Anarchistická federace

Válka

U příležitosti průjezdu konvoje americké armády ČR zveřejňujeme text, který odkrývá antimilitaristický postoj anarchistů a anarchistek.

Válka je velké téma a bylo by nanejvýš troufalé namlouvat si, že se dá obsáhnout na několika stránkách časopisu. O nic takového se ani snažit nebudeme. Spíš se o téma války, které se s jistou hrozivostí zdá v současné době zas o něco aktuálnější, svým způsobem otřeme a zaměříme se na některé jeho aspekty, ať již v obecné rovině či na konkrétních příkladech.

Nejprve ale k anarchistickému stanovisku. Anarchisté a anarchistky vidí válku jako projev nepřirozené autority a vztahů s ní spojených. Jejich boj proti válce je tedy neodmyslitelně spjatý s bojem proti autoritě. A v rámci protiválečných iniciativ jdou anarchisté nejdále – nepožadují jen ukončení válek, ale usilují zároveň o zrušení autority. Nejde jim o léčbu symptomů choroby, jde jim o vymýcení viru, který napadl organismus.

Na straně obětí

Často narážíme na nepochopení. Objevují se poznámky typu „Neinformujete o dění na Ukrajině, zjevně podporujete Rusko“ či „Jak můžete být proti Izraeli? Nečekal jsem, že podporujete Hamás“. Skutečností je, že minimálně na webu afed.cz přinášíme komentáře od ukrajinských anarchistů a informace o protestech proti mobilizaci a v textech o zvěrstvech páchaných izraelskou armádou skoro vždy odmítáme praxi Hamásu. Nejenže autoři podobných poznámek nejsou evidentně schopni porozumět delšímu psanému textu, ale ukazují zároveň, že jsou chyceni v pasti černo-bílého vidění světa. V Česku takový způsob uchopování reality není ničím ojedinělým. Vychází z primitivní manipulace, užívané meziválečnými českými fašisty, poté bolševiky a dnes antikomunisty, která tvrdí, že když nejsi s jedněmi, musíš být s druhými. „Nelíbí se ti kapitalismus, takže bys radši bolševiky?“ „Zastáváš se Palestinců, takže jsi antisemita.“ „Proč kritizuješ ukrajinskou vládu? Copak nevíš, co je Putin zač?“ „Co furt máte proti knížeti? Vždyť Zeman je hroznej.“

Děkujeme, nechceme! Tak omezené myšlení nemůže vést k ničemu jinému než k nesmiřitelným rozbrojům a v nejzazším případě právě k válce. Samozřejmě že ke spravedlivé válce (je jedno, zpoza které strany hranice na to koukáte). Jenže my nejsme ani na jedné ze znepřátelených stran. Naše srdce si nezíská nikdo z těch, kdo volají do boje kvůli národním zájmům, preventivním opatřením, uražené cti, získání zdrojů, svaté válce či křížové výpravě apod. Naopak naše solidarita míří k těm, kteří jsou nezúčastněnou obětí – ať už jde o zabité, zraněné či vyhnané civilisty, nebo vojáky, kteří jsou donuceni bojovat za zcela cizí zájmy.

Nejsme si nepřáteli

V roce 2002 jsme v Existenci k tématu militarismu popsali anarchistický pohled na problém, který nyní můžeme jen zopakovat:

„Pro stát a vládnoucí vrstvy je ideálním stavem, když se jim podaří přesvědčit široké vrstvy obyvatelstva, že ,státní problém‘ je jejich problém, jelikož oni jsou občané státu, a tím že hájí jeho zájmy, hájí vlastně zájmy sebe sama. Z třídního hlediska je však toto tvrzení podvodem, jelikož nepřítelem neprivilegovaných vrstev není jiný stát či cizí armáda složená ze stejně neprivilegovaných pěšáků, kteří byli na druhé straně naverbováni do stejného konfliktu zájmů vládnoucích elit obou táborů. Nepřítelem pracujícího jednoho státu nejsou pracující státu jiného, ti jsou naopak jeho spojencem na jedné straně barikády proti společnému nepříteli – vykořisťovatelské a vládnoucí třídě. Vládnoucí elity si jsou právě toho dobře vědomy, a tak pracují, seč mohou, na rozbití internacionálního ducha neprivilegované třídy a na rozeštvávání pracujících jednotlivých národností proti sobě.“

Revoluční defétismus

Naší odpovědí je revoluční defétismus, který v praxi znamená odmítnutí přidat se na stranu jednoho či druhého tábora a místo toho snahu propojovat neprivilegované z obou stran konfliktu. Vyjádřili to ostatně už anarchisté z Ukrajiny těsně před vypuknutím občanské války: „Soupeřící kliky podnikatelských skupin jako obvykle nutí bojovat za své zájmy nás, obyčejné lidi: námezdní pracující, nezaměstnané, studenty, důchodce… Chtějí nás opít nacionalismem, štvou nás proti sobě, nutí nás, abychom zapomněli na své skutečné potřeby a zájmy… Ať jdou jejich stát, národy, vlajky a státní funkce k čertu! Tohle není naše válka. Nemusíme se do ní zapojovat a platit vlastní krví jejich paláce, bankovní účty a požitek sedět v polstrovaných funkcionářských křeslech… Ne válce mezi ,národy‘! Ne míru mezi třídami!“

Stačí neskočit na propagandu válčících stran mluvících o svých nejlepších úmyslech a podívat se, komu daný konflikt prospívá či má prospět. Při bližším pohledu zpravidla narazíme na zájmy elit spjatých s globálním či národním kapitálem.

Proti kapitalistické válce i kapitalistickému míru

H. J. Erlich před 12 lety v článku „Na cestě k míru. Anarchisté a protiválečné hnutí“ napsal: „Na cestě k míru potřebujeme delegitimizovat autoritu.“ A pokračoval: „Na cestě k míru je třeba, abychom se stavěli proti kapitalismu. Jako politicko-ekonomický systém kapitalismus vyžaduje koncentraci moci na obranu sebe a svých trhů. Vyžaduje také neustálé rozšiřování svých trhů a zisků. Kapitalismus se brání kooptováním alternativ a násilím.“

V reflexi protiválečného hnutí, kterou v roce 2003 zveřejnili v časopise A-kontra dva členové Anarchistické federace, ve stejném duchu stojí: „Jako anarchisté si myslíme, že kapitalistický ,mír‘ žádným skutečným mírem není, že je naopak stavem jak otevřeného, tak skrytého násilí, ovládání, vykořisťování a manipulace. ,Kapitalistická válka‘ vychází z logiky ,kapitalistického míru‘ a je, abychom citovali klasika, jeho ,pokračováním jinými prostředky‘.“ Z toho také odvozují, jaká jsou východiska: „Anarchisté usilují o mír, ale o takový, který nebude jen dočasně méně násilnou kamufláží bytostně násilných vztahů. O takový, který bude znamenat konec válek i jejich příčin. To znamená odstranění ekonomicko-společenských tříd, politické nadvlády hrstky i jiných forem útlaku (na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace, věku, náboženství atd.) z našich životů.“

Reálné nebezpečí?

Můžeme si položit otázku, zda v Česku dnešních dnů je vůbec relevantní klást si otázky ohledně války. Myslíme, že rozhodně. Stejně tak jsme přesvědčeni, že bychom měli navázat tam, kde jsme v těchto úvahách přestali po zasedání NATO v Praze v roce 2002 a následném zahájení války proti Iráku.

Od té doby se toho moc nezměnilo. Války, v jejichž čele stanula stávající supervelmoc – Spojené státy –, se zcela minuly oficiálním deklarovaným účinkem. Kapsy si namastil vojenský a naftařský průmysl, stejně jako další soukromé společnosti vydělávající na válce, ale slavná „válka proti terorismu“ se zvrtla, jak jen mohla. Importovaná „svoboda a demokracie“ je ve skutečnosti krvavým konfliktem, který nemá konce a na jehož účtu jsou statisíce mrtvých. Vnitřní opatření vedla (nejen) v USA k neskutečnému nárůstu špehování vlastních obyvatel a spojenců, ke zvýšené represi vůči protestním hnutím a k militarizaci policejních složek.

U nás si můžeme všimnout v poslední době náznaků militarizace myšlení některých politiků. Ať již jde o (naštěstí) ojedinělé hlasy po znovuzavedení povinné vojenské služby, reakci na usmrcení několika vojáků Armády ČR v Afghánistánu a jejich scestné prohlašování za hrdiny, oficiální podporu masakru v Gaze či ignorování účasti fašistů v ukrajinské vládě. Daleko závažnější je ale prohlubování „kapitalistického míru“ například transatlantickou dohodou o investicích TTIP.

„Kapitalistické války“, stejně jako „kapitalistický mír“ dopadají zejména na obyčejné lidi. Proto je třeba poukazovat na třídní charakter válek a rozbíjet všechna jejich ideologická ospravedlnění, stejně jako odsuzovat jakékoliv náboženské či nacionalistické třeštění. A pamatujme: to, že zrovna není válka, neznamená, že je mír. Ten je možný jen ve svobodné a rovnostářské beztřídní společnosti.

Článek vyšel v anarchistické revue Existence č. 4/2014.


Verze pro tisk 28.3.2015 Existence
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme