Anarchist Federation

Anarchismus není pouhá anarchie

Pohled našeho sympatizanta na anarchismus a snaha popsat ho stručně v jeho šíři.

Anarchismus, ze své podstaty antipolitická, nehierarchizovaná platforma usilující se obejít bez centrální moci státu, bank, byrokratických institucí, represivních složek, církví či jakékoliv autoritářské ideologie, nesnášející útlak menšin většinami ani člověka člověkem, byl velmi záhy po svém vzniku vykázán z historie jako marginální či extremistický jev. Stal se strašákem slušného občana coby synonymum politického chaosu, nekontrolovaného bezvládí a společenského nepořádku. Pravda je však opět o dost složitější.

„Opravdové je to, co vzdoruje.“ (Neviditelný výbor)

Přestože zakládající myslitel anarchismu a revolucionář Michail Bakunin byl v roce 1864 ještě aktivně angažován v I. internacionále a byl tím pádem součástí světových dějin, záhy o tuto pozornost anarchismus přišel kvůli rozkolu s komunisty nad podobou dělnické revoluce. Zatímco jejich někdejší blízký kolega a teoretik socialismu Karel Marx je dodnes uctívaným „patriarchou“ levicového smýšlení, praktikující anarchisté zmizeli nezaslouženě v propadlišti oficiálních dějin států. Jak by také ne, když jsou největším kritikem této instituce. A přestože se pod rudou zástavou komunismu napáchalo nesrovnatelně více násilí než pod černou vlajkou anarchie, jsou anarchisté dodnes většinovou společností chápáni jako větší společenské zlo a nebezpečný extremismus.

Přitom s jistou nadsázkou by mohli být za anarchisty a revolucionáře považováni všichni velcí filozofové, vědci či zakladatelé nových náboženství od Sokrata přes Ježíše až třeba po Buddhu, kteří se ve své době dokázali vzepřít zaběhlým schématům myšlení, dosavadním mocenským strukturám a pokryteckým dogmatům a začali razit nové, do té doby heretické paradigma. Snahu o osobní prozření a myšlenkovou rekonstrukci společnosti, o její posun k spravedlivější a rovnostářštější verzi lidského společenství, sloužící většině, nikoliv jen vládnoucí menšině, jak tomu dochází u většiny společenských zřízení od komunismu až po kapitalismus, parlamentní demokracii nevyjímaje.

Ale pojďme zpět k historii anarchismu. Důležitou úlohu v organizaci komun, i když opět nedoceněnou, sehráli anarchosyndikalisté v Rusku a na Ukrajině za vedení Nestora Machna, když proběhla Velká říjnová revoluce v roce 1917, nebo při občanské válce ve Španělsku v letech 1936–39. Tehdy měli i podstatně velkou podporu obyvatel a sociální myšlenky anarchismu byly na vzestupu. Rozsáhlé anarchistické hnutí, zastávající samosprávu věcí veřejných a autonomii jednotlivce, zapustilo kořeny i v Itálii v čele s Erricem Malatestou či Latinské Americe. I u nás anarchistům kvetla pšenka v podobě person, jako byli Jaroslav Hašek, S. K. Neumann nebo Michael Kácha na začátku 20. století, kdy hnutí bylo rozšířené celosvětově. Přesto se ani tyto dějinné události nijak významně nezapsaly do myslí současníků a oprašují je především samotní příznivci anarchistického hnutí jako jakýsi mytologický zlatý věk svého úsilí. Oficiální historie stále mlčí a vykazuje „áčkaře“ z dějin jako černé ovce společnosti. Zdá se, jako by anarchisté v dějinách často plnili úlohu obětního beránka dle Girardovy mimetické teorie, jako v justičním omylu kauzy Sacca a Vanzettiho nebo případu Gavrila Principa, na které je dobré svést vinu za různé atentáty a nevysvětlitelné teroristické útoky. I když dnes už je o dost velký kus předběhli islámští teroristé, a anarchisté se tak dostali z centra pozornosti médií.

