Zamyšlení nad politikou v knihách Kurta Vonneguta

Jako zapálený knihomol jsem jistě za svůj život přečetl stovky knih, ale málokterá se mnou „zamávala“ tolik jako Jatka č. 5 Kurta Vonneguta. Knihu jsem si koupil víceméně náhodou, tak jsem netušil, co od ní čekat. Rázem ale autora katapultovala do pozice mého nejoblíbenějšího spisovatele a každá další jeho kniha, kterou jsem od té doby přečetl, ho v této pozici jen potvrzuje. Jeho knihy se čtou jedním dechem, jsou zábavné a plné potrhlého humoru. Pod jeho (někdy cynickými) vtípky lze ale tušit obrovský humanismus a cit. Asi proto právě v dnešní době, kdy kolem sebe slýchám spíše necitlivé a nenávistné řeči (nejnověji směřující dokonce i proti dětským válečným sirotkům), pro mě Vonnegut svou lidskostí představuje takové cenné zjevení.

Vonnegut není prvoplánově politickým spisovatelem a pokud vím, nebyl ani anarchistou, přesto lze v jeho postojích najít řadu styčných bodů a v jeho díle řadu pasáží, které by do nějakého toho „anarchistického manifestu“ s klidem zapadly. Však se také těšil popularitě mezi studentskými radikály šedesátých let. Když se v knize Časotřesení dostane k tématu svého politického přesvědčení, cituje spisovatele Eugena Debse: Dokud bude existovat dělnická třída, budu jejím příslušníkem. Dokud budou existovat kriminální živly, budu jedním z nich. Dokud bude jediná živá duše ve vězení, nebudu svoboden.

Nehodlám si hrát na nějakého literárního kritika, Vonnegutova životopisce, ba ani znalce jeho kompletního díla. Jsem jen nadšený fanoušek, který se chce o svůj „objev“ podělit a věří, že v našem hnutí existuje nemálo dalších knihomolů, kteří Vonneguta ocení. S anarchismem je spojováno mnoho známých českých literátů a anarchistické časopisy se nezřídka zabývaly také uměním. Proč na tuto tradici nenavázat a nepředat si pár knižních tipů? Nechci případným zájemcům zkazit požitek z četby tím, že bych prozrazoval dějové zvraty, či dokonce rozuzlení jednotlivých románů. Vybral jsem proto na ukázku jen pár zajímavých momentů, ve kterých je ono ideové souznění (antimilitarismus, antifašismus, antikapitalismus…) nejpatrnější. Třeba jeho ironické glosy někoho zaujmou a nakonec si jeho citáty opravdu cestu do nějakého anarchistického prohlášení najdou.

Vonnegutova nejslavnější kniha Jatka č. 5 je výrazně protiválečná. Při jejím psaní vycházel Vonnegut z osobní zkušenosti. Sám bojoval jako voják ve druhé světové válce. Během ní byl zajat a její konec prožil v pracovním táboře v Drážďanech, kde se stal svědkem slavného náletu, o kterém kniha také částečně vypráví. Navzdory tématu je ale jako vždy psána s potrhlým humorem a nadhledem. Vonnegutův odpor k válce je však jasně patrný na začátku knihy, kde popisuje těžkosti, které mu její sepsání působilo a charakterizuje ji těmito slovy:

Je tak krátká a zmatená a rozvrzaná proto, že o masakru se nic inteligentního říct nedá. Předpokládá se, že všichni jsou mrtví, že už nikdy nic neřeknou, že už nikdy nebudou nic chtít. Předpokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ticho, a tak tomu taky vždycky je, nemluvě ovšem o ptácích.

A co říkají ptáci? Všechno, co se dá o masakru říct, takové věci jako „Ptí-píí-ptíp?“

Řekl jsem svým synům, že se za žádných okolností nesmí podílet na masakrech, že je zprávy o masakrech nepřátel nikdy nesmí naplnit uspokojením nebo radostí.

Řekl jsem jim také, aby nepracovali pro podniky, které vyrábějí masakrovací techniku, aby dávali průchod svému opovržení lidmi, kteří si myslí, že takovouhle techniku potřebujeme.

