Neoliberální Evropa a ultrapravice: dvě strany téže mince

Zkrácená verze článku Antonise Broumase

Současná Evropa vykazuje silné ultrapravicové tendence na nejvyšší úrovni politické moci. Nedávné prezidentské volby v Rakousku téměř vyhrál kandidát krajně pravicové Svobodné strany Rakouska Norbert Hofer, ve Finsku, Polsku a Maďarsku už se krajní pravice podílí na vládě. Ve Francii a Holandsku se podle průzkumů ultrapravice může stát hlavní politickou silou. K dalším zemím, kde krajní pravice dosahuje volebních úspěchů, patří Dánsko, Švýcarsko, Velká Británie a Itálie. Neméně znepokojivé trendy – i když s nádechem hollywoodské tragikomedie – se objevují na druhé straně Atlantiku.

Věc je ale mnohem komplexnější. V západních společnostech probíhá boj mezi ultrapravicovými silami a aktivními částmi společnosti včetně radikálních sociálních hnutí. V tomto kontextu je dobře vidět, že vzestup krajní pravice je spojen s neoliberálním projektem evropské vládnoucí elity.

Současná radikálně pravicová hnutí mají aktuální příčiny. Historická srovnání s fašistickými a nacistickými hnutími minulosti to vysvětlují jen částečně. Dnešní ultrapravice je vedlejším produktem negativních ekonomických faktorů kapitalistické globalizace. Její vzestup je spojen s destabilizací sociálních struktur počínaje státem a byznysem a konče rodinami. Takto dezintegrované společnosti pak nabízí krajní pravice jednotící substanci. Prostřednictvím nostalgického návratu k domnělému společenství, k národu, nabízejí znovuzískání toho, co se ztratilo v neosobních finančních trzích a institucích.

Pseudokolektivní ideje, kterými se ultrapravice ohání, získaly širokou popularitu u různých sociálních skupin včetně evropské střední vrstvy, která trpí individualizací a odcizením, vyvolanými tržními silami.

Tam, kde má neoliberální boj všech proti všem podobu kanibalismu, slibuje ultrapravice návrat k pevnému společenství. Problém spočívá v tom, že ve fašistickém společenství kanibalismus nikdy nezmizí, jen se vertikálně integruje.

Masová podpora krajně pravicových stran je pro vládnoucí vrstvy příznivá. Ideologie založená na povrchním bipolárním vnímání světa typu přítel – nepřítel umožňuje snadno manipulovat názory lidí, kteří její předpoklady přijmou. Ultrapravicová ideologie je zneužívána evropskou elitou k odklonění sociální frustrace na nejrůznější obětní beránky, zejména nejzranitelnější sociální skupiny a „nebezpečné třídy“.

Progresivní programy k překonání globálního kapitalismu vyžadují určité úsilí od každého člověka. Předpokládají osobní mobilizaci a účast při vytváření alternativních sociálních vztahů budovaných zdola. Naopak pravicové politické konstrukce pouze doplňují neoliberální projekt. Budou fungovat na mikroúrovni i makroúrovni, aniž by bylo třeba narušit zavedenou hierarchii.

Pravicové strany tvrdí, že jejich programy zohledňují zájmy utlačovaných a zakrývají sociální nerovnost a sociální rozpory abstraktní myšlenkou národa. Ve skutečnosti je člověk v ultrapravicové totalitární variantě neoliberalismu stále vystaven tlaku tržních sankcí a sociální hierarchie. Neoliberální ekonomický model zůstává v základu národního státu nedotčen. Ve vztahu ke globálnímu trhu sází ultrapravice na pragmatický protekcionismus, což jen posiluje konkurenci mezi národními ekonomikami, vykořisťování práce, ekologické katastrofy a zavádění nedemokratických režimů.

Na mikrosociální úrovni ultrapravice manipuluje nejtemnějšími stránkami lidské přirozenosti, jako je strach, nenávist a touha po boji. Když si uvědomíme, že jakýkoli typ lidského společenství je v základu založen na spolupráci, je zjevné, že pravicová ideologie tuto spolupráci ničí a vede k sociální dezintegraci. Je tedy důležité nezapomínat, že krajně pravicová varianta kapitalistické globalizace směřuje k válce nejen uvnitř společenství, ale i mezi společenstvími navzájem.

S výjimkou řeckého Zlatého úsvitu současná ultrapravicová hnutí v Evropě nebudují (jak tomu bylo mezi světovými válkami) struktury schopné převzít moc násilnou cestou. Jsou tu jen menší paramilitantní útočné skupiny bojující s jinými politickými skupinami o kontrolu v ulicích. Základní taktika dnešní ultrapravice spočívá v prosazení se skrze volby. Vysvětluje se to stejnou příčinou, podle které se dnešní levici nepodařilo rekonstruovat dřívější masové hnutí pracujících. A touto příčinou je roztříštěnost, jež izoluje jednotlivce od jakýchkoli typů sociálního kolektivismu.

Nicméně progresivní alternativou je vybudování mezinárodního společenství založeného na solidaritě, spolupráci a rovnosti. Tak jako v minulosti je to na nás – bojovat za zničení kapitalismu a jeho současných krajně pravicových deviací prostřednictvím internacionální spolupráce. Jak kdysi řekl Gramsci, je čas monster. Naším úkolem je zvrátit rovnováhu ve prospěch lidstva a změnit běh dějin.

Antonis Broumas

Autor je sociální badatel a aktivista prosazující sociální autonomii; zajímá ho především vzájemné působení zákona, technologie a společnosti; momentálně dělá doktorát na University of Westminster.

Celý text v originále ZDE.