Rozptyl anarchistických teorií je rovněž široký, často až kontroverzní, občas splývající až s libertariánskými tezemi nebo necírkevním křesťanstvím jako v případě spisovatele a radikálního pacifisty Lva Tolstého. Za předchůdce novodobého anarchismu můžeme považovat Maxe Stirnera, který po vzoru humanistů obhajoval individuální svobodu jednotlivce a jeho nezávislost, která by neměla být nikým a ničím omezována. G. Landauer byl zas ovlivněn soudobou filozofií vůle a sílou ducha Nietzscheho a Schopenhauera. Pojďme dál, k aktivním revolucionářům Alexandru Berkmanovi a Emmě Goldman, kteří čekali na revoluční přeměnu celé společnosti, ale nakonec zplakali nad výdělkem, když viděli, že socialistická revoluce v Rusku se stala jen další diktaturou a autoritářským kultem osobnosti. Proto později gestalt psycholog a spisovatel Paul Goodman nebo Colin Ward téměř rezignovali na diskurz celospolečenské revoluce a snažili se myšlenky anarchismu aplikovat v běžném životě a na konkrétní aktuální události, kdy navrhovali nahradit revoluci osobní vzpourou či revoltou. Murray Bookchin pro změnu přichází s ekologizujícím pohledem na společnost, která si podřezává větev sama pod sebou, což je třeba napravit. Spisovatel a vizionář Hakim Bey, reagující na relativizující postmodernu, revoluci zcela zavrhuje a nastiňuje konspirační koncepci „dočasných autonomních zón“, která tvrdí, že je potřeba vytvářet „místa“ či „chvíle“ svobody vně většinové společnosti, kterou beztak kompletně nelze naráz změnit.

Medvědí službu původní anarchistické filozofii, svým způsobem, udělala i pozdější punková scéna, která jí dala punc nihilismu a dekadentního vzdoru. Vytvořila tak novodobý kulturní stereotyp pohledu společnosti na téma anarchie. Přičemž hlavní iniciátoři Sex Pistols se svou hymnou „Anarchy in the UK“, byli spíše generační revoltou než plánovanou sociální revolucí. Zdaleka však ne každý, kdo má na hlavě číro a „fuckuje“ systém, musí být a priori anarchista. I když nutno připomenout, že někteří anarchopunkeři, kteří zůstali opomenuti v pozadí tohoto „velkého rock’n’rollového švindlu“ si vzali na svá bedra ekologický aktivismus, práva zvířat, monitoring neonacistické scény – Antifa a demonstrace na podporu utlačovaných menšin. Je však dobré včas rozpoznat, zda už nejde jen o demonstrace pro demonstrace jako udržování plamene, který pohasíná. Občanský aktivismus však může mít i jinou podobu, třeba přímá akce jako osvětová činnost, pomoc potřebným, sociální práce v terénu, rozkrývání dezinformací na internetu či prachobyčejný úklid odpadu ve svém okolí. Anarchismus se tedy ze své podstaty neváže na žádný hudební styl ani subkulturu. Měl by tak zůstat plně svobodný, nezávislý a fluidní a měl by dokázat využívat možností aktuální společenské situace a moderních technologií, což občas nedělá a jako by tím zůstal vězet kdesi v minulosti.

Původní ideologie anarchismu byla především sociální filozofií s alternativním programem zaměřeným na svobodné, decentralizované a seberegulující se společenství lidí, bez státního dohledu a potřeby represivních složek, založenou na vzájemné důvěře a toleranci. Nikoliv však za cenu destrukce všech společenských hodnot a zvyků, ale etického uvědomění potřeby přirozené solidarity a radikální emancipace jednotlivce v rámci společnosti, jak to charakterizoval průkopník anarchistické etiky Petr Kropotkin. Zde se dají rovněž připomenout ultimativní slova Bakuninova o anarchistickém chápání svobody: „Skutečně svobodný jsem jen tehdy, když všechny lidské bytosti, které mne obklopují, muži i ženy, jsou stejně svobodní. Svoboda druhého není vůbec hranicí nebo negací mé svobody, je naopak její nutnou podmínkou a potvrzením.“

Současný anarchismus bojuje především s kulturními stereotypy, strnulostí konzervatismu či proti regresi vyhroceného nacionalismu. Je všímavý k jakékoliv formě útlaku, totality a autoritářství a nastiňuje nové možnosti fungování nestátní společnosti v budoucnosti. Solidarita, sociální spravedlnost a skutečná demokracie jsou jedněmi z jeho hlavních premis, ne jen vějička na voliče, jak je tomu u většiny politických stran. Nikoliv pouhé „plivání“ na autority, rozbíjení výloh „korporátů“ či pěstní souboje s neonacisty, což bývá někdy jen rozmělňování drahocenné energie, i když se takto zároveň dá rázně upozornit na problémy, které by jinak byly mediálně „neviditelné“, a tím donutit společnost, aby je začala řešit. Je však potřeba jít k samotnému jádru věci a hlavně neztrácet nadhled a humor jako koření života. Kdo není schopen nadhledu a sebereflexe, stává se sám brzy obětí netolerance a autoritativního uvažování.

Dnes tedy anarchismu zdaleka nejde o rozpoutání celosvětové revoluce či o okamžité zrušení státu jako jeho otcům zakladatelům, kteří žili v jiné sociokulturní situaci rané industrializace a námezdních dělníků pracujících 12 hodin denně v neúnosných podmínkách, ale o novodobou společenskou orientaci v multipolárním světě, kde rozdělení na „pravici“ a „levici“ je jen dodržování zastaralých politických stereotypů z 18. století. Jde tu spíše o revoluci ve změně schémat myšlení než o iluzorní násilnou revoluci, která lidi nakonec opět jen k něčemu nutí, aniž by o tom byli sami přesvědčeni. Spíš antimilitarismus a pacifismus než agrese a násilí můžou být účinnou zbraní k vytvoření nového společenského klimatu pro další rozvoj a kooperaci, i když někteří anarchisté si to nemyslí.

Z dnešního postmoderního diskurzu můžeme za anarchisty považovat například intelektuály a umělce, jako je lingvista a kritik americké politiky Noam Chomsky, antropolog a politický aktivista David Graeber, levicový historik Vadim Damier, aktivní revolucionář a postmoderní spisovatel z mexického Chiapasu Subcomandante Marcos nebo levicoví esejisté a teoretici vzpoury, kteří dali dohromady Neviditelný výbor. Může to být i investigativní novinář Julian Assange, whistleblower Edward Snowden, političtí freakové a hackeři Anonymous, hnutí Occupy v USA, ruské aktivistky Pussy Riot, grafiťák Banksy či hudebník Tom Morello z RATM. U nás můžeme vzpomenout na radikální uměleckou skupinu Ztohoven či Nakladatelství Anarchistické federace. Zdaleka však nemusí jít jen o známé osobnosti, ale především o všechny potřebné aktivisty a aktivistky, o kolektivy či squatery a squaterky usilující o to, být právoplatným korektivem a alternativou soudobé společnosti a poukazovat na bezpráví a útlak či šikanu ze strany státní byrokracie, exekutorů nebo policie. Jak tvrdí Starý Antonio v knize Subcomandanta Marcose: „Boj je jako kruh. Může začít v kterémkoliv místě a nikdy nekončí.“

Díky tomu, že se anarchismus ze své podstaty vzpírá přesné definici a jeho hlavním průvodním jevem je myšlenkový pohyb, sociální vzdor vůči autoritářské a totalitaristické moci a ideologická neohraničenost v intencích teorie chaosu, se dá konstatovat, že kolik je vyznavačů anarchismu, tolik existuje jeho definic a někdy až protichůdných názorů od sociálně levicového anarchokomunismu až po jeho téměř absurdní neoliberální antitezi anarchokapitalismu, obhajující osobní vlastnictví a volný trh. Což je jeho výhodou, ale i slabinou. Anarchisté jsou rozděleni na mnoho frakcí, ulpívajících na výhradní správnosti své „věrouky“, které spolu často nedokážou kooperovat či se dokonce potírají a tím se jejich síla rozmělňuje. Jestli současnou situaci nazvat postanarchismus, či neoanarchie, je spíš věc intelektuálních debat u piva než otázkou, na kterou nutně hledat odpověď. Chtělo by se říci, že zde chybí vůle, kterou by mohla naznačit parafráze slavného hesla: Anarchisté všech frakcí – spojte se!!!

Jedno je však společné všem – anarchisté nijak netouží po politické moci ani po akumulaci majetku, což může být v dnešní době bezbřehého konzumerismu a zaměření lidí na vlastní zisk leckomu podezřelé. Jak pravil zakladatel novodobého anarchismu J-.P. Proudhon, „vlastnictví je krádež“, a jak známo – všechna moc korumpuje. Anarchismus si však chce primárně uchovat své dočasné autonomní zóny nekontrolovaného času i prostoru, vlastní zodpovědnost a svobodu jednotlivce, což je v době všeprostupného internetu a digitálních technologií často sloužících všežravému marketingu a neomezené kontrole občanů stále těžší. Cesta do prvobytně pospolné společnosti „urozených divochů“ by byla však jenom utopickým anachronismem. Anarchismus byl vždy myšlenkovou avantgardou, nikoliv reakcionářským zpátečnictvím.

Je fakt, že představit si v novodobých dějinách společnost, která by mohla fungovat bez centralistické vlády státu, přestože stále většině lidem víc bere, než dává, je dost obtížné. Stát je dnes především dojnou krávou pro různé soukromé firmy, přemnožené hejno úředníků a jejich neutuchající korupci, místo aby plnil skutečně svou sociální úlohu a sloužil lidem, a ne oni jemu. Přesto lidé stále věří v jeho určující a spásnou moc, i když se jim dnešní oligarchové, kteří se ho jako samozvaní „dobří hospodáři“ tak ochotně ujali, smějí do tváře v přímém přenosu a v prime timu.

Možná však jednou lidé pomalu zamávají kapesníčkem vyčpělému konstruktu nacionalismu, přestanou uctívat démona peněz – Mamona v podobě pozdního kapitalismu a pokusí se o rovnostářštější uspořádání společnosti, avšak bez totalizujících tendencí z minulosti. Nemusí tedy nutně nastat onen společenský chaos či, chcete-li, zavládnout anarchie, ale třeba to může být onen pořádek bez vlády. Možná jednou lidi budou svobodnější, lidsky zodpovědnější a ekologicky ohleduplnější. Nebo je to stále pouhá utopie hrstky idealistů? Odpovědět si už musí každý sám. Anarchismus však není pouhá anarchie.

 

Doporučená literatura:
Anarchistická revue Existence (https://nakladatelstvi.afed.cz/existence)
Brožury Nakladatelství Anarchistické federace (AF) (https://nakladatelstvi.afed.cz)
Bakunin, Michail – Bůh a stát (Nakladatelství AF + Herrmman a synové, 2014)
Kropotkin, Petr – Anarchistická etika (Votobia, 2000)
Neviditelný výbor – Vzpoura přichází (Rubato, 2014)
Neviditelný výbor – Našim přátelům (Rubato, 2018)
Tomek, Václav; Slačálek, Ondřej  – Anarchismus – Svoboda proti moci (Vyšehrad, 2006)
Tomek, Václav – Český anarchismus 1890–1925 (Filozofia, 1999)
Marcos, Subcomandante – Příběhy Starého Antonia (Nakladatelství AF, 2017)
Faber, Claude – Anarchismus – Příběh revolty (MME, 2006)
Richards, Vernon – Malatesta (životopisné poznámky) (Nakladatelství AF, 2018)
Damier, Vadim – Dějiny anarchosyndikalismu (Nakladatelství AF, 2016)
Graeber, David – Revoluce naopak (Broken Books, 2014)
Graeber, David – Fragmenty anarchistické antropologie (Broken Books, 2014)
Chomsky, Noam – Hnutí Occupy (Broken Books, 2014)


Print version 9.2.2019 Petr Mareš
Aktuální číslo měsíčníku A3

Next events:

IFA/IAF - International of Anarchist Federations
Web of Anarchist Federation Publishing House

Written elsewhere

We support

Feminist Reading of Emma Goldman: GOLDMAN'S ANARCHISM

26. 2. 2019, Praha

Čtení v D-zóně …(more)

7. narozeniny Salé

1. 3. 2019, Praha

Oslava samosprávného prostoru na Žižkově. …(more)

Feminist Reading of E. Goldman: MORALITY, PURITANISM AND THE SPIRIT OF ARTFUL LIVING

4. 3. 2019, Praha

Čtení v D-zóně …(more)

Benefice na azyl pro zvířata

9. 3. 2019, Praha

Pouštěčka desek a vegetariánské občerstvení …(more)

Benefice na azylový ranč

16. 3. 2019, Frýdek-Místek

Punkový koncert na podporu zvířat z azylového ranče Valkýra …(more)

Spring Zine Party vol. II

4. 5. 2019, Praha

DIY zine fest / bands / vgn food / bar / skate / čítárna …(more)

Anarchist Bookfair

18. 5. 2019, Praha

7. ročník pražského anarchistického festivalu knihy …(more)