Anarchistická federace

Pane Anarchisto, musíme si promluvit o kolonialismu!

Překlad převzatý z webu INR kritizuje paternalistickou nadřazenost některých anarchistů a levičáků v otázce bojů probíhajících mimo jejich kulturně-teritoriální a ideologicky přísně vymezený dosah.

Dogmatická kritika lidových bojů za autonomii v Chiapasu a Rojavě odhaluje koloniální mentalitu, která by měla být z našeho hnutí vypoklonkována.

Dogmatismus je živen abstraktními pravdami, z nichž se staly navyklé způsoby myšlení. Jakmile převedete tyto obecné pravdy do slov, cítíte se jako velekněz ve službách svého Boha. (Abdullah Öcalan)

V roce 2002 americký časopis Green Anarchy zveřejnil kritický článek o zapatistickém hnutí, který obsahoval hodnocení, jež se zdá být vyjádřením autorových nejhlubších obav: „EZLN nejsou anarchisté!“ V textu byli zapatisté vyobrazeni jako „předvoj nacionalistů“ a jako „reformisté“. Anarchistickou licenční komisí jim bylo upřeno privilegium nazývat se anarchisty, ačkoli se domorodí rebelové nikdy nedožadovali toho, aby tak byli nazýváni.

EZLN na článek odpověděla – i přesto, že Subcomandante Marcos jasně sdělil, že jen pár zapatistů je ochotných zapojovat se do debat s „nevýznamnými subjekty podél ideologického okraje“ a ještě méně milicionářů a milicionářek EZLN znepokojují odsudky ze strany „lidí, jejichž největší ctností je šíření vlastního nedostatku porozumění a znalostí v novinách a časopisech“. Marcos se přesto rozhodl na článek odpovědět, neboť šlo o zřejmý příklad „starého dobrého kolonialismu“:

Tento postoj, byť je schován za závoj objektivity, je stejný jako ten, se kterým se potýkáme již 500 let, když si někdo z jiné země, z jiné kultury myslí, že ví, co je pro nás nejlepší, a že to ví lépe než my sami.

Pozice, jako je ta zastávaná v Green Anarchy, nejsou ani výjimečné, ani věcí minulosti. Některé subjekty v „anarchistickém“ prostředí stále rády kritizují podobně krátkozrakým, špatně informovaným, dogmatickým a sektářským způsobem boje obyvatel globálního Jihu, přičemž v tomto procesu vědomě či nevědomě reprodukují logiku kolonialismu.

Píšu tento text jako reakci na nedávný článek, který napsal Gilles Dauvé, který očerňuje kurdské hnutí v Rojavě víceméně stejným způsobem. Podobný text, stojící na stejně pochybných etických a logických základech, publikovala Anarchistická federace v Londýně. Je důležité zdůraznit, že ačkoliv budu reagovat specificky na chabě informovanou kritiku výše uvedených článků, problém, který tu nastiňuji, je mnohem důležitější pro anarchistické hnutí na Západě než pro kurdské nebo zapatistické hnutí, která nepotřebují posouzení nebo schválení od nějakých ideologických puristů odjinud.

[Poznámka editora Roar magazine (05/04/2015): Jak správně upozornilo několik čtenářů ve svých komentářích, měli bychom zdůraznit, že Dauvé sám se neidentifikuje jako anarchista, ale jako levý komunista.]

Hlavním popudem k napsání tohoto článku pro mě byla skutečnost, že koloniální mentalita a silný dogmatismus jistých jedinců a skupin v západních anarchistických kruzích jsou symptomy hlubší krize schopnosti představivosti a organizačních kapacit části našeho hnutí. Tento problém by tedy měl být předmětem vážných debat. Pokud selžeme ve snaze o diskusi, riskujeme marginalizaci nás samotných a proměnu našeho hnutí v sebestřednou  subkulturu, která není schopna spojení s okolním světem. To by časem mohlo vést až k vymizení západního anarchismu jako jistého historického přežitku, který prokázal svou vlastní neschopnost ve snahách o zpochybňování statu quo.

Soudruzi z turecké Revoluční anarchistické akce (DAF) vyjadřují na turecko-syrských hranicích svoji solidaritu s kurdskými obránci Kobanê. DAF vytrvale vyzývá anarchistické skupiny z jiných zemí, aby podpořily rojavskou revoluci.

Nesoudit a nenechat se unášet

Dauvého článek začíná tímto předpokladem: Není na nás, abychom soudili kurdské hnutí. Neměli bychom se ale ani nechat unášet obdivem k němu. S tím se dá souhlasit. Navzdory tomuto nárokování si objektivity autor ale dělá přesně to, před čím varuje: aplikuje koncepty a standardy západního politického myšlení na revoluci v Rojavě a dochází k závěru, že tato revoluce nepasuje do předpřipravené kategorie „sociální revoluce“.

Ti anarchisté (a není jich zrovna málo), kteří podporují zápas za demokratickou autonomii v Kurdistánu, jsou upozorňování, že by se neměli nechat unášet. Jejich podpora Rojavě je vykreslena jako známka „bezzásadového“ radikalismu, protože nedodržuje bůhvíjaká puritánská dogmata. Jde o zajímavou formu „anarchismu“, vezmeme-li v úvahu bohatost a rozmanitost různých anarchistických tradic. Mimo tento povýšenecký diskurz je také zajímavé zkoumat fakta a tvrzení těchto údajně spravedlivých a uvážlivých salonních revolucionářů.

Dauvého tvrzení by se dala shrnout takto:

1. Boj v Rojavě je veden lidmi, kteří „vlastně nikoho nezajímají“ a jsou mocnostmi ponecháni, aby si hráli své hry na autonomii, protože tím vlastně nijak nenarušují kapitalistický řád.

2. Revoluce v Rojavě je, při tom nejvelkorysejším čtení, zápasem založeným na principech západního liberalismu. Není to sociální revoluce, nemá vliv na hlubší struktury společnosti a není výslovně antikapitalistická.

3. Nedochází ke zpochybnění státního aparátu a boj je ve své podstatě nacionalistický.

4. Emancipace žen je fraškou a přeháněním a tato revoluce není feministickou revolucí.

Vzhledem k tomu, že stejná kritika je často vznášena i vůči ostatním hnutím podobného charakteru, včetně zapatistického, zpochybňování těchto konkrétních tvrzení má význam přesahující Rojavu.

Důstojnost odepsaných

„Nikdy více Mexiko bez nás“ je jedním ze sloganů značících ideologickou podstatu EZLN. Domorodí lidé v Chiapasu byli neznámí, nedůležití a zapomenutí, ponecháni na okraji cest, aby je hlad a nemoci dorazily. To je také důvod, proč je zapatistické povstání z roku 1994 často označováno za „válku proti zapomnění“. Toto zapomnění nikdy nebylo a stále není náhodné: jde o záměrný produkt rasismu a kolonialismu, ať už vnějšího nebo vnitřního, který znehodnocuje životy a utrpení lidí globálního Jihu až do té míry, že se často stávají pro zbytek světa prakticky neexistujícími.

Když bylo toto mlčení roku 1994 prolomeno, uvědomila si mexická vláda a masmédia sílu informací a vytvořila mediální blokádu, která byla relativně úspěšná při vymazávání existence a úspěchů zapatistů z masového povědomí v Mexiku i zahraničí. Podobným způsobem byl revoluční zápas Kurdů silně opomíjen globálními médii (přinejmenším do ikonické bitvy o Kobanê) a represe a agrese, kterým čelí z jiných stran než od ISIS, není nadále zmiňována.

Jak zapatistické, tak kurdské hnutí jsou hrozbou statu quo, protože nabízejí a do praxe převádějí alternativy, které opravdu fungují. Nebezpečí, které vychází ze samotné existence takovýchto příkladů, vedlo k jeho neústupné eliminaci z mainstreamových médií a veřejných debat – a pochopitelně ke konstantním útokům reakčních sil. Tvrdit, že tato hnutí existují z milosti supervelmocí jednoduše proto, že nikoho nezajímají, je absurdní.

Kromě toho tvrdit, že tato hnutí si mohou dělat, co chtějí, protože nepředstavují hrozbu pro stát a kapitál, je neuvěřitelně urážlivé vzhledem ke vzpomínce na všechny ty, kteří byli během všech těch let zabiti, stíháni a připraveni o majetek mexickou, tureckou nebo syrskou vládou. Obě hnutí byla a stále jsou s vervou pronásledována. Desítky tisíc lidí byly vyhnány ze svých domovů. „Špinavé“ operace i přímé vojenské akce byly a jsou používány proti oběma hnutím. Vzhledem k tomu, že jak Rojava, tak Chiapas jsou bohaté na přírodní zdroje, je Dauvého tvrzení, že vlastně kapitál nezajímají, což je důvod, proč je nechává na pokoji, v přímém protikladu k faktům.

Soudruzi z Devrimci Anarsist Faaliyet (Revoluční anarchistické akce) pochodující v Kobanê s transparentem. Nápis „Jsme všichni Kawa v boji proti Dehakovi“ odkazuje ke kurdské legendě o povstání utlačovaných.


Revoluce, která znovu vymýšlí sebe samu

„Chodit a klást otázky“ je základním principem, kterým zapatisté definují svou snahu dostat se za předem stanovené a úzké chápání revolučního boje. Zapatisté chápou revoluci jako proces, ve kterém lidé budují svou svobodu zdola a učí se během tohoto procesu samosprávě.

Tento princip odmítá tradiční marxisticko-leninskou představu historické avantgardy a brání revoluční proces před autoritářskými tendencemi „ve jménu revoluce“, což je kontaminace, která byla tak častá ve státně-socialistických režimech 20. století. Stejně tak je i revoluce v Rojavě chápána jako proces, ne jako aplikace předpřipravených pouček.

Dychtivé používání západní terminologie a pokus zaškatulkovat patřičně rojavskou revoluci nakonec dělá dojem, že skutečným důvodem, proč jsou tito údajně kritičtí „anarchisté“ skeptičtí, je jednoduše skutečnost, že nějací neznámí hnědí lidé odmítají postupovat podle instrukcí jejich kuchařky. Samozřejmě, tohle všechno se děje bez jakéhokoliv skutečného důkazu, protože se spíš zdá, že tito „anarchisté“ možná kuchařku četli, ale jsou prostě mizerní kuchaři.

Abychom vypíchli alespoň jeden důležitý příklad, Dauvého analýza toho, co nazývá „liberální“ strukturou rojavských kantonů, je založena čistě na jeho úzkoprsém výkladu Sociálního kontraktu (rámcového zákona kantonů), není ale schopen zabývat se hlouběji paralelním systémem přímé participace, který ho doplňuje. Je samo o sobě zajímavé, že tvrdí, že se sociální struktura kurdských kantonů nezměnila, což je v přímém protikladu k veškerým faktickým důkazům a přímým pozorováním novinářů, akademiků a aktivistů, kteří skutečně kantony navštívili.

Tyto struktury demokratické samosprávy jsou bezpochyby stále ve vývoji, s mnoha problémy, které je stále třeba pojmenovávat, a je třeba se ještě mnohému učit. Potvrzují nicméně základní princip, že skutečná svoboda může byt žita a užita jedině tady a teď prostřednictvím sebeorganizování lidí.

Stát, nacionalismus a kapitalismus

Strana demokratické unie (PYD) jako hlavní síla rojavské revoluce uznala integritu syrského státu a nabídla demokratický konfederalismus jako preferovaný model pro celou zemi po svržení režimu a porážce ISIS. To je odrazem ideologického posunu, který probíhá v kurdském hnutí po mnoho let, posunu od jeho původního zaměření na vytvoření nezávislého kurdského státu. Öcalanovými vlastními slovy:  

Volání po samostatném národním státu vychází ze zájmů vládnoucí třídy nebo zájmů buržoazie, ale neodráží zájmy lidu, protože jiný stát by pouze stvořil další nespravedlnosti a ještě více by omezil právo na svobodu.

Kurdské osvobozenecké hnutí nyní považuje stát za patriarchální, hierarchický a vylučující soubor institucí. Nemůže být lepšího důkazu skutečných úmyslů PYD než zaručení rovných práv všem etnickým skupinám ve všech třech kantonech, stejně jako jejich zastoupení na všech úrovních vládnutí a jejich aktivní zapojení ve zdola budovaných demokratických strukturách. Jak ve svém loňském projevu během New World summitu v Bruselu vysvětlila kurdská aktivistka a akademička Dilar Dirik, řešení kurdského problému nespočívá v ustavení nového státu, neboť existence státu je problémem od samého počátku.

Dauvé tvrdí, že kurdské hnutí skrytě vůbec neopustilo myšlenku na národní stát, ale pouze ji přeformulovalo tak, aby zněla méně autoritářsky. V jádru tohoto argumentu nicméně zůstává zvláštní paradox: Není vůbec jasné, proč by kurdské hnutí mělo v zájmu dosažení tajného úkolu založení nezávislého kurdského státu přijmout libertariánský antistátní převlek. Hnutí se přitom ujímá extrémně obtížného úkolu organizace moci lidu, zatímco by pravděpodobně bylo výrazně jednodušší získat uznání mezinárodního společenství jako skutečný národní stát než jako decentralizovaný systém konfederačních komun.

Pokud jde o antikapitalistickou povahu revoluce v Rojavě, ekonomický systém kantonů je postaven na třech hlavních pilířích: družstevním hospodářství, otevřené ekonomice a soukromém hospodářství. Ústřední je družstevní hospodářství, které se soustředí hlavně na zemědělství a produkci v malém měřítku. Je založeno na společném vlastnictví a samosprávě a často funguje mimo peněžní systém. Některá půda byla zkolektivizována poté, co velcí vlastníci půdy opustili region po jeho převzetí PYD. Soukromé společnosti jsou povoleny, ale musí pracovat společně s administrativou a přijmout sociální principy revoluce.

Takzvaná otevřená ekonomika je založena na zahraničních investicích, které bohužel zůstávají nezbytné pro rozvoj nedostatečné regionální infrastruktury. V Rojavě například nejsou žádné ropné rafinerie, ačkoliv kanton Cizire má značné zásoby. V plánu je přilákat zahraniční investice. Ovšem pouze pokud budou respektovat sociální povahu kantonů. Místní ekonomika bude rozvíjena na základě podmínek, které si určí obyvatelé Rojavy a jejich shromáždění, ne podle západních kapitalistů. Průmysl, který případně v Rojavě vznikne, by měl být pod přímou kontrolou pracujících. Takové jsou alespoň úmysly vyjádřené zástupci PYD.

Podle Dauvého není revoluce v Rojavě antikapitalistická, protože „proletariát“ se nezmocnil všech výrobních prostředků a soukromé vlastnictví je stále povoleno. To je úsměvný názor, vzhledem k tomu, že „proletariát“ v klasickém západním slova smyslu v Rojavě neexistuje. Zde tedy autor znovu ukazuje limity své puristické třídní analýzy založené pouze na zastaralé a neaplikovatelné realitě industriální Evropy 19. století.

Nejde o ženskou revoluci?

„Podvratnou povahu hnutí nebo organizace, ani jeho feministický charakter nelze měřit podle počtu ozbrojených žen,“ říká Dauvé, který dále argumentuje, že celé tvrzení o tom, že revoluce v Rojavě je také ženskou revolucí, je založeno pouze na obrázcích výhradně ženských milic YPJ, které se proslavily během heroické obrany Kobanê.

Samozřejmě je jasné, že nemůžeme měřit feministický charakter hnutí pouze podle účasti žen v ozbrojeném boji. A to je také přesně důvod, proč by měl Dauvé otázku důkladněji prozkoumat, předtím než očerňuje rojavskou revoluci za to, že není dost feministická. Krátce zmíní, že ženám je zaručeno 40% zastoupení v komunách a že všechny veřejné funkce mají duální charakter – je v nich zastoupen jeden muž a jedna žena. Co však autor přehlédl, je sociální analýza, která aktivně mění genderové vztahy v celém Kurdistánu.

Ve své knize Liberating Life: Woman’s Revolution zdůrazňuje Abdullah Öcalan patriarchát jako klíčový prvek útlaku, který je základem všech forem hierarchie a nadvlády. Tvrdí, že naše civilizace je založena na třech formách nadvlády nad ženami: skrze ideologii, skrze sílu a skrze uchvácení ekonomiky: „V tomto vztahu mají původ všechny formy vztahů, které živí nerovnost, otroctví, despotismus a militarismus.“

Praktických vyjádření těchto idejí v Rojavě je nespočet, jsou mezi nimi zákaz nucených manželství, vražd ze cti, polygamie, sexuálního násilí a diskriminace a to nejdůležitější – vložení ženských problémů výhradně do rukou žen. Ženy mají svá vlastní shromáždění, která mají moc řešit ženskou problematiku a mohou prosadit svá rozhodnutí i ve smíšených shromážděních – pokud věří, že se konkrétní rozhodování dotýkají žen nebo by na ně mohla mít negativní dopad. 

Mezinárodní obhájkyně lidských práv a práv žen během konfliktů, Margaret Owen, popisuje vývoj v oblasti genderových práv pod správou PYD ve velmi pozitivním světle. Vyzdvihuje výhradně ženskou stranu Star Union a garantování rovného zastoupení žen ve všech sférách veřejného života, včetně „sdružování, politiky, vzdělávání, lékařství, vojenství, policie a sociálních a finančních služeb“. S pomocí tzv. ženských domů, vyvinulo hnutí také systém ochrany žen proti násilí ze strany mužů.

Od sektářské impotence k revoluční tvořivosti

Někteří západní anarchisté – zaslepení frustrací ze své vlastní marginality a izolovaní neschopností přizpůsobit své ideje realitě a budovat sociální sílu, která je skutečně schopna zpochybňovat kapitalistickou modernitu a národní stát – dávají stále přednost ústupu do svých vlastních ideologických věží ze slonoviny a nárokují si dokonalé znalosti a charakternost skrz prázdná prohlášení o „bezzásadovém“ radikalismu jiných lidí, obzvláště těch z globálního Jihu.

Je jasné, že takové sektářské pozice negativně ovlivňují schopnost „anarchistických“ skupin na Západě skutečně tvořit radikální a smysluplné alternativy ke kapitalismu a státu. Končí krocením revolučních anarchistických myšlenek v řetězech arogantních samoúčelných dogmat, která v konečném důsledku činí tyto skupinky impotentními v jejich domnělé ideologické čistotě.

Toto je krize, které na Západě čelíme. Nečeká nás lepší budoucnost, pokud nebudou sektářské prvky v našem hnutí nadále schopny znovuobjevit sama sebe a hledat nové a kreativní formy bojů a organizace. Věřím, že takové hledání je mnohem důležitější než okázalá „revoluční“ rétorika, která v některých západních anarchistických kruzích tak smutně odděluje sama sebe od praxe.

 

Petar Stanchev

[Autor textu dokončuje vysokoškolské vzdělání v oboru latinskoamerických studií a lidských práv na University of Essex. Žil a studoval v Mexiku a byl také čtyři roky zapojen do zapatistického solidárního hnutí.]

 

Text byl původně publikován 1. dubna 2015 v ROAR magazine.
http://roarmag.org/2015/04/zapatistas-rojava-anarchist-revolution/

Český překlad vyšel na webu Iniciativy Ne rasismu!
http://nerasismu.cz/na-e-l-nky/ze-sv-ta/ze-sv-ta/pane-anarchisto-mus-me-si-promluvit-o-kolonialismu


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

3. 10. 2019, Liberec

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

4. 10. 2019, Tábor

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Support your squat

5. 10. 2019, Praha

Benefiční koncert pro Kliniku …(více)