Text s podtitulem „Proč nejsou volby cestou z krize“ vydal kolektiv CrimethInc. po vítězství Syrizy v řeckých volbách. Srovnejte jejich postřehy s dnešní realitou.

25. ledna 2015, po letech ekonomické krize a úsporných opatření, se řečtí voliči rozhodli předat moc ve státě politické straně Syriza. Tu tvoří koalice socialistických, komunistických a zelených skupin a její lídři slibují opatření proti chudobě a policejnímu násilí, takže nachází podporu i u autonomních sociálních hnutí.

Mnoho lidí mimo Řecko slyšelo o Syrize poprvé v prosinci 2008, kdy jako extrémně levicová skupina, která získala necelých 5 % hlasů ve volbách, prakticky jediná neodsoudila rioty následující po policejní vraždě Alexise Grigoropoulose. Pak se ovšem stala Syriza nejmocnější stranou Řecka, když na svou stranu získala jak řadu voličů méně radikálních stran, tak i ty ze sociálního hnutí, kteří dříve nepodporovali žádnou politickou stranu. Dokonce i někteří anarchisté doufají, že po letech násilí a represí bude zvolení Syrizy tolik potřebným oddechem.

Ale bude opravdu vítězství Syrizy kyslíkem pro hnutí za společenskou změnu – nebo ho spíš zadusí? Už jsme sliby „naděje a změny“ viděli i dříve, zejména když Barack Obama vyhrál prezidentské volby v USA, ale také když se chopil Lula a další levicoví politici moci v zemích Latinské Ameriky. Když byl Lula v roce 2002 zvolen prezidentem, měla Brazílie jedno z nejsilnějších sociálních hnutí na světě, Lulovo vítězství však znamenalo takový útlum pro zdola organizované hnutí, že se vzpamatovalo až v roce 2013.

Důsledky vítězství Syrizy budou znát po celém světě, zejména mezi přívrženci sociálních hnutí, která by Syriza chtěla reprezentovat. Strany tvořené podle vzoru Syrizy jsou na vzestupu po celé Evropě. Mezinárodní finanční instituce, stejně jako miliony lidí, kteří už mají plné zuby toho, aby v kapitalistickém systému tahali stále za kratší konec, řeckou laboratoř napjatě sledují. Ale s nimi také nacionalistické a fašistické skupiny, které doufají, že využijí hněv těchto lidí ve své propagandě. Musíme pochopit, proč strany jako Syriza dosahují takové podpory, jaká je jejich strukturální role v zachování kapitalismu a státu a jak jejich vzestup a nevyhnutelný pád posouvá kontext odporu. Především anarchisté musí být připraveni na nové intenzivní boje, které přijdou s tím, jak se politický „terén“ mění, jinak se můžeme ocitnout osamoceni a zahnáni do kouta.

Politické strany v časech povstání

Chudoba, nezaměstnanost, nepřiměřené školné a výdaje na zdravotní péči, bezdomovectví, hlad, nucená migrace, rasismus, kriminalizace, odcizení, ponížení, sebevraždy… To nejsou jen důsledky finanční krize, ale podmínky, které miliardy lidí z prekariátu zažívaly po celá desetiletí jako svou každodenní realitu, když sloužili jako laboratorní myši v neoliberálním experimentu. Přesto díky nerovnoměrnému rozložení kompromisu fordismu bylo mnoho Evropanů uchráněno před touto skutečností až do roku 2008, tedy do doby, kdy se sociální stát začal hroutit.

S nástupem finanční krize bylo mnoho lidí, kteří předtím žili relativně pohodlný život střední třídy, zatlačeno prakticky přes noc na hranici chudoby. Léta otřesů pak následovala po celé Evropě, nejen v Řecku, ale i na Islandu, ve Španělsku, Anglii či Turecku. Téměř každá evropská země zažila od roku 2008 nějaké lidové povstání, včetně stabilního, sociálnědemokratického Švédska. Většina z těchto povstání začala jako partikulární boje – studentská rebelie v Chorvatsku, protesty proti těžbě zlata v Rumunsku, protesty proti korupci ve Slovinsku atd., ale rychle získaly nekompromisní charakter vzpoury proti úsporným opatřením a politickému systému, či dokonce celému kapitalismu a státu. Starostové a ministři odstoupili, policejní stanice a parlamenty hořely, vlády padaly. Nebyli to pouze anarchisté, kdo tvořil jádro takovýchto hnutí. V některých zemích, jako je Ukrajina a Bulharsko, se tato hnutí stočila nacionalistickým směrem. Ale všude, kde se tyto protesty konaly, se staly prostorem, v němž lidé, kteří se nikdy předtím politicky neangažovali, mohli společně vyjádřit svůj hněv. Na mnoha místech, jako třeba v Bosně, byli nejmilitantnějšími aktivisty lidé, kteří předtím na ulici nikdy nevyšli. Důvěra v parlamentní demokracii klesla na rekordní minimum a lidé znovu objevili kouzlo přímé akce.

Tyto protesty rozhodně nebyly jednolité a zůstaly spíše reformní než radikální. Mnohé z nich vyvrcholily malými vítězstvími (jako byla například demise vlády ve Slovinsku) nebo příslibem vyjednávání s politickou elitou (v Bosně). Aktivisté, kteří očekávali rychlé změny, zůstali často zklamáni. Ale tato výbušná situace představovala stále vzrůstající hrozbu pro vládnoucí řád. První reakcí států byla kriminalizace odporu. Na jedné straně mělo toto opatření zastrašit ty, kteří protestovali poprvé, kdy byli často nejpřísněji trestáni ti nejméně zkušení aktivisté, kteří nebyli součástí žádné sítě, jež by je mohla podporovat a pomoci jim. Na druhé straně byla represe zaměřena i na anarchisty a další odhodlané nepřátele převládajících pořádků. V uplynulé dekádě jsme mohli vidět desítky vyklizených sociálních center (Ungdomshuset v Dánsku, vila Amalias v Řecku, Klinika v Praze) a „antiteroristické“ zásahy proti disentu jako operace Pandora ve Španělsku či pokračující pronásledování anarchistů v Británii. Španělsko, Řecko a další země zavedly tvrdé zákony namířené proti protestům.

Další reakcí byla snaha tato hnutí pohltit. Protestující prohlašovali, že je nikdo nezastupuje, a to nejen jako nesouhlas s existujícími politickými stranami, ale i jako odmítnutí celé zastupitelské a liberální demokracie. Lidé, kteří právě objevili svoji politickou sílu, začali experimentovat s přímou akcí a kolektivním rozhodováním, jako například při lidových shromážděních ve Španělsku, Řecku a Bosně. V reakci pak povýšení intelektuálové a hysterická korporátní média požadovali, aby protestující zformovali politické strany ke sjednocení svého hlasu a vyjednávání se státem. Ve stejné době se nové politické strany snažily etablovat v těchto hnutích pomocí právního zastupování obžalovaných protestujících (jako Syriza v Řecku), obhajoby požadavků protestujících v médiích a parlamentu (jako Združena levica ve Slovinsku), nebo třeba sdílením zdrojů (Die Linke v Německu). Zdálo se, že se zde vyvíjí jakýsi hybrid strana/hnutí, v němž výše zmíněné strany začleňovaly do svých organizačních struktur protestní skupiny a jejich požadavky.

Syriza má svůj vlastní jedinečný původ ve specifickém kontextu Řecka. Stejně tak levicové strany Podemos ve Španělsku, Die Linke v Německu, Parti de Gauche ve Francii, Radnička fronta v Chorvatsku, Združena levica ve Slovinsku a Bloco de Esquerda v Portugalsku. Ale v tomto historickém okamžiku všechny z nich plní stejnou základní funkci. Tváří v tvář nebezpečí má vládnoucí řád najednou využití pro nové radikální politické strany, které slibují, že budou volat po „opravdové“ demokracii v rámci existujícího systému. Bez ohledu na záměry aktivistů těchto stran je jejich strukturálním úkolem obnovit důvěru v zastupitelskou demokracii, neutralizovat nekontrolovatelná mimoparlamentní hnutí a obnovit kapitalismus a stát jako jediný představitelný společenský řád. Při vstupu do předsíně moci se zavázali k udržování autoritářských institucí a nerovnoměrné distribuce bohatství, které motivovalo ke vzniku hnutí, z nichž tyto strany původně vyrostly.

V dobách, jako je tato, jsou ti, kteří profitují z převládajících pořádků, ochotni riskovat malé změny, aby tak zabránili těm velkým. Vzrůstající volební popularita stran jako Syriza napříč celou Evropou ukazuje, že kapitola, která se otevřela s řeckým povstáním v prosinci 2008, skončila. Jestliže bude probíhat vše podle předpokladů, tyto strany znovu stabilizují kapitalismus a státní moc a pak zmizí ze scény, aby byly nahrazeny nebo se samy staly dalšími obhájci statu quo.

Řecko, periferie budoucnosti

Řecko bylo v první linii všech těchto procesů od samého začátku. Řečtí soudruzi vyrazili do ulic roky předtím, než se revolta rozšířila od Egypta po Brazílii, a od té doby je nikdy neopustili, zatímco trio věřitelů, kteří „pomohli“ řecké ekonomice (Evropská komise, Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond), uvalovalo na Řecko jedno úsporné opatření za druhým.

Jak to vypadá zblízka? Před několika lety anarchistické skupiny po celé Evropě pořádaly finanční sbírky pro řeckou soudružku, která potřebovala dostat svoje dítě ze země kvůli operaci, jež by mu zachránila život. Kvůli finančním škrtům totiž tehdy řecký stát přestal provádět některé druhy chirurgických zákroků. To je jen jeden z mnoha příběhů a navíc většina lidí neměla to privilegium, že by byla součástí komunity či sítě, která by je podporovala. Zatímco fašisté ze Zlatého úsvitu zabíjeli soudruhy na ulicích (Pavlose Fyssase) a policie imigranty na řeckých hranicích pevnosti Evropa, řecký stát zabíjel chudé lidi u vchodů nemocnic tím, že jim odpíral zdravotní péči. Jak stát zavíral nemocnice, televizní stanice, školy a mateřské školy, anarchisté a další skupiny svépomocí zřizovali autonomní kliniky, vzdělávací projekty, veřejné kuchyně, sociální programy a sousedská shromáždění. Během následujících let se řecké anarchistické hnutí stalo hlavní společenskou silou mobilizující desítky tisíc lidí, aby bojovali po jejich boku. Tato ideologická polarizace však nahrávala také řeckým fašistům. Zlatý úsvit získal moc v parlamentu a policejní důstojníci rozšiřovali jeho řady. Policejní represe během anarchistických demonstrací se děly bez přestání a byly nemilosrdně násilné. Zatímco média kontrolovaná krajní pravicí mlčela, političtí vězni plnili nové a nové věznice s maximální ostrahou, stavěné konzervativními vládami od doby pádu vojenské junty v 70. letech.

A v těchto podmínkách se pod vedením Alexise Tsiprase zformovala malá koalice trockistů, maoistů, zelených a sociálních demokratů pod názvem Syriza. Když tisíce lidí, kteří dříve nepatřili mezi anarchisty nebo levičáky, začaly pochodovat po boku anarchistů a střetávat se s policií v boji proti těžbě zlata na poloostrově Chalkidiki, v obraně sociálního centra Amalias, v boji proti Zlatému úsvitu a v demonstracích solidárních s imigranty, začala Syriza k těmto tématům zaujímat postoje. Členové Syrizy o nich začali řečnit v parlamentu a začali se účastnit takových demonstrací. Kdykoliv to bylo možné, využili zmíněných bojů, aby se zviditelnili v médiích.

Syriza slíbila konec úsporných opatření, ovšem během voleb se tato rétorika zúžila na sliby opětovného projednání podmínek řeckého dluhu. Slíbila, že rozpustí ty nejbrutálnější policejní jednotky, ovšem během voleb byl tento slib redukován na pouhé odvolání důstojníků, kteří přišli do přímého kontaktu s protestujícími. Syriza slíbila vystoupení Řecka z NATO, ovšem během voleb byl tento slib zredukován na pouhou neúčast v zahraničních vojenských misích. Syriza rovněž slíbila, že uzavře věznice s maximální ostrahou a že obnoví nedotknutelnost akademické půdy pro policii, tedy legální privilegium, které hnutí ztratilo po prosinci 2008 a v boji s policií se to ukázalo jako velká nevýhoda.

Syriza nemá takovou sílu mobilizovat lidi do ulic, jako mají anarchisté, ale úspěšně zmobilizovala lidi k volební účasti. Tento fakt nabourává mýtus, že ti, kteří jsou údajnými nepřáteli Syrizy, by rádi viděli pád sociálních hnutí v Řecku a celé Evropě. Zatímco se rozšiřovaly zvěsti, že by mohlo v případě vítězství Syrizy dojít ke zmanipulování voleb či přímo k vojenskému puči, nebo že by takové vítězství vyústilo v bankrot, evropská vládnoucí třída úspěšně skrývala fakt, že v porovnání se sociálními hnutími, ze kterých vzešla, je pro ni Syriza mnohem bezpečnější volbou. Stejně jako policejní brutalita může odpor spíš katalyzovat než potlačit, mohl by volební podvod nebo vojenská intervence spustit novou vlnu protestních hnutí v Řecku i celé Evropě. Reakce na vítězství Syrizy ve volbách budou sice v rétorické rovině ostré, avšak smířlivé v rovině praktické. Tváří v tvář výzvě k udržení státní moci dodrží Syriza pravděpodobně mnohem méně, než slíbila. V globalizovaném světě, kdy země může zbankrotovat přes noc, nemusí kapitalisté předvést závratný manévr, aby dosáhli svého cíle.

Naše sny nikdy nebudou pasovat do jejich volebních uren

Pro ty, kteří nevidí spojení mezi zastupitelskou demokracií a kapitalismem, může být lákavá představa, že nová politická strana konečně změní systém tak, aby „fungoval, jak má“. A dokonce i anarchisté, kteří nevěří v zastupitelskou demokracii nebo reformy, mohou doufat, že vláda vedená Syrizou může vytvořit prostředí příznivější pro hnutí odporu. Když je vlastně veřejným tajemstvím, že členové Syrizy fungovali jako právní zástupci mnoha anarchistů, proč by neměli hrát ochrannou roli anarchistů i v čele státu? To je však beznadějně naivní představa.

V dlouhodobém horizontu žádná politická strana nemůže vyřešit problémy vytvořené kapitalismem a státem. Vítězství Syrizy pouze zabrzdí revoluční hnutí, která potřebujeme. Důvody?

Syriza obnoví legitimitu institucí, které jsou zodpovědné za vzniklou krizi. Ve skutečnosti převzetí moci Syrizou již legitimizovalo ty vládní instituce, v něž řada lidí už ztratila víru. Bez ohledu na záměry Syrizy je to stále tentýž státní aparát, který uvaluje dopady kapitalismu na lidi, když blokuje přístup k potřebným zdrojům. I kdyby bylo možné, aby Syriza použila státní moc k boji proti dopadům kapitalistické akumulace, dříve nebo později se otěže státu vrátí do rukou těch, kteří je obvykle třímají. Až se to stane, bude úsilí o delegitimizaci vlády opět na počátku. Tento cyklus rozčarování a opětovné legitimizace slouží k zachovávání autoritářských struktur již po staletí a vždy odsouvá boje za opravdovou svobodu daleko za horizont. Je to stále stejný starý příběh táhnoucí se už od dob francouzských revolucí z let 1789, 1848, 1870, přes ruskou revoluci, národně osvobozenecké boje 20. století až po zvolení Baracka Obamy.

Syriza sama nezmůže nic v podkopávání základních struktur fungování politiky. Mnohé z těchto nových levicových stran začaly jako zdánlivě horizontálně fungující sítě, slibující skutečnou transparentnost a demokratické rozhodovací procesy. Ale jak rostly, nevyhnutelně se zřekly horizontálních struktur a staly se napodobeninami starých stran, jejichž protikladem měly být. Tyto změny jsou často ospravedlňovány jako politický pragmatismus, a popravdě strany stvořené pro zastupitelskou demokracii nemohou být samy o sobě organizovány v horizontálních autonomních strukturách. Ty totiž mohou vyrůst pouze ve skutečných, zdola organizovaných sociálních hnutích. A tak ve vedení každé úspěšné strany, jako je Syriza, Združena levica nebo Podemos, můžeme očekávat charizmatického vůdce, jako je Alexis Tsipras, Luka Mesec nebo Pablo Iglesias. Osobnosti těchto vůdců postupně splynou s těmito stranami, a to způsobem připomínajícím Hugo Cháveze a další „slavné“ levicové politiky. Když stvoříte stranu, která musí hrát podle pravidel státu, skončíte se strukturou zrcadlící tu státní. Tato interní transformace je prvním krokem směrem k znovuzavedení statu quo.

Levicové strany měly vždy rozporuplný postoj vůči státu. V teoretické rovině tyto strany tvrdí, že stát je pouhým nutným zlem na cestě k beztřídní společnosti, v rovině reálné politiky vždy chrání a brání jeho represivní mechanismy – aby se nikdo, kdo chce mít moc ve státě, neobešel bez nich. Některé z těchto stran ani nečekají na to, aby převzaly moc tímto způsobem. Ve Slovinsku jako součást svého boje proti úsporným opatřením levicová opoziční strana Združena levica volala po lepších podmínkách a vybavení pro policii. Dnes tyto politické strany vidí státní moc jako nezbytný předpoklad jejich boje proti neoliberalismu, odmítají privatizaci státních podniků a navrhují znárodnění jako jeden z hlavních způsobů boje s důsledky ekonomické krize. Jejich cílem není demontovat stát a ekonomické rozdíly, které přináší, ale zachovat buržoazní ideál sociálního státu s neokeynesiánským programem. Kdykoliv to bylo v minulosti možné, pak jen pro několik málo privilegovaných národů na úkor vykořisťovaných milionů lidí po celém světě – a dokonce ani někteří z těchto privilegovaných si nebyli jisti, jestli takové uspořádání chtějí, jak ukázaly kontrakulturní rebelie šedesátých let. V současné době, kdy se kapitalistická akumulace zintenzivnila do takové míry, že pouze masivní úsporné programy mohou udržet ekonomiku v chodu, se staré kompromisy sociální demokracie staly nemožné, což uznává snad každý kromě levicových obchodníků s deštěm. Hořekování německých ekonomů, kteří se obávají, že Syriza potopí řeckou ekonomiku, je vlastně na místě. V globalizované ekonomice neexistuje žádný způsob redistribuce bohatství, aniž by docházelo k úniku kapitálu, pokud nejsme připraveni zrušit kapitalismus spolu se státními strukturami, které jej uchovávají.

Většina lidí, participujících v sociálních hnutích posledních sedmi let, není ještě připravena zajít tak daleko. Vyrazili do ulic z důvodu frustrace z existujících vlád a viděli hnutí jako způsob nalezení okamžitého řešení, nikoli jako jednu etapu ve staletí trvajícím boji proti kapitalismu. Když protesty nepřinesly okamžité výsledky, přidali se ke stranám jako Syriza, které slibovaly rychlá a jednoduchá řešení. Ale to, co se zdá dnes pragmatickým řešením, bude pouze trapným omylem, na který budou všichni vzpomínat, až se s bolestí hlavy zítra probudí. Není to tak ale s politickými stranami vždycky?

Syriza teď nemá jinou možnost než vynutit si pořádek a pacifikovat hnutí, které ji vyneslo k moci. Je ještě příliš brzy na předpověď, jaký bude vztah mezi novou vládnoucí stranou a hnutími, která ji k moci vynesla. Můžeme pouze spekulovat na základě předchozích precedentů.

Vraťme se k brazilskému případu. Poté co se Lula dostal k moci, se nejsilnější sociální hnutí v Brazílii, 1,5milionové hnutí za pozemkovou reformu MST (Movimento dos Trabalhadores Sem Terra) ocitlo v mnohem horší pozici, než v jaké bylo během předcházející vlády konzervativců. Ačkoliv sdílelo značnou část členské základny i vedení s Lulovou stranou, nutnost vládnout Lulovi neumožnila, aby mu pomohl. Přestože se MST podařilo donutit předchozí konzervativní vládu k legalizaci mnoha okupací pozemků, pod vládou Luly nedosáhlo žádného pokroku. Tento scénář se odehrával po celé Latinské Americe, kdy politici zrazovali sociální hnutí, která je vynesla do funkce. To je argument pro budování vlastních silných autonomních struktur, spíše než pro snahu dostat sympatizující politiky k moci. Jakmile jsou ve funkci, musí jednat v logice svého úřadu, nikoliv v logice hnutí.

Syriza se dostala k moci díky podbízení se voličům a rozmělňování požadavků. Zastupitelská demokracie má tendenci redukovat politiku na záležitost nejnižšího společného jmenovatele, kdy se strany snaží intrikovat kvůli přilákání voličů a formování koalic. Prvním krokem Syrizy po vítězných volbách bylo zformování koalice se stranou Nezávislí Řekové, s pravicovou stranou. V zájmu zachování této koalice bude muset Syriza dělat programové ústupky. To bude především znamenat protlačení nežádoucích pravicových opatření nejdříve přes své členy a poté jejich prosazení přes všechny ostatní. Přirozeně represivní povaha vládnutí se zkrátka obejít nedá.

Mnoho anarchistů doufá, že Syriza zastaví státní represe vůči sociálním hnutím a umožní jim tak rozvíjet se svobodněji. Copak Syriza v podstatě nepodporovala rioty v roce 2008? Ale tenkrát to byla jen malá politická strana hledající spojence; teď je vládnoucí elitou. V zájmu udržení otěží státu musí ukázat, že je připravena prosazovat vládu práva. I když nemusí stíhat menší protestní aktivity tak agresivně, jako by to dělaly pravicové vlády, stejně bude muset rozdělit protestující na ty legitimní a na nelegitimní – tah z protipovstalecké příručky, kterou se řídí vlády a okupační armády po celém světě. To by nemělo být pro Řecko nic nového, stejná věc se stala už za doby sociálních demokratů z PASOK na začátku 80. let. I když se vláda Syrizy nebude snažit udržet předchozí úroveň represí, její úlohou bude rozdělit hnutí začleněním poslušných a marginalizací těch ostatních. To se může ukázat efektivnější represivní strategií než pouhá hrubá síla.

Za těchto nových podmínek se hnutí sama změní. Syriza se už zapojila do mnoha zdola organizovaných sociálních programů a bude pravděpodobně nabízet těm, kteří nejvíc spolupracují, více zdrojů, ale pouze pod dohledem státu. Bude stále těžší pro zdola organizované skupiny zůstat opravdu autonomními a demonstrovat tak rozdíl mezi samosprávou a managementem shora. Něco podobného se již s katastrofálními důsledky odehrálo v neziskovém sektoru v USA. Tento druh asimilace podle logiky státu je nezbytný pro strany jako Syriza. Potřebují hnutí, která vědí, jak se mají chovat, a která můžou sloužit k legitimizaci rozhodnutí učiněných v parlamentu, bez přílišného povyku. Již samotná vyhlídka toho, že by se Syriza mohla dostat k moci, udržela ulice Řecka z velké části prázdné poprvé od roku 2012, čímž zintenzivněla rizika pro anarchisty a další, kdo pokračovali v demonstracích. Strany podle modelu Syrizy můžou pacifikovat veřejnost, aniž by se ještě fakticky chopily moci. Takže co se stane se zbytkem hnutí, s těmi, kteří budou nadále prosazovat svoji autonomii a organizovat se mimo oficiální instituce? To je otázka, která je před námi.

Kde Syriza selže, fašismus posílí

Tváří v tvář mezinárodnímu tlaku, rozdělenému voličstvu a strukturálním vztahům mezi státem a kapitálem nemůže Syriza doufat, že ze dne na den vyřeší problémy, kterým většina Řeků čelí v důsledku nespoutaného kapitalismu. V dlouhodobém horizontu to může otevřít brány poslednímu vládnímu řešení, které teď Řecko ještě nevyzkoušelo: fašismu.

Ekonomika poháněná pouze ziskem nevyhnutelně soustřeďuje bohatství do stále méně rukou. V globalizovaném světě každá země, která se snaží zvrátit tento proces, vyděsí investory, a to je důvod, proč jsou dnes i ty nejbohatší země nuceny likvidovat infrastrukturu sociálního státu a udržovat tak trh v dobré kondici na úkor celkové populace. Tento problém by mohl být vyřešen revolučním zrušením soukromého vlastnictví a státu, který jej hájí. Ale existuje jen jedna cesta, jak udržet tuto strukturu sociálního státu při zachování kapitalismu, a tou je zúžení počtu těch, kteří z této struktury mohou těžit. Toto je smysl programů potravinové distribuce „pouze pro Řeky“ organizovaných Zlatým úsvitem. V tomto ohledu mají nacionalistické a fašistické strany realističtější plán na to, jak udržet záchranou síť bílé střední třídy, než jaký mají obvykle strany socialistické. A to je důvod, proč je nebezpečné pro strany, jako je Syriza, legitimizovat myšlenku, že vláda může vyřešit problémy kapitalismu zavedením více socialistické politiky. Když se jim nepodaří splnit sliby, někteří z těch, kteří jí věřili, se obrátí na krajně pravicové strany, které tvrdí, že mají pragmatičtější způsob k dosažení téhož. To se už odehrává napříč Evropou. Ve Švédsku, vlajkové lodi sociálního státu, desetiletí levicového aktivismu zaměřeného na zachování vládních sociálních programů umetlo cestu fašistům s jejich tvrzením, že za účelem ochrany této sociální politiky se musí zavřít hranice. Ale fašisté nemusí převzít moc, aby byli nebezpeční. Jsou nebezpeční, stejně jako anarchisté, právě proto, že dokážou provádět svoji agendu přímo a bez potřeby státního aparátu. Vlastně možná vstupujeme do éry, kdy řada politických aktérů shledá jako strategičtější stát mimo vládní struktury a vyhnout se tak svojí diskreditaci. Nyní, když stát nemůže dál zmírňovat dopady kapitalismu, budou lidé nutně čím dál víc rozčarovaní a vzbouření. Tam, kde radikální levicové strany drží státní moc a snaží se pacifikovat své bývalé soudruhy, kteří zůstali v ulicích, bude jednodušší pro pravicová uskupení prezentovat se jako opravdoví partyzáni a rebelové – jako se to už děje například ve Venezuele. Povstání započatá v uplynulé dekádě budou určitě žít dál, ale otázkou je, jakým druhem povstání se stanou. Dají lidem možnost pocítit vlastní kolektivní sílu a připraví půdu pro konečné zrušení kapitalismu, anebo budou vypadat více jako to, co se stalo loni na Ukrajině? Díky antiislámské hysterii a nacionalistickým skupinám jako německá Pegida, které jsou na vzestupu po celé Evropě, není fašismus jen budoucí hrozbou, ale jasným a přítomným nebezpečím. Ponechat na vládě, aby si to s fašisty vyřídila podle zákona, je dvojnásob nebezpečné. Někteří mohou považovat Syrizu za hráz proti fašismu, ale pouze autonomní sociální hnutí ho může porazit: nejen bojem proti němu reaktivně, ale především demonstrací přesvědčivější vize sociální změny.

Bojovat tvrději, chtít víc

Pokud vítězství Syrizy uspěje v ukolébání těch, kteří se jednou sešli v ulicích, zavře se tak možnost, která se otevřela během povstání, a ukáže Syrizu jako nadbytečnou, nabízející nový model, jak pacifikovat sociální hnutí po celém světě. Syriza si hraje s ohněm, když slibuje řešení, která nemůže zajistit. Její selhání sice může otevřít dveře fašismu, ale může také posunout sociální hnutí do nové fáze, ve kterém se postaví mimo všechny autoritářské struktury a proti nim.

Aby to bylo možné, musí se anarchisté v Řecku i po celém světě distancovat od všech politických stran a vyzvat veřejnost, aby se k nim připojila v prostoru mimo vliv i těch nejštědřejších sociálních demokratů. To bude znamenat i potřebu čelit oportunistickým politikům, kteří se k nim kdysi přidali na ulici. Nebude to snadné, ale je to jediný způsob. Když nic jiného, teď po volbách je jasné, že Syriza stojí na druhé straně barikády.

Zrušení kapitalismu a státu je pro mnoho lidí zatím stále nemyslitelné. Přesto, jak zjistilo Řecko, opatření, která by mohla stabilizovat kapitalismus i na další generace, jsou ještě nemyslitelnější. V každodenní praxi řeckých anarchistů – okupace sociálních center a univerzitních budov, sebeobranné hlídky proti Zlatému úsvitu, sociální programy a shromáždění – můžeme vidět první kroky směrem ke světu bez majetku a vlády. Pokud se tato praxe dostala do slepé uličky v roce 2012, pak částečně proto, že tolik lidí opustilo ulice v naději, že Syriza zvítězí ve volbách. To příklady z praxe řeckých anarchistů jsou hodné napodobení, nikoliv model Syrizy. Přestaňme už laškovat s falešnými řešeními.

Zdroj:
http://www.crimethinc.com/texts/r/syriza/ (zveřejněno 28. ledna 2015)

Přeložil Bezducha, vyšlo v Existenci č. 2/2015

20.8.2015

Teorie Ze světa