firem nadále pokračovat v jejich destruktivních aktivitách. Pokud jsou vykořisťování a devastace příliš drahé, ti, kteří je provádějí, budou přinuceni s nimi skončit.

Existuje řada dokladů, které potvrzují určitou účinnost takové strategie. Například koncem 80. let způsobil Animal Liberation Front (ALF) v Británii škody v hodnotě 6 milionů liber za rok a ekotáže ve Spojených státech stály firmy celkem 20–25 milionů dolarů za rok. Má se za to, že v ideálním případě peníze použité na zaplacení škod, na zdokonalení bezpečnosti a na zaplacení vyšších pojistek jsou těmi, které nejdou na vykořisťování zvířat a na devastaci životního prostředí.

Lidé ospravedlňují sabotáž mnoha různými způsoby: považuje se za odvozeninu myšlenky sebeobrany; provádí se v souladu s „vyšším morálním zákonem“; a přistupuje se k ní proto, že cíle ospravedlňují prostředky a že z takových činů plynou dobré důsledky.

„Sebe“obrana

V radikální, environmentální literatuře jsou běžné názory, které ospravedlňují ilegální aktivity myšlenkou rozšířeného smyslu pro sebeobranu. Dobře to vyjádřil Christopher Manes: „Jestliže naše Já patří k širšímu Já, které zahrnuje celou biologickou komunitu, v níž přebýváme, pak útok na stromy, na vlky, řeky je útokem na nás všechny. Obrana místa se stává formou sebeobrany, která by ve většině etických a právních systémů měla být dostatečnou oporou pro zatloukání hřebů do stromu nebo propichování pneumatik.“ Rétorická síla tohoto postoje při ospravedlňování sabotáže je asi jejím nejlepším prvkem. Téměř každý by souhlasil s tím, že bránit se proti útoku ohrožujícímu život je ospravedlnitelné, i kdyby to znamenalo ublížení útočníkovi. Nicméně kvůli tomu, že jde o obranu nelidské třetí strany, jakou jsou lesy nebo řeky, je tu řada teoretických problémů, protože ničení strojů nebo zatloukání hřebů do stromů není obrana stejného druhu jako běžná sebeobrana.

Vyšší zákony?

Mnozí aktivisté v radikálně environmentálním hnutí používají pro zakotvení svého ospravedlnění občanské neposlušnosti či ekotáže pojem „vyššího morálního zákona“ nebo „vyšších ekologických zákonů“. Teorie vyššího zákona jsou buď teologické, nebo naturalistické etické systémy, ale zde se budu zabývat jen neteologickými teoriemi vyššího zákona. Existuje řada vážných námitek, které jsou často vznášeny proti teoriím vyššího zákona obecně: zaprvé prokazatelnost toho, co vůbec jsou vyšší zákony, je vždy závislá na částečných lidských znalostech a rozumu; zadruhé neexistuje žádný nezaujatý arbitr, který by rozhodl při mezi vyššími zákony a jinými hodnotami či zákony. Každé použití teorie vyššího zákona musí s těmito námitkami počítat. Několik lidí v environmentálním hnutí s tím počítá a spoléhá přitom na fakt, že vyšší zákony jsou evidentní. Ačkoli v myšlence vyšších zákonů je určitě značná rétorická síla, je důležité založit takové názory na pevnější vysvětlující teorii.

I když je status souboru srozumitelných ekologických zákonů, na nichž by byla postavena teorie vyššího zákona, problematický, Peter List ve své knize tvrdí, že vědecké ekologické vědění lze využít spíše v jeho způsobilosti přinášet důkazy než jako konečný zákon, na jehož základě by se daly formovat etické principy.

V souladu s dalšími principy, jako jsou „vlastní hodnota nelidské přírody“ nebo „závazek nezpůsobovat utrpení nelidským živočichům“, může vědecké ekologické porozumění formovat náležitý vyšší ekologický „zákon“, který pak lze v určitých situacích použít k ospravedlnění ilegálních činů.

Ospravedlňují cíle prostředky?

V aktivistickém diskurzu se běžně prohlašuje, že bez ilegálních akcí, které napravují environmentální krizi, by se nevyhnutelně dostavily špatné následky. Akademci jako C. Cohen v případě občanské neposlušnosti nebo M. Martin v případě ekotáže také použili konsekvencionalistickou teorii k tomu, aby na ní založili svou argumentaci ospravedlňující ilegální akce.

Podle Cohena a Martina závisí to, jestli se aktivistům podaří se ospravedlnit, na tom, zda jsou jejich cíle shodné s cíli širší veřejnosti, a je nutné pečlivě hodnotit střetávající se faktory, které se objevují kvůli kontroverzní povaze použitých prostředků. S ohledem na environmentální hnutí je zřejmé, že existuje veřejností sdílený pocit starosti o ochranu divočiny, o zamezení znečišťování a o využívání zdrojů. Proto podle Martina mohou tyto sdílené cíle tvořit základy k ospravedlnění ekotáže, pokud jiné prostředky selhaly. Ačkoli jsou Cohenovy a Martinovy argumenty užitečné při formování radikálnější obrany ilegální akce, oba dva si neuvědomují, že aktivisté se někdy zapojují do neposlušnosti právě proto, aby zpochybnili zavedené pojetí spravedlnosti a morálky, stejně jako zavedené prostředky, kterými se těchto cílů dosahuje. Zpochybnění tradičních morálních představ o tom, které bytosti jsou hodnotné a měly by být proto respektovány, jak to vyjadřuje například filozofie „hlubinné ekologie“, tedy může přinést opodstatněné důvody, proč se aktivisté domnívají, že jsou ilegální akce nezbytné.

Poznámky:

1) „Ekotáž“ je zkrácený termín pro „ekologickou sabotáž“. Tento typ akce se také nazývá „monkeywrenching“, nebo „ekoobrana“ atd.

2) Zatloukání hřebů do stromů (tree-spiking) je taktika, která má stromy komerčně znehodnotit a zabránit tak jejich kácení.

3) Tři příklady: mnoho lidí bylo zatčeno a obviněno z krádeže „dřeva nezjištěné hodnoty“ na staveništi dálnice M11 v Londýně. Soud měl tři stání a vyústil v zamítnutí žaloby, protože se nedostavil hlavní svědek žalující strany. Soudce při zamítnutí žaloby prohlásil, že již bylo vyplýtváno až příliš veřejných zdrojů na takové malicherné obvinění. Další případ také z M11 se týkal zatčení kvůli krádeži kusu provazu. Případ z protestů proti dálnici M65 se zase týkal obvinění z poškození kalhot člena bezpečnostní agentury. Kalhoty byly poškozeny náhodou jedním z protestujících, který byl na stromě, neměl tam kbelík a potřeboval si ulevit. Člen bezpečnostní agentury odmítl o pár kroků uhnout. Protestující byl nejdříve uznán vinným, ale při odvolání byl osvobozen.

4) V současnosti dostávají demonstranti proti dálnicím od soudců takové podmínky propuštění, které jim znemožňují dostat se na místo, kde pracují, aniž by je porušili.

5) Například rozsudek u aktivisty za práva zvířat Keitha Manna, který byl odsouzen na 14 let (po odvolání na 11 let), lze považovat za politicky motivovaný. Soudce byl chovatel dobytka a lovec. Mann byl uznán vinným z toho, že způsobil škodu za 6000 liber, ze zločinného spiknutí a vlastnění materiálu, který mohl být použit k výrobě výbušnin. Jen pro porovnání, nedávno byl odsouzen muž za neúmyslné zabití při nebezpečném řízení vozu na 18 měsíců.

6) Příkladem toho jsou Squall, Green Anarchist, Pod a Earth Fisrt! Action Update, což jsou všechno tištěná média, a Undercurrents, „undergroundové“ video zprávy.

7) Zatímco vliv Greenpeace na obecnou přijatelnost přímé akce je obtížné zjistit, 26 procent, o které mezi lety 1984 a 1995 narostl podíl veřejnosti, která souhlasí s tvrzením, že nedodržování zákonů může být oprávněnou formou protestu, se musí připsat vysoké publicitě akcí Greenpeace.

Z knihy James Bowen, Jonnathan Purkis (eds.), Twenty-First Century Anarchism: Unorthodox Ideas for a New Millennium, Cassell, Londýn 1997, s. 41–59. Přeložil Arnošt Novák, redakčně kráceno.

Vyšlo v Existenci č. 3/2014 na téma Pléna, fóra, asambley…