Anarchistická federace

CRIBS: Pomoc prchajícím matkám

Rozhovor se Sally, spoluzakladatelkou CRIBS International. Dotazy klade Emma Pooka.

CRIBS (Care for Refugee Interim Baby Shelters), je organizace zajišťující v Řecku dočasné ubytování v bytech pro uprchlice, které jsou buď těhotné, nebo mají čerstvě narozené dítě. Pomáhá každé matce, která se nachází v posledním trimestru těhotenství, nebo matkám s hendikepem v jakémkoliv stadiu těhotenství. Organizace byla založena skupinkou dobrovolnic, které se poznaly v uprchlickém táboře v Ritsoně. Kontaktovala jsem Sally, jednu ze zakladatelek, aby mi něco řekla o charakteru organizace a její práci.

Je jasné, že podobné služby jsou zoufale potřeba. Sally přijela do Ritsony loni v březnu. Připojila se k dalším anarchistům a anarchistkám, kteří beznadějně pátrali po dobrovolnících. Řecko zná, asi ve dvaceti tu chvíli žila a její zkušenosti s výukou angličtiny se moc hodily. Většinu svého profesního života strávila výukou žadatelů o azyl v Oldhamu a v mysli se jí pevně usadila filozofie hnutí No Borders. „Lidé by měli mít svobodu žít tam, kde chtějí a kde je to pro ně bezpečné,“ věří Sally.

Práci, která vedla k založení CRIBS, považuje za formu přímé akce, jelikož dobrovolnice a uprchlice pracovaly společně, aby si zajistily zdroje, které by státy a velké nevládní organizace neposkytly. Vše začalo výstavbou stanu, který sloužil jako výhradní prostor pro ženy. „Když jsem se dostala do tábora, nebylo tu vůbec žádné místo pro ženy. Žádná distribuce vložek, žádné soukromí. Bylo tam spousta mužů, takže ženy si nemohly sundávat hidžáby a kabáty, neměly ani žádné oblečení na převlečení, ve kterém by se cítily v přítomnosti mužů normálně.

Sally je také školená laktační poradkyně a zhrozila se, jak se v táboře cpe matkám kojenecká výživa. „Řecká mentalita není proti kojení,“ říká, „ale je dost pro umělou výživu. Chtěli jsme alespoň zajistit čisté lahvičky a podpořit kojení osvětou. Dalo by se říci, že se jedná o anarchistickou přímou akci proti korporacím jako Nestlé, ale ve skutečnosti jde o zdraví matky a dítěte.“

Strava poskytovaná nevládkami v táboře byla pro těhotné a kojící žalostně nevhodná. „Bylo to hnusný nevyvážený jídlo bez dostatečného množství kalorií. Kousíček chleba a trochu rýže, málo bílkovin, skoro žádná zelenina ani ovoce.“

Červený kříž nabízel nějaké doplňky stravy, ale žádné jídlo navíc pro těhotné. Malé nevládky se snažily tenhle problém vyřešit, ale dobrovolníci měli málo zkušeností a nakoupili nekvalitní jídlo. Kojenecká výživa byla špatně distribuována a nebylo tam ani kde kojit.

„Červený kříž měl jednu chvíli porodní asistentku,“ říká Sally, „opravdu milou irskou paní poskytující předporodní podporu. Jenže její tlumočník byl mladík, asi pětadvacetiletý hromotluk, který s námi ani neseděl na zemi, ale celou dobu stál za ní. Ženy na něj měly mluvit a těžko si lze představit ženu, která mu bude klást intimní dotazy o těhotenství a kojení.“

Červený kříž také všeobecně odmítá poskytovat antikoncepci vzhledem k obavám, že by to poškodilo jeho pověst v USA. Jednou z věcí, které Sally a další dobrovolníci dělají, je zajišťování vyvážené stravy pro těhotné a kojící matky v hodnotě okolo sta dolarů denně. To zahrnuje setkávání a komunikaci s rodinami s malými dětmi po celém táboře.

