S vyklizením uprchlického tábora v Calais zmizela i vzájemná pomoc a solidarita. Těchto hodnot si média ani politici všímat nechtěli. Převaděčská mafie zůstává nedotčena. Přečtěte si příběh Liama Barringtona Bushe, který navštívil tábor koncem srpna.

Těžko si lze představit, že by v ovzduší dušeném policejní brutalitou, masivním přelidněním, mafiánskými praktikami převaděčů a pravidelnými mezikulturními konflikty zakořenilo něco pozitivního. Jenže atmosféru nechvalně proslulé džungle, uprchlického tábora v Calais, nelze popsat pouze děsivými senzacechtivými titulky. Uprostřed násilí a chaosu lidského úpadku způsobeného rozpadem tolika států přežívá něco hezkého, přes všechnu nepřízeň tvořeného těmi, kteří tu skončili.

Po pár hodinách, co jsme poprvé přijeli do utečeneckého tábora v Calais, jsme už seděli v útulném karavanu jedné kurdské rodiny, sloužícím jako ložnice a jídelna zároveň a při večeři jsme se těšili nevídané pohostinnosti, kterou si tahle rodina dokázala na otřesné cestě z Iráku zachovat. Prostor byl pro sedm dospělých a dvě děti, včetně měsíčního novorozence, nejmladšího obyvatele tábora, dost stísněný. Přesto byla atmosféra při společném lámání chleba vřelá a přátelská, dorozumívali jsme se lámáním několika jazyků. Začít vyprávění o táboře proslulém násilím a přelidněním těmito větami, se může zdát jako klišé, ale podobné pocity jsme zažívali po celé následující dva týdny. Každý den jsme se setkávali s laskavostí, pohostinností, odvahou, solidaritou a kolektivní činností. Tak jako v mnoha zemích, odkud pochází více než deset tisíc obyvatel tábora, všudypřítomná lidská solidarita vyplňuje trhliny představující selhání státu.

V táboře vyrostlo víc než sedmdesát různých improvizovaných jídelen a krámků, které se neomezují jen na prodej zboží. V podstatě pomáhají naplnit potřeby tábora tam, kde to charitativní organizace nezvládají, nebo nechtějí zvládat. Jedná se o poskytování stravy, oblečení, SIM karet potřebných pro kontakt s rodinou v zahraničí, nebo zázemí pro neformální síť hlídek, řešící policejní razie. Slouží jako komunitní informační střediska a dohromady tvoří základní komunikační síť, skrze kterou se zpráva rychle rozšíří po celém táboře. Jsou využívány jako společenské prostory, ve kterých se utvářejí nové vztahy, plány, diskuse nebo se zde prostě relaxuje, sledují se bollywoodské filmy a popíjí se čaj.

Improvizované jídelny a krámky jsou jen jedním ze způsobů, jak se zde lidé druží, aby byl život v provizorním městečku snesitelný. Přesto je většina příběhů, co se z tábora dostanou na veřejnost, směsicí hrůzy a tragédie. Najdou se sice výstižné příběhy, mnoho jich je však přehnaně zdramatizovaných ať už bulvárními pisálky, co chtějí zpeněžit strach z „migrujícího roje“, nebo dobře míněným, ale stále vykořisťovatelským „poverty pornem“ o osamělých dětech, otřesné hygieně nebo strastiplných cestách do Calais. Nechci zpochybňovat skutečnost, tvořící základ těchto příběhů. Těžko byste zde hledali člověka popírajícího násilí a strach, který je všední součástí života v největším uprchlickém táboře Francie. Jenže vyprávění těchto příběhů bez některých jejich méně senzačních protějšků je medvědí službou pro lidi, co dělají pro tábor mnohem víc než nespočet novinových článků.

Podíváme-li se z jiného úhlu, tábor Calais je aktivní městečko s vlastní ekonomikou a multikulturním složením, připomínající některá předměstí velkoměst. Silné komunitní cítění zde zakořenilo navzdory problémům typickým pro dočasné zástavby, obyvatelům trpícím posttraumatickou stresovou poruchou a všednímu násilí ze strany francouzského státu. Je sice těžké zachytit nuance a složitost provázející život v táboře, přesto se chci podělit o postřehy získané během dvoutýdenního pobytu. Poukazují na kolektivní činnost udržující věci v chodu uprostřed sil, co se je snaží roztrhat.

