Anarchistická federace

Náhodná smrt anarchisty

Mezinárodní týden solidarity s anarchistickými vězni začíná datem, kdy byli popraveni Sacco a Vanzetti. 42 let poté už byli katy sami policajti. Připomeňme si osud jiného italského anarchisty Giuseppe Pinelliho.

V noci z 15. na 16. prosince 1969 zemřel v Miláně anarchista Giuseppe Pinelli. V průběhu výslechu na policejní stanici, který vedl komisař Luigi Calabresi, byl kolem půlnoci vyhozen z okna. Druhý den, 16. prosince, ho měli propustit. Pinelli byl zatčen 12. prosince kolem sedmé večer v rámci masového zatýkání anarchistických aktivistů následujícího po čtyřech bombových útocích v Římě a v Miláně.

Výbuchy bomb a smrt Pinelliho vyvolaly bouři rozhořčení. Vládní koalice křesťanských demokratů, socialistů a republikánů viníky okamžitě našla. Bomby podle nich použili anarchisté a odboráři. Začal hon na mimoparlamentní levici. Jenže pravda byla o hodně hrozivější: odhalila italský stát jako bezprincipiální aparát, který bezostyšně obětuje vlastní obyvatelstvo svým mocenským zájmům. Bomby z 12. prosince se do historie zapsaly jako strage di stato státní masakr. Domněnka, že za výbuchy stály fašistické kruhy spolu s italskými bezpečnostními silami a strukturami křesťanské demokracie s úmyslem svalit vinu na levici, se rychle změnila v jistotu. Výsledek této „strategie napětí“ se pro Itálii ukázal jako fatální a země se dodnes nedostala z hluboké krize. Pinelli nebyl první obětí a bylo mu souzeno nebýt ani poslední.

Bomby

Stalo se to v pátek odpoledne na piazza Fontana v Miláně. V 16.37 tam vybuchla bomba v prostorách Národní zemědělské banky (Banca Nazionale dell’Agricoltura). Na místě zemřelo čtrnáct lidí, dva zemřeli následně v nemocnici. Kolem sta lidí bylo zraněno. Druhá bomba byla objevena v Italské obchodní bance na piazza della Scala, nedaleko divadla. Ta naštěstí nevybuchla. Bankovní úředníci ji pak zahrabali na zadním dvoře. Později v noci tento důležitý důkaz odpálil expert na výbušniny pracující pro italskou policii.

Krátce před pátou ráno vybuchla ještě jedna bomba v podchodu Národní banky práce (Banca nazionale di lavoro) v Římě. Čtvrnáct zaměstnanců bylo zraněno. Asi za půl hodiny vybuchly dvě menší bomby na piazza Venezia. Při tomto výbuchu byli zraněni čtyři lidé – jeden karabiniér a tři kolemjdoucí.

Vůbec ovšem nešlo o první bomby v tom roce. Už 15. dubna, ve výroční den osvobození od fašismu, vybuchly v Miláně dvě bomby: jedna v pavilonu Fiatu na prodejní výstavě a druhá na hlavním milánském nádraží u směnárny Italské komerční banky. Dne 9. srpna se ozvaly nové výbuchy: deset bomb bylo položeno do vlaků, osm z nich vybuchlo a zranilo několik lidí.

Dvanáctý prosinec byl ale zvláštní – vešel do italské historie jako jatka na piazza Fontana. Teror přinesl první oběti na životech: šestnáct mrtvých a na sto zraněných. Itálie byla otřesena. Mediální mašinerie se dala do pohybu. Policie zahájila svoji kampaň: vždyť „viníci“ byli předem známi a příslušné zprávy ležely připravené v úředních zásuvkách. Operace „strategie napětí“ dosáhla svého vrcholu.