„Vlezla jsem do stanu mladé ženy se čtyřmi dětmi mladšími tří let,“ vzpomíná Sally, „novorozeně mělo zánět dýchacích cest – zvedla jsem ho a ono zachrčelo. Byla tam ještě dvojčata čtyři měsíce stará a další dvouleté dítě. Žena měla jen jednu plesnivou lahev, kterou krmila šest nebo sedm týdnů staré dítě. Pomohla jsem jí, aby mohla začít kojit, což pravděpodobně dítě zachránilo.“

To bylo asi týden po uzavření makedonské hranice kvůli dohodě Evropské unie s Tureckem.

„Lidé uvízli ve sračkách,“ říká Sally. Tábor, v němž pracovala, byl daleko od hromadné dopravy, byli tam hadi, krysy, divoká prasata a teplota ve stanech přesahovala čtyřicet stupňů Celsia. Přistavěné toi-toiky byly z kulturního hlediska nevhodné a pro děti příliš velké, takže se po táboře válely exkrementy. Později zde propukla žloutenka.

„Tohle všechno se nacházelo půl hodinky od malebného přístavního městečka, kde trávili lidé z Atén víkendy,“ vysvětluje Sally. „Plážové stánky se zmrzlinou, suvenýry pro turisty a dvacet pět minut odtud lidé žijou v posraným táboře.“

Sally vypráví o dívce jménem Rema, jedné z těch, pro kterou s dalšími dobrovolníky zajišťovala jídlo. „Měla čtyři chlapce, všichni přišli na svět císařským řezem a čekala páté. Málem zemřela kvůli špatné péči v nemocnici a jedno z dětí, Achmed, byl vážně nemocný.“

Když se Achmed narodil, byla Sally v Británii a měla problémy se vypořádat se vším tím, co viděla. Když se dozvěděla o Remě, která se vrátila do tábora s velmi bolestivou a špatně se hojící  jizvou po císařském řezu, věděla, že musí udělat něco víc.

„Neměla žádný nábytek, spala na matracích položených na holé zemi, pleny měnila vkleče a všude kolem létaly mraky much. Pokud se někdo maximálně snažil, aby udržel rodinu v čistotě, byla to Rema.“

Sally uspořádala sbírku peněz, aby Remu a její rodinu ubytovala v bytě ve městě.

„Plán byl takový, aby tam lidé mohli zůstat tři nebo čtyři týdny po narození dítěte a potom se vrátili do tábora,“ říká. „Byl to špatný plán, ale jediné, co mě napadlo. Nemyslela jsem psychologicky, jaké to bude žít v bytě a potom se vrátit do těch podmínek, ale v té chvíli to byla jediná možnost, kterou jsme finančně utáhli.“

Malá skupina dobrovolnic a dobrovolníků založila CRIBS kvůli nečinnosti velkých nevládních organizací. „Jedna z nevládek, se kterou jsme chtěli spolupracovat, měla porodní asistentku,“ vzpomíná Sally. „Přislíbili nám spolupráci a finanční pomoc. Vrátila jsem se s 2000 vybranými eury zaplatit zálohu na byt.“ Sally musela celý týden peníze přepravovat ve svém ruksaku ukryté v obalu od čokolády, zatímco nevládní organizace stále zvažovala spolupráci. Potom jí bylo řečeno, že kvůli třenicím mezi nevládkami v táboře by měla nejprve o svém projektu říct ostatním nevládkám v táboře, aby se mohly zapojit.

„Mysleli tím pouze to,“ vysvětluje, „že se bez podpory ostatních nevládek nezapojí.“ Nikdo nechtěl za náš plán převzít odpovědnost. Sally se tedy zúčastnila schůzky se zástupkyněmi z I am U, Echo 100 a Červeného kříže a snažila se s nimi dohodnout.

