Anarchistická federace

Na černé listině

Seznamte se s životem a odkazem havíře Franty Choury

Choura

Kronikář severočeských hornických radikálů F. Cajthaml-Liberté označil životní osudy Františka Choury za napínavý román, jehož hrdina zůstal až do smrti věrný svým zásadám. Ani jedno z těchto tvrzení není přehnané.

Má pro nás dnes ještě nějaká idea takovou sílu, abychom za ní šli? Abychom byli důslední a zásadoví? Chceme-li hledat odpověď, vodítkem může být právě životní příběh téměř zapomenutého obyčejného hrdiny Franty Choury – obyčejného, protože dělal totéž co stovky jiných, a hrdiny, protože nezakolísal ani po perzekucích, které si my jen stěží reálně dokážeme představit, natož abychom měli odvahu sami sebe se ptát, jak bychom pod tlakem, jemuž byl Choura vystaven, obstáli. Příběh anarchisty Franty Choury patří do jiné doby, ale v mnoha ohledech je symptomatický pro anarchistické hnutí jako takové, neboť odkazuje na to, čemu lze říkat anarchistická morálka uplatňovaná v každodenní praxi (přičemž tato praxe se samozřejmě zatím stále odehrává v nepřátelských kapitalistických reáliích).

Rváč, mazavka a radikál

František Choura se narodil 5. ledna 1852 v Bohutíně u Příbrami v rodině havíře. Ve dvanácti letech ukončil školní docházku a začal pracovat. V sedmnácti se stal havířem na Kladně, kde proslul svou prudkou povahou, s níž řešil i spory s nejvyššími nadřízenými. Jeho kamarád a krajan ho ve vzpomínkách označil za rváče a mazavku. Kam prý Choura přišel, tam se strhla rvačka. Třeba když ležel v nemocnici po úrazu na dole, reagoval na výtky kvůli kouření tak prudce, že ho okamžitě propustili z léčby. Po pár letech odešel z Kladna za prací na sever, kde se setkal s o rok mladším nadšeným socialistou Václavem Vaicem. Toto setkání mu navždy změnilo život.

Choura se seznamuje se socialismem, pilně čte a nalézá vysvětlení společenských nerovností a hlavně argumenty vyvracející jejich neměnnost. Z nich vyplývá jediné řešení, a to sociální boj. Choura přijímá tuto výzvu beze zbytku a od této chvíle ho nacházíme jako jednoho z nejodhodlanějších socialistů hornického severu při všech známých aktivitách. Podílí se na zakládání prvních oficiálních hornických spolků, o nichž se vzápětí píše v policejních zprávách, že provozují nebezpečné „socialistické rejdy“. Za své peníze kupuje desítky výtisků socialistických novin, aby je mohl rozdávat dělníkům. Jako vynikající řečník využívá každé příležitosti k tomu, aby vysvětloval, že mimo sociální revoluce „není jiné cesty, která by vyprostila lid pracující z bídy a zjednala práva těm, z jejichž přičinění sestává celý svět“. Choura je jedním z iniciátorů změny fungování tzv. bratrských pokladen, které měly horníkům sloužit jako fond sociálního a důchodového pojištění, ale ve skutečnosti byly výhodné pouze pro majitele dolů. Kauza bratrských pokladen dokázala horníky nebývale aktivizovat. O poznání slabší ohlas už měla kampaň za rovné volební právo, na které se Choura intenzivně podílel, a vlastně i kampaň za zkrácení pracovní doby. Výsledkem této druhé kampaně bylo odeslání petice říšské radě. Politici neudělali nic. A zde přišlo konečně poznání marnosti snah postupovat zákonným způsobem a držet se iluze, že hlas neprivilegovaného bude nahoře brán dobrovolně v potaz. Franta Choura je opět jedním z předních organizátorů změny taktiky sociálního boje, který se přesouvá do ilegality a radikalizuje se. Vznikají tajné socialistické sekce, nejpočetnější právě v oblasti, kde působí Choura s Vaicem. V roce 1882 dojde ke spontánní stávce horníků, která se díky radikálům rozroste ve stávku generální s každodenními nepovolenými demonstracemi.

