Anarchistická federace

Jak byl stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí

U příležitosti 100. výročí stržení Mariánského sloupu přinášíme úryvek z knihy Franty Sauera Franta Habán ze Žižkova.

stržení Mariánského sloupu

(…)

Byl pěkný podzimní den, slunce se vesele smálo, když Habán ve tři hodiny odpoledne sám procházel se volně po Staroměstském náměstí. Přišel dříve, aby ještě naposledy uvážil, jak nejbezpečněji možno kamenný Mariánský sloup strhnouti, a proto nenápadně jako venkovan prohlížel si důkladně všechny podrobnosti. Měřil zkoumavě výšku, věděl bezpečně, kam sloup dopadne na dlažbu. Pak zapálil si klidně cigaretu a pozoroval lid, který také prohlížel sloup a jiné staré památky. Zjistil, že jsou to jen venkované, že není mezi nimi detektivů. Včera to již vědělo více lidí, nebylo by tedy divu, kdyby sloup byl hlídán.

Tu však přicházel Hybeš s Honzou Kolářem. Pozdravili se.

„Co je nového?“ ptá se Habán.

„Šímová je mrtvá, zemřela právě na ulici. Včera, pamatuješ, jsme s ní ještě mluvili. Byla asi raněna mrtvicí.“

„Tušil jsem to, má aspoň, chudák, pokoj. Kdo vám to řekl?“

„Náhodou jsme se tady s Honzou k tomu nachomejtli, když ji v Hybernské ulici nakládali již do košatinky, poznali jsme ji, to víš, známá… Neruda přivede partu a Vich taky. Mluvil jsem s ním.“

„Dobrá, hoši. Kdyby se přes všecku naši opatrnost stalo, že by se socha Panny Marie přece jen roztřískala, soudruzi, ta svatozář s těma hvězdičkama je moje.“

„Co s tím, prosím tě, Franto, budeš dělat?“

„Jednu tu hvězdičku dám Šímové do hrobu, proč, na to se mě neptejte, a ostatní si ponechám na památku.“

„Dej pokoj, Franto, ty a památky, hehehe…“ směje se Kolář, „jak budeš potřebovat prachy, tak to střelíš – znám tě.“

„Koukej, Lojzo, tamhle se valí parta, vede ji Neruda, skoč k nim a řekni, ať se trochu rozdělí na menší skupiny a Neruda ať přijde ke mně.“

„Voni jdou jako na tábor, štěstí, že s sebou nepřitáhli policii,“ zlobí se Kolář.

Přesně ve čtyři hodiny přijeli hasiči s vozem. Zedníček přišel k Habánovi dohovořiti se.

„Počkáme ještě, než přijedou soudruzi a bratři z Bílé Hory,“ oznamoval Habán, „utvoří se kolem sloupu kruh, aby se nepřihodilo neštěstí.“

Nepozoroval dosud nikde nic podezřelého, ačkoli malých skupin po náměstí bylo plno a stále jich přibývalo. Tu přicházel Vich s lidmi z Kapslovny, tam zase bratři Maršákové přivedli celý sbor zpěváků ze Žižkova i s kapelníkem Kuderou, jako by dnes běželo o nějaký zpěvácký koncert. Habán, Zedníček a Neruda běhali a dávali lidem ve skupinách různé pokyny, když tu přiběhl posel a oznamoval, že průvod z Bílé Hory se již blíží. Habán pokynul Zedníčkovi, který okamžitě dal rozkaz hasičům, aby nástroje z vozů byly k sloupu vyneseny.

První po žebříku na sloup vylezl Habán, aby lano kolem sloupu sám ovázal. Ukázalo se, že Zedníček přivezl žebřík příliš krátký, takže nebylo možno provaz uvázati v patřičné výši. Habán zuřil, nadával Zedníčkovi jako špaček.

„Vidíš, to je ten tvůj český sloh – jsme v loji.“

Zedníček lítal, potil se a Habána stále těšil:

„To musí dolů, kdybych to měl ukousnout, uvidíš Franto.“

Poručil svým lidem, aby shodili z podstavce jedno sousoší, a rozkaz byl okamžitě vykonán; žebřík postaven na uprázdněný podstavec a provaz mohl býti posunut o trochu výše, ale ještě nebyl na nutném místě. Zatím zástup zvědavců rostl a přijímal věc se smíšenými pocity, někdo reptal, většina schvalovala, až tu pojednou jakási paní klekla před Habánem na kolena, právě v místě, kam pomník se měl skáceti, a mluvila pohnutým hlasem:

„Pane, neznám vašeho jména, jen vidím, že tu hroznou věc řídíte, prosím vás, je-li vám na světě ještě něco svato, zanechte toho, vždyť tím hanebně tupíte svatou Panu Marii! Prosím, prosím vás, vidíte, na kolenou vás prosím pro Ježíše Krista, zapřísahám vás, zanechte toho! Máte zajisté matku, nebo jste ji míval, pro její památku zabraňte tomu zločinu!“

Habán byl na okamžik zaražen a trochu dojat vřelostí této paní, jistě nábožné, vzpomněl i na svou matku, pak ale zrudl, pohodil hlavou, v očích šlehl mu blesk, a řekl drsně:

„Je mně líto, že vám nemohu pomoci, paničko, vstaňte! Jako kdysi a i nyní v hrozné této válce při různých příležitostech klečely marně před mocnými tohoto světa ženy a matky, prosíce za své muže a syny, tak i vy marně dnes přede mnou klečíte. Tenkráte neměli páni a nemají dosud slitování a prolévali zbytečně lidskou krev. Dnes my zde bouráme pouhý kámen, a to pouze pro výstrahu! Nechceme nikoho urážet v jeho citech, milá paní, a máme sami také cit, opravdový, ba čistší. Proto jen povstaňte a jděte se za nás do kostela pomodlit.“

Žena jako by byla k dlažbě přikována, mlčela a klečela dále.

Tu Habán se dopálil a zařval vztekle: „Natáhnout lano! Pochováme tu paní pod tím sloupem!“

To pomohlo. Panička spatřila, že sta paží v tom okamžiku skutečně natahuje lano, vykřikla hrůzou a utíkala přímo do Týnského kostela naproti.

Lano bylo nataženo, zkoušeli, zdali sloupem pohnou, ačkoliv věděli, že je lano uvázáno dosud velmi nízko, sloup se pohnul, lid jásal, lano znova se napjalo, rup – rup – lano prasklo v půli.

Bylo okamžitě navázáno a uzel lana posunut pomocí latě o něco výše. Průvod lidí, který došel z Bílé Hory, rozestaven v pěkný kruh kolem sloupu.

Ale tu protržen byl náhle státním automobilem. „Nějací páni z vlády,“ křičeli lidé a dělali místo. Přijel těsně k Mariánskému sloupu, kde byl Habánův štáb. Sotva zastavil, vystoupil z vozu jakýsi tlustý pán s úplně oholenou tváří a křičel: „Jsme členové Národního výboru a byli jsme sem vysláni, abychom z moci svého úřadu zakázali vůbec Mariánského sloupu se dotknout komukoliv!“

Hurónský smích byl mu odpovědí, proto dali se do vyjednávání. Ptali se nejdříve po pořadateli. Maršák jim trefně odpověděl, že pořadateli jsou všichni přítomní na Staroměstském náměstí, tamhle Habán věc jen odborně řídí. Šli k Habánovi, který něco kutil, a pánů si vůbec nevšímal. Představili se a znova kategoricky zakazovali jménem Národního výboru sloup strhnouti. Habán je s úplným klidem vyslechl a pak povídá docela dobrácky:

„Jo, pánové, vy jste jen Národní výbor, to my jsme trochu víc, my jsme národ, a proto vezměte na vědomí, že jsme se usnesli to shodit, viď, Lojzo,“ obrátil se na Hykeše, „řekni těm pánům, že jsme se již včera na tom usnesli.“

„Jo, jo, pánové, to má Franta recht, to – to – to nejde, zrušit jen tak usnesení národa. To bysme nesměli jeden druhýmu ani na oči.“

Z davu bylo slyšeti různé poznámky.

„My jsme národ, kampak na nás s tím pekáčem!“ – „Jedou domů a nezdržujou nás vod práce!“ – „Slítne to a přídou vo řeč, co, prokristapána, pak budou dělat?“ – „Zapomenou ještě návrh o účelné organizaci idiotů!“

Pánové poznali, že je odpor marný, a proto chtěli zdržet provedení, než by snad přišlo vojsko, a vymysleli si, že dříve nutno odstranit ze sloupu vzácný obrázek, který byl uzavřen za mřížkou. Aby prý nebyl poškozen, nutno jíti pro kostelníka.

Habán postřehl lest, požádal Tuháčka, aby jim mřížku sám otevřel. Stalo se v několika vteřinách. Páni dostali vše, co ve výklenku bylo, obraz a několik stříbrných svícnů; pak teprve automobilem odjeli se starostlivými obličeji.

Zedníček, který na to koukal vyjeveně, přistoupil k Habánovi a žádal na něm objasnění:

„Dyť si přece správcovi a mně říkal, že to budeme provádět na výslovný rozkaz Národního výboru!“

„To je, blázne, také pravda, ale tohle jsou klerikálové. Copak jsi si nevšiml, že chtěli hlavně svatej vobraz? Nebo byl mezi nimi Kramář nebo Klofáč? Nebyl, viď?“

„Tak to byli ze Slovenska klerikálové? Vidíš, Franto, já dostal strach, že budeme míti se správcem malér.“

„Koukej, ať je sloup rychle dole, nebo přijde ještě nějaký blázen a začne tady bečet – a budeme zde do noci!“

Zedníček poručil hasičům, aby tam, kde sloup se pohnul, byly vraženy klíny. Lano bylo po velké námaze opět posunuto výše a Habán znova velel napnout. Sloup se kymácel stále více, a když byl pěkně rozkývaný, že téměř hrozilo nebezpečí, aby buď lano se nepřetrhlo, nebo sloup opačným směrem nepadl, zabrali všichni silněji a sloup pomalu – pomaloučku, jako by si nechtěl ublížit, převrhl se na správnou stranu k Týnskému kostelu. Opodál tiše sbormistr Kudera dával „áčko“ zpěvákům, kteří, když se sloup kácel, zazpívali:

Dobrou noc, má milá, dobře spi,
nechť se ti zdávají pěkné sny –

Ale pak shromážděný dav zaburácel:

Pryč s tyrany a zrádci všemi,
ať zhyne starý podlý svět…

Sloup se roztřískal na kusy, hlava Pany Marie oddělila se od těla tak, jako by ji sekyrou někdo uťal. Jakýsi klučina sebral kutálející se hlavu, uschoval ji pod kabát a pelášil s ní z náměstí. Habán s přáteli odstranil z trosek kovovou gloriolu s hvězdičkami, zatímco na podstavci řečnil k lidu redaktor Skála a sokol bratr Chmelík. Hasiči naložili nářadí a odjeli na Žižkov, vzavše si kousek kamene ze sloupu na památku.

(…)

 

Více se o stržení Mariánského sloupu z pera Franty Sauera dozvíte v knížečce, kterou nyní vydává Nakladatelství Anarchistické federace – Naše luza, jezuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.


Verze pro tisk 3.11.2018 Nakladatelství AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Linux workshop

17. 12. 2018, Praha

Instalace Linuxu a svobodného software, sdílení zkušeností s linuxem a různými programy. Co víme, s tim poradíme, co nevíme tak si společně přečteme v dokumentaci nebo na nějakym z těch interneti. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Promítání filmu Toz bezi a uvedení komiksu Kobane Calling

30. 11. 2018, Praha

Zveme vás na promítání filmu Toz bezi (Prachovka) turecké režisérky Ahu Öztürk a uvedení českého překladu komiksu Kobane Calling od populárního italského kreslíře Zerocalcare. …(více)

Benefice pro Food Not bombs

5. 12. 2018, Praha

Podrobnosti brzy. …(více)

Benefit pro infocentrum Salé

8. 12. 2018, Praha

Bude upřesněno. …(více)

Zádruha: O historii českého anarchismu

15. 12. 2018, Praha

různá autorská čtení, dvě přednášky, hudba, uvedení nové publikace …(více)

Bezpeněžní zóna

15. 12. 2018, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. …(více)