Vonnegut svému antimilitaristickému přesvědčení zůstal věrný až do konce života. Vystupoval třeba proti válce v Iráku. O Georgi Bushovi prý s humorem sobě vlastním prohlásil: Jediný rozdíl mezi Hitlerem a Bushem je, že Hitler byl právoplatně zvolen.

Události druhé světové války se promítly i do jedné z mých nejoblíbenějších Vonnegutových knih Matka noc. Její hlavní hrdina pracoval jako nacistický propagandista a je obecně považován za válečného zločince, ve skutečnosti byl ale americkým agentem, který během svých nenávistných vysílání předával důležité kódované zprávy. Samozřejmě se ale neubrání myšlenkám na to, jaké zlo asi jeho propaganda napáchala:

Doufal jsem, že jako hlasatel budu takřka směšný, ale tento svět je příliš bezcitný, než aby v něm byl člověk směšný, když je zde tolik lidských tvorů tak málo náchylných ke smíchu, tak neschopných uvažování, tak dychtivých uvěřit, vzteknout se a nenávidět. Až příliš mnoho lidí mi chtělo uvěřit!

Ač jsem se u knihy mnohokrát zasmál, při čtení výše citované pasáže mě opravdu zamrazilo. Dokázal by snad někdo lépe vystihnout čtenáře Parlamentních listů, voliče Okamury, Zemana, Trumpa či Orbána, než jak to před půl stoletím mimoděk udělal Vonnegut?

Zajímavá je i pasáž, kde se hlavní hrdina dostane mezi americké neonacisty nacvičující střelbu na terč:

Tím terčem byla karikatura Žida, kouřícího cigaretu. Ten Žid stál na rozlámaných křížích a nahých ženách. V jedné ruce držel vak s penězi a označením „Mezinárodní finance“. V druhé ruce třímal ruskou vlajku. Z kapes jeho obleku volali o slitování otcové, matky a děti, kteří byli ve srovnání s nahými ženami pod jeho nohama malí.

Všechny tyto podrobnosti nebyly ze vzdáleného konce střelecké galerie zjevné, ale nemusel jsem chodit k cíli blíž, abych se o nich dověděl. Namaloval jsem ten terč někdy okolo roku 1941.

V Německu vychrlili milióny kopií tohoto terče. Mé nadřízené to tak potěšilo, že jsem dostal nádavkem desetilibrovou šunku, třicet galonů benzínu a týdenní plně placenou dovolenou pro sebe a svou ženu v Schreiberhausu v Krkonoších.

Musím uznat, že ten terč prokazuje nadbytek horlivosti, protože jsem pro nacisty nepracoval jako grafik. Nabízím to jako důkaz proti sobě. Předpokládám, že v tomto případě je mé autorství novinkou dokonce i pro haifský Institut pro dokumentaci válečných zločinců. Předesílám ale, že jsem to monstrum namaloval proto, abych upevnil svou pozici nacisty. Přehnal jsem to do provedení, které by bylo k smíchu všude kromě Německa nebo Jonesova sklepa, a namaloval jsem to mnohem neuměleji, než ve skutečnosti umím malovat.

Přesto přese všechno to mělo úspěch.

Ten úspěch mě úplně vyvedl z míry. Hitlerova mládež a nováčci SS nestříleli skoro na nic jiného a dostal jsem za ten terč děkovný dopis od Heinricha Himmlera.

„Zlepšilo to můj střelecký um o sto procent,“ psal. „Copak se čistý Árijec může dívat na tak nádherný terč a nestřílet tak, aby zabíjel?“

Když jsem sledoval Krafta, jak do toho terče praží, pochopil jsem poprvé jeho popularitu. Ta neumělost způsobila, že vypadal jako cosi namalovaného na stěnu veřejného záchodku; připomínal zapáchající, chorobné šero, vlhký ozvuk a hnusnou důvěrnost chléva na veřejném záchodku – odrážel přesně duševní stav muže ve válce.

Maloval jsem lépe, než jsem tušil.

Protiválečné knihy samozřejmě nejsou v literatuře ničím zas až tak výjimečným. U Vonneguta ale můžeme najít i kritiku kapitalismu. Asi nejvíc se projevuje v knize Pánbůh vám požehnej, pane Rosewatere aneb Perly sviním. Jejím hlavním hrdinou je Eliot Rosewater, jeden z nejbohatších Američanů, který si ovšem uvědomuje, že rodinné jmění, jež mu spadlo do klína, nevzniklo zrovna morálně čistou cestou (který velký majetek by se taky něčím takovým mohl pochlubit?). Eliot píše v dopise o svém pradědečkovi jménem Noah Rosewater, který za občanské války rozjel výrobu šavlí a bodáků.

Když Abraham Lincoln vyhlásil, že na obnovu Unie není žádná peněžní částka dost malá, přizpůsobil Noah ceny úměrně velikosti národní tragédie. Přitom učinil významný objev: vládní námitky proti ceně či kvalitě jeho produktů lze nechat vyšumět do ztracena pomocí žalostně nízkých úplatků. Později Noaha drobné experimenty s bezcennými papíry přivedly k přesvědčení, že je lze bez námahy prodat. A tak zatímco dál podplácel vládní činitele a vysával pokladnu a národní bohatství, jeho hlavní vášní se stalo obchodování s nekrytými akciemi.

A tak došlo k tomu, že pár chamtivců z řad amerických občanů ovládlo všechno, co v zemi za ovládnutí stálo. Čímž vznikl surový, hloupý, naprosto nevhodný, zbytečný a nudný americký třídní systém. Poctiví, pracovití a mírumilovní občané, žádající o slušnou mzdu, dostali nálepku pijavic. A přitom viděli, jak si veškerou chválu přisvojují ti, co vykoumali, jak zbohatnout ze zločinů, proti nimž neexistuje žádný zákon. Americký sen se tím pádem převrátil na krovky, zezelenal, potáhl se šlemem neomezené chamtivosti, nafoukl se a v poledním parnu pukl.

E pluribus unum, heslo zdobící bankovky této splasklé Utopie, zní jistě velmi ironicky, neboť každý nesmyslně bohatý Američan je vlastníkem majetku, výsad a požitků, které jsou většině odepřeny. A ještě názornější heslo, na pozadí historie psané takovými Noahy Rosewatery, by mohlo znít: Nahrabej, co můžeš, nebo utřeš hubu.

A Noah zplodil Samuela, kterýžto pojal za ženu Geraldinu Ames Rockefellerovou. Samuel se zajímal o politiku ještě víc než jeho otec, do úmoru prošlapával cestu republikánským kandidátům, zajistil, aby strana nominovala muže, kteří se dokázali kroutit jako derviš, vyřvávat plynnou babylónštinou a nechat střílet do davu, kdykoli se zdálo, že se nějaký chudák pokouší naznačit, že si je v očích zákona roven s některým z Rosewaterů.

Samuel si koupil tisk a také kazatele. Nařídil jim, aby hlásali prostou pravdu, a oni ji věru hlásali vydatně: Kdo si myslí, že Spojené státy mají být Utopie, je prašivý a líný mamlas. Samuel hřímal, že žádný tovární dělník nemá vyšší cenu než osmdesát centů za den. A přece s povděkem vítal každou příležitost, kdy mohl vynaložit sto tisíc dolarů či víc za obraz kdejakého italského malíře žijícího před třemi sty lety. Tenhle výsměch pak korunoval tím, že věnoval muzeím obrazy na povznesení chudých. Muzea měla ovšem v neděli zavřeno.

Na jiném místě téže knihy zase píše dopis mladá služebná z chudých poměrů, která pracuje u jiné zazobané rodiny. Líčí v něm hloupost a omezenost svých zaměstnavatelů a dodává:

Co mi na těch lidech, taťko, vadí nejvíc, není ani tak ta jejich hloupost, ani to věčné pití. Vadí mi, jak si myslí, že všechno, co je na světě hezkého, mají brát chudí lidé jako dárek od nich nebo od jejich předků. Hned první odpoledne, co jsem nastoupila do služby, mě paní Buntlineová vyvedla na verandu, aby mi ukázala západ slunce. Řekla jsem jí, že se mi to moc líbí, ale ona čekala něco jiného. Nevěděla jsem, co bych ještě měla říct, a tak ze mě vypadla strašná hloupost. „Děkuju vám,“ řekla jsem. A právě na to čekala. „Bylo mi potěšením,“ odpověděla mi. Od té doby jsem jí děkovala za oceán, měsíc, hvězdy na nebi i za americkou ústavu.

PS: Kdo doopravdy vládne téhle potrhlé zemi? Tihle kreténi určitě ne.

V Časotřesení dojde i na slovo komunismus:

Samozřejmě že chápu, proč se tolik lidí dokonce ještě dnes a možná navždy bude od slova komunismus distancovat. Je to logická reakce na krutosti a tupost sovětských diktátorů.

Dětem velké hospodářské krize však i dnes připadá trochu smutné, že kvůli zločinům tyranů bylo postaveno mimo zákon slovo, jež pro nás na začátku neznamenalo nic víc než rozumnou možnou alternativu k ruletě hazardních hráčů z Wall Streetu.

Historii USA zase ve stručnosti Vonnegut líčí v knize Snídaně šampionů slovy:

Učitelé dětem říkali, že v tomto roce byl jejich světadíl objeven lidskými bytostmi. Ve skutečnosti už v roce 1492 žily v tomto světadílu miliony lidských bytostí plným a tvořivým životem. Byl to prostě rok, kdy je začali šidit, okrádat a zabíjet mořští piráti.

A tohle je další ukázka škodlivého nesmyslu, kterému se děti učily: že mořští piráti vytvořili nakonec formu vlády, která se stala paprskem svobody pro lidské bytosti všude jinde. Ve skutečnosti ti mořští piráti, kteří měli největší zásluhu na založení nové vlády, vlastnili lidské otroky. Používali lidských bytostí jako strojů a ještě dlouho poté, co bylo otroctví odstraněno, neboť bylo zdrojem strašných rozpaků, považovali oni a jejich potomci prosté lidské bytosti za stroje.

Spousta občanů byla tak přehlížena a podváděna a urážena, až si mysleli, že se ocitli v nepravé zemi, nebo dokonce na nepravé planetě, že došlo k nějakému strašlivému omylu.

Když zkoumali své papírové peníze, aby tam našli nějaký klíč k tomu, co je ta jejich země vlastně zač, objevili na nich mezi fůrou jiné barokní veteše obrázek komolého jehlanu s planoucím okem na vrcholu.

Co to má znamenat, nevěděl ani prezident Spojených států. Bylo to, jako by země říkala svým občanům: „V nesmyslu je síla.“

Nedílnou součástí Vonnegutova humoru jsou i ulítlé sci-fi prvky, které se v jeho textech objevují. Často je sem vnáší postava jménem Kilgore Trout, která se objevuje hned v několika knihách. Trout je neúspěšný autor brakových sci-fi románů. Jeho nápady jsou skutečně bizarní, absurdní a skvěle přispívají ke groteskní atmosféře Vonnegutových knih. Přes naprostou bláznivost Kilgora Trouta však často právě v jeho námětech nacházíme zajímavou společenskou kritiku. Mimochodem pojmenování tohoto článku jsem zvolil podle nápisu na náhrobku Kilgora Trouta, popsaném ve Snídani šampionů.

Tady je pár námětů Troutových povídek zachycených v knize Jatka č. 5:

Mimochodem, Trout napsal knihu o stromě, na kterém rostly peníze. Místo listů měl dvacetidolarové bankovky. Jeho květy byly státní obligace. Jeho plody diamanty. Přitahoval k sobě lidské bytosti, které se kolem jeho kořenů navzájem zabíjely a tvořily znamenité hnojivo.

***

Tohle byl také titul jedné Troutovy knihy, Bojácný fenomén. Psalo se v ní o robotovi, kterému odporně páchlo z úst, avšak po vyléčení z tohoto neduhu se stal velice populárním. Co však bylo na této knize pozoruhodné, neboť byla napsána roku 1932, je to, že předpovídala široké použití hořícího rosolovitého benzínu proti lidským bytostem.

Byl na ně svrháván z letadel. Svrhávali ho roboti. Neměli žádné svědomí, žádné obvody, které by jim umožňovaly představu, co se děje těm lidem dole na Zemi.

Troutův ústřední robot vypadal jako lidská bytost, uměl mluvit a tančit a tak dále, a randil s děvčaty. A nikdo mu nevyčítal, že svrhuje na lidi rosolovitý benzín. Ale zápach z úst mu neprominul nikdo. Pak se ale vykurýroval a lidstvo jej přijalo mezi sebe.

Povídka Vesmírné evangelium je o návštěvníkovi z vesmíru, který se zabral do důkladného studia křesťanství, aby se pokud možno dozvěděl, proč se křesťané s tak lehkým srdcem dopouštějí ukrutností.

Došel k závěru, že alespoň zčásti je to zaviněno ledabylým podáním Nového zákona. Soudil, že původním účelem evangelií bylo krom jiného učit lidi milosrdnosti, dokonce i k těm nejnižším z nejnižších.

Ale ve skutečnosti učila evangelia tohle:

Než někoho zabijete, dobře se přesvědčte, zda nemá vlivné konexe.

Trhlina v Kristových příbězích byla v tom, říkal návštěvník z vesmíru, že Kristus, který na nikoho zvláštního nevypadal, byl ve skutečnosti Synem Nejmocnější Bytosti Vesmíru. Tak tomu alespoň rozuměli čtenáři, a když dospěli k ukřižování, pomyslili si přirozeně, a Rosewater to přečetl nahlas:

A jéje – tentokrát si pro lynčování nevybrali toho pravého!

A tato myšlenka měla sestru: „Jsou také praví lidé pro lynčování.“ Kteří? Lidé bez vlivných konexí. Tak to chodí.

Povídka Sestry B-36, popsaná v knize Časotřesení, se odehrává na matriarchální planetě Bubu. Bubuané rozvíjeli v mozcích většiny svých dětí růst obvodů, nebo, chcete-li, mikročipů, jejichž souboru by se na Zemi říkalo představivost či obrazotvornost. Na této planetě žily i tři sestry, z nichž dvě – malířka a spisovatelka – byly velmi oblíbené. Třetí byla považována za nudnou a na své úspěšnější sestry žárlila. Pomstila se takto:

Když byla neoblíbená sestra mladá, vypracovala společně s blázny návrh televizních kamer, vysílačů a přijímačů. Její bohatá matka ji pak založila, aby mohla začít tyto ďábelské vynálezy, které dělaly z obrazotvornosti nepotřebný přežitek, vyrábět a prodávat. Výrobky se dočkaly okamžité obliby, protože programy byly velmi atraktivní a nebylo při nich třeba myslet.

Vydělala hromadu peněz, ale mnohem víc ji těšilo, že se její dvě sestry začaly cítit jako něco, co přivlekla domů kočka. Mladí Bubuané přestali mít potřebu rozvíjet svoji představivost, protože stačilo zmáčknout knoflík a hned viděli spoustu různých chytlavých sraček. Stačilo, aby pak jen pohlédli na vytištěnou stránku či obraz, a nešlo jim na mozek, jak mohlo někoho bavit koukat se na něco tak zastaralého a dávno překonaného.

A televize nebyla ani zdaleka všechno! Sestra byla stále neoblíbená, protože zůstala stejně nudná, a tak vynalezla automobily, počítače, ostnatý drát, plamenomety, nášlapné miny, kulomety a tak dále. Přesně takhle byla nasraná.

Nové generace Bubuanů vyrůstaly bez fantazie, a tak si nedokázaly představit život bez všech těch krámů, jež jim Nim-nim prodávala.

Varování před nebezpečnými technologiemi se u Vonneguta také objevuje často, zmínit můžeme třeba poněkud apokalyptickou Kolíbku, ekologická tematika se zase dost probírá ve Snídani šampionů.

Zajisté by se dalo vybrat mnoho dalších citátů, ale myslím, že je na čase své soukromé vyznání lásky k Vonnegutovu dílu ukončit. Snad jsem někomu pomohl objevit zajímavý svět, do kterého se bude nořit se stejným potěšením jako já.

8.10.2018 -fkv-

Recenze Osobnosti Válka