V průběhu všech těchto aktivit je Choura samozřejmě neustále pronásledován policií. Když byl například deportován do rodné obce, chtěl se živit drobným prodejem, ale každý, kdo u něj nakupoval, dostal od svého zaměstnavatele výpověď. Běžné bylo třeba i to, že když sehnal na chvíli konečně práci v dole, odvedli ho přímo ze směny do vyšetřovací vazby kvůli podezření z tajného spolčování a rozšiřování zakázaných tiskovin. Po generální stávce byl navíc uspořádán soudní proces s více než padesáti hornickými radikály a udělené tresty byly zdůvodňovány tím, že „nebylo sice nalezeno nic závadného, ale [znamená to, že obžalovaný] vědom si své viny zapírá“. Choura tu také obdržel nepodmíněný trest.

Neustálé represe vedly zdánlivě paradoxně k okamžitým pokusům oživit ilegální činnost i přes početní oslabení hnutí. Jedna z prvních schůzek kvůli založení nové tajné organizace se konala už v lednu 1883 v Krásném Březně.

Propaganda činem

V době, kdy se Choura začal politicky angažovat, tj. v polovině 70. let 19. století, už v severozápadních Čechách pracovalo více než deset tisíc horníků a jejich počet stále rostl. Ti, jak jsme viděli, jen pasivně nepřihlíželi a stali se významnou součástí sociálního boje v duchu šířících se socialistických myšlenek, a velmi brzy také šiřiteli radikálního neodvislého socialismu ovlivněného německým anarchistou Johannem Mostem. Most proslul jako zastánce „propagandy činem“, k níž povzbuzoval ve svém časopise Freiheit. Ačkoli tím dal mocenským autoritám příležitost vytvořit stereotypní představu anarchisty jako teroristy vždy připraveného s bombou v ruce k atentátu, těžko říct, jestli mohl nějak zhoršit represivní mocenské zákroky jak proti radikálům, tak proti umírněným socialistům. Tehdejší praxe například vynesla Mostovi (v roce 1869) trest pěti let těžkého žaláře za účast v dělnické deputaci vyslané do vídeňského parlamentu s požadavkem všeobecného volebního práva. Těžko pak nebýt antiparlamentaristou…

Severočeští horníci se jednoznačně přiklonili k Mostovu pojetí politického boje, ovšem chápali propagandu činem hlavně jako šíření anarchistických myšlenek prostřednictvím agitačních aktivit (které byly samy o sobě dost riskantní, protože třeba za pouhé zhotovení sazby anarchistického letáku se dávalo i dvanáct let vězení). Těch pár nejznámějších teroristických akcí v monarchii, jejichž iniciátory byli navíc téměř vždy policejní konfidenti, popisuje Cajthaml-Liberté: „1. V červenci r. 1882 přepadli truhlářští dělníci Engel a Pfleger ve Vídni obchodníka Merstallingera, omámili ho chloroformem a obrali o 1100 zlatých, aby je odevzdali ve prospěch hnutí. Byli odsouzeni k patnáctiletému žaláři, jeden přechovávač peněz dostal dva roky žaláře, dva spoluviníci odjeli do Ameriky. 2. Téhož roku byl v Nýřanech usmrcen strojník Hurt. Hybeš píše, že byl uškrcen dvěma socialisty, když je špehoval, jak kladli dynamitovou patronu pod okno nenáviděného důlního dozorce. Fr. Hána, který tehdy na Nýřansku žil, mi sdělil, že Hurt byl zabit ve strojírně sekerou. Nosil brýle, které mu prý byly vraženy do rány. Pachatelé zůstali neznámi. 3. Roku 1884 zavraždili dělníci Kammerer a Stellmacher ve Vídni agenta tajné policie Blöcha, který nejvíce socialisty udával. Byli za to oba pověšeni. 4. Roku 1885 přepadl obuvnický dělník Emanuel Kratochvíl z Duchcova s horníky Václavem Šilbachem a Františkem Doležalem poslíčka z dolu Silvester u Duchcova. Čin stal se mezi městy Duchcovem a Ledvicemi. Poslíčkovi bylo uloupeno 700 zlatých, určených k výplatě horníků. Přepadený poznal Šilbacha, a tak záhy byli všichni tři útočníci dopadeni a odsouzeni k pětiletému žaláři. Trest si odbyli v samovazbě za tři roky. Peníze odvedli k účelům hnutí a neprozradili nikoho z členů organizace, která je k provedení činu toho určila.“ Další, jenž začal založením tajné tiskárny, měl fatální dohru právě pro Chouru.

Tajná tiskárna

V dubnu 1884 si zvolila tajná organizace akční a teroristický výbor, jemuž předsedal Karel Štípák, a rozhodla o zřízení tajné tiskárny. Místo pro tiskárnu našel krejčí Josef Jonata v Hluboké u Liberce, jako tiskař přišel z Prahy zedník Josef Pačes. Peníze na její zařízení a provoz byly z podnětu teroristického výboru opatřeny výše zmíněným přepadením poslíčka z dolu Silvester u Duchcova.

Produkce tiskárny byla chudičká, kromě česko-německého letáku vyšlo jedno číslo časopisu Svoboda – orgán anarchistů jazyka českoslovanského. Většina textů byla přeložena z Mostovy Freiheit, a to poměrně osobitou češtinou. Výtisk obsahoval články „Anarchističtí mučedníci“, „Na všechny justiční bandyti a krve žíznivce!“, „Vístražné napomenutí“ (návod jak se bránit prozrazení), „Holomci rakouské bestie“ a překlad Marseillaisy.

Franta Choura do skupiny kolem tiskárny nepatřil a setkal se jen s Pačesem, když jako posel přinesl peníze a vzkaz, že tiskárna je málo výkonná. Krátce nato byli všichni až na Jonatu zatčeni. Jonata utekl do ciziny, ostatní byli odsouzeni k exemplárním trestům od deseti do šestnácti let žaláře. I když byl provoz tiskárny vlastně dost nápadný (byla na odlehlém místě, takže každý větší ruch v jejím okolí byl neobvyklý a působil podezřele), všichni zpětně hledali jen zradu zvenčí, respektive konfidenta v řadách hnutí. Pačes označil Chouru.

Diskusemi a rekonstruováním událostí dospěl tajný tribunál radikálů k rozhodnutí, že zrádcem je předseda teroristického výboru Karel Štípák, a vynesl nad ním rozsudek – Štípák měl být popraven. Za bílého dne byl pak na cestě nedaleko Duchcova zastřelen „jedním ze dvou revolverů, které za peníze organizace sám zakoupil“. Pachatel nebyl vypátrán. Znovu se spekulovalo o Chourovi.

Aktivity kolem tajné tiskárny uvedli do pohybu Jonata a Štípák. Tragické okolnosti, které zřízení tiskárny provázely, nebyly náhodné, jak se ukázalo o hodně později v souvislosti s potvrzením jejich konfidentství. Stály život jednoho z nich, celkem padesát osm let těžkého žaláře, která si odpykali odsouzení anarchisté, emigraci řady dalších, a navíc křivé nařčení nevinných i v rámci hnutí. Přibývala jména na černých listinách.

Černá listina

Černé listiny si pořizovaly represivní státní orgány, jiné zase majitelé dolů (kteří se kvůli sociálnímu hnutí začali rovněž sdružovat). Ovšem zákonná perzekuce státu (domovní prohlídky, zatýkání, věznění, zákazy pobytu, deportace do rodné obce, šikanování rodinných příslušníků), stejně jako ta nezákonná (tajná soudní přelíčení, protiprávní vazby uvalené na základě udání) a soukromá perzekuce kapitálu (nemožnost sehnat a udržet si práci) jako by nestačily. Strach z politické síly přicházející zdola byl tak velký a podlost moci tak samozřejmá, že se vedle všech uvedených forem pronásledování intenzivně praktikovala tzv. dvojí hra neboli infiltrace radikálního hnutí policejními agenty a donašeči. Verbováni byli přímo mezi dělníky nebo drobnými živnostníky, a pokud se ujali své konfidentské role naplno, jejich špiclování vedlo nejen k prozrazení aktivit hnutí a novým represím, ale i k jeho vnitřnímu rozkladu. Připočteme-li ještě udavačství (za peníze nebo z přinucení), naznačují už tyto fakty míru nedůvěry a nejistoty, která začínala mezi anarchisty na severu panovat. Panika, spekulace, podezírání, osočování, obviňování, neschopnost spolupráce. Tak nakonec i mezi severočeskými anarchisty vznikla pomyslná černá listina, na níž se ocitl spíše náhodou Franta Choura.

Psanec

Pověsti o Chourově dvojí hře vydatně živili skuteční špiclové, kterých měla policie mezi severočeskými radikály hned několik a kteří o sobě navzájem ani nevěděli. Ještě roky potom oživoval téma Chourovy zrady tiskárny i vinu za zabití „nevinného“ Štípáka krejčí Jonata – než byl sám jako udavač z řad anarchistů vyloučen. Současně se objevovaly všemožné argumenty na podporu tvrzení o Chourově zradě, mezi nimi i údajné zneužívání vězeňského fondu sociálnědemokratické strany, a to i přes svědectví jeho přátel: „Choura byl živ jako žebrák. Bydlil ve sklepním bytě… místo kávy obyčejně slili odvařeninu logru nebo jedli takzvanou žebráckou polévku (chlebovou). S Chourou to bylo vůbec zlé – práce žádná i rodina četná, soudruzi na něm vyžadovali agitaci a cesty, ale plat za to nula.“ Existenční nouzi využívala policie k opakovaným nabídkám, aby se stal placeným konfidentem. Choura k těmto pokusům vyjadřoval veřejně své pohrdání.

Velká mravní integrita Františka Choury asi mohla za to, že „tato hrdinství zdála se po několika letech mnohým vrstevníkům podezřelá. Nemohli uvěřit, že by člověk veřejně činný snesl takovou bídu.“

Nejsmutnější na celé historii je to, že legenda o zrádci Chourovi zakořenila mezi severočeskými radikály tak, jak umí zakořenit fámy, když je nelze potvrdit ani vyvrátit. Choura ji na dálku z exilu vyvrátit nedokázal. Zemřel 23. února 1921 v Pennsylvanii, kam s rodinou přijel v roce 1887, pracoval opět jako horník a aktivně se zapojoval do místního anarchistického hnutí.

Cajthaml-Liberté ve dvacátých letech sbíral vzpomínky a oslovoval pamětníky, aby zmapoval počátky severočeského radikálního hnutí. V roce 1926 vydal soubor textů, z nichž víceméně vyplývá, že Choura byl zrádce. Shromážděná vyprávění se v mnoha údajích rozcházejí a často si protiřečí, nicméně vyniká mezi nimi velmi sugestivní líčení Františka Vágnera, přesvědčeného o Chourově vině, ačkoli nebyl přímým účastníkem událostí a vše znal jen z vyprávění a z doslechu. Až když kniha vyšla, ozvali se Chourovi přátelé z exilu a snažili se doložit opak. Poskytli autorovi řadu materiálů a sám Cajthaml-Liberté prozkoumal dobové dokumenty, z nichž postupně vyplynulo, že prvotní označení Choury za zrádce bylo výsledkem shody okolností a napjaté atmosféry kolem zatýkání a pak už historka žila svým životem. Ti, kteří znali pravdu, se snažili chránit skutečného vykonavatele popravy a nepřiživovat spory v hnutí.

O tři roky později vychází Cajthamlova kniha o Frantovi Chourovi, kde se píše: „Nic Frantu Chouru nezkrušilo, až strašlivé, lehkovážně vyslovené podezření ze zrady tajné tiskárny v Hluboké u Liberce znamenalo ránu dýkou do jeho srdce a rána tato krvácela přes čtyřicet let, aniž by se zacelila úplně. Až když Franta Choura navždy zavíral oči, aby složil kosti daleko za mořem ve státě Pennsylvania, kam se s Kainovým znamením na čele uchýlil před smrtí hladem, dočkal se polovičního očištění, jež však nedostačovalo, neboť socialistům v Evropě o tom ani zpráva nedošla.“ Po vydání knihy byla v Bohutíně odhalena pamětní deska s textem: „Zde se narodil roku 1852 Franta Choura, průkopník soc. dem. strany.“

Boj pokračuje

Radikály poslední třetiny 19. století spojovalo silné přesvědčení, že svržení kapitalismu je otázkou velmi krátkého času. Tento vzácný optimismus, vyhrazený všem zakladatelským generacím, je pro nás patrně už definitivně ztracený. Skepsi danou historickou znalostí nám ovšem vyvažují nesrovnatelně mírnější mocenské represe, odehrávající se zpravidla ve formě manipulace veřejného mínění. Lidí jako František Choura bude mezi námi vždycky málo. I tak bychom si na něj ale mohli vzpomenout, až si budeme chtít postěžovat, že nám nikdo za naše přesvědčení neděkuje, a přitom někdy riskujeme i své pohodlí.

Zdroje:
Cajthaml-Liberté F., Český sever ve hnutí dělnickém. Praha 1926
Cajthaml-Liberté F., Franta Choura. Tribun severočeských havířů. Příbram 1929
Koukal P., Duchcov v dějinách revolučního dělnického hnutí. Ústí nad Labem 1977
Měchýř J., Počátky dělnického hnutí na hornickém severu. Praha 1967
Šolle Z., Příspěvek k dějinám dělnického hnutí v Čechách v letech 1878–1882. Praha 1960
Tomek V., Ve jménu svobody. Praha 1999

Vyšlo v Existenci č. 3/2013 věnované tématu „anarchistická publicistika“.


Verze pro tisk 25.5.2017 -dm-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme