Anarchistická federace

Bojkot jako záchranná brzda neprivilegovaných

Historie a podoby jedné z forem nenásilného vzdoru.

Bojkot

Bojkot je především znám jako akt dobrovolného zdržení se nakupování produktů určitých firem, přičemž je vyjádřením protestu z politických nebo etických důvodů. Dnes je ve formě tzv. etické spotřeby snad nejpoužívanější taktikou organizací bojujících za lidská práva, osvobození zvířat a ochranu životního prostředí. Nemusí se však jednat pouze o nenakupování, ale také odmítání jednání s jednotlivcem, skupinou, institucí nebo celým státem – nebo také odmítnutí účasti na nějakém procesu. K taktice bojkotu tudíž přistupují i anarchistické, antiautoritářské a široká sociální hnutí.

Organizovaná ignorace

Ostrakizace a bojkot jsou natolik podobné politické taktiky, že je jedna často považována za variantu druhé. Projevy ostrakizace známe již minimálně ze starověkého Řecka, kde se jednalo o akt vyloučení neakceptovatelného člověka ze společenství na základě všeobecné shody. Termín bojkot byl poprvé použit v Irsku během tzv. „války o půdu“. Lidem se vryl do paměti po masové ostrakizaci správce pozemků v irském regionu Loch Measca a zároveň kapitána britského vojska, který se jmenoval Charles Cunningham Boycott. Toto odmítnutí kapitána Boycotta bylo zorganizováno v r. 1880 Irskou ligou za půdu (Irish Land League).

Kapitán Boycott byl správcem pozemků nenáviděného Lorda Erna. Ten v roce 1880 odmítl snížit renty o 25 %, což byl v důsledku mizerné úrody požadavek nájemníků. Boycott chtěl situaci uklidnit vystěhováním jedenácti nejvíce nepřizpůsobivých nájemníků. Přilil však olej do ohně. Lidé přistoupili k odvážnému kroku. Do jednoho odmítli pracovat na polích a ve stájích pod jeho správou, odmítli mu prodávat produkty, doručovat poštu a sloužit v jeho domě. Boycott si dovezl politicky spřízněné pracovníky z provincie Ulster, které v obavách před vzpourou doprovázelo tisíc policistů a vojáků. Náklady na tento počin se však ukázaly být zničující. Potupený kapitán Boycott byl donucen opustit Irsko.

Úspěch rebelů povzbudil celý irský ostrov, po kterém se přelila vlna bojkotů. Rentiéři, kteří vystěhovali zemědělce, začali zjišťovat, že nikdo další nechce obdělávat jejich půdu. Bojkot se stal efektivní taktikou v boji irských zemědělců proti anglickým rentiérům, kteří užívali právních výsad. Irští nájemníci půdy na druhou stranu čelili právním bariérám vůči nabývání majetku a platili astronomické renty, které je přiváděly na pokraj hladu. Na této historické události je vidět jednoduchý rozdíl mezi ostrakizací a bojkotem. Ostrakizace často není ničím jiným než potrestáním jednotlivce, zatímco bojkot si klade za cíl dosažení sociální změny.

Individualistická tradice

Bojkot byl oblíbenou strategií skupiny kolem Benjamina Tuckera a amerického periodika Liberty. Zdálo se, že strategie bojkotu může individualistům odmítajícím revoluční koncept poskytnout mírumilovný sociální prostředek, pomocí něhož mohou lidé eliminovat činnosti, které považují za natolik nemorální, až jsou neúnosné. Individualisté se obávali, že bez nástrojů, jako je bojkot, se budou lidé se svými požadavky obracet na stát. Tucker byl fascinován irským protirentovním hnutím, jehož součástí byla i Irská liga za půdu, později se v ní však zklamal. Začal věřit, že požadavky hnutí byly vyměněny za politické výhody jeho vůdčích postav, hlavně Parnella. V díle Instead Of A Book, By A Man Too Busy To Write One lamentoval: „Irská liga za půdu selhala, protože rolníci nejednali dle vlastního uvážení, ale dle uvážení svých vůdců, kteří je v kritický okamžik zradili.“

