Anarchistická federace

Lidé jsou rádi součástí něčeho úspěšného

Rozhovor s členem Antifašistické akce o aktivitách na poli boje proti rasismu a neonacismu.

Jestli místní antiautoritářské hnutí může hodnotit své úspěchy, bezesporu nejvíc jich nalezne na poli antifašismu. Neoddiskutovatelnou roli v tom hrála Antifašistická akce (AFA). Jaký úspěch z posledních let ti v rámci agendy AFA přijde první na mysl?

Pokud budu mluvit za sebe, první, co mě napadá, je účast AFA na vydání knihy Paula Polanského Tábor smrti Lety. A pak kampaň „Cikáni nemůžou za vaše posraný životy“, reagující na vlnu protiromských demonstrací. Polanského kniha i zmíněná kampaň, jak se říká, ťaly do živého, což byl i náš prvotní záměr.

V čem vidíš přínos Polanského knihy a zmíněné kampaně?

Přínos kampaně „Cikáni nemůžou za vaše posraný životy“ jsme od začátku nahlíželi ve dvou rovinách. Tou první byla jedna z našich odpovědí na protiromské demonstrace, na kterých frustrované nácky vystřídali v prvních liniích frustrované davy majoritní většiny. Druhou rovinou pak byla snaha dát jasně najevo, na jaké straně barikády AFA stojí.

Vydání Paulovy knihy mělo pro nás význam minimálně ve třech rovinách. Tou první je přispění k popisu novodobých, porevolučních dějin a vztahu české společnosti k Romům. Tématem knihy jsou sice Lety, ale na prostoru kauzy vepřína se ukazuje něco obecného pro českou společnost. Polansky přijíždí do země, kterou zmítají rasistické vraždy, a objevuje symbol, jenž to vše rámuje. Je to dokument, který popisuje bádání zúčastněného aktéra, a z tohoto pohledu má hodnotu i pro budoucí generace, které bude kauza vepřína zajímat.

Druhá rovina je oživení zájmu o zrušení vepřína na místě bývalého koncentračního tábora. Za těch 25 let od revoluce se podařilo Paulovi a dalším vybojovat to, že se o romském holocaustu a roli českých orgánů v něm mluví. Když dnes Tomio Okamura bagatelizuje události v letském táboře, celá politická scéna se obrátí proti němu. To je skutečný úspěch. My ovšem doufáme, že kniha přispěje k tomu, že již nezůstane jenom u slov, ale že ta se konečně přetaví v činy a prasečák bude zrušen. Jsme přesvědčeni, že je to tak veliká symbolická facka do tváře všech, kteří mají v úctě nevinné oběti zločinného nacistického režimu, že prostě není jiná možnost, než aby vepřín dřív nebo později zmizel.

Třetí rovinou je potom zkušenost pro nás samotné. Přes všechny těžkosti a limity jsme ve spolupráci s Anarchistickou federací dokázali přeložit a vydat poměrně rozsáhlou a důležitou knihu.

Za vydáním knihy muselo asi být hodně práce…

Nejenom práce, ale i dilemat. Jak asi víš, Paul Polansky má v Čechách poněkud komplikovanou pověst. Dlouho jsme se rozmýšleli, do jaké míry dbát na jeho kritiky a zda vydáním knihy nemůže situaci Romů v Čechách nakonec ještě zhoršit. Po pečlivém rozmýšlení jsme ale došli k závěru, že ať si o Polanském může někdo myslet cokoliv, jeho přínos v objasnění toho, co se dělo v Letech, a v otevření tématu široké veřejnosti je nezpochybnitelný. Ve své knize také předložil řadu zásadních informací, které prostě potřebovaly být zveřejněny, a nám bylo jasné, že knihu nikdo jiný nevydá. Teď je již na veřejnosti, odbornících a historicích, aby se s knihou konfrontovali.

Další věc je, že kniha byla rozsáhlá, se spoustou jmen, která ne vždy byla správně zapsaná. Zde odvedli obdivuhodný kus práce překladatelé – několik dobrovolníků, kteří pracovali (stejně jako všichni ostatní, co se podíleli na vydání knihy) bez nároku na honorář. Další skvělou práci odvedli korektorky, ale i grafici a všichni ti, kteří trávili čas v archivech kvůli obrazové příloze. Na tomto místě bychom chtěli všem ještě jednou poděkovat za jejich skvělou práci.

Kolektivní práce a efektivní organizace by neměly být anarchistům a anarchistkám cizí. Z vašich aktivit tímto směrem asi nejvíce vyčnívaly prvomájové festivaly.