Masové zatýkání

Policie začala neprodleně jednat. Bylo zatčeno sto padesát „extremistů“ z různých táborů, mezi nimi jen dva fašisté, a to byli špiclové nasazení do levicových kruhů, aby tam pracovali pro tajnou policii. Při zatýkání se nedělaly žádné rozdíly ve věku, v politických aktivitách nebo pozici v levicových skupinách. Kdokoli, kdo byl někdy nějak spojován s neoanarchistikými kruhy, s italskými marxisty-leninisty, s operaisty atd., byl podezřelý. Zatčeni byli neplnoletí, stejně jako důchodci. Razie probíhaly jedna za druhou, každý den byly zatčeny desítky lidí. Pátralo se po Pietru Valpredovi, kterého jako jediného obvinili ze spáchání teroristických útoků. Ostatní mu údajně pomáhali, podezřelí byli všichni. Začal hon na levičáky.

Vlnu zatýkání řídili dva milánští hlavouni. Jednak zástupce policejního velitele v Miláně Marcello Guida, jednak komisař státní policie Luigi Calabresi. Fašista Guida byl v roce 1942 známou postavou Musssoliniho diktatury a ještě po letech si uchoval věrnost svému přesvědčení. Komisař Calabresi byl skoro typickým „zlým“ policejním šéfem: pokrytecký a tvrdý typ, bez jakýchkoli skrupulí, paranoidní a zkorumpovaný. Jeho kontakty s fašistickou scénou jsou zdokumentované, stejně jako jeho skoro sadistické potěšení z mučení. Ideální parta, které by levičákům ukázala, zač je toho loket. Nic překvapivého není ani na tom, že fašisté mohli v té době nerušeně uskutečňovat svoje vražedné plány za podpory státu, a ve dnech po výbuších zůstali mimo jakoukoli pozornost.

Pinelli

Mezi zatčenými byl i železničář Giuseppe Pinelli. V onen osudný den 12. prosince vyřizoval věci v rámci svých aktivit v Anarchistickém černém kříži. Zařizoval pomoc kamarádovi, který byl zatčen po výbuchu v pavilonu Fiatu, a v půl šesté večer hrál karty v jednom z barů. Pak odešel na schůzku anarchistického kroužku Ponte della Ghisolfa. Když tam přišel, setkal se se Sergiem Ardauem, anarchistou ze Sardinie, který právě přijel a už na něj čekal. Ale Ardau nebyl sám. Tři policisté a Luigi Calabresi ho přišli požádat, aby s nimi jel na komisařství. Odvezli Ardaua v policejním voze a nic netušící Pinelli jel za nimi na mopedu.

Pino, jak mu říkali kamarádi, se narodil v Miláně 21. října 1928. Od dětství musel pracovat a na živobytí si vydělával nejdřív jako poslíček, potom jako dělník ve skladu. Přesto měl velkou vášeň pro četbu a knihy hltal po stovkách. Pinelli byl náruživým samoukem. I později, už jako člen anarchistického kroužku a Anarchistického černého kříže, byl známý tím, že doručoval vězňům do cel knihy a časopisy.

V letech 1944 až 1945 podporoval hnutí odporu, byl kurýrem anarchistické Brigády Franco, která působila v okolí Milána. Tyto kontakty z mládí ovlivnily i jeho další život a přivedly ho k anarchistické práci.

V roce 1954 se Pino stal posunovačem na železnici. Rok nato se oženil s Liciou Rogniniovou, s níž se seznámil na večerních kurzech esperanta. Měli spolu dvě dcery, Silvii a Claudii.

Od války zůstal věrný anarchismu. V 50. letech udržoval kontakt s Libertinsko-komunistickou federací Lombardie, v níž byli organizováni bývalí partyzáni-anarchisté. Od roku 1963 byl členem Libertinské mládeže. I když mu bylo už 35 let, brali ho jako spojovací článek se starými partyzány. Po událostech Máje 1968 v Paříži změnila Libertinská mládež název na Černý prapor.

V roce 1965 Pinelli s několika přáteli založil kroužek Sacco a Vanzetti. Dlouhá léta neměli anarchisté k dispozici žádné prostory a o to důležitější bylo založení tohoto kroužku. Vystěhování v roce 1968 zasadilo kroužku citelnou ránu, ale dokázal obnovit činnost. K 1. květnu začal působit v nových prostorách jako kroužek Ponte della Ghisolfa, pojmenovaný podle nedalekého mostu. Skupina organizovala konference, semináře, setkání studentských iniciativ, přednášky. V kroužku se Pino věnoval organizačním věcem a správě knihovny, obsahující stovky svazků. O nedělích se v prostorách kroužku scházeli staří partyzáni, některým bylo už přes devadesát let. Kromě toho členové kroužku ustavili inciativy, které měly založit nehierarchiský odborový svaz. Po vzoru dělnických rad se iniciativy sjednotily do Jednotné konfederace zdola (Confederazione Unitaria di Base, CUB). Pinelli měl ale ještě jeden sen. Chtěl oživit kdysi velké italské anarchosyndikalistické odbory – Italský syndikalistický svaz (Unione Sindacale Italiana, USI).

Po prvním výbuchu v dubnu 1969, kdy byly v Miláně zatčeny desítky anarchistů, byl po vzoru Anarchistického černého kříže, organizace pomáhající anarchistickým politickým vězňům, založen Černý kříž. Po osvobození Valpredy, kterého se úřady snažili označit za hlavního zločince, byla skupina rozpuštěna. Pinelli pracoval pro Černý kříž a pravidelně navštěvoval věznici. Chodil za politickými vězni, zavřenými po nepokojích v továrnách, nosil jim knihy, dopisy od příbuzných a pomáhal, jak mohl. Díky této činnosti a díky aktivitám v anarchistických kruzích o Pinellim dost věděl Calabresi, který ho dokonce nazval „šikovným chlapíkem“.

Vražda

Pinelliho zatkli 12. prosince kolem sedmé večer, když jel na svém mopedu k policejnímu prezidiu. V následujících dnech bylo zatčeno ještě na sto padesát lidí. Výslechy se točily kolem Valpredy a jeho vztahů s anarchistickými kruhy. Následující den většinu zatčených propustili. Pino zůstal v rukou státní policie kvůli novým výslechům. Telefonický rozhovor Pinelliho s ženou budil dojem, že situace není vážná. Policisté se chovali vlídně a nenuceně. Dne 14. prosince bylo už hodně zatčených na svobodě, za mřížemi zůstalo jen 27 lidí. Pinelli byl mezi nimi.

Následující den přišla za Pinellim do vězení matka. Pino byl klidný, bezstarostně se usmíval. Všechno se změnilo odpoledne. Policie sdělila jeho ženě, že už není pouhým zadrženým. Hrozilo mu propuštění z práce. V deset hodin večer Calabresi osobně telefonoval Pinelliho ženě a žádal o jeho pracovní cestovní zápisník. V jedenáct večer policisté zápisník dostali. Od té chvíle byl Pino podezřelým v souvislosti s výbuchy ve vlacích v noci z 8. na 9. srpna.

Ve skutečnosti Calabresi a státní orgány chtěli svalit vinu za výbuchy bomb výlučně na Valpredu. Od Pinelliho chtěli, aby proti němu svědčil. Když odmítl a doba jeho vzaby se neúprosně krátila, vyslýchající na něj začali tlačit. Vyvíjeli na Pinelliho stále větší tlak, uráželi Valpredu, pomlouvali jeho přátele. Ale Pinelli mlčel. Poslední výslech se odehrál v Calabresiho kanceláři. Později komisař tvrdil, že krátce před půlnocí odešel, aby informoval nadřízené o výsledcích výslechu… Výslech pokračoval (s ním nebo bez něj). Na jeho konci ležel mrtvý Pinelli na asfaltu. Pod oknem Calabresiho kanceláře. Byl mrtvý, tělo plné modřin po bití a s mnoha řeznými ranami na hlavě.

Vrazi

Zákonná lhůta pro vazbu Pinelliho skončila 16. prosince. Přesněji řečeno, měl být propuštěn na svobodu spolu s ostatními zatčenými a navíc hlavní prokurátor případu ani nebyl informován o Pinelliho zatčení. Veškerou odpovědnost nesla státní policie. Spolu s Komisařem Oknem, jak se začalo Calabresimu po vraždě říkat, se výslechů Pinelliho účastnili policisté Vito Panessa, Giuseppe Caracuta, Carlo Mainnardi, Pietro Mucilli a poručík karabiniérů Savino Lograno. Výslech probíhal ve 4. poschodí na policejním prezidiu. Okolnosti posledních hodin Pinelliho života zůstaly navždy neznámé. Při svědectví o tom, co se stalo, policisté mnohokrát protiřečili sami sobě i jeden druhému navzájem. Přesný čas smrti nebylo možné určit: až 16., nebo ještě 15. prosince? Zavolali záchranku ještě před Pinelliho pádem? Byl už mrtvý nebo v bezvědomí, než vypadl z okna? Tvrzení, že Pinelli sám vyskočil z okna s výkřikem „To je konec anarchie“, protože se ujistil o Valpredově vině, byla zpochybněna. Stejně tak byla vyvrácena tvrzení, že policisté se ho snažili zadržet, ale zůstaly jim v rukou jen jeho boty. Novinář a svědek pádu Aldo Palumbo si přesně pamatoval, že Pinelli měl obě boty na nohou. Policie pokračovala ve svých lžích… Vrazi mlčeli. V roce 1975 byli bez ohledu na zjevné nesrovnalosti definitivně osvobozeni.

Komisař Okno

Komisař Luigi Calabresi, šéf státní policie v Miláně, zvlášť lpěl na pronásledování levičáků. Lze ho považovat za jednoho z hlavních viníků smrti Pinelliho: vedl výslech, z jeho okna Pinelli vypadl, možná už mrtvý. Jestli byl v tu chvíli v kanceláři nebo ne, to na jeho odpovědnosti nic nemění. Možná právě on pár minut před pádem zavolal záchranku. Určitě se ale právě on neustále oháněl pohádkou o choromyslném Valpredovi, a přitom když ho nakonec 15. prosince zatkli, nenechal ostatní propustit na svobodu.

Calabresi musel velmi brzy čelit obvinění z toho, že to on zabil Pinelliho. Levicový tisk mu dal přezdívku Komisař Okno. Už 17. prosince členové anarchistického kroužku na tiskové konferenci označili bombu na piazza Fontana za stragi di stato – státní vraždu. Pohřbu Pinelliho se zúčastnilo na tři tisíce lidí i přes vyhlášení výjimečného stavu a zákaz jakýchkoli politických demonstrací. Časopis Lotta Continua zahájil ostrou polemiku proti Calabresimu a otevřeně ho obvinil ze smrti Pinelliho. Na jaře 1970 komisař podal na časopis žalobu pro pomluvu. Dnes už je smrt Pinelliho mimo kompetenci italské justice, vyšetřování bylo dávno zastaveno.

Gladio

Vlády evropských zemí a jejich bezpečnostní složky společně prostřednictvím tzv. strategie napětí a operace Gladio nakonec dosáhly svého. Za spolupráce tajných služeb, NATO a za aktivní podpory a financování ze strany americké CIA byly do operace Gladio zapojeny i neofašistické organizace. Mezi lety 1950 až 1990 se v rámci operace Gladio organizovaly sabotáže, dezinformační propaganda a teroristické útoky připisované oficiálně na vrub radikální levice.

Konkrétně v Itálii bylo zřízeno na 140 skladišť zbraní a do sítě Gladio bylo zapojeno na tisíc lidí. Hlavní základnu měli na Sardinii.

Bombové útoky, kvůli nimž byl zavražděn Giuseppe Pinelli, měla na svědomí fašistická organizace Nový řád (Ordine Nuovo), jejímiž členy byli také placení policejní konfidenti.

Nic není náhodné

V roce 1970 napsal italský dramatik Dario Fo, laureát Nobelovy ceny za literaturu za rok 1997, divadelní satiru o praktikách italské policie a justice Náhodná smrt anarchisty (Morte accidentale di un anarchico).

V říjnu 1971 podala Pinelliho vdova žalobu na vrahy svého muže. Případ byl znovu otevřen, Calabresi a jeho kolegové byli obviněni, za několik měsíců se justice začala zabývat fašisty, které spojovala s bombovým útokem. Jak se dalo čekat, všichni byli osvobozeni pro nedostatek důkazů, zatímco anarchisté zůstávali za mřížemi.

Dne 17. května 1972 byl Komisař Okno zastřelen. Poté co zemřela a byla uvězněna řada anarchistů a lidí z řad mimoparlamentní levice, přišla odveta. Kdo Calabresiho zastřelil, se nikdy nezjistilo. Jeho smrt znamenala začátek akcí Rudých brigád (Brigate Rosse), které v následujících letech zabily i další lidi odpovědné za Pinelliho smrt. Ve stejné době se metody státního aparátu uplatňované proti anarchistům začaly používat i proti radikálnímu marxistickému hnutí Boj pokračuje (Lotta Continua) a začalo další temné období italské justice. V roce 1988, dvanáct let po rozpuštění tohoto hnutí, byli jeho lídři Adriano Sofri, Giorgio Pietrostefani a Ovidio Bompressi skandálně odsouzeni. Rozsudek zinscenovaného politického procesu byl potvrzen v roce 2000. Bompressi byl v červnu 2006 omilostněn italským ministrem spravedlnosti Clementem Mastellou, Sofri měl také dostat milost, ale odmítl o ni žádat, protože se považuje za nevinného, a zůstal ve vězení.

Calabresimu, odpovědnému za vraždu Giuseppe Pinelliho, začala být posmrtně prokazována čest a sláva a třicet let po své smrti byl vyobrazen na poštovní známce. Prohlašují ho za hrdinu, který se snažil zastavit rudý teror a při tomto boji zahynul. V roce 2007 dal Vatikán souhlas, aby začal proces Calabresiho blahořečení.

 

 

Zdroje:

http://aka.blogsport.de/2007/12/15/in-memoriam-giuseppe-pinelli/

http://libcom.org/history/giuseppe-pino-pinelli-1928-1969-17th-victim-piazza-fontana-bombing

http://libcom.org/history/pinelli-giuseppe-pino-1928-1969

 

Text vyšel v Existenci č. 3/2015.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Social Screenings: Threads

27. 11. 2019, Praha

Promítání v D-zóně …(více)

Critical Readings: The Murray Bookchin Reader (3)

28. 11. 2019, Praha

Čtení v D-zóně. …(více)

Rave4Rojava ★ benefiční after-party

29. 11. 2019, Praha

Benefiční after-party po stávce #FridaysForFuture 29. 11. Vstupné dobrovolné, všechny vybrané peníze budou poslány Kurdskému červenému půlměsíci / Heyva Sor a Kurdistanê e.V. Akci pořádá platforma Výbor na obranu revoluce v Rojavě. #Riseup4Rojava ★★★ VÍCE INFO BRZY …(více)

Předvánoční bezpeněžní zóna

7. 12. 2019, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. Je spousta nevyužitých nebo nepotřebných věcí, které mohou být jinými lidmi smysluplně využity. Přineste je nebo se jen přijďte podívat, jak bezpeněžní zóna funguje. …(více)