Ozbrojení byrokrati

Úryvek z knihy Davida Graebera Utopie pravidel, která se věnuje otázkám byrokracie a letos vyšla v českém překladu.

(…)

V moderních industrializovaných demokraciích se zákonné uplatňování násilí změnilo v cosi, čemu se eufemisticky říká „prosazování práva“. Ten termín používají především policisté. Říkám „eufemisticky“, protože generace sociologů zabývajících se policií dokázaly, jak malý zlomek toho, co policie dělá, ve skutečnosti nějak souvisí s prosazováním práva nebo vůbec s jakýmikoliv kriminálními záležitostmi. Většina toho, jak policie jedná, se týká vynucování pravidel – technicky řečeno, vědeckého uplatňování fyzické síly či pohrůžky fyzickou silou s cílem napomáhat řešení administrativních problémů. Jinými slovy, policisté tráví většinu času tím, že vynucují všechna ta nekonečná pravidla a omezení určující, kdo může co kupovat, kouřit, prodávat, stavět, jíst a pít – pravidla, která někde na malém městě nebo na madagaskarském venkově neexistují.

Takže policisté jsou ozbrojení byrokrati.

Když se nad tím zamyslíte, je to vážně geniální trik, protože když uvažujeme o policii, většinou nás nenapadne, že vynucuje omezení. Bereme to tak, že policie bojuje se zločinem, a když se řekne „zločin“, myslíme tím násilný zločin. Ve skutečnosti ale policie většinou dělá přesně opačnou věc – vnáší hrozbu násilí do situací, které by jinak s násilím neměly nic společného. Ve veřejných diskusích na to narážím v jednom kuse. Když chci od lidí slyšet nějaký hypotetický příklad situace, do které se pravděpodobně zapojí policie, skoro vždycky mi uvedou nějaký projev mezilidského násilí, jako je loupež nebo přepadení. Ale když se nad tím aspoň maličko zamyslíte, zjistíte, že dokonce ani ve velkoměstech jako Marseille, Montevideo nebo Mineapolis se policie do projevů domácího násilí, soubojů gangů nebo opileckých rvaček neplete. Lidé ji nespíš zavolají, pokud někdo umře nebo je vážně raněn a musí do nemocnice. A to proto, že jakmile přijede sanitka, znamená to papírování. Jestliže někoho vezou do nemocnice, musí být stanovena příčina zranění a okolnosti, za kterých k němu došlo. Proto se musí vyplnit policejní hlášení. A když někdo zemře, přijde řada na spoustu dokumentů končící obecní statistikou. Takže jediné rvačky, jimiž se policisté určitě budou zabývat, jsou ty, které plodí nějaké papírování. Naprostá většina přepadení a loupeží není ani nahlášená, tedy pokud není třeba vyplnit papíry pro pojišťovnu nebo pokud oběť nepřijde o nějaké důležité dokumenty, které se dají nahradit jen poté, co se vyplní řádné policejní hlášení. Takže většinu násilných kriminálních činů policie vůbec neřeší.

Na druhou stranu, zkuste se projet po ulicích některého z těch měst autem bez poznávacích značek. Všichni víme, jak to dopadne. Na scéně se v podstatě neprodleně objeví uniformovaní policisté ozbrojení obušky, pistolemi a tasery, a pokud se odmítnete podřídit jejich pokynům, s jistotou dojde na použití násilí.

Proč máme tak pomýlenou představu o tom, co policie opravdu dělá? Příčina je nasnadě. Populární kultura nám už padesát let cpe policisty jako objekty imaginativní identifikace, abychom se do nich vžili. Došlo to tak daleko, že není nic neobvyklého, když občan nějakého soudobého industrializovaného demokratického státu stráví několik hodin denně četbou knih a sledováním filmů či televizních seriálů, které ho vyzývají dívat se na svět očima policisty, a zprostředkovaně se tak podílet na policejních aktivitách. A je pravda, že tito imaginární policisté tráví téměř všechen čas bojem s násilným zločinem nebo řešením jeho následků.

(…)

Tady si dovolím přejít od imaginárních policistů k reálným. Než se Jim Cooper stal sociologem, býval policistou v Los Angeles a dospěl k názoru, že naprostá většina lidí, které policisté ztlučou nebo jinak ztýrají, je zcela nevinná. „Policajti nehoní zloděje,“ napsal. Jak vysvětlil, příčina je prostá: policisty nejsnáze vyprovokuje k násilné reakci, když se někdo nechce podřídit jejich právu „kontrolovat situaci“, jak to nazval. Jinými slovy, někdo jim řekne: „Tohle přece není žádný zločinec, je to řádný občan, který si tu venčí psa. Jste placení z jeho daní, tak mu dejte pokoj.“ Nemluvě o jednoznačně katastrofálním: „Počkat, proč mu dáváte želízka? Vždyť nic neudělal!“ Nakládačku od policistů nejsnáze ze všeho vyvolá „odmlouvání“ neboli situace, kdy policista podle své libovůle usoudí, jaký administrativní výklad uplatní (…), a někdo jeho úsudek napadne. Policejní obušek je přesně tím nástrojem, v němž se stýká imperativ státní byrokracie vynucovat jednoduché administrativní schéma a státní monopol na použití donucovací síly. Proto je zcela pochopitelné, že byrokratické násilí je zaměřeno především na všechny, kteří chtějí prosazovat odlišná schémata či interpretace. A pokud přijmeme slavnou definici Jeana Piageta, podle níž je dospělá inteligence schopností koordinovat několik perspektiv (či možných perspektiv), které člověk vnímá, pak je zřejmé, že se byrokratická moc v okamžiku, kdy se uchýlí k násilí, stává infantilní hloupostí.

(…)

Více k tématu „ochránců pořádku“ najdete v posledním čísle anarchistické revue Existence.