V AFA se shodneme, že May Days byly v posledních letech určitě jedním z vrcholů našich aktivit. Bez společné práce a – jak říkáš – efektivní organizace by bylo jejich uskutečnění v takovém rozsahu, v jakém proběhly, nemyslitelné. Z dnešního pohledu by se mohlo zdát, že myšlenka vyměnit tradiční kolbiště mediálně vděčných pouličních rvaček antifašistů s nácky, které prvomájové dny každoročně charakterizovaly, za politicko-hudební festival s návštěvou mnoha tisíců lidí, byl nápad nějaké PR agentury. Pravdou je, že hlavně první ročník festivalu v roce 2008 byl pro nás enormně náročný a navíc krokem do neznáma. Věděli jsme, že uspořádat kvalitní koncert velké zahraniční kapely dokážeme, ale festival je přece jen něco jiného. Navíc jsme museli řešit takové věci jako vystoupení části našich aktivistů ze stínu a další problémy, například zabezpečení akce před provokacemi nácků nebo policie. Tvrdá práce však nakonec nesla své ovoce a k pořádání May Day festivalu jsme se vrátili ještě během tří následujících let. Odměnou nám bylo sledovat postupné opadávání zájmu samotných nácků o prvomájové průvody, kdy samotný fakt ztráty možnosti násilného střetu s antifašisty snižoval účast na jejich demonstracích řádově o desítky procent. Dále pak jejich neúspěšné pokusy o kopírování naší politicko-hudebně-festivalové strategie. Sledovat policii, která najednou nevěděla, jakým způsobem na naše akce reagovat, i znuděné a hloupé dotazy novinářů, kteří najednou nemají o čem psát, byl skvělý zážitek. Přechod od demonstrací proti náckům k pozitivně pojatému antifašistickému festivalu byl stejně tak výzvou, jako strategickým krokem. Stopku May Day festivalům jsme se nakonec rozhodli dát v době, kdy se zdálo, že protiromské demonstrace nemají brzkého konce. Doba si žádala hledání nového pole působnosti a nakonec jsme se rozhodli nasměrovat energii zcela jinam. Prvomájové festivaly měly svůj význam nejen ven k našim tradičním politickým oponentům, ale podle mého názoru především do antifašistického hnutí samotného. Podařilo se nám úspěšně vylézt z aktivistické krabice a nadechnout se čerstvého vzduchu. Z nových kontaktů, které jsme získali během příprav nebo samotného pořádání jednotlivých festivalů, těžíme až do dnešních dnů. Troufáme si říct, že i anarchistické hnutí mělo díky prvomájovým festivalům skvělou možnost sdílení a potkávání se tváří tvář s lidmi, k nimž by se díky svým omezeným možnostem nedostalo. May Day festivaly já osobně nahlížím ještě jedním pohledem, a to jako odměnu. Odměnu za naši trvalou práci, jejíž smysl dokázaly ohodnotit stovky lidí, kteří se na pořádání jednotlivých festivalů aktivně, a nutno podotknout, že zadarmo a zcela svobodně, podíleli.

Dá se říct, že May Days přispěly svou měrou k udržení či zvýšení vysoké míry netolerance vůči projevům rasismu v subkulturách a zabránily snaze nácků do nich pronikat?

Nepochybně. Velkou roli v přístupu subkultur k projevům rasismu, v krajních případech snaze nácků do nich pronikat, hraje samotný fakt, o jakou subkulturu se jedná a z jakých pozic vychází, případně k jakým ideálům se hlásí. Velký rozdíl je v přístupu povětšinou antirasistických subkultur, jako jsou ta punková, hardcorová, ale i ta hiphopová, vycházející z afroamerických kořenů na straně jedné a na straně druhé například subkultura skinheadská, která se ve východním bloku po pádu komunismu žel proslavila více svým křídlem xenofobním a netolerantním. Výhodou May Day festivalů ve spojitosti se subkulturním prostředím bylo to, že se staly jistou platformou, která umožňovala jednotlivým zástupcům subkultur přihlásit se veřejně ke svým antirasistickým a antifašistickým myšlenkám. Tato potřeba „vymezit se“ rostla s každým následujícím ročníkem a nejsilněji ji bylo cítit po vlně protiromských demonstrací, které v druhé polovině roku 2008 odstartoval Janov. Bylo příjemné vidět, kolik lidí z různých subkultur chtělo dát veřejně najevo, že nesouhlasí s vlnou primitivního a nikam nevedoucího anticiganismu.

Samostatnou kapitolou je reakce části subkulturní hudební scény, která se primárně s příchodem dnes již skomírající vlny autonomního nacionalismu začala potýkat s konkrétní snahou nácků o „okupování“ subkulturního prostoru. Jednalo se o nazi taktiku, kterou k našemu potěšení jednotlivé subkultury odmítly akceptovat. Jako konkrétní praktický výstup se skvěle hodilo přebírání myšlenek kampaně GNWP, která vznikla v německé hardcorové scéně jako reakce právě na pronikání nácků do této subkultury a k jejíž podpoře se přihlásila i AFA. Jednotlivé hardcorové, punkové, metalové, techno formace a hiphopoví interpreti, ale i různé festivaly, tatéři nebo writeři, ti všichni začali používat logo GNWP v mnoha různých provedeních. V této souvislosti se velice hodily zkušenosti AFA jakožto organizace, která obsahuje i určitou formou militantnosti. Pokud jednotlivé kapely a hudební promotéři začali vidět narůstající účast nácků na svých koncertech jako problém, AFA se jevila jako vhodný partner pro řešení problému. A dá se říct, že problém, který měl od roku 2008 narůstající tendenci, se podařilo usměrnit do přijatelných mezí. Hlavní rolí AFA ale bylo odhalit takové snahy neonacistů hned v zárodku, poskytnout subkulturám informace a nechat na nich samotných, jak se k problému postaví.

Navenek se zdá, že síla AFA je právě v informacích, které dokázala získat. Média a v několika chvílích paradoxně i stát braly antifa.cz jako hodnověrný a fundovaný zdroj. Jakých úspěchů v oblasti monitoringu si nejvíce ceníš?

Tohle je otázka, která by měla spíše směřovat na naše chlapce a děvčata ze sekce monitoringu. Přesto není důvod, abych ti neřekl svůj subjektivní názor. Jedna věc je získání informací, druhá pak jejich smysluplné zpracování a využití. Představa budování systému, ve kterém budeš shromažďovat tisíce informací o jednotlivých náccích, je jistě lákavá. Pokud nicméně nejsi schopen v záplavě informací vybrat to důležité, nikdy nemůžeš být úspěšný. Jestli se AFA něco v posledních deseti letech podařilo, tak právě soustavnou činností oddělit pomyslné zrno od plev, důležité informace od těch nedůležitých, a navíc s nimi vhodně naložit. Právě tento fakt informační exkluzivity byl důvodem toho, že se AFA stala hojně citovaným zdrojem ve všemožných médiích. Ano, jednou z předností AFA je strategické myšlení a práce se svými zdroji.

A jakých konkrétních úspěchů v oblasti monitoringu si cením já sám? Úspěchem jistě bylo odhalení nácků v armádě, což vedlo k desítkám kauz, které skončily propuštěním nácků z armády a k celkové změně systému přijímání nových rekrutů. Za úspěch to považuji i přesto, že v armádě stále desítky nácků pracují. Jsou to ti, kteří prvotní zemětřesení v armádě přežili, nebo noví rekruti, kteří tvrdě nastavené síto dokázali obejít, ale v budoucnu dojde i na ně. S touto kauzou jsme šli ven hlavně v souvislosti s tehdejším problémem snadného vyzbrojování a vycvičování nazi militantů právě jejich kontakty v armádě. Řešení jsme se rozhodli pojmout plošně a můžeme říct, že náckové v tomto směru přišli o velice důležité zázemí. Za úspěšný počin považuji rovněž pravidelné představování členů různých neonacistických, ultranacionalistických a fašistických spolků. Nejvíc „bita“ je v tomto směru pravidelně Dělnická strana, která zcela ztratila soudnost a je tak hluboce zabředlá v neonacistické scéně, že nálepky neonacistické organizace se podle mě už nikdy nebude schopna zbavit. Svoji vlastní tragikomickou kapitolu by si zasloužilo pět naprosto rozdílných lidí, různě působících v okruhu české a slovenské neonacistické scény, o kterých jsme přinesli v minulosti podrobné články. Jsou to Tomáš Kebza, Kamil Čech, Dušan Stuchlík, Martin Píša a zpěvák kapely Zóna A Koňýk. První je nestor českých neonacistů, několikrát souzený násilník s poruchou osobnosti a co „hůře“, s židovskými kořeny, jehož významná část rodiny skončila za druhé světové válce v osvětimském krematoriu. Druhý je bývalý aktivista Národního korporativismu a homosexuál. Třetí je novinář a redaktor portálu policista.cz spolupracující s významnými postavami neonacistické scény. Martin Píša je významná postava neonacistické scény, zloděj a navíc placený policejní konfident. A poslední jmenovaný, zpěvák známé punkové kapely Zóna A, dělá léta dvorního šaška slovenské neonacistické scéně. O všech jsme napsali články s detailními a nevyvratitelnými důkazy. Pro nás jedním z nejcennějších zjištění z těchto konkrétních osobních selhání bylo i to, že jsme viděli, že česká neonacistická scéna nemá jakékoliv „bezpečnostní“ mechanismy, které by jako v případě Kebzy, Čecha nebo Píši byla schopna využít. A když už je využije, tak obvykle, dnes už to můžeme říci veřejně, přesně s opačným efektem. I mnozí náckové dnes správně tuší, že k „sestřelení“ Filipa Vávry z trůnu šéfa Národního odporu posloužil dlouholetý policejní konfident.

Asi by tento rozhovor nebyl úplný, kdybych se nezeptal na úspěchy, které z logických důvodů drží antifašisté pod pokličkou. Potvrdila praxe známé tvrzení, že bojovat proti neonacistům nelze bez jisté míry fyzické konfrontace?

Na prvním místě je třeba říct něco k samotnému faktu užívání násilí. Násilí je pro nás jedním z prostředků boje proti fašismu, který si ale nijak neidealizujeme a roli násilí ani nijak nepřeceňujeme. Často se ovšem jedná o to jediné, čemu mnozí z nácků rozumí. Faktem je i to, že neuznáváme monopol státu na násilí, tím jsme se nikdy ani netajili. Nevidíme důvod, proč by mělo násilí, které používá policie, být z principu chápáno jako to, které je pro společnost to jediné, správné, přijatelné a ospravedlnitelné. Takovýmto způsobem myšlení se můžeme lehce dostat do slepé uličky. Příkladů žel ukazuje historie hojně. A teď k tvé otázce. Pokud AFA v minulosti sáhla k násilí, mělo to svůj konkrétní důvod. Jedním důvodem, který můžu zmínit, byla obrana našich vlastních prostorů, například antifašistických koncertů, které se v minulosti staly terčem neonacistických útoků. Policie, přestože byla její přítomnost na antifašistických koncertech obvykle více než patrná, neměla nikdy očividně zájem na tom skutečně předejít jakýmkoliv problémům a útokům nácků zabránit. Potom co AFA vzala ochranu svých koncertů do vlastních rukou, náckové byli nuceni od této strategie ustoupit.

Když obrátím pozornost k interním úspěchům AFA, nedá mi to nevzpomenout na transformaci organizace kolem roku 2006.

AFA prošla v průběhu několika let dvojí transformací. Nejprve došlo k přeměně, řekněme, anarchoautonomně směřující AFA do struktur Federace sociálních anarchistů (FSA), aby po nedlouhé době došlo k transformaci další, tentokrát zpět k autonomnímu směřování organizace. Za pozitivní a úspěšné v tomto směru považuji dvě věci. V prvním případě to byla věcná debata, která obě tyto transformace provázela. V druhém případě je pozitivní to, že AFA nakonec z celého procesu, který měl své konkrétní důvody, vzešla jako silná, sebejistá a akceschopná organizace. AFA podle mého názoru dokázala překonat zastaralý, ideologizují model organizace, dokázala kriticky zhodnotit své dosavadní úspěchy a neúspěchy a hlavně začala mluvit novým, mnohem čitelnějším a veřejně přijatelnějším jazykem, což zase přilákalo řadu nových aktivistů a aktivistek. Pokud si někdo představuje, že podobná transformace musí nutně být bolestivá a plná osobních nekonstruktivních útoků, tak ho asi v případě AFA zklamu. Nová tvář naší organizace spojená s transformací do autonomních struktur vyšla z věcné debaty, již vedli noví sympatizanti, starší militanti a stávající členové AFA, kteří zbyli asi jako jediná funkční skupina z FSA a sami cítili určitou potřebu změny. Byly zachovány některé osvědčené způsoby práce z minulosti, ale zároveň jsme se rozhodli k hledání nových cest, které dokážou oslovit a z antifašismu udělat samozřejmý postoj. Konkrétním příkladem takové úspěšné aktivity byla třeba kampaň „Něco lepšího než národ“, která srozumitelným jazykem odkazovala k tomu, že v životě člověka jsou mnohem důležitější priority než konstrukt zvaný národ.

Nemůže být jisté preferování antifašistické agendy v rámci antiautoritářského hnutí dáno mimo jiné tím, že jde o oblast, kde jsou viditelné dílčí úspěchy, na rozdíl od anarchistického požadavku na překonání kapitalismu?

Samozřejmě je přirozené, že lidé jsou rádi součástí něčeho úspěšného a smysluplného, aktivit, ve kterých si mohou sáhnout na konkrétní úspěchy a radovat se z nich. Nikdo naopak nechce být součástí aktivit neúspěšných a nechce se podílet na projektech postrádajících v krátkodobém časovém horizontu hmatatelné výsledky. Problém však nastává ve chvíli, kdy pro vás začne jakákoliv aktivita postrádat smysl nebo se začne vzdalovat skutečné společenské realitě. Stejně jako by na jednu stranu nebylo správné antifašistickou agendu smrsknout na pouhé, ač úspěšné, potírání nácků v ulicích, tak by bylo nesmyslné stát se čistě teoretickou, antikapitalistickou organizací, která si může sebevíc myslet, že má pravdu, nicméně do cíle se nikdy zaručeně nedostane, protože se s největší pravděpodobností dříve rozpadne pod tíhou vyhoření a odpadnutí většiny členů. Podle mého názoru je klíčem k úspěchu brát ohledy na vlastní organizaci a její přežití, zabezpečit jí z jistého pohledu určitou formu trvale udržitelného rozvoje. V AFA tento fakt bereme v potaz vždy a navíc o směřování naší organizace vedeme kritické debaty. I samotné rozhodování o konkrétních krocích vedeme ve formě horizontálně demokratických rozhodnutí. To je mimochodem naprosto báječný prostředek k zapojení jednotlivých aktivistů do rozhodování. Co se týče aktivistického vyhoření, se kterým se v životě setkal pravděpodobně každý aktivista, snažíme se mu předcházet několika způsoby. Mimo zmíněnou participaci širokého spektra aktivistů na rozhodování a utužování osobních vztahů i mimo organizaci využíváme hojně právě úspěšnost krátkodobých cílů, které nám zpětně slouží k tomu, abychom na ně mohli aplikovat naše teoretické výstupy. Tímto způsobem se přesouváme od jednoho krátkodobého cíle k druhému, snažíme se myslet kriticky a strategicky a jednotlivé krátkodobé úspěchy spojovat a vést k projektům v dlouhodobém horizontu. Je to celkově velice svobodomyslný a demokratický proces. A nutno dodat, že mnohem zábavnější než čekat ve sklepě se samopalem v ruce na antikapitalistickou revoluci a probuzení mas, které ne a ne přijít.

Chceš dodat něco na závěr?

Náš rozhovor jsme celý věnovali úspěchům. Avšak je důležité si přiznat, že je normální dělat chyby. A moudré se z nich umět poučit. Chtěl bych také říct, že AFA nemá monopol na antifašismus. Každý se může chopit iniciativy, jak uzná za vhodné a jak mu jeho možnosti dovolují. Co mně osobně například udělalo obrovskou radost, je aktivita Brno blokuje, která celá vznikla a vychází z občanského a neziskového sektoru samotných Brňanů. Skvělá ukázka svobodného uvažování a iniciativy. Kdo by si před pěti lety pomyslel, že Brno, které bylo tradičně považováno za líheň radikálních nácků, dnes svými antifašistickými aktivitami zahanbí Prahu. Poslední, co bych chtěl zmínit, je důraz na spolupráci a kritické myšlení. Doba i společnost se mění rychle a dramaticky. Je na každém z nás, abychom začali vyvažovat tlak, který na nás shora působí ve všech aspektech našich životů, a oponovali všem nesmyslným konstruktům, které rozdělují naši společnost, jako jsou konstrukty národní a rasové nebo dělení na ty úspěšné, neúspěšné či přizpůsobivé a nepřizpůsobivé.

 

Vyšlo v Existenci 3/2015.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Promítání filmu Toz bezi a uvedení komiksu Kobane Calling

30. 11. 2018, Praha

Zveme vás na promítání filmu Toz bezi (Prachovka) turecké režisérky Ahu Öztürk a uvedení českého překladu komiksu Kobane Calling od populárního italského kreslíře Zerocalcare. …(více)

Benefice pro Food Not bombs

5. 12. 2018, Praha

Podrobnosti brzy. …(více)

Benefit pro infocentrum Salé

8. 12. 2018, Praha

Bude upřesněno. …(více)

Zádruha: O historii českého anarchismu

15. 12. 2018, Praha

různá autorská čtení, dvě přednášky, hudba, uvedení nové publikace …(více)

Linux workshop

17. 12. 2018, Praha

Instalace Linuxu a svobodného software, sdílení zkušeností s linuxem a různými programy. Co víme, s tim poradíme, co nevíme tak si společně přečteme v dokumentaci nebo na nějakym z těch interneti. …(více)