Sdílení stravy a zdrojů

Často nám říkají, že nouze živí soutěživost. Jedná se o jeden ze základních mýtů kapitalismu. Ve skutečnosti vše často funguje obráceně: v časech nouze zavádíme nové formy spolupráce a vzájemnosti. Během dvou týdnů v Calais jsem za pití a jídlo neutratil skoro nic. Pokud jsem musel za něco platit, bylo to levné a jednalo se o věci, co jsem pořizoval pro nejméně půl tuctu lidí. Každý den vás někdo pozve na šálek čaje, pokud ne zrovna na oběd. Velké vývařovny charitativních organizací zcela jistě poskytovaly významnou část jídla pro místní obyvatele, byly ale první, kdo avizoval, že je schopen naplnit zlomek denní potřeby. Improvizované jídelny fungovaly tržně, byly ale zakořeněné v místní komunitě, pomáhaly vyplnit trhliny a často poskytovaly jídlo zdarma lidem bez peněz nebo těm, na něž se nedostalo ve frontách u vývařoven.

Sdílení se neomezuje na potraviny. Týká se i nářadí, přikrývek, stanů a chatrčí. Lidé bez peněz se mohou zadarmo osprchovat v některém ze zdejších holičství. Pokud se nějaký spolubydlící dostane do Anglie, jeho místo je obvykle nabídnuto dalším. Když má někdo lopatu nebo hrábě, bez debat je poskytne tomu, kdo si chce postavit novou chatrč. Kapitalismus je založen na myšlence sociálního darwinismu. Říká, že rosteme a vyvíjíme se díky konkurenčnímu prostředí, jenže tábor v Calais přináší úplně jiné svědectví. Na místě, kde přežití nelze považovat za samozřejmost, může neustále fluktuující, téměř desetitisícová populace žít jen díky vzájemné pomoci, sdílení a spolupráci.

Kolektivní výstavba a uvítací výbor

Nalézáme zde i další sféry, kde je vidět sdílení a spolupráce. Jeden týden jsem strávil rozšiřováním chatrče uprostřed kempu, sloužící jako společenská místnost s absolutně nevyhovující kapacitou. Od březnové policejní razie, jejímž výsledkem byla demolice celé jižní části tábora, je tu zákaz jakékoliv další výstavby, což znamená, že sehnat stavební materiál je dost obtížné a vyžaduje to spolupráci větší skupiny lidí. Výstavba trvala jen pár dní, ale vyžadovala podporu desítek lidí. Někdy se jednalo o běžné řemeslné práce nebo shánění stavebního materiálu, ale často byla zapotřebí pomoc zkušenějších stavitelů, kteří vědí, jak se dělají základy, okna nebo zateplení. Bylo potřeba rovnoměrně vykopat díry, opracovat dřevo a přesně nařezat nosné trámy. Nikdy se nediskutovalo o odměnách a všichni podvědomě chápali, že vynaložené úsilí bude ku prospěchu všem. V tomto duchu jsem s radostí přijímal i další prosby o pomoc s opravou krámku nebo chatrče. Bylo jasné, že takhle se tu věci prostě dělají.

Podle posledních údajů nevládních organizací fungujících v Calais (zpráva vyšla 8. září 2016), dorazí do tábora každý den průměrně sedmdesát nových uprchlíků. To je o mnoho víc, než kolika lidem se každou noc podaří proniknout do Británie, nebo kolik se jich rozhodne pro samodeportaci, nebo začne hledat štěstí v jiné zemi. Takže vtěsnat neustále vzrůstající populaci na plácek vyhrazený francouzským státem může být neuvěřitelně náročné. Tyto nesnáze jsou řešeny skrze uvítací proces, provozovaný zde vytvořenými komunitami. Přijela nová súdánská rodina? Kdo zná někoho v súdánské komunitě, aby je nasytili a pomohli najít místa na spaní? Potulují se tu paštunsky mluvící Afghánci a zdají se být ztracení? Mluví někdo paštunsky? Můžeme jim pomoci najít známé? Dorazilo syrské dítě a hledá svého strýčka. Je volné místo v nějakém stanu nebo v chatrči s arabsky mluvícími obyvateli, kteří se o něj postarají, dokud strýčka nenajde?

I když tuto práci vykonávají i některé charitativní organizace, je těžké si představit, jak by fungoval tábor v Calais bez tohoto improvizovaného systému kolektivní integrace. Vzhledem k násilí a traumatům, kterými si většina nově příchozích prošla, by zde bez vřelého přijetí a iniciativní pomoci se základními potřebami byl počet konfliktů pravděpodobně mnohem větší. Absence tohoto procesu na místech, kam přicházejí noví uprchlíci (ať už náhodně nebo donuceni státem), může v osadách vyvolat divokou atmosféru. Neformální systém v Calais našel způsoby, jak některým konfliktům předcházet.

Rozbíjení komunity

Zdá se, že si francouzský stát uvědomil význam těchto kolektivních činností a struktur a jejich důležitosti pro správu tábora. Výsledkem je, že se na improvizované jídelny a krámky zaměřují policejní razie pod záminkou neplacení daní a nedodržování hygienických a bezpečnostních norem. Dokonce i po soudním nařízení z poloviny srpna, které zakazuje další demolici jídelen a krámků, policie v raziích pokračuje a dál zabavuje potraviny, třebaže už u toho není tak brutální jako před jeho vydáním. Mnohým se zdá, že útoky na jídelny mají za cíl rozbít komunikační síť a zničit společenské prostory v srdci tábora, v nichž dochází k sebeorganizaci. Bez toho všeho by mohlo dojít k dominovému efektu, který by začal okamžitým nedostatkem potravin a pokračoval špatnou přípravou a reakcí na další razie.

Nejzákeřnější počin je pravděpodobně výstavba „oficiálního“ kontejnerového tábora v sousedství, v němž nemůže žádná neformální komunitní činnost fungovat. Kontejnerový tábor je spravován charitou La Vie Active, na rozdíl od stanového a chatrčového tábora připomíná spíš sterilní sídliště a jeho obyvatelé říkají, že se v buňkách cítí jako ve vězení. Pokud tam chtějí žít, musí poskytnout otisky prstů, což vážně ohrožuje šance získat azyl kdekoliv jinde v Evropě. Kontejnerový tábor střeží soukromá bezpečnostní agentura, je pod nepřetržitým dohledem kamer, návštěvy jsou omezené, parkují zde policejní antony připravené k okamžitému zásahu a policejní násilí je zde také denním chlebem. Jídlo tady dostanete jen ve vývařovnách charity.

Kontejnery navozují francouzským autoritám falešný pocit čistoty, což je mediálně vděčné, jenže nový tábor vštěpuje závislost na klientelistickém modelu charity a prakticky znemožňuje, aby si lidé sami řešili všední problémy. Jeho obyvatelé se domnívají, že přesně z toho důvodu byl stvořen, aby rozbil vazby solidarity a autonomii, která vdechovala starému táboru život a zpochybňovala státní monopol moci. Většina lidí se příznačně nenechala zlákat a navzdory všem problémům zůstala ve starém táboře.

Mnoho pravd o takzvané „džungli“

Pravda o táboře není singulární. Násilí, přelidnění a vnitřní konflikty jsou vážné a dlouhodobé. V táboře v Calais je velká převaha mužů, což není moc bezpečné pro místní ženy. Mafie kontrolují většinu tras do Británie a v zájmu udržení svého privilegia se neštítí zabíjet. To by se nemělo přehlížet. Přesto takzvaná „džungle“ také připomíná sílu lidské laskavosti, spolupráce a sebeorganizace, která se příliš často ztrácí ve strukturách státní moci. Tábor Calais dost připomíná jedno z mnoha měst a metropolí globálního jihu, nemotorně upuštěném na průmyslovém pobřeží Francie. Prašné cesty a provizorní chatrče jsou vizuální stránkou, ale je to hlavně neformálnost, DIY kultura, výměnný obchod a všední soudržnost mezi sousedy i nově příchozími, díky kterým na chvíli zapomenete, že se nacházíte v pupku pevnosti Evropa.

Oceněním toho, co byli lidé v táboře schopni vytvořit, ať už se s ním stane cokoliv, otevíráme možnosti, že se některé zkušenosti uplatní a rozšíří kdekoliv jinde, kam dolehla současná prohlubující se krize. V ideálním světě není místo pro tábory, jako je ten v Calais, ale dokud se v něm neocitneme, je důležité si vzít z těchto míst ponaučení. Může to usnadnit život lidem, kteří v podobných podmínkách žijí nebo cestují.

Liam Barrington-Bush

Zdroj: https://roarmag.org/essays/jungle-calais-self-organization/

1.11.2016 Zahraniční sekretariát AF

World Autonomy War DIY