„Přišly s dlouhým seznamem dotazů,“ říká Sally. „Co když dítě v bytě umře? Co když byt napadnou fašisti? Co když rodina odmítne byt opustit? Co když ho vybydlí?“ Zástupkyně z nevládek se shodly na tom, že rodinám bude lépe v táboře. Sally tomu nemohla uvěřit.

„Řekla jsem jim: To jako fakt? To si děláte srandu!“ Rozhlédla jsem se po místnosti. Všem bylo kolem dvaceti let. Zeptala jsem se jich, kolik jich má děti, a týpek napravo ode mě odpověděl, že je otec. Potom naštěstí dodal, že to není totéž. Byla jsem tak naštvaná,“ líčí Sally situaci. „Pak jsem jim řekla, že jsem tady jediná, která prodělala porod. Nemáte potuchy o tom, co to představuje.“

Protože nevládní organizace nemohly obecně souhlasit s podporou projektu, žádná z nich by nepomohla finančně, ani by nenesla žádnou odpovědnost. Jedna ze zástupkyň Sally řekla: „Pracujeme na principu Do No Harm.“

„Domů jsem dorazila rozpálená do ruda,“ říká Sally. „Podívala jsem se na Hippokratovu přísahu, kde stojí: Do Good, Do No Harm. Tak takhle jsme dopadli. Musíme to zkusit. Tehdy jsme se rozhodli, že do toho jdeme sami. Takhle to začalo.“

Byla to dlouhá cesta od zajištění bytu jedné rodině k tomu, stát se oficiální organizací, poskytující několik bytů rodinám, na jak dlouho potřebují. Registrace u Charity komise je dřina a nekonečné papírování.

„Předtím, než nám umožnili činnost, měli hloupé otázky,“ vysvětluje Sally. „Chtěli po nás záznam, který by vysvětloval, proč tuhle aktivitu chceme vykonávat v Řecku.“ Sally jim musela poslat články o uprchlických táborech a odkazy na UNHCR, aby dokázala, že v místě, kde se chystá pomáhat, opravdu je krize. Mnoho organizací podobných CRIBS se nakonec rozhodne fungovat bez oficiálního statutu kvůli náročnému papírování a mnohým omezením.

„Je to dost svazující,“ říká Sally, „ale pokud máme status charitativní organizace, může dostat od státu finanční pomoc ve výši 25 % všech vybraných peněz od dobrovolných dárců, kteří v Británii platí daně, a bez toho by bylo ještě těžší sehnat 2000 liber měsíčně, které v současnosti potřebujeme pro rodiny.“                          

CRIBS má dnes dva velké přispěvatele, jedno družstvo a Sallyina kamaráda, zbytek tvoří malé částky od kolektivů a jednotlivců, přičemž někteří z nich sami bojují s nízkým příjmem. Nějaké peníze se dají nashromáždit pomocí benefičních akcí. Pravidelně přispívají anarchisté (Solidarity Federation) i katolíci.

„Musela jsem mluvit s těmi nejdivnějšími lidmi! Ale CRIBS většinou drží nad vodou malé kolektivy. Dostali jsme třeba sedm set liber od jedné sympatické skautské skupiny. Jedna z našich rodin je sponzorována vlčaty z Manchesteru.“

Získat dostatek prostředků, aby mohl CRIBS pokračovat, je nepřetržitá stresující práce, která Sally v noci nedá spát.

„Je to opravdu vyčerpávající, mám toho nad hlavu, protože potřebujeme prostředky s měsíční pravidelností a potřebujeme, aby se lidé zavázali k pravidelné pomoci. Pak bychom věděli, že bude pokaždé dost peněz. Zrovna teď se každý den budím ve tři ráno, v hlavě mi vrtá, že máme na účtu jen 1700 liber a faktury budou tučné, jelikož je vedro a klimatizace a elektřina je v Řecku strašně zdaněná.“

Jasné je, že Sally nebere nic na lehkou váhu. Během tohoto rozhovoru neustále telefonuje a posílá zprávy. Řeší nové a nové problémy. Potřebuje zjistit číslo nové kreditky. Aby mohl jeden z mladíků nastoupit na vysokou, musí mu sehnat bazarový laptop. Ukazuje mi fotky dětí a batolat, žijících v bytech od CRIBS, a vypráví o jejich rodičích, jejich nadějích a plánech do budoucna, problémech s pašeráky a posttraumatickou stresovou poruchou, o jejich smyslu pro humor, věku, jak moc pro ně znamená mít vlastní kuchyň, uvařit si vlastní jídlo a pozvat ostatní na oběd. Pro Sally a další dobrovolnice a dobrovolníky to není práce ani projekt, jsou to pro ně lidé, za kterými přišli, aby je poznali a aby jim pomohli, jsou to přátelé.

„S lidmi je to risk,“ říká Sally. „Někteří nás okradli, ale když chcete někomu pomáhat, vždy musíte nést nějaké riziko. Když si představím sebe v jejich situaci, říkám si, OK, kdybych na tom byla takhle, lhala bych, podváděla a kradla, pokud by to zajistilo mé rodině, co potřebuje. Pokud bych potřebovala falešný pas, abych se dostala pryč, nebo pokud bych musela lhát, abych se někam dostala a mohla tam několik nocí zůstat, udělala bych to a lidé to dělají. Hatí to naše plány a dovádí mě to k šílenství, ale všichni bychom v této situaci jednali stejně.“ Tuto odpovědnost si vzal CRIBS na bedra, riziko, které obrovské nevládní organizace se všemi jejich zdroji a mezinárodní podporou nebyly ochotny podstoupit. Sally je zaplavena žádostmi a doporučeními.

„V současnosti nemáme s nevládní organizací nic společného. Doporučení dostáváme od nezávislých dobrovolníků, kteří o nás vědí. Pracujeme s organizací zvanou Umění bez hranic a jeden člověk, který ji koordinuje, je i naším členem. Také spolupracujeme s Tent to Home, skupinou podobnou CRIBS, a navzájem si poskytujeme doporučení podle toho, kde jsou volné kapacity. Hojně využíváme sociální sítě, kde lidé sami posílají žádosti. Na jednu stranu je to nespravedlivé, protože ten, kdo chce poslat žádost, musí umět anglicky a mít přístup k internetu, a pokud bychom to masově propagovali, nával žádostí by byl nezvladatelný.“

S malými charitativními a nevládními organizacemi CRIBS spolupracuje.

„Spolupracujeme s AMURTEL, úžasnou buddhistickou organizací poskytující prenatální a postnatální péči v Aténách. Posíláme jim klientky. Hope Café chtěli rady ohledně kojení, za to nám poskytují pleny navíc. Dej a vezmi si. Někdy to funguje skvěle, někdy se lidi chytnou, protože je vedro a jsou vyřízený, ale takové to tu je a vše se dá nakonec vysvětlit.“

Sally už nechce mít s velkými nevládními organizacemi nic společného.

„Nedůvěřuji jim.“ říká. „A tolik peněz poslaných Červenému kříži jde na byrokracii a administrativu. Nevím, jak je to přesně s malými nevládkami, ale myslím, že s některými to bude podobné. Všechny peníze, které dostaneme my, jdou na placení nájmů, účtů a jídla. Brzy se dozvíme, jestli máme nárok na nějaké příspěvky na administrativu, protože já osobně jsem asi 4500 liber v mínusu. Je to problém, hlásí se nám další dobrovolníci, ale bez peněz jsou nám k ničemu.“

CRIBS musí spolupracovat s Mezinárodní záchrannou komisí a s UNHCR, kteří některým rodinám poskytují platební karty. Zodpovídají se také organizacím jako Praxis, což je řecká vládní organizace poskytující sociální byty. Výjimečně musí pracovat s řeckou NSPCC, organizací pro prevenci týrání dětí.

„Pokud skutečně pomáhají, není to problém,“ říká Sally, „ale může to být ošidné, protože při jednání s nimi musíte být dost tvrdohlaví.“

Na otázku, jakým hlavním problémům nyní CRIBS čelí, Sally odpovídá:

„Peníze, peníze a peníze. Nejvíc si ceníme pravidelného příjmu nebo kolektivů, které se zavážou k podpoře třeba jedné rodiny určitou částkou měsíčně. Dostatečně velké kolektivy jsou toho schopné. Měsíční příspěvky dělají život mnohem jednodušší. Pokud máte skupinu třiceti lidí a každý dá pět liber, pomůžete celé rodině. Většina lidí takový měsíční příspěvek ani nepocítí.“

Ačkoliv má nyní CRIBS status charitativní organizace a nemůže fungovat jako anarchistická skupina, Sally svou aktivitu stále považuje za formu přímé akce.

„Není to sice pouliční protest, ale jste akční tím, že někomu mimořádně zranitelnému, někomu, kdo má problémy s duševním zdravím, kdo má malé děti nebo kdo je bude mít, zaručíte jistotu v podobě střechy nad hlavou. Znamená to, že mají kuchyni, aby si mohli uvařit vlastní jídlo, což je opravdu psychologicky důležité. Můžete pro svou rodinu uvařit jídlo, na které jste zvyklí, a obklopit se přáteli, kteří vám v nouzi pomohou. Je to velká výzva. Pokud tohle nemůžeme pro lidi udělat, nejsme anarchisté.“

CRIBS také shání dobrovolníky na administrativní práci a skupiny schopné fundraisingu všeho druhu.

„Většinu práce dělá malá parta lidí. Se spolehlivými kvalifikovanými dobrovolníky bychom dokázali lépe přerozdělovat dary, on-line správu, natáčet videa a získávat dárce na podporu konkrétních rodin. Pokud se porozhlédneme mezi přáteli a soudruhy, určitě by se někdo našel. Dát dohromady skupinu patnácti lidí, z nichž by každý přispíval pět liber. Potřebujeme lidi, kteří by nám kryli záda.“

Sally může poskytnout fundraisingové materiály a ozvučení, pokud by se s tím nemuselo cestovat daleko. Přednášela například na skotských slavnostech Ceilidhs, vědomostních soutěžích, soutěžích v deskových hrách nebo na blešákách. „Je to sranda! Solidární večírky nejsou nudný,“ říká Sally.

To, co CRIBS nepotřebuje, jsou hračky a dětské oblečení. „Už žádné dětské věci!“ Zdůrazňuje Sally. „Dejte je někomu v sousedství. My potřebujeme peníze. Nemůžeme platit účty a jídlo hračkami.“

 

(Pokud jste se rozhodli pomoci, realizaci svého plánu neodkládejte. O konkrétní podpoře se dohodněte přes e-mail: info@cribsinternational.org)

                    

Zdroj:

CRIBS and Solidarity for Refugee Families; Organise! 90


Verze pro tisk 21.9.2018 Zahraniční sekretariát AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Upright turnaj

20. 10. 2018, Praha

Přijďte změřit síly a dovednosti v přátelské atmosféře, která je otevřená všem bez ohledu na barvu kůže, pohlaví, vyznání. Bojovat se bude v těchto disciplínách: Box, K-1, Muay Thai, BJJ, Grappling …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Výzva k akci: Mezinárodní den proti militarizaci mládeže

12. - 18. 11. 2018, Praha

Join us in this week with your own nonviolent actions, and be part of this global movement resisting the recruitment of young people's minds and bodies into violence. …(více)

Zádruha: O historii českého anarchismu

1. 12. 2018, Praha

různá autorská čtení, dvě přednášky, hudba, uvedení nové publikace …(více)

Benefice pro Food Not bombs

5. 12. 2018, Praha

Podrobnosti brzy. …(více)