6. ledna si připomínáme výročí narození anarchisty, redaktora a nakladatele Michala Káchy (1874–1940). Tentokrát jeho fejetonem a během ledna i další kapesní brožurkou s texty o něm.

Byla jednou válka… a bude?

Válka skončena. Čtenář denních žurnálů odkládá časopis s mrzutou tváří pasořítka, jemuž zkazil někdo požitek posledního podnosu, na nějž se tolik těšil. Zas dlouho nebude moci dobrý ten člověk čtením žurnálů vypěstovanou „strategii“ uplatniti mezi stejně cennými druhy, je připraven o požitek drtiti v svých zubech tisíce Rusů neb Japonců (přijde na sympatie).

Před rozhodnou bitvou, pro kterou již sváděl se svými druhy potyčky, ne, takové hlouposti – zkaziti náladu a nemile překvapiti, nejen kynoucího bařtipánka, mnohdy příslušníka strany, který při protimilitaristických schůzích dovedl si odlehčovati výkřiky „Pryč s armádou!“, a potom – no, šel domů a válčil.

Úkaz úrovně báječně elastických a ke kompromisu vždy náchylných „dobráků“.

A obluda militarism hltá, v posměch humánních pasivních snílků, ohromné sumy, okrádá školy, vstřebává krev i mozek zástupů. Věčně stejně žravý, však v masakrování rafinovanější, pomocí talentovaných vynálezců, které odměňuje věčný krmitel této obludy a věčný představitel násilí – stát.

Nastal mír. Drastickou komikou působilo, když reprezentant dračí moci Spojených států zprostředkoval mír. Žurnály psaly: Poctivé úsilí… a ono zatím zvíře cítící kořist. Žurnály psaly: Japonská velkodušnost… a on zatím šikmooký neměl… Žurnály psaly: Witteho diplomacie… a ono – darebáctví.

Bavili se páni u zeleného stolu a v jamách zahrabána spousta lidí, kterým ještě později bude možno čísti z dutin očních ono hrozné a udivené: Proč? Zmrvená pole lidským masem bude brázditi pokrevenec a na zkypřelé hrudě snoubiti se bude pot s krví. A cizí sýpky budou se plnit, co orající a žnoucí v cárech a hladu. Stará pohádka neumírá, a má hrozný půvab ve své pointě.

Burzy předpisovati budou dále ceny nezbytných potřeb pro dělníka, který vydřenými groši živí haldu parazitů. Dražší potraviny. Hm, stáhne se opasek. Je nutno se uskrovnit, když pán chce. A ti páni rozumní vědí, že třeba k revoluci energie, a ta nemá původ v hladu. A chtíti nemíti hlad a… jen se opovaž! A dobrý pán s kulatým bříškem šermuje morálkou a soudruh v důstojné póze ukazuje hlasovací lístek. Uf, člověk zachráněn. Morálka zvítězila a hlasovací lístek věští egyptské hrnce. Nadbytek zboží při nahotě výrobců. Je třeba vnutit sousedu své tarify. Diplomatická zápletka. Žurnály zuřivě píší: Vlast v nebezpečí! A věčný dlužník peněžních králů – stát – vděčně koná úlohu kata. A člověk nacpaný morálkou jde vraždit. Jde, protože to chtějí ti, kteří převrátili smysl života. Dobří měšťáčkové modlí se za vítězství… A pop žehná zástupům jdoucím na jatky – – – Jako junáci z dědin odešli a jako mrzáci přicházejí. Spletena klubka těl v zákopech, smrtí ztuhlé grimasy, křečovitě zakousnuti druh v druha – hlásají civilizaci.

Žurnály píší, s cynismem krmí čtenáře krví. Dělníci v arzenálech? No, pracují, aby kulky, pumy a jiné drobné věci zavrtávaly se do soudruha, který by mohl býti konkurentem. Sentimentální patroni litují a – šidí ty, jimž nedopřáno za vlast umírat.

A žurnály hájící zájmy proletariátu? Opatřují krev z bojiště pro své čtenáře z druhé ruky od šťastnějších žurnálů burziánů, vedoucích válku. Kšeft je kšeft. A v té mumraji vzniká nová idea o dobrých kaprálech s rudou kokardou a budoucím státem – kde volnost, rovnost, bratrství bude na každé šibenici napsáno…

Co píši, zaznívá z dálky rozteskněný zpěv s refrénem: „Budeme rukovat, budeme rukovat!…“

Práce, lidový čtrnáctideník, roč. 1, č. 19, Praha-Žižkov, 28. září 1905, s. 2–3

6.1.2018 AF

History Personalities War