Anarchistická federace

Náboženský mor

Nevíte jak pojmout letošní velikonoční rozjímání? Co třeba nad ve své době velmi populárním textem známého anarchisty Johanna Mosta?

Náboženský mor

Ze všech duševních nemocí, kterými člověk systematicky zabíjel svůj mozek, je bezpochyby nejděsivější náboženský mor.

Tato epidemie, jako vše ostatní na světě, má také svou historii. Je však veliká škoda, že její zkoumání neodhalí vše, co je v ní nejzajímavější. Stařík Zeus a Jupiter byli velmi blahodární, dokonce se dá říci osvícení ve srovnání s trojičními odnožemi genealogického stromu pána boha, které mezitím vůbec nepostoupily oproti těm prvním v krutosti a hrubosti.

Nebudeme ale ztrácet čas studiem bohů na penzi, ti nám už nemohou škodit. Podrobíme nelítostné kritice ty z nich, kteří jsou i v dnešní době uctíváni, všechny ty organizátory pohody a nepohody, přívržence terorismu, zastrašující peklem.

Křesťané mají svatou trojici, jejich předchůdce židy uspokojovala myšlenka boha jediného. Starý i Nový zákon jsou pro ně zdrojem vší moudrosti. Proto je k jejich základnímu poznání chtě nechtě nutné přečíst tyto svaté knihy a vyjít z nich, abychom ukázali všechny jejich komické stránky. Načrtneme historický nástin tohoto božstva, což bude stačit, aby bylo vše jasné. Na počátku bůh stvořil nebe a Zemi. Předtím přebýval v nebytí, což muselo být opravdu dosti smutné, jestliže dokonce bůh tesknil.

A jak si bůh tvoří světy z ničeho (úplná maličkost), vzal a stvořil nebe a Zemi podobně jako kouzelník, který zatřese vejcem nebo máchne rukávem a kouzlí. Později stvořil ještě Slunce, Měsíc a hvězdy. Známí heretici, kterým se říká astronomové, už dávno dokázali, že Země není a nikdy nebyla středem vesmíru, že nemohla existovat dříve než Slunce, kolem něhož krouží. Tito lidé dokázali, že mluvit o stvoření Měsíce, Slunce a hvězd až po Zemi, v tom smyslu, že Země je ve srovnání s těmito nebeskými tělesy něčím zvláštním a neobvyklým, je naprostá neznalost; odedávna jakýkoli školák ví, že Slunce je hvězda, Země jedna z oběžnic a Měsíc takříkajíc druhořadá oběžnice; a také ví, že Země nezaujímá ve vesmíru prvořadé místo, naopak je jen zrníčkem v obrovském prostoru.

Ale copak se bůh zabývá astronomií? Dělá si, co chce, a logice a vědě se směje. To proto po stvoření Země tvoří nejprve světlo a poté Slunce. Hotentot určitě skvěle chápe, že bez Slunce nemůže být světlo, ale bůh… bůh není Hotentot! Ale pokračujme v pátrání. Takže stvoření světa proběhlo bezchybně, ale v té prázdné chatrči ještě nebyl život, a tu aby se trochu zabavil, nakonec stvořitel stvořil člověka. Jak ho však tvořil, změnil svůj původní tvůrčí plán: namísto toho, aby ho předvedl světu cestou prostého přikázání, přidělal si spoustu starostí. Vzal kousek prozaické hlíny, udělal z ní člověka podle obrazu svého a analogicky mu vdechl duši. Jenže bůh je všemohoucí, dobrý a spravedlivý, zkrátka ztělesněné dobrodiní, proto teď viděl, že Adam (jak nazval svůj výtvor) si velmi stýskal kvůli samotě (možná si vzpomněl na své vlastní stýskání v době nebytí) a stvořil mu okouzlující Evu.

Zkušenost mu zjevně ukázala, že hníst hlínu je činnost boha nedůstojná, protože tentokrát použil jiný způsob. Vyjmul Adamovi žebro a rázem ho proměnil v jeho ženu. Říkám rázem, protože rychlost není kouzlením jen jediného boha. Historie nám neříká, zda bylo Adamovo žebro poté obnoveno nebo mu nezbylo než se spokojit s těmi, která mu zbyla. Moderní přírodní vědy zjistily, že zvířata a rostliny, které vznikly původně z jednoduchých buněk, se během mnoha milionů let postupně vyvinuly do svých současných forem. Zjistily, že člověk je pouze nejvyvinutějším produktem tohoto dlouhého, neustálého vývoje, že před několika tisíci lety člověk nejen neuměl mluvit a svými snahami vždy připomínal zvířata, ale i to, že pochází z nejnižších forem. Každé jiné vysvětlení věda odmítá.