Přesto se Lize za půdu podařilo dostat taktiku bojkotu do povědomí amerických individualistů 19. století. Tucker ho později prohlásil za Irskou nejkratší cestu k úspěchu: „Žádné placení renty teď ani později, žádné placení nucených daní teď ani později, totální ignorace britského parlamentu a jeho takzvaných zákonů, od této chvíle naprosté zdržení se hlasování, nekompromisní, ale neinvazivní bojkot přeběhlíků, zbabělců, zrádců a utlačovatelů…“ Bojkot se stal nedílnou součástí „pasivního, ale nezlomného odporu“ a Tucker ho považoval za jedinou strategickou alternativu k otevřené revoluci, kterou tvrdohlavě odmítal. Vyznával pasivní odpor, který nazýval „nejúčinnější zbraní proti útlaku, kterou kdy člověk držel v rukou“.

Když stávka nestačí

Mezi přední vlastnosti taktiky bojkotu patří vyloučení autorit z procesu změny. Proto se stal oblíbenou taktikou radikálních hnutí, která se se svými požadavky nehodlala obracet na autority. Syndikalista Tom Brown v textu Odborářství nebo syndikalismus? (Trade unionism or syndicalism?) uvedl bojkot jako jednu z taktik pracujících, bojujících za svá práva mimo reformistické odborové svazy: „Bojkot je odbory využíván zřídka, kromě syndikalistických odborů ve Španělsku a Skandinávii. Tam je mocnou zbraní, ale takovou, která nemá dopad na ztrátu mezd, jak je tomu během stávky. Nejvíce použitelný je samozřejmě na ty části trhu, které závisí na kupní síle pracujících.“ Bojkot produktů darebáckých zaměstnavatelů, kteří odmítají přistoupit na požadavky zaměstnanců se tak stává nejjednodušším vyjádřením solidarity a účinnou zbraní v rukou organizovaných pracujících.

Podobně uvažoval Rudolf Rocker, když uvedl, že „ohnisko politického boje neleží v politických stranách, ale v ekonomicky bojujících organizacích pracujících“. Bojkot pak považuje za jeden z mnoha důležitých nástrojů přímé akce. Vedle jeho vysoké efektivity, zvláště v odvětvích běžné produkce, upozorňuje na jeho potenciál získat pro boj pracujících veřejnou podporu. Dále vyzdvihuje jeho výhodu v konkrétním selektivním boji, mířeném na konkrétní manažery, kteří jsou k odborům zvlášť nepřátelští.

Bojkot nabývá na významu také s postupujícími změnami systému produkce výrobků a služeb, jako je například flexibilizace a outsourcing. Výrobní proces je rozdělován na co nejmenší části s cílem maximalizovat zisk a eliminovat obranné mechanismy pracujících. Outsourcovaná pracoviště, kde pracovní sílu představuje úzký kolektiv zaměstnanců obsluhujících automatizovanou výrobu, se neshledává s přílišným zájmem odborových svazů. Organizovanost dále ztěžují, ne-li znemožňují, zkrácené pracovní úvazky a zaměstnávání přes další subjekt, nejčastěji pracovní agenturu. Do skupin pracujících na pokraji zájmu odborů patří také zaměstnankyně a zaměstnanci supermarketů a dalších nákupních řetězců, kteří se řadí mezi nejhůře placené. V těchto případech může být bojkot produktů jedinou možnou cestou a záchrannou brzdou, jak přimět zaměstnavatele, aby vyslyšeli požadavky pracujících.

Impulz pro oslabené hnutí

Bojkot nemusí být pouhou doplňkovou aktivitou nebo prostředkem k vyjádření solidarity. Může se stát i výživným impulzem polomrtvého hnutí nebo dokonce urychlovačem povstání. Podívejme se na historický příklad Španělska, trýzněného diktaturou generála Franca. Situace španělského lidu byla v roce 1950, po jedenácti letech Francova režimu, opravdu zoufalá. Zavádění úsporných opatření, masivní pokles mezd a navýšení životních nákladů až o 700 % přivedly miliony lidí na pokraj hladomoru. Špatným stravovacím a hygienickým podmínkám bylo v tomto roce přičteno 22 % z celkového počtu úmrtí. Z 3,7 milionů rolníků a dalších pracujících na venkově bylo oficiálně zaměstnáno pouhých 500 000. 40 % půdy držela církev, 60 % velkostatkáři činící pouhá 2 % populace. 400 000 obyvatel Madridu a 150 000 obyvatel Barcelony bylo nuceno žít v zemljankách a hliněných chatrčích. Statisíce odpůrců režimu byly uvězněny a tisíce popraveny.

Během jedenácti let byla opozice vůči Francovi potlačena. Jiskřičku naděje představoval pouze baskický region. V roce 1947 vstoupilo do stávky na 60 000 dělníků ve městě Vizcaya a další tisíce pracujících v okolí. Město se však záhy dostalo do stavu obležení a stávky byly masivním zatýkáním potlačeny. Odpor byl dále omezen na drobné konflikty s režimem a utajované schůzky disidentů. Nebylo jisté, zda je širší veřejnost schopna vzdorovat a riskovat tak vězení nebo smrt. Jenomže 1. března roku 1951 byla v Barceloně navýšena cena lístků za tramvaje o neúnosných 40 %. Městem se ihned začaly šířit letáky a plakáty vyzývající k bojkotu.

Hned první den se k bojkotu přidalo 97 % pasažérů. Během pár dnů jezdily tramvaje téměř prázdné. Ulice byly plné lidí kráčejících do práce někdy až několik kilometrů. Do stávky vstoupila většina tramvajáků, byli však najati stávkokazi, kterým asistoval policejní doprovod. Úspěšný bojkot prokázal, že má většinová společnost Francova klerofašismu plné zuby. 12. března vstoupilo v Barceloně a blízkém okolí do stávky 300 000 pracujících, kteří požadovali důstojné životní podmínky a protestovali proti Francovu režimu. Policie a armáda byly v pohotovosti. V přístavu zakotvily čtyři válečné lodě plné mariňáků. Po celém městě docházelo k nepokojům a střetům, které si vyžádaly tisíce uvězněných. Přes masivní nasazení represivních složek vydržela stávka celých 14 dní. To ale nebylo vše. Na konci dubna byla zažehnuta další jiskra naděje. V Bilbau vstoupilo do stávky 250 000 pracujících a další stávky a bojkoty proběhly v regionu Navarre, v Pamploně a Madridu. Přestože události nevedly ke svržení Franca, staly se významným impulzem pro zdrcené hnutí odboje.

Šel do pekel

Vraťme se ale k etické spotřebě. Bojkot byl v českém a slovenském anarchistickém hnutí oblíbenou taktikou ihned po jeho znovuzrození v 90. letech a jeho obliba vytrvala i v letech následujících. S transformací ČR a SR a tzv. vytvářením vhodných podmínek pro investory, otevíráním ekonomiky volnému trhu, což likvidovalo lokální produkci, se jednalo zejména o bojkot produktů nadnárodních korporací a bojkot supermarketů a hypermarketů, které zde rostly jak houby po dešti. Mnoho pozornosti sklidil například bojkot korporací McDonald, KFC, Coca Cola, Nestlé nebo Shell.

Důvody k bojkotům těchto firem jsou velmi podobné. Na jejich pozadí vždy stojí ekonomický imperialismus a obchodní chamtivost, která je pro zisk schopna čehokoliv. Výraz McJob již od 80. let vyjadřuje práci za otrockých podmínek, mizerně placenou a bez jakékoliv perspektivy. Jedná se o pracovní pozici s vysokou fluktuací a mizivými možnostmi organizovat se v odborech. V nejdůležitějším výkladovém slovníku anglického jazyka Oxford English Dictionary je definován od roku 2001. V českém Slovníku neologizmů se termín objevil v roce 2004. Prohřešky korporací jsou velmi vážné. Jedná se o lživou agresivní reklamu, otrocké pracovní podmínky, týrání zvířat a dětskou práci. V důsledku pěstování plodin v zemích třetího světa pro export způsobují praktiky nadnárodních korporací hladomor a deforestaci amazonského pralesa. Intenzivním nasazováním chemikálií je kontaminována půda a voda. Dochází k nevratným ekologickým katastrofám a jejich strůjci nenesou žádnou odpovědnost. Mnohé koncerny jako třeba Coca Cola a Shell mají podíl na vraždách a popravách ekologických aktivistů a odborářů.

Ne že by se bojkoty těchto firem v České republice podobně jako v dalších zemích setkaly s masovou odezvou, lidé však o mnohých praktikách získali povědomí a začali více upřednostňovat lokální produkci. Na to zareagovaly korporace jednoduchým způsobem. Aniž by zastavily svou expanzi, zachovávají u skoupených podniků původní značky a k těm zlikvidovaným se vracejí. Dnes je navíc většina lidí se svou velmi nízkou kupní silou odkázána na nákup nekvalitních nejlevnějších produktů.

Bojkot, divestment a sankce

Bojkot, divestment a sankce (BDS) je kampaň kterou 9. července 2005 odstartovalo 171 palestinských nevládních organizací, aby podpořily palestinský lid v boji proti izraelské okupaci (ačkoliv první bojkot produktů osadníků vyhlásila již v roce 1988 antikapitalistická a protisionistická organizace Matzpen). Kampaň se nechala inspirovat hnutím proti apartheidu v Jihoafrické republice, které ukázalo, jakou je bojkot účinnou zbraní, pomocí níž se díky lidové podpoře dostala JAR do izolace. Situace v Izraeli navíc apartheid nápadně připomíná: barevně rozlišené identifikační průkazy a povolení k pohybu, nebo domy zbourané buldozery a násilné vysidlování. Prominentní jihoafrický politik Ronnie Kasrils prohlásil, že forma segregace, kterou viděl na Západním břehu a v Gaze je „mnohem horší než apartheid“. Bojkot Izraele podporuje řada izraelských osobností a jeho podpora stoupá i mezi představiteli židovské církve. Iniciátoři bojkotu si jsou vědomi, že mnoho pokusů o zastavení okupace Palestiny již selhalo.

Naomi Klein napsala: „Od roku 2006 Izrael soustavně stupňuje své zločiny: rozšiřuje osady, zahájil šokující válku proti Libanonu a na Gazu uvalil kolektivní trest v podobě brutální blokády. Navzdory vystupňování konfliktu nečelí Izrael žádným odvetným opatřením, naopak. Každoroční zásilka zbraní a podpora USA v hodnotě tří miliard dolarů je pouhým střípkem. Během tohoto klíčového období si Izrael užívá mohutného rozvoje diplomatických, kulturních a obchodních styků se spoustou dalších spojenců. Například v roce 2007 se stal Izrael první zemí mimo Latinskou Ameriku, která podepsala dohodu o volném obchodu Mercosur. Během prvních devíti měsíců roku 2008 vzrostl export Izraele do Kanady o 45 %. Došlo k podepsání nové dohody s Evropskou unií, která dvojnásobně zvyšuje export izraelských potravinových polotovarů.“

Do kampaně BDS se zapojilo i mnoho anarchistických organizací. Vyjadřují tak podporu palestinskému lidu a organizaci Mezinárodní hnutí solidarity, která se problému dlouhodobě věnuje, stejně jako Anarchists Against the Wall, podle kterých nebyla kampaň „vytvořena ve jménu nějaké nacionalistické ideje nebo iluze budování palestinské národní entity (tzv. národního osvobození), ale z důvodu jednoduchého ,osvobození‘ – ukončení kolonialismu izraelskými osadníky a okupace“.

Na závěr

Téma bojkot může být natolik rozsáhlé, že pokládám za nemožné zmínit všechny důležité příklady a podrobit je alespoň rámcové analýze. Úmyslně jsem vynechal jednu z nejčastějších aktivit anarchistického hnutí po celém světě – výzvu k bojkotu voleb, kterému už bylo věnováno hodně prostoru jinde. Neznamená to ale, že bych mu chtěl ubírat na významu. S rostoucí nespokojeností společnosti s politickou reprezentací by mohly být příští parlamentní antivolby pro anarchistické hnutí velkým impulzem. Větší pozornost by jistě zasluhovaly slavné bojkoty minulosti, které změnily svět, jako např. bojkot autobusové dopravy v Montgomery, bojkoty koloniálních mocností, nebo již zmíněný bojkot apartheidu.

Po inspiraci se ale nemusíme poohlížet pouze do minulosti. S bojem lidí proti úsporné agendě, která má rozložit náklady na potlačení krize na bedra obyčejných lidí, probíhá v Irsku mimo jiné kampaň proti zavádění tzv. daně z domácnosti. Každý, kdo vlastní obyvatelný dům nebo byt, se měl do konce března zaregistrovat a zaplatit daň, která na rok 2012 činila 100 eur. Učinila tak pouhá polovina irských domácností. Zajímavým počinem je také bojkot neplacené prospěšné práce v Británii, kterou má být podmíněn výdej sociálních dávek podobně, jak to bylo nedávno zavedeno v ČR. Z této nucené bezplatné práce profitují bohaté firmy jako G4S, McDonald’s a Tesco. Kampaň byla spuštěna v roce 2010 a funguje na zdola organizované bázi. Za tu dobu se podařilo už několik firem donutit, aby se na programu „neplacené práce“ nepodílely.

Z výše popsaných příkladů je jistě patrné, že taktika bojkotu sama o sobě ničemu nepomůže. Z anarchistického hlediska ji musí doprovázet něco, co nazýváme budováním kultury odporu. Naším úkolem zůstává vytváření vazeb solidarity a porozumění mezi mnoha rozdílnými lidmi na mnoha rozdílných místech. Tyto nové vztahy poskytnou lidem sílu a důvěru tolik potřebnou k boji. Kultura odporu může být pochodní, která je schopná přeměnit ohniska jednotlivých bojů v revoluční vlnu a dále ji šířit. Přesto zůstává bojkot mocným nástrojem v rukou neprivilegovaných lidí a záchrannou brzdou, když jiné taktiky selhávají.

Zdroje:
http://news.infoshop.org/article.php?story=20080514104745312
http://en.wikipedia.org/wiki/Boycott
Tom Brown: Trade unionism or syndicalism?
http://libcom.org/library/anarcho-syndicalism-rudolf-rocker
http://libcom.org/history/1951-barcelona-general-strike
http://www.mcspotlight.org/case/pretrial/factsheet.html
http://en.wikipedia.org/wiki/McDonald's#Criticism
http://en.wikipedia.org/wiki/Boycott,_Divestment_and_Sanctions
http://www.ainfos.ca/en/ainfos22085.html
http://www.anarkismo.net/article/18547

Vyšlo v Existenci č. 2/2013 na téma „etická spotřeba“.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

F&Q Tábor

31. 8. - 2. 9. 2018, Tábor

Zveme vás na setkání queer lidí a těch, kdo sympatizují s queer tématikou. Na setkání všech, kdo žerou feminismus, i těch, kdo se nebojí stát u táboráku s feministkama a žvejkat s nima veganský buřty. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme