Známý francouzský existencialista byl blízkým přítel anarchistů. Jakých tento vztah nabýval podob?

Podporoval anarchisty čelící ve Španělsku represi Frankovy diktatury, řečnil na mítincích na jejich podporu, psal pro anarchistické tiskoviny Le Libertaire, La Révolution Proletarienne a Solidaridad Obrera. A nemlčel, ani když šlo o zalarmování veřejnosti při kampaních na obranu perzekvovaných anarchistů doma ve Francii, hlavně kvůli jejich antimilitaristickým aktivitám. Seznamte se se spisovatelem Albertem Camusem tak, jak ho z hodin literatury nejspíš neznáte.

Narodil se ve francouzském Alžírsku v chudé rodině v roce 1913, o tři roky později přišel o otce, který padl v bitvě u Marny. Vychovávala jej matka, která pracovala jako posluhovačka a byla negramotná. Camusovi se ale vzdělání dostalo a po škole pracoval jako novinář. V mládí byl vášnivým fotbalistou a členem herecké společnosti. Od doby, kdy stál v brance, si uchoval týmového ducha. Měl velkorysou, i když citlivou povahu, a vždycky se snažil o maximální jednotu a o to, aby se vše obešlo bez zloby.

Mnozí intelektuálové, kteří o Camusovi psali, mlčeli o jeho vztahu k anarchismu. Stál na jeho straně a kdykoli bylo potřeba anarchistické hnutí podpořit, neváhal, i když cítil, že se k němu nemůže sám přidat. Camus sám však svou přízeň, kterou k anarchismu choval, nikdy netajil. Anarchistické myšlenky se objevují v celé řadě jeho her a románů, například v románu Mor či v divadelních hrách Stav obležení a Spravedliví. Od roku 1945 znal anarchistu Gastona Levala, který psal o Španělské revoluci. Podle jeho přítele Pascala Pia dal Camus poprvé najevo svůj obdiv k revolučním syndikalistům a anarchistům, odpíračům vojny a všem rebelům již v roce 1938, kdy pracoval jako novinář v listu L’Alger Republicaine.

Anarchista Andre Prudhommeaux jej poprvé uvedl na anarchistickou schůzi v roce 1948, šlo o schůzku Cercle des Etudiants Anarchistes (Kroužek anarchistických studentů) a představil jej jako sympatizanta, který je již obeznámen s anarchistickými myšlenkami. Camus rovněž podporoval Groupes de Liaison Internationale, které se snažily pomáhat oponentům fašismu i stalinismu a které se nepostavily na stranu amerického kapitalismu. Tyto skupiny vznikaly v letech 1947-48 a jejich cílem bylo opatřovat materiální pomoc všem obětem autoritářských režimů a starat se též o výměnu informací. Podporovaly například ruského anarchistu Nicolase Lazareviče, který pobýval ve francouzském exilu, stejně jako mnoho stoupenců revolučně syndikalistického listu La Révolution Proletarienne. Mimochodem Camus zůstal příznivcem a finančním podporovatelem La Révolution Proletarienne až do své smrti.

Camusova kniha Člověk revoltující (L’Homme Révolte), vydaná v roce 1951, představovala jasný zlom mezi ním a Francouzskou komunistickou stranou. Členové a sympatizanti Komunistické strany na ni reagovali s nepřátelstvím, zato anarchisté a revoluční syndikalisté ve Francii a Španělsku jejímu poselství porozuměli, protože načrtává jasnou linii oddělující autoritářský socialismus od libertinského. Jejím hlavním tématem je jak provést revoluci, aniž by se sáhlo k teroru a „carským“ praktikám. Mimo jiné se proto Camus věnuje Bakuninovi a Něčajevovi. „Komuna proti státu, konkrétní společnosti proti absolutistické společnosti, svoboda proti racionální tyranii, altruistický individualismus proti kolonizování mas…“ Končí potom voláním po vzkříšení anarchismu.

Gaston Leval odpověděl na knihu sérií článků, jejichž tón byl přátelský a vyhýbal se prudké polemice, přesto jí vytýkal to, co považoval za karikaturu Bakunina. Camus odpověděl na stránkách novin francouzské Anarchistické federace Le Libertaire (tehdy vycházely v nákladu 100 tisíc výtisků týdně). Zdůraznil, že dílo psal v dobré víře – a v následujících vydáních opravil jednu pasáž, kterou Leval kritizoval.

Camusovu knihu v La Libertaire recenzoval i generální sekretář Anarchistické federace Georges Fontenis. „Je Camusova revolta stejná jako naše?“ ptal se – a odpověděl si, že ano. Camusova chyba však byla v tom, že nevěnoval dostatečný prostor revolucím na Ukrajině a ve Španělsku, že Bakunina vykreslil jako zatvrzelého nihilistu a nedopřál pozornosti specifickým anarchistickým postojům. Svůj článek zakončil tím, že kniha obsahuje pár skvělých stran. Recenze, kterou pro La Libertaire napsal anarchista Jean Vita, byla ke Camusově dílu vstřícnější a pozitivnější.

Vyvážená kritika ze strany anarchistů byla v kontrastu s tou, které se Camusovi dostalo od jeho souputníků z komunistické strany, jako byl Sartre a skupina kolem časopisu Les Temps Moderne. Byl to začátek Camusova rozchodu s dalšími vlivnými představiteli existencialismu. Kritika přicházející z této strany byla neurvalá, zejména od Francise Jeansona. Camus odpověděl, že Jeansonova recenze byla ortodoxně marxistická a že autor přešel všechny odkazy na anarchismus a syndikalismus.

„První internacionála, bakuninistické hnutí, které stále žije mezi masami španělské a francouzské CNT, byla úplně ignorována,“ píše Camus. Camus byl Jeansonem z kruhu existencialistů exkomunikován. Tyhle metody Camuse sklíčily. Dostalo se mu navíc přísné kritiky od surrealistů, tentokrát za umělecké pojetí knihy. Zdálo se, že anarchistické hnutí je největším Camusovým stoupencem.

Camus se s rozchodem vyrovnal po svém, slíbil sám sobě, že se bude držet dál od intelektuálů, kteří byli připraveni podpořit stalinismus. To mu ale nezabránilo v tom, aby se z celého srdce nevrhal do věcí, které považoval za spravedlivé a užitečné.

Když byla ve Španělsku Frankem odsouzena skupina anarchistických dělníků k smrti, konala se v Paříži 22. února 1952 schůze svolaná Ligou práv. Camus souhlasil, že na ní bude mít projev. Měl za to, že by věci pomohlo, kdyby se na pódiu objevil i vůdce surrealistů André Breton, a to navzdory jeho útočnému článku, který Breton napsal pro magazín Arts a který si vzal na mušku Camusovu kritiku básníka Lautreamonta, jehož si jako jednoho ze svých předchůdců surrealisté naopak vážili.

Albert Camus se setkal s organizátory mítinku Fernandem Gómezem Peláezem z novin Solidaridad Obrera, tiskového orgánu španělských anarchosyndikalistických odborů CNT, a Josém Esterem Borrásem, sekretářem španělské vězeňské federace FEDIP, aby jim navrhl, ať osloví Bretona bez toho, že by mu řekli, že to byl jeho nápad. Breton s projevem na mítinku souhlasil, navzdory tomu, že tam bude i Camus. Gómez pak Bretonovi sdělil, že Camus navrhl, aby Breton mluvil jako první – a to jej dojalo k slzám. Později Camus španělským anarchistům řekl, že ono skoro usmíření bylo možné jen proto, že tehdy na Bretonův zlobný článek neodpověděl. Camus a Breton tak sdíleli společné pódium a byli dokonce vidět, jak si povídají.

Camus zaujal postoj angažovaného intelektuála, podepisoval petice a psal pro Le Libertaire, La Révolution Proletarienne i Solidaridad Obrera. Stal se rovněž členem redakce malé libertinské revue Témoins 1956, protože poznal jejího redaktora Roberta Proixe, profesí korektora. Jeho prostřednictvím se setkal s Giovannou Berneri (Caleffi), partnerkou bystrého italského anarchisty Camilla Berneriho, kterého ve Španělsku zabili v roce 1937 stalinisté. Camus potkal i Rirette Maitrejean, někdejší partnerku Victora Serge, která byla zapojena do akcí Bonnotova gangu i soudní kauzy. Rirette pracovala dlouhou dobu jako korektorka pro list Paris-Soir. Camus se spřátelil i s anarchistickým veteránem Mauriceem Joyeuxem, který později poznamenal, že ze všech současných literárních děl má Camusova kniha Člověk revoltující nejblíž k definování aspirací, jež měli studenti a dělníci ve Francii v květnu 1968.

Na pomoc anarchistům přispěchal zase v roce 1954. Maurice Laisant, sekretář propagandy Forces Libres de la Paix (Svobodných sil míru) a redaktor Le Monde Libertaire, novin Anarchistické federace, vyrobil antimilitaristické plakáty, které používaly formát oficiální armádní propagandy. Byl proto obviněn z podvracení. Camus u soudu svědčil a vypovídal o tom, jak jej poprvé potkal na mítinku o Španělsku.

„Od té doby jsem jej viděl častokrát a cenil jsem si jeho vůle bojovat proti katastrofám, které ohrožují lidstvo. Zdá se mi nemožné, že někdo může odsoudit muže, jehož aktivity se zcela ztotožňují se zájmy všech lidí. Proti nebezpečí, které se stává každým dnem víc a víc osudné pro celé lidstvo, přece bojuje tak málo lidí!“

Podle svědectví se po své výpovědi posadil zpět na sedadlo v soudní síni naplněné hlavně militantními dělníky, kteří jej obklopili s dojetím. Laisant však naneštěstí dostal vysokou finanční pokutu.

Camus stál po boku anarchistů i tehdy, když vyjadřovali podporu dělnickým revoltám proti Sovětům ve východním Německu v roce 1953. Znovu se k nim přidal v roce 1956, nejdřív kvůli dělnickému povstání v polské Poznani, poté kvůli maďarské revoluci. V roce 1955 podpořil Pierra Moraina, člena Fédération Communiste Libertaire (Fédération Anarchiste v roce 1954 změnila po záštiplných vnitřních bojích název). Morain byl první Francouz, který byl uvězněn kvůli antikolonialistickému postoji ve věci Alžírska. Camus svou podporu vyjádřil na stránkách celostátního deníku L’Express 8. listopadu 1955. Své známosti a slávy Camus často využíval k intervencím v tisku, aby zastavil perzekuci anarchistických militantů či vyburcoval veřejné mínění.

V posledním roce svého života se usadil v Provence ve vesnici Lourmarin. Tam se seznámil s Franckem Creac’hem. Tenhle Pařížan, autodidakt a přesvědčený anarchista, přišel do vesnice během války, aby se „demo-bilizoval“. Camus jej zaměstnal jako zahradníka a těšil se z toho, že může vést debaty s někým, kdo je stejně názorově naladěn.

Jedna z posledních kampaní, které se Camus věnoval, byla na podporu anarchisty Louise Lecoina, jenž v roce 1958 bojoval za status odpírače vojenské služby z důvodu svědomí. Výsledku téhle kampaně se Camus nedožil. Zemřel při autonehodě v roce 1960, ve věku šestačtyřiceti let.

Převzato z již nefunkčního webu e-zurnal.cz.
Z magazínu Organise! č. 68 přeložil -jas-.
Vyšlo v Existenci č. 2/2013 na téma „etická spotřeba“.

3.3.2017 -jas-

Osobnosti