Proto nás přírodověda mimoděk nutí vidět v bohu, stvořiteli člověka, legračního chvastouna. Ale proč to všechno? S bohem není radno žertovat. Ať už všechny ty historky nesou otisk vědy nebo ne, on nám prostě přikáže věřit jim a v opačném případě nás pošle k čertu (svému konkurentu), což je zajisté vždy nemilé, protože v pekle nejenže vládne nářek a věčné skřípění zubů, ale – což je ještě horší – plápolá tam neuhasitelný oheň, hryzá vytrvalý červ, vzduch je nasycen sírou a smůlou. Tak se netělesné stvoření, tedy duše, bude smažit. Tělo, které už neexistuje, bude hořet, zuby, které dávno nemá, budou skřípět. Toto nehmotné stvoření bude naříkat, aniž má hlas či plíce, červ bude hryzat jeho kosti, dávno obrácené v prach, bez čichového orgánu bude cítit sirné výpary a to vše – navěky! Ďábelská historie!

Nakonec je bůh, jak o tom sám přináší svědectví v bibli, své kronice a svého druhu autobiografii, hrozně náladový a nedůvěřivý. Především je to despota.

Jen co byli Adam s Evou stvořeni, bral bůh jako samozřejmost, že musí být upravováni. Dal jim příkaz s kategorickým zapovězením: Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejezte. Od těch dob nebyl jediný obyčejný nebo korunovaný tyran, který by také nepředhazoval lidem tento příkaz. Adam a Eva se nepodřídili – a byli bez prodlení vyhnáni a navždy odsouzeni i se svými potomky k nejtěžší práci. Navíc byla Eva zbavena svých práv a stala se otrokyní Adama, kterého musela od nynějška poslouchat. Nepřetržitě pak zůstali pod dohledem nebeské tajné policie. Sám císař Vilém byl bezpochyby menším despotou, takže ne náhodou je bůh výš než on. Tvrdost boha vůči lidem přesto nevedla k ničemu. Naopak: čím víc se množili, tím víc ho otravovali. Jak rychle se to všechno stalo, lze vidět na historii Kaina a Ábela. Když byl ten druhý zabit, Kain odešel do cizí země a tam se oženil. Bůh nám nic neříká o tom, kde se vzala ta cizí země, odkud se tam vzaly ženy, ale to není překvapivé: zatížený mnoha všelijakými starostmi to mohl snadno zapomenout. Nakonec číše trpělivosti přetekla: bůh se rozhodl zničit lidský rod a utopil ho. Nechal jen pár živých bytostí, aby udělal poslední pokus, ale přes veškerou moudrost se mu ani tohle nepovedlo: Noe, šéf těch, co zůstali naživu, se ukázal jako velký hýřil-mučedník a bavil se spolu se svým potomstvem. Co dobrého mohlo vzejít z takové rodinky?

Lidský rod se znovu rozmnožil, objevili se noví hříšníci. Bůh byl samozřejmě pohoršen, když viděl, jak jeho příkladné tresty až k vyhlazení celých měst ohněm a sírou k ničemu nevedly. Tehdy se rozhodl zničit celou tu lidskou sebranku, a kdyby nebylo jedné neobyčejné události, která ho přiměla změnit jeho úmysl, lidstvo by už svoji existenci ukončilo.

Jednoho krásného dne se objevil svatý duch, nikdo nevěděl odkud. Bible (tj. sám bůh) říká jen tolik, že bůh sám je duch svatý.

Takže teď máme co dělat ne s jedním bohem, ale už se dvěma postavami. Tento svatý duch na sebe vzal podobu holubice a obcoval s neznámou ženou jménem Marie. Ve chvíli radostného výronu ji osvítil a ona porodila syna, aniž by přestala být pannou, jak potvrzuje bible. Tehdy se bůh nazval bohem otcem a tvrdil, že je jeden celek nejen s duchem, ale i se synem. Tak se otec stal svým vlastním synem, syn svým vlastním otcem a oba společně byli kromě toho duchem svatým. Tak vznikla svatá trojice.

Teď se ukaž, ubohý člověčí rozume! Všechno, co následuje, tě může pěkně rozhodit. Už víme, že bůh otec se rozhodl zničit celý lidský rod. To velice zarmoutilo boha syna – a ten, který, jak víme, byl zároveň i otcem, přijal veškerý hřích na sebe, a aby vyhověl svému otci, který byl současně i synem, dal se ukřižovat těmi samými lidmi, které chtěl zachránit před smrtí. Tato oběť syna (totožného s otcem) byla pro otce natolik uspokojivá, že vyhlásil všeobecnou amnestii, jíž ochránil svou sílu zčásti až dodnes.

To je historická část v Písmu svatém. Vidíme, že absurditou a nesmysly je tak prosycena, že ti, kdo jsou už dost zblblí, aby je vstřebali, snadno podléhají těm nejšílenějším halucinacím.

V prvním plánu je učení o odměně a trestu pro člověka na onom světě. Už dávno věda dokázala, že není jiný samostatný život kromě toho fyzického, že duše, tj. to, co náboženští šarlatáni nazývají duší, není nic jiného než mozek přijímající impulzy skrze smyslové orgány, že tento život musí nevyhnutelně skončit smrtí těla. Ovšem zapřisáhlí nepřátelé lidského rozumu se seznamují s výsledky vědeckých bádání jen proto, aby zamezili pronikání vědeckých pravd mezi lidi.

Tak kážou o nesmrtelné duši. Jejím hořem bude, pokud tělo, v němž byla uvězněna tady na zemi, špatně plnilo boží příkazy. Tito lidé nás ujišťují, že dobrý, ctnostný, vševědoucí bůh sčítá ty nejmenší hříchy každého a zapisuje je na svou černou listinu. Jindy je trochu směšný ve svých požadavcích. Opravdu: nutí všechny novorozence polévat studenou vodou – křtít ke své slávě, i když by mohli nastydnout; zakouší nevýslovnou radost, když mu nesčíslní farníci slouží bohoslužby a nejhorlivěji pějí svaté hymny, v nichž ho chválí za všechno možné i nemožné; plete se do krvavých válek a nechává se uznat a velebit jako bůh války, ve stejnou chvíli se moc hněvá na nějakého katolíka, který v pátek jedl maso nebo chodí málo ke zpovědi. Je pohoršen, když se protestant s despektem staví ke kostem svatých, k podobiznám a dalším relikviím boží rodičky uznávaným katolickou církví, když věřící nejde každý rok na svatou pouť, celý shrbený, křižující se a s očima vyvrácenýma k nebi.

Když člověk umírá jako nekající se hříšník, bůh mu uloží trest, proti němuž jsou bič a palice, muka vyhnanství a vězení, pocit odsouzených na popraviště, zkrátka všechny tresty vymyšlené tyrany, jen příjemným polechtáním. Svou zvířecí divokostí předobrý bůh překonává vše, co jen může být nejodpornějšího na zemi. Jeho vězení se nazývá peklem, jeho popravčí ďáblem, tresty, které uděluje, trvají věčně.

Ale za menší prohřešky, za podmínky, že hříšník zemře jako pravý katolík, může dát odpuštění, tedy po delším či kratším pobytu v očistci, který se liší od pekla tak jako v Prusku obyčejná věznice od pevnosti. I když se v očistci udržuje menší oheň, je velmi mírný vzhledem ke krátkému pobytu v něm a ani disciplína tu není tak tvrdá. Takzvané smrtelné hříchy se netrestají očistcem, ale peklem. Mezi takové hříchy patří mimo jiné i rouhání slovem, činem, a dokonce myšlenkou. Bůh nejen nesnese svobodu slova a tisku, zakazuje a soudí i samotnou mysl, která by se dostala za stanovený rámec, pokud se mu zdá nelichotivá. Ó, velcí despotové všech zemí a časů, kteří jste překonali všechny ostatní tyrany volbou a mírou trestu! Tento bůh je nejstrašnější netvor, jakého si lze představit.

Jeho chování je tím hanebnější, že se má věřit, že celý svět a lidstvo jsou ve všem svém konání řízeny jeho božskou prozřetelností. Proto vždy pronásleduje lidi za ty skutky, ke kterým je sám ponouká. O kolik jsou milostivější pozemští despotové minulí i současní ve srovnání s tímto netvorem!

Ale jestli se bohu zlíbí, aby lidé žili jako světci, pak je po smrti mučí ještě víc: ráj, který jim slibuje, je horší než samo peklo. Nepociťují tam žádnou nouzi, namísto toho se vždy cítí uspokojeni; tam každému přání předchází jeho splnění. Ale jako si nelze představit žádné požitky bez touhy, po níž následuje její naplnění, i pobyt v nebi je hloupý. Celou věčnost se tam věnují pozorování boha a věčně na stále stejných harfách hrají stejné melodie. Věčně pějí překrásné hymny, které jsou jen o málo lepší než písnička o archandělu Gabrielovi, a možná ani to ne. Zkrátka je tam pekelná nuda. Pobyt ve vězeňské samotce by měl přednost. Není divu, že bohatí a mocní tohoto světa užívající si ráj na zemi se posmívají, když s Heinem volají: Nebe přenecháváme / andělům a ptactvu.

A současně právě bohatí a mocní podporují náboženství. Vede je k tomu samozřejmě částečně jejich postavení.

Pro buržoazní vykořisťovatele je oblbování lidí prostřednictvím náboženství dokonce otázkou života. Jejich potenciál roste nebo padá v závislosti na stupni náboženského šílenství mas.

Čím víc se člověk drží náboženství, tím víc věří; čím víc věří, tím míň ví; čím míň ví, tím je hloupější. A čím je hloupější, tím snáz se mu vládne.

Tato logika byla dobře známa despotům všech zemí a všech dob. Proto se vždy spojovali s duchovenstvem. A pokud měli mezi sebou tito dva nepřátelé lidstva nějaké spory, vždy to byly bezvýznamné domácí spory o moc. Všichni služebníci boží skvěle rozumějí tomu, že jejich role končí, když ztratí podporu horních deseti tisíc. Pro mocné tohoto světa není žádné tajemství, že člověk dovolí, aby mu vládli a vykořisťovali ho, jen tehdy, když se těmhle krkavcům v nějaké církvi podaří vštípit do srdcí lidí přesvědčení, že naše země je slzavé údolí, že mají mít úctu k autoritě, nebo když se jim aspoň podařilo zlákat lidstvo příslibem šťastnějšího života na onom světě.

Klerikální poslanec říšského sněmu Ludwig Windhorst, jezuita se vším všudy, řekl jednou při prudké diskusi poslanců jasně, co si o tom myslí tihle darebáci a šarlatáni.

„Když v lidu vyhasíná víra,“ řekl, „nesnesou už tu strašnou bídu, v níž žijí, a vzbouří se.“ Smysl tohoto tvrzení je naprosto zřejmý a měli by se nad ním zamyslet mnozí pracující. To by mezi nimi ovšem nesmělo být tolik lidí zmatených náboženstvím do té míry, že jsou schopni slyšet ty nejprostší věci a nerozumět jim.

Ne nadarmo kněží, to černé četnictvo despotismu, věnují veškeré úsilí tomu, aby co nejvíc oddálili konečný úpadek náboženství, přestože je známo, že se dusí smíchem, když si vzpomenou na ten nesmysl o budoucí hojné odměně.

Během celých staletí tihle zvrhlíci ducha ovládali masy za pomoci strachu. Bez něj by náboženské blouznění dávno skončilo. Vězení a cely, peklo a dýka, šibenice a meč, mučení a zabíjení byly prostředky, kterými udržovali ve jménu boha a spravedlnosti toto blouznění, a to také navždy zůstane skvrnou na historii lidstva. Miliony lidí byly upáleny ve jménu boha na pomalu hořících hranicích za to, že si dovolili zapochybovat o bibli. Miliony lidí se během dlouhých válek navzájem zabíjely, plenily celé země a zničené a vypálené je nechávaly nepříteli jen proto, aby podpořili náboženství. Nejrafinovanější popravy vymýšleli duchovní a jejich přisluhovači, když šlo o to, aby navrátili víře ty, kteří už ztratili strach z boha.

Člověka, který zmrzačí nohy jinému, nazvou zločincem. Jak ale nazvat toho, kdo někoho zbaví rozumu, a když to nemůže udělat, upálí pomalu jeho tělo s nejpromyšlenější krutostí?

Je fakt, že tihle lidé se dnes nemohou tak snadno oddávat svému lotrovskému řemeslu jako dřív, i když procesů s rouhači je stále dost; zato teď umí proniknout do rodin, ovlivňovat ženy, podplácet děti a zneužívat vzdělávání, které poskytují ve školách. Jejich pokrytectví spíš narostlo, než že by se zmenšilo. Ovládli tisk, když se přesvědčili, že tuto techniku už nelze zničit.

Staré rčení říká: kam šlápl kněz, tam deset let tráva neroste. Jinak řečeno, je-li člověk v moci duchovního, ztrácí schopnost myslet, mozek mu provrtávají červi teologie. Začíná připomínat ovci trpící závratí.

Tito nešťastníci ztrácejí životní cíl, a co je děsivější, rozšiřují řady odpůrců vědy a světla, revoluce a svobody. Ve své zaslepenosti jsou vždy připraveni pomáhat těm, kteří mají své cíle pro lidstvo, těm, kteří strkají klacky do kola věčně postupujícího pokroku. Ten, kdo zkusí vyléčit takové nemocné, koná tedy dobrou věc nejen pro ně samé, protože tím zároveň ničí nemoc oslabující lid, která musí být vyrvána z kořenů, pokud se má země stát místem pro lidi, nikoli hřištěm bohů a ďáblů, určeným pro lidská muka.

Vyžeňme z našeho mozku náboženské myšlenky. Pryč s kněžími! Ti obvykle říkají, že účel světí prostředky. Dobře! Použijeme to také. Účelem našeho jednání je osvobodit lidstvo od všeho útlaku, sejmout z něj břímě sociálního otroctví, jho politické tyranie a vyvést ho na světlo z náboženského temna. Všechny prostředky k dosažení těchto vysokých cílů musí být uznány jako správné všemi skutečnými přáteli lidství a musí být použity v praxi v jakémkoli vhodném případě.

Každý člověk odmítající náboženství plní svou povinnost, jen když každý den a každou hodinu dělá všechno možné, aby zničil náboženství. Každý nevěřící, který nechá ležet ladem příležitost střetnout se s duchovenstvem, když je to možné, zrazuje bezvěrce. Boj je všude, ne boj na život, ale na smrt s tímhle černým plemenem! Povstaneme proti zvrhlíkům a slepí ať vidí! Ať nám poslouží každá zbraň: hořká ironie i světlo vědy. A kde to nepostačí, tam použijeme pádnější argumenty.

Ať ani jedna zmínka o bohu a náboženství neprojde bez povšimnutí na shromážděních, kde jde o zájmy lidí. Jak pro princip vlastnictví s jeho donucovacími sankcemi, tak pro stát a náboženství se vším, co k nim patří, není místo v sociální revoluci. Vše, co je mimo ni, je hluboce reakční! Musíme vědět, že čím ctihodnější stav a lepší reputaci reprezentují ti, kteří k náboženským nesmyslům přimíchávají snahy dělníků, tím jsou nebezpečnější. Ten, kdo (ať už v jakékoli formě) káže náboženství, je buď hlupák, nebo podvodník. Takoví lidé nemohou směřovat kupředu: cíle dosáhneme jen v tom případě, že bude naše věc založená na opravdovosti bojujících.

Politika oportunistů je v tomto případě nejen zlem, ale i zločinem. Pokud pracující dovolí několika duchovním míchat se do jejich záležitostí, nejenže budou podvedeni, ale dokonce zrazeni.

Je-li samozřejmé, že proletariát se střetává především s kapitalismem, a usiluje tedy o zničení jeho nejmocnější formy – státu, je zřejmé, že církev se účastní tohoto boje, že nemůže zůstat stranou. Je třeba systematicky ničit náboženství mezi lidmi, pokud se mají tito lidé vrátit k rozumu, bez nějž nikdy nebude vybojována svoboda.

Položíme několik otázek hlupákům nebo jinak řečeno těm, kteří byli napáleni náboženstvím jen natolik, že to lze ještě napravit. Tady jsou:

Jestli bůh chce, aby ho znali, milovali a báli se ho, proč se neukáže? Jestli je tak dobrý, jak říkají kněží, proč se ho máme bát? Jestli je vševědoucí, proč ho otravovat našimi všedními věcmi a modlitbami? Jestli je všudypřítomný, k čemu církve? Jestli je spravedlivý, proč si myslet, že bude trestat lidi, které stvořil tak slabé? Jestli lidé konají dobro jen díky zvláštní milosti boží, proč je za to odměňovat? Jestli je všemohoucí, jak může snášet rouhání? Jestli je nedosažitelný, proč se jím máme zabývat? Jestli je poznání boha nezbytné, proč musí být zahaleno temnotou? Atd. Atd. Před takovými otázkami věřící člověk zůstane s otevřenou pusou.

Ale každý myslící člověk musí souhlasit s tím, že žádný důkaz existence boží není. A v božství navíc není žádná nutnost. Bůh, ať je v přírodě nebo mimo ni, vůbec není potřebný, jestliže chceme poznávat podstatu a zákony této přírody: její mravní síla není malá.

Existuje mocná říše, řízená vládcem, který svým vystupováním vytváří názorové rozdíly v myslích svých poddaných. Chce, aby ho znali, milovali, ctili ho, a oni ho poslouchají, jenže on se jim nikdy neukáže. Poddaní vědí o charakteru a zákonech svého neviditelného vládce jenom to, co jim řeknou ministři; ti současně uznávají, že jeho vůle je pro ně neproniknutelná, jeho myšlenky a úmysly jsou nepostižitelné, takže dokonce i jeho služebníci nesouhlasí se zákony, které vydává, a v každé provincii je vysvětlují jinak; útočí na sebe navzájem a obviňují se ze lži. Zákony a nařízení, které obhajují jako nezbytné, jsou matoucí; jsou to rébusy, které nemohou být ani vyřešeny, ani uhádnuty. Zákony skrývajícího se vládce vyžadují objasnění, ale ti, kdo je objasňují, se nemohou dohodnout; o svém tajném vládci říkají jen samé protimluvy; každé jejich slovo je vymyšlené a poznamenané lží. Říkají, že ve vyšším stupni je dobrý, jenže není jediný člověk, který by si nestěžoval na jeho nařízení. Říkají, že je nekonečně moudrý, jenže celá jeho vláda odporuje rozumu a zdravému úsudku. Oslavují jeho spravedlnost, jenže jeho nejlepšími poddanými jsou ti, o které se stará nejmíň. Přesvědčují nás, že je vládcem vševidoucím, že je přítel pořádku, jenže v jeho státě vládne chaos a zmatek. On sám vše činí, ale události málokdy odpovídají jeho plánům. Vše předvídá, ale neví, co nabízí budoucnost. Nedovolí brát své jméno nadarmo, ale snese to od každého. Podivují se jeho moudrosti a dokonalosti díla jeho stvoření, ale to není ani moudré, ani dokonalé. Tvoří, ničí, opravuje to, co už bylo hotové, a nikdy není se svou prací spokojen. Hledá jen osobní slávu ve všech svých podnicích, ale ty nedosahují cíle, tj. oslavování všemi a všude. Namáhá se jen kvůli blahu svých poddaných, ale většina z nich nemá dokonce ani to nejnutnější. Ti, které prý tak podporuje, nejsou obvykle spokojenější se svým osudem. Podivují se velikosti svého vládce, oslavují jeho moudrost, ctí ho za jeho dobrotu, bojí se jeho spravedlnosti a světí jeho příkazy, ale zároveň se téměř všichni proti svému vládci bouří.

Tato vláda je svět, ten vládce je bůh, ti ministři jsou duchovní, lidé jsou jeho poddaní. Pěkná země!

Konkrétně křesťanský bůh, jak jsme viděli, slibuje a sliby porušuje, posílá mor a choleru na lidi, aby je vyléčil. Je to bůh, který stvořil lidi k obrazu svému, a přitom mu původ zla v člověku připisován není; bůh, který viděl, že dílo jeho stvoření je krásné, ale brzy zjistil, že po pravdě řečeno za moc nestojí; bůh, který věděl, že dva první lidé okusí zakázané ovoce, ale stejně za to potrestal celý lidský rod.

Bůh tak slabý, že podléhá ďáblovu pokušení, a tak tvrdý, že ani jeden despota na světě se mu nemůže rovnat. Takový je bůh židovsko-křesťanské mytologie.

Bůh, který stvořil lidi dokonalé, a současně se nepostaral, aby dokonalí zůstali, který stvořil ďábla, a neuměl si ho podrobit, to je hnětač hlíny, kterého má náboženství za vrchol moudrosti. Pro náboženství je všemohoucí ten, kdo miliony nevinných odsuzuje za chybu jednoho člověka, kdo potopou zničí všechny lidi s výjimkou několika z nich, kteří musí posloužit jako zakladatelé nové rasy, stejně špatné, jako byla ta první; všemohoucí je ten, kdo stvořil nebe pro blázny věřící v evangelium a peklo pro moudré, kteří podávají důkazy. Bůh, který sám sebe stvořil s pomocí ducha svatého, poslal sám sebe jako prostředníka mezi sebou a jinými, sám dovolil svým nepřátelům, kteří jím opovrhovali a uráželi ho, aby ho ukřižovali, zabili, jako zabíjejí netopýry v sýpkách; který dopustil, aby ho pochovali, vstal z mrtvých, sestoupil do pekla, vznesl se k nebi a usedl po pravici sebe samého, aby soudil živé a mrtvé (až živí dojdou). Bůh, který toto vše učinil, je božský šarlatán. Je to hrozný tyran, jehož historie se má napsat krvavým písmem, protože je to náboženství hrůzy. Pryč s bohem křesťanské mytologie. Pryč s bohem vymyšleným kazateli krvavého náboženství, s jejich významným nic, kterým vše vysvětlují. Pryč s nimi, aby se už netopili v nadbytku, když kážou chudobu, aby nežili v slávě, když kážou pokoru, aby nebyli arogantní, když kážou mírnost, aby díky rozumu upadli v zapomnění. Pryč s tou divokou trojicí, vražedným otcem, nepřirozeným synem a smyslným duchem. Pryč se všemi těmi hanebnými přeludy, ve jménu kterých byl člověk degradován na úroveň ubohého otroka a oklamán odměnou blaženého ráje za život v tomto slzavém údolí. Pryč se všemi, kteří svým náboženským poblouzněním brání štěstí a svobodě.

Bůh je výmysl šarlatánů, přízrak, jehož jménem strašili a tyranizovali lidi. A přízrak se rozpadá, když se na něj pohlíží se zdravým úsudkem. Podváděné masy začaly být netrpělivé, už je neděsí ten strašák a víc než kněžím naslouchají slovům básníka: Buď proklet ty, k němuž jsme se modlili / Hladem a zimou mučení / My darmo doufali a marně věřili / Všichni tebou oklamaní.

Budeme doufat, že nyní masy už nepodlehnou ani posměchu, ani poblouznění; že nastane den, kdy spálí krucifixy a obrazy, nádoby a číše použijí jako kuchyňské nádobí, kdy promění kostely v koncertní sály, divadla a místa veřejných plén, a kdyby se k tomu nehodily, tedy ve sklady a stáje. Budeme doufat, že přijde den, kdy osvícení lidé pochopí, že taková změna měla přijít už dávno.

Ovšem tak jednoduše a energicky to půjde samozřejmě až v bouři nadcházející sociální revoluce. V ten den, kdy bude duchovenstvo vymazáno z tváře země, kdy budou principy byrokratismu a kapitalismu, státu a církve nenávratně zničeny.

 

Text vyšel původně německy pod názvem Die Gottespest v New Yorku v r. 1887 a později byl vydán také v anglickém překladu jako The God pestilence (Freiheit Publishing Association, New York, b. d.), česky jako Náboženský mor (Knihovna Bezvládí, New York 1907). Tento překlad od -mb- vyšel v anarchistické revue Existence č. 3/2016.

17.4.2017 -mb-

Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Se samopalem u obličeje - přednáška, dopisovačka, promítání 3. dílu série Trouble

28. 6. 2017, Praha

Buřičská dvojice z 7500 kilometrů dalekého sibiřského Irkutsku přijede až sem, aby pověděla, čemu je naučily nedávné brutální represe. Představí politickou realitu sibiřské periferie, vysvětlí, proč anarchisté a anarchistky v současném Rusku nesdílí naděje liberální opozice po největších protestech od moskevských nepokojů v roce 2012 a poví, jakou mají odpověď na dědictví totalitní mentality všudypřítomného strachu. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací

web Nakladatelstvi Anarchisticke federace

Podporujeme