Anarchistická federace

Veselý tanečník na policejním bále

Akce Fénix není od listopadu 1989 zdaleka prvním pokusem policie vykouzlit si nějaké levicové teroristy, aby mohla vykázat jakousi činnost v tomto směru.

ABC

Pojďme se podívat na asi první takovou snahu represivního aparátu státu, jejímž nejzjevnějším motivem byla diskreditace mladého anarchistického hnutí.

Psal se poslední měsíc existence Československa, konkrétně 5. prosinec 1992. Neznámý útočník v masce prodávané pod obchodním označením Veselý tanečník napadl tehdejšího předsedu komunistů Jiřího Svobodu v místě jeho bydliště a zranil přitom i jeho dceru. Napadení se bránili a pachatele zranili na hlavě úderem lahve. K činu se nikdo nepřihlásil a tento akt nedával ani žádný smysl, jelikož ani zastydlí antikomunisté nemohli ignorovat skutečnost, že Svoboda byl jistou (i když nakonec marnou) nadějí na přerod KSČM ze stalinistické partaje v moderní levicovou stranu.

Nikdo dodnes netuší z jakého důvodu, ale policie velmi záhy obrátila vyšetřování jediným směrem (prý jí přišel anonymní dopis se jménem pachatele). Po dvou předběžných výsleších (11. a 16. prosince) byl 21. prosince po dalším (šestnáctihodinovém!) výslechu obviněn mladý redaktor anarchistického časopisu A-kontra, Petr W., že fyzicky zaútočil 5. 12. na Jiřího Svobodu s úmyslem ho zabít, že mu způsobil těžké zranění a jeho dceru Jarmilu bodl do hrudníku. Den nato vyhověl Městský soud v Praze žádosti o uvalení vazby na obviněného, jelikož by prý mohl vzhledem k hrozbě velmi vysokého trestu odnětí svobody uprchnout či se skrývat.

Je více než zajímavé, že v ten samý den a takřka v tu samou hodinu, kdy byl Petr odvezen na policii, zaútočilo několik desítek nazi skinheadů na Sochorku – squat, který se nacházel v pražských Holešovicích v ulici Pplk. Sochora a kde jako poslední legální nájemník bydlel již zesnulý redaktor A-kontra Jakub Polák. Následně „policie za vydatné pomoci skinheadů vyklidila dům anarchisty obývaný“, jak se tehdy vyjádřily Lidové noviny. Faktem je, že policisté Prahy 7, přestože byli na místě, nezabránili náckům v demolování zařízení přízemí a prvního patra a terorizování squaterů, kteří byli tou dobou v domě. Podle některých svědectví měla policie dokonce obyvatele přinutit, aby jí umožnili vstup a následně do domu neonacisty pustila.

Za povšimnutí stojí také skutečnost, že téměř okamžitě se dostala ven Petrova fotografie, která byla ihned otištěna i s plným jménem a s řadou nepravdivých informací v MF Dnes. Tento deník označil Petra za skoro jistého pachatele a Blesk za „levicového teroristu“. Následně policejní mluvčí vydal lživou zprávu, že se Petr k činu přiznal. Tato informace údajně vznikla tak, že ji prý „jeden policista“ přidal do vnitřní svodky materiálů k případu. Obhájce ji ihned dementoval. Policejní mluvčí však odmítl učinit totéž, podle jeho tvrzení k tomu nebyl kompetentní. Ke zveřejňování lží mu ale zjevně kompetence nechyběla. Podle některých tehdejších domněnek (zřejmě pod vlivem toho, jak skončili někteří stíhaní aktivisté RAF v Německu) mohlo jít o hru, díky níž by veřejnost snáze přijala případnou verzi o sebevraždě pachatele, který psychicky neunesl pobyt za mřížemi, kde musel strávit Vánoce a Nový rok. Pravý účel policejní dezinformace je však nejasný.

Policejní veletoč s veselým tanečníkem bere dech a je předem jasné, že půjde o pěknou blamáž. Na světlo vyplouvají záhadné momenty vyšetřovacího postupu. Například vynechání konfrontace zadrženého s napadenými (v řadě s jinými figuranty) a naopak zveřejnění jména a fotografie (a tím znemožnění hodnověrné konfrontace). Navíc pachatel byl oběťmi popsán jako čtyřicetiletý muž, vážící asi 80 kg, výšky přibližně 180 cm s 5 cm dlouhými vlasy, obviněnému ale bylo v té době 19 let, vážil 90 kilo a měřil 190 cm a vlasy měl asi 15 cm dlouhé. Policie odmítala potvrdit, že soudní znalec nenalezl na hlavě obviněného adekvátní zranění. Policejní pes označil Petra podle pachové stopy nepříliš přesvědčivě (až napotřetí a pouze jednou, a to až poté, co vyšetřovatel řekl psovodovi, na který vzorek se má zaměřit), přitom na pachové stopě policie nejvíce stavěla. Nebylo bráno v úvahu, že hned čtyři příbuzní potvrdili, že byl Petr v době útoku doma. Mimoto útok na Jiřího Svobodu neodpovídal žádnému anarchistickému zájmu a byl by tak z tohoto pohledu zcela iracionální.

Pozornost policie se ale místo na dopadení útočníka obracela zcela jinam. Při vyšetřování zkoumala a mapovala situaci v pražském anarchistickém hnutí. Například při prohlídce v redakci A-kontry „hledali vražednou zbraň“ tak, že prozkoumávali veškeré písemnosti, dopisy, knihovnu atd.

Podle „dobře informovaných“ médií měl být Petr usvědčen výsledky expertiz ve Spolkovém kriminálním institutu ve Wiesbadenu. Jenže vyšlo najevo, že veškerá pachatelova krev zajištěná na místě činu (na střepech lahve rozbité o jeho hlavu) byla prý vyplýtvána na určení krevní skupiny. To zabránilo vyslovení jednoznačného závěru ohledně Petrovy viny či neviny. Policie rovněž do Wiesbadenu zaslala látku nalezenou na botě Petrova bratra, kterou označila za krev, přičemž němečtí experti zjistili, že tato látka krví není. Soudní znalec navíc potvrdil, že Petr neměl na hlavě žádná zranění.

Pátého ledna 1993 byl Petr po 15 dnech rozhodnutím Vrchního soudu v Praze propuštěn z vazby a dále byl stíhán na svobodě. V srpnu 1993 bylo trestní stíhání konečně zastaveno. Dozorující státní zástupce stíhání zastavil už jednou, na pokyn generálního prokurátora však bylo obnoveno. Vyšetřovatel kpt. Lumír Skoupý do poslední chvíle novinářům tvrdil, že je přesvědčen o Petrově vině a že má dostatek důkazů. Sdělovací prostředky poskytovaly jeho vývodům náležitý prostor a bylo patrné, že se vesměs k jeho závěrům přiklánějí, i když údajné důkazy ukazovaly naopak na Petrovu nevinu. Trauma z blamáže se táhlo velmi dlouho. Vladislav Plechatý, bývalý šéf protiextremistického oddělení, ještě v roce 2001 v rozhovoru pro MF Dnes démonizačně prohlásil: „Jsem stále přesvědčen o tom, že v útoku na poslance Jiřího Svobodu měl prsty radikální anarchista [zde uvedl plné jméno]. Měl jsem s ním v první půlce devadesátých let několik výstupů a vím, že tenkrát byl strašně nebezpečný.“

Role médií v tomto případě je vůbec na pováženou. Novináři neustále porušovali princip presumpce neviny a publikovali i řady naprostých výmyslů. Šlo o asi nejsilnější útok na hnutí jako celek ze strany policie a médií se zjevným cílem jeho diskreditace. Petr následně podal na MF Dnes žalobu na ochranu osobnosti a byl samozřejmě úspěšný, stejně jako v případě žaloby na Policii ČR. Policejní záměr byl tedy nakonec uzavřít případ pro nedostatek důkazů a před veřejností prezentovat obviněného jako pachatele, kterého se jen nepodařilo usvědčit. Média evidentně hrála policejní hru. Není za tím třeba hledat žádné spiknutí, reakce novinářů jsou předvídatelné, to policie věděla už tehdy a dnes s tím pracuje zcela běžně. Média samozřejmě v souvislosti s útokem neopomínala zdůrazňovat, že obviněný je anarchista.

V A-kontře č. 12–15/1993 se k tomu objevil dovětek: „Dopadlo to přesně tak, jak předvídal náš dopisovatel Rasputin ve své Vánoční úvaze – po velkém kydání špíny na nevinného se po delším čase objevila malá zprávička o skončení stíhání pro nedostatek důkazů. Podstatné je, že stín byl vržen a zůstává.“

Nikdo se ani nezabýval tím, že takový čin zcela odporoval anarchistické praxi. V tomto bodě bychom mohli zopakovat slova obviněného, která napsal po svém propuštění z vazby: „Snažit se spojovat dnešní anarchistickou scénu s násilím a terorismem znamená účelově jí podsouvat trend, který je jí cizí, znamená to pokoušet se zdiskreditovat rozvíjející se hnutí, které svým důrazem na občanské svobody a práva zvířat může být a jak se zdá, také je pro někoho nepohodlné. Speciálně v českém prostředí byl vždy odpor k násilí hluboce zakořeněn v podvědomí lidí a nejinak tomu je i v anarchistickém hnutí.“

Zdroje:
A-kontra 1/93, 2–3/93, 12–15/93,
Different Life 3–4/96.

Vyšlo v Existenci č. 3/2015


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy