Anarchistická federace

Mujeres Libres – Svobodné ženy

U příležitosti Mezinárodního dne žen představujeme jednu z nejpozoruhodnějších ženských organizací v dějinách.

Mujeres Libres

Mujeres Libres (Svobodné ženy) byla organizace anarchistek, které bojovaly za osvobození žen i za sociální revoluci během Španělské občanské války. Práce, kterou odvedly, je skutečně inspirativní. Jejich příklad ukázal, že boj proti útisku žen i proti kapitalismu je nejefektivnější tehdy, je-li propojen v jednom boji za svobodu. Coby anarchistky zamítly degradaci žen a jejich odstavení na druhou kolej v celé společnosti i v libertinském hnutí. V té době byl feminismus chápán ještě úžeji než dnes Mujeres Libres jej proto nepřijaly, neboť ho považovaly za teorii, která usiluje pouze o rovnoprávnost žen, ale v rámci zachování existujících privilegií. Argumentovaly následovně_ „Nejsme a nebyly jsme feministkami. Nebojovaly jsme proti mužům. Nechtěly jsme nahradit maskulinní hierarchii feministickou. Spolupráce je nutná pro práci, pro boj kdybychom takto nepostupovaly, sociální revoluce by nikdy nebyla možná. Přesto vše potřebujeme vlastní organizaci, která by bojovala za nás. Jsme si vědomy precedentů, které nám zanechaly feministické organizace a politické strany Nemůžeme následovat jejich cestu. Nemůžeme oddělovat ženské problémy od problémů sociálních. Ale také nemůžeme popřít význam vlastní libertinské organizace, ve které ženy nebudou pouhým nástrojem a doplňkem.“ I když po porážce revoluce jejich vliv (stejně jako ostatních anarchistických skupin) slábl, jsou ve Španělsku činné dodnes.

Ve 20. a 30. letech byly životní podmínky většiny obyvatel Španělska téměř nesnesitelné, což pro ženy platilo dvojnásob. Po celém Španělsku se projevovaly ve všech oblastech života extrémní genderové rozdíly. Většina žen byla ekonomicky zcela závislá na mužích, ať už se jednalo o jejich otce nebo manžely. Domácí práce i péče o děti byly výhradně ženskou doménou. Jejich platy na vesnici i ve městech byly samozřejmě nižší. Zatímco se například průměrná denní mzda rolníků pohybovala okolo 3 peset, ženy dostávaly za stejnou práci (v podstatě od úsvitu do tmy) pouze poloviční částku. Navíc velmi často pracovaly v nejhůře placených odvětvích průmyslu (textilním, potravinářském, stavebním atd.). Muži a ženy žili téměř oddělené životy. Většina společenských aktivit žen se odehrávala opět jen mezi ženami: v rodině, sousedství, práci či na trhu. Muži zase fungovali pouze v rámci mužského světa v továrnách, na odborových mítincích nebo v místních barech. Ženská svoboda volby byla v různých směrech omezena. Neuvěřitelné množství žen si vydělávalo prostitucí (podle odhadů až 6 %). Ve Španělsku tak k útlaku kapitalistů a církve přistupoval ještě útlak v podobě neobyčejně zkostnatělého patriarchálního systému.

Důvody, pro které se jen minimum žen zpočátku věnovalo práci v odborech či politických organizacích, byly v podstatě dva tradičně chápané postavení ženy a to, že pouze menšina jich pracovala mimo domov. Přestože CNT na svém IV. kongresu v květnu 1936 v Zaragoze věnovala část prostoru ženské problematice a konstatovala, že v anarchistické společnosti „si obě pohlaví budou rovna jak v právech, tak i povinnostech“, ve skutečnosti se ani anarchistické či odborové hnutí problémy žen příliš nezabývalo a takřka absentovala jakákoli vnitřní diskuse o těchto otázkách. Pozvolna se však i ženy začaly aktivněji podílet na politické práci a zakládat také vlastní skupiny. Na jaře 1936 se nezávisle na sobě objevily dva časopisy nazvané Mujeres Libres v Barceloně a Madridu (zde vyšel poprvé 2. května). Zatímco barcelonská skupina usilovala především o zvýšení aktivismu těch žen, které se již v libertinském hnutí organizovaly a byly členkami CNT, skupina v Madridu se soustředila na všechny ženy. Ke sloučení došlo v září 1936 pod názvem Agrupacion Mujeres Libres. Mujeres Libres tak oficiálně vznikly na počátku revoluce.

Po jejím vypuknutí se ženy zcela automaticky zapojily do osvobozování Barcelony. Stavěly barikády, staraly se o zásoby. Staly se plnoprávnými členkami milicí, kde bojovaly po boku mužů. Po celou dobu zásobovaly anarchistické milice a staraly se o společné jídelny. Získávaly podporu a prostředky pro ženy v milicích, organizovaly praktický výcvik pro boj a zakládaly střelnice. Zřizovaly školy pro zdravotní sestry a nouzové kliniky pro raněné v boji.

Navíc vytvářely tzv. pracovní sekce (secciones de trabajo), které se staly jednou z hlavních aktivit a byly důležité i proto, že pomohly ženám vyjít z „domácího vězení“. Nakonec byly skupiny Mujeres Libres téměř v každé továrně. Pracovní sekce byly organizovány zvlášť na místní, regionální i národní úrovni a spolupracovaly s jednotlivými odborovými skupinami ze CNT. Do září 1936 měly Mujeres Libres již 7 těchto sekcí. Ženy především z Barcelony a Madridu v mnoha oblastech výroby úspěšně nahradily muže bojující na frontě (např. v chemickém či metalurgickém průmyslu nebo při obsluze hromadné dopravy).

Revoluce nebyla jen o boji proti fašistům, ale především o vybudování společnosti, která bude respektovat potřeby všech lidí, což bylo i základním cílem Mujeres Libres. Svou činnost postavily na dvou strategiích „capacitacion“ (připravující ženy k tomu, aby se byly schopny jako „rovné“ účastnit života v nově vznikající společnosti) a „captacion“ (znamenající aktivní začlenění žen do anarchistického hnutí). Mujeres Libres se od počátku snažily nadchnout ženy pro práci v odborech. Problémem však bylo, že ženy neměly komu svěřit své děti na hlídání. Proto Mujeres Libres zakládaly různá „dětská centra“, především pro děti matek, které se staly odborovými delegátkami. Aby však získaly skutečnou podporu, vytvořily síť žen anarchistek. Navštěvovaly jednotlivé schůze, podávaly si (mimo jiné) vzájemně zprávy o sexistickém chování mužů a navrhovaly možná řešení. Vydávaly vlastní časopis (Mujeres Libres), který byl šířen pomocí existující anarchistické sítě. Informovaly zde o své aktuální práci, vzdělávání, kultuře, sportu Ženy z různých koutů Španělska v něm také referovaly o pracovních podmínkách, stávkách či běžném životě na venkově. Kromě teoretických úvah (např. od Emmy Goldman, Marie Louise Berneri, P. Kropotkina atd.) obsahoval i články, které by bylo možno najít v jakémkoli jiném ženském časopise např. móda nebo péče o děti. Časopis později doplnily i vlastní knihy a letáky. Navíc i členky Mujeres Libres přispívaly do ostatních anarchistických tiskovin, kde byly většinou ženské problematice vyhrazeny speciální rubriky.

Mnoho španělských pracujících bylo nevzdělaných, dokonce i negramotných. Z toho důvodu Mujeres Libres iniciovaly různé literární programy, technicky orientované vyučování i výuku sociálních věd. V Barceloně také založily ženskou fakultu Casa de La Dona, jejíž kurzy navštěvovalo jen v prosinci 1938 každodenně 600800 žen. Ve spolupráci s anarchistickými odbory zajišťovaly i vzdělávací programy pro učně. V oblasti výuky se inspirovaly především myšlenkami svobodné moderní školy Francisca Ferrera.

V Barceloně z jejich podnětu vznikaly nové nemocnice, ve kterých se staraly o ženy v šestinedělí a zajišťovaly porodní a poporodní péči spolu se vzděláváním v oblasti zdravotní prevence, sexuality a plánovaného rodičovství. V únoru 1938 pak byl v Barceloně založen institut mateřské a dětské péče pojmenovaný po významné francouzské anarchistce Louise Michel. (V sociální sféře do značné míry nahrazovaly dřívější činnost církve, která se pro kolaboraci s kapitalisty i fašisty stala jedním z úhlavních nepřátel revoluce.)

Anarchistickou propagandu šířily různými způsoby rozhlasovým vysíláním, pojízdnými knihovnami a především propagačními cestami. Na ně vzpomíná členka katalánského regionálního výboru Mujeres Libres Pepita Carpeña: Pokusily jsme se svolat ženy dohromady a vysvětlit jim, že jako ženy nemusejí ztratit vlastní nezávislost a hlavně že mohou být současně matkami i soudružkami Především mladé ženy pak ke mně chodily a říkaly to je velmi zajímavé, nikdy předtím jsme to neslyšely. Je to něco, co jsme vždycky cítily, ale nikdy skutečně nezažily. Mujeres Libres, často po boku členů syndikalistických odborů (CNT) a anarchistické federace (FAI), projížděly Katalánsko a Aragon, kde pomáhaly při kolektivizaci venkova. Navíc i zde upozorňovaly na přetrvávající formy nerovnosti např. rodinné platy (většina družstev vyplácela hlavě rodiny, muži, denně ekvivalent asi 710 pesos, zatímco jeho žena dostávala pouze polovinu této částky).

Pro lepší pochopení situace, ve které se Mujeres Libres i ostatní anarchistky nacházely, si je třeba uvědomit tehdejší postavení žen v libertinském hnutí. I zde se projevovaly některé diskriminační tendence. Mnoho článků v anarchistických tiskovinách tak logicky obsahovalo stížnosti na muže soudruhy, kteří navzdory svému politickému přesvědčení stále očekávali, že se doma po návratu ze schůze budou moci chovat jako páni a ženám vykazovali maximálně místo v kuchyni. I z anarchistických kruhů se ozývaly názory, že by se ženy neměly v milicích účastnit přímých bojů Ty došly definitivního naplnění v roce 1937, kdy se ženy musely nedobrovolně na příkaz republikánské vlády stáhnout z frontové linie do kuchyní či nemocnic.

Frustrace Mujeres Libres dosáhla vrcholu, když nezískaly oficiální pozvání jako samostatná organizace na kongres libertinských antifašistických organizací v říjnu 1938. O jejich příjezdu informuje Pura Pérez Arcos takto: Dne 7. října jsme vypluli z přístavu Alicante na malé anglické lodi. Skupina se skládala z aktivistů z Madridu, Valencie a různých míst Andaluzie. Naše malá delegace Mujeres Libres měla od kongresu velká očekávání Vyrazit na ‚výlet‘ v těchto dnech bylo velmi riskantní a všichni to samozřejmě věděli. Bombardování přístavů probíhalo každou noc a my jsme byli na této britské lodi ilegálními cestujícími Měli jsme dorazit následující ráno, ale jak jsme se blížili k cíli, zřetelně jsme slyšeli exploze fašisté bombardovali přístav. Kapitán loď otočil na sever a poté jsme kroužili dokola celý den a ještě noc, kdy jsme připluli do Barcelony zcela vyčerpaní a hladoví. Byly jsme (Mujeres Libres) fantasticky vzrušené a připravené argumentovat pro účast Mujeres Libres na půdě kongresu. Ale oni nás nechtěli na mítink dokonce ani pustit.“ Shodou okolností se také Emma Goldman pokoušela dostat dovnitř. Zatímco ona získala volný přístup, Mujeres Libres byly kongresem přizvány pouze k diskusím, které se jich bezprostředně týkaly. Navíc nemohly ani volit, neboť delegáti tvrdili, že to nebylo zahrnuto v předkongresové agendě a tudíž zde přítomné členky nekonzultovaly názory s ostatními skupinami Mujeres Libres a neměly by za ně volit. Delegáti, kteří vystupovali proti autonomii Mujeres Libres, uváděli hlavně tyto důvody:

1.) Anarchismus nečiní rozdíly mezi pohlavími, a proto organizace, která se orientuje pouze na ženy, nemůže být skutečně libertinskou.

2.) Mujeres Libres by neměly fungovat jako autonomní organizace, ale měly by pracovat v rámci odborů a kulturních center.

To se však Mujeres Libres snažily vyvrátit následující argumentací: „Nemůžete být proti našemu sebeurčení pouze z důvodu, že anarchismus nepřipouští rozdíly mezi pohlavími. Dospěly jsme k názoru, že naše současné libertinské organizace nejsou povětšinou hodny tohoto označení, neboť jsou v nich (ať už cíleně, nebo z nutnosti) radikálními aktivisty téměř výhradně muži Co se týká práce v odborech, jsme zde samozřejmě činné, stejně jako mimo ně. Ale k jejich fungování je zapotřebí širší a mnohostrannější přístup, než jakého je schopna jakákoli z existujících organizací. Ženy jsou aktivní především v těch odborech, které jim nebrání v uplatnění vlastních názorů a tvůrčí vitality. Nejsme (Mujeres Libres) separatistickou organizací a ani nechceme vytvořit oddělené ženské odbory, neboť ženy se mohou spojit s muži v již existujících odborových organizacích.“

Tyto teoretické spory nebyly prakticky nikdy dořešeny.

Když byly Mujeres Libres poprvé povolány na libertinský mítink jako plnohodnotné členky libertinské rodiny, bylo to zároveň i naposled. Conchita Guillen popisuje svou zkušenost takto: „V den evakuace Barcelony (24. ledna 1939), když už fašisté byli prakticky u bran, jsme byly pozvány na mítink libertinského hnutí, kde se nakonec sešli zástupci CNT, FAI, FIJL a Mujeres Libres. Jacinta Escudero a já jsme byly delegátkami místní federace Mujeres Libres. Bylo to velmi důležité setkání v klíčovém momentě: mohli jsme se buďto postavit na odpor, nebo se vzdát (Barcelony) Prohlásily jsme se za akční součást hnutí.“

Po definitivním vítězství fašistů v občanské válce (1939) zasáhly kruté represe samozřejmě i členky Mujeres Libres. Mnoho z nich skončilo na popravišti, ve vězeních, často se musely skrývat v nelidských podmínkách nebo byly donuceny emigrovat. Ještě v roce 1945 fungovalo jen v Madridu 8 věznic speciálně určených pro ženy odsouzené za politickou činnost. I přes pronásledování pokračovaly Mujeres Libres ve své činnosti v ilegalitě a fungují, byť bohužel ve výrazně menším počtu, dodnes (v době revoluce měly na 30 000 členek).

 

Mujeres Libres oživily mnohé aspekty anarchistické teorie. Především rozuměly významu a nutnosti přímé akce. Nedělaly falešné a umělé rozdíly mezi propagandou a organizováním se, mezi myšlenkami a akcí. Své ideje často formulovaly až na základě zkušeností z praxe. Neustále zdůrazňovaly, že svobodné kolektivy budou pouze tak silné, jak silné budou individuality, které je budou tvořit. Přestože mnohým z nich bylo v době vypuknutí revoluce teprve 14 či 15 let, neuvěřitelně rychle byly schopné spolupůsobit při vytváření nové společnosti. Navíc pochopily, že úspěšná revoluce není záležitostí jednoho večera, ale že jde o kontinuální proces, který kvůli své dynamice nikdy nelze plně vystihnout v akademických debatách, jen ve skutečném životě. Neoddiskutovatelný je také jejich přínos jak pro emancipaci patriarchátem utlačovaných Španělek, tak i pro samotný anarchismus, kam vnesly konstruktivně-kritický pohled na dosavadní postavení žen v rámci libertinského hnutí.

Bojovat jen proti fašismu je tak málo. Skutečně nutné je racionální uspořádání společnosti na principech rovnosti a sociální spravedlnosti. Nestane-li se toto cílem, bude antifašismus pouhým slovem bez významu.“

Až když ženy nebudou utlačovány ani muži, ani kapitalismem, bude sociální revoluce dokončena!“

 

Zdroje:

Martha A. Ackelsberg. Free Women of Spain: Anarchism and the Struggle for the Emancipation of Women, Indiana University Press, 1991.

Workers Solidarity

Fifth Estate

 

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 7 (1999) na téma „ženy v boji“.

8.3.2017 -br-

Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Se samopalem u obličeje - přednáška, dopisovačka, promítání 3. dílu série Trouble

28. 6. 2017, Praha

Buřičská dvojice z 7500 kilometrů dalekého sibiřského Irkutsku přijede až sem, aby pověděla, čemu je naučily nedávné brutální represe. Představí politickou realitu sibiřské periferie, vysvětlí, proč anarchisté a anarchistky v současném Rusku nesdílí naděje liberální opozice po největších protestech od moskevských nepokojů v roce 2012 a poví, jakou mají odpověď na dědictví totalitní mentality všudypřítomného strachu. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací

web Nakladatelstvi Anarchisticke federace

Podporujeme