Anarchistická federace

Dělnické bouře v Čechách v roce 1844

170 let od prvního rozsáhlého povstání průmyslového proletariátu v českých zemích.

Letos jsme si připomněli 170 let od prvního rozsáhlého povstání průmyslového proletariátu v českých zemích. Tehdejší dělnické bouře byly naprosto spontánní. Jak známo neexistovala tehdy žádná sociální demokracie ani anarchistické hnutí, nikdo nevěděl nic o Bakuninovi ani o Marxovi, a tak tyto události jasně ukazují, ze třídní boj není nutně vázaný na nějakou ideologii. Na druhou stranu šlo pouze hospodářské a nikoliv politické požadavky. Pokud by byl dělnictvu zajištěn přijatelný život v rámci kapitalismu, byl by jejich boj pacifikován i jinak než zbraněmi, protože nešel dále za vědomým překonáním kapitalismu a dosažením svobodné beztřídní společnosti. Nicméně právě tyto opakované negativní zkušenosti s rodícím se průmyslovým kapitalismem přeci jen formovaly pozdější dělnické hnutí, které už stálo na jasně politických antikapitalistických základech.

Rok 1842 byl špatný. Škody v zemědělství nebyly vyrovnány poněkud vydatnější úrodou v následujícím roce. Cena obilí byla v roce 1843 stále velmi vysoká a maso bylo i pro střední vrstvy téměř nedostupné. Ceny stoupaly, chléb byl drahý a úřady nijak nezakročovaly proti spekulantům, a tak spodní vrstvy obyvatelstva v Praze začínaly celkem otevřeně reptat.

Ani počátkem roku 1844 se tyto nepříznivé poměry nezměnily; naopak, březen přinesl nové zdražení zemědělských produktů. Úřady se sice snažily zajistit pro chudinu nové možnosti výdělku při stavbě železnic a jednaly o zrušení daně z masa, ale bez úspěchu. Zemské presidium nevyhovělo žádostem o zákaz vývozu potravin „v pevném přesvědčení o jejich nevhodnosti a neproveditelnosti“. Nebylo tedy nic podniknuto a doufalo se v dobrou úrodu.

Postižené vrstvy společnosti se ale pohnuly: jedni podávali skromné a pokorné žádosti, v nichž prosili „o milostivé povolení“ darů z milosti, osobních přídavků, podpor atd., druzí však byli energičtější, zastavovali práci, srocovali se a uplatňovali právo na to, aby se jim dostalo dostačujících životních prostředků. Byly to právě bídou nejvíce trpící vrstvy obyvatelstva, které tímto způsobem rušily klid úřadů.

Uprostřed června vypukla poblíž českých hranic v hrabství kladském revolta mezi značným počtem tamějších námezdně pracujících tkalců. Hladoví a roztrpčení novým snížením mezd, povstali obyvatelé Dlouhé Bělé (Langenbielau), Peterswaldu a Kaschbachu – obcí ležících v Jílových horách (Eulengebirge) a dali průchod svému zoufalství tím, že zastavili práci. Pokoušeli se dokonce postavit na odpor pruskému vojsku, které přitáhlo do vzbouřeneckých obcí. Když však někteří vzbouřenci zaplatili svou šílenou odvahu krví a několik jich bylo dokonce zabito, upustili ostatní od beznadějného boje.

O těchto událostech se brzy dověděly rakouské úřady, a protože se říkalo, že vzbouřivší se tkalci chtěli utéci na rakouské území, obrátil se arcivévoda Štěpán na velícího generála v Čechách, knížete Windischgrätze, aby se postaral o opatření, jimiž by se zabránilo případnému pokusu o překročení hranic. Obavy z narušení klidu v Čechách nebyly, protože se čeští dělníci chovali během povstání v Kladsku zcela klidně. Ale dopadlo to jinak, než se očekávalo.

Dne 16. června se ještě ve všech tiskárnách kartounu pracovalo jako obvykle. 17. června však – zcela neočekávaně pro policii a továrníky zastavili dělníci kartounky bratří Porgesů na Smíchově náhle práci a prohlásili, že již nehodlají dále pracovat za dosavadní nízké mzdy. V noci ze 17. na 18. byli ihned někteří strůjci stávky zatčeni. Přesto se však dělníci nevrátili na svá pracoviště a prohlásili: než může být řeč o znovuzahájení práce, anebo jen o vyjednávání, musí být nejprve propuštěni jejich zatčení kamarádi. Dělníci z Porgesovy továrny nezůstali ve stávce osamoceni; během 18. června se k nim připojily další čtyři kartounky, mezi nimi i jedna v Holešovicích. A zatímco 17. června šlo pouze o klidné zastavení práce, došlo 18. a 19. června k několika výstřelkům. Dělníci se srocovali, táhli na továrny a ničili tam tiskařské stroje, tak zvané perotiny (perotina byl ruční tiskařský stroj, který vynalezl v roce 1834 francouzský inženýr Perrt v městě Rouenu). Příliš pozdě požádaly úřady o pomoc vojsko, vojenské jednotky se dostavily na místo, až když byly stroje již zničeny a rušitelé klidu pryč. Jediným úspěchem policie byla vlna zatýkání z 18. června. Dne 19. června se shromáždili dělníci v počtu asi 1000 až 1200 před městem u bubenečského zámečku, aby dosáhli audience u arcivévody Štěpána, který tam v létě bydlel, a mohli mu předložit své prosby: Propuštění zatčených a beztrestnost pro účastníky stávky. Když se o tom arcivévoda doslech, vyžádal si vojsko a vzkázal stávkujícím, že sice vědí, „že vyslechnu prosby a stížnosti každého, jsou-li mi předloženy náležitým způsobem. V tomto případě však tomu tak není a já nevyslechne nikoho dříve, dokud nebudete 14 dní opět klidně pracovat a dokud neukážete, že chcete být pokojnými poddanými a pilnými občany. Potom můžete vyslat deputaci tří až čtyři lidí, jejichž prosby a stížnosti jsem ochoten vyslechnout a dát vyšetřit.“ Více než tato rozhodná odpověď působily na dělníky oddíly granátníků, které přitáhly na místo. Dělníci se rozešli, ale příštího dne se opět pokoušeli o přístup k arcivévodovi. Arcivévoda Štěpán trval však stále na svém. Jinak proběhl 20. červen v klidu. Nepracovalo se v žádné továrně.

Vídeň neposlala arcivévodovi pomoc ani radu. Nejvyšší kancléř, hrabě Inzaghi soudil, že stačí dávat pozor na dělníky, aby se předešlo novým překvapením, a policejního ministra, hraběte Sedlniczkého, zajímalo pouze „zda na propuknutí nepokojů nepůsobili zahraniční nebo jiní emisaři, nebo nedošlo-li k spojení se zahraničím a dále, jak dalece by byla tato spojení nebezpečná z vyššího politického hlediska“.

Klid, který panoval dne 20. června, vzbuzoval naději, že vzbouření již doznívá, a pomýšlelo se na odvolání bezpečnostních opatření ve městě, tím spíše, že asi sto lidí se přihlásilo, že znovu nastoupí do práce a ještě větší počet dělníků prohlásil, že bude následovat jejich příkladu. 21. června došlo k novému srocování, ale výstřelky, k nimž došlo, nezpůsobili – podle svědectví arcivévody Štěpána – dělníci, ale pražská lůza. Ještě téhož večera se objevily dvě vyhlášky, které hrozily stávkujícím dělníkům „největší přísností“ a mimo jiné zakazovaly shlukování více než šesti osob na ulicích a náměstích a v nejbližším okolí Prahy. Přesto došlo na ulicích Starého města k několika výstřelkům, které byly rychle potlačeny. Kníže Windischgrätz pokládal za nevyhnutelné, aby bylo použito zbraní, a prohlásil, že je ochoten učinit tak na svou vlastní zodpovědnost. Arcivévoda ho však žádal, aby použil zbraní jen tehdy, bude-li o to požádán civilními úřady. Generál prosadil pouze to, že na třech místech ve městě byly rozestaveny pohotovostní oddíly, které měly rozhánět menší hloučky a větší srocování oznamovat vojenskému velitelství. Arcivévoda Štěpán vydal vyhlášku, kterou vyzýval „všechny majitele domu, otce rodin a zvláště ministry a majitele živností“, aby dbali na to, aby nikdo nevycházel po osmé hodině z domu, zavírací doba v hostincích byla přeložena na desátou hodinu večerní.

Neděle 23. června prošla v klidu a většina tiskařských dělníků prohlásila, že je ochotna v pondělí opět nastoupit do práce. Přesto se však odpoledne konala na guberniu porada o dalším postupu proti bouřícím se dělníkům, které se zúčastnili arcivévoda Štěpán, kníže Windischgrätz a pražský starosta. Jelikož byly obavy, že stávka potrvá dále a že se přenese i na venkovské továrny, bylo jednohlasně rozhodnuto, že jestli se dělníci opět shromáždí a setrvají v odporu, budou pomocí vojenských oddílů odvedeni na dvůr kasáren na Karlově náměstí. Tam mělo dojít k úřednímu jednání magistrátní komise a osnovatelé vzpoury měli být uvězněni a potrestáni.

Již příštího dne se naskytla příležitost k provedení těchto rozhodnutí. Dne 24. června se totiž dělníci stále ještě nedostavovali do továren, ale shromáždili se na svém herberku (noclehárna tovaryšů), kde byli zadrženi. Avšak bezpečnostních opatření nemuselo být použito, poněvadž se dělníci dali vést klidně do továren, kde se sice ještě nezačalo pracovat, ale jen proto, že bylo již pozdě.

Dne 25. června nastoupili tiskařští dělníci opět do práce. Pražská stávka tiskařů byla skončena.

Porgesova kartounka v Praze na Smíchově
kartounka

Stávkové hnutí se však rozšířilo na venkov a na některých místech nabylo bouřlivějšího charakteru než v Praze.

Již v době pražských bouří se uvažovalo o tom, aby byly poslány do nejdůležitějších továren mladoboleslavského a litoměřického kraje, především do Liberce a Rumburku, vojenské oddíly. Jelikož docházely ze všech stran uklidňující zprávy, bylo od tohoto úmyslu upuštěno, a pouze do továren v Kosmonosích a Josefodolu byly poslány malé oddíly vojska.

Ale i zde byl klid, a proto bylo vojsko po zprávě o skončení pražských nepokojů opět odvoláno. Sotva bylo vojsko odvoláno, zastavili práci josefodolští dělníci. Krajský hejtman se ihned odebral s vojenským doprovodem na místo. Ačkoliv zatím tiskaři uposlechli domluvu starších dělníků a nastoupili opět do práce, dal zatknout šest lidí, kteří byli označeni za iniciátory stávky. K dalším nepokojům zde již nedošlo.

I v Liberci a okolí vznikaly nepokoje mezi továrními dělníky a byly zničeny stroje. Jen dík libereckým střelcům bylo zabráněno dělníkům v další ničivé činnosti.

Daleko nebezpečnější než tyto nepokoje, které se udály počátkem července, byla krvavá vzpoura železničních dělníků pracujících u Prahy.

Dne 8. července ráno opustili práci zedníci, kteří pracovali na stavbě železnice v pražském předměstí, Karlíně, protože jim byla snížena mzda. Shromáždili se nedaleko města a jejich počet vzrostl během dne asi na 2000 mužů. Ozbrojeni holemi a klacky táhli odpoledne na Prahu, aby se vypořádali s nájemci železničních prací. Z Prahy byl vyslán úředník okresního hejtmanství, který měl dělníky uklidnit. Nová brána a Špitálská brána byly obsazeny menšími oddíly vojska a proti vzbouřencům táhl prapor pěchoty a oddíl jízdy. Dělníci se nedali uklidnit okresním komisařem, který musel být chráněn oddílem granátníků. Dělníci zasypali vojáky deštěm kamení a drali se stále vpřed. Vojáci použili bodáky a střelné zbraně, ale museli ustoupit za bránu. Posádka od Nové brány obešla vzbouřence a vpadla jim do zad. Dělníci byli rozehnáni.

V důsledku střelby vojenské posádky u Špitálské brány bylo zraněno 10 lidí, z toho 6 těžce a jednoroční dítě jakéhosi kupce bylo zabito doma zbloudilou kulkou.

Dělníci z kartounek nevyužili této příležitosti ke stávce a na některých místech došlo ke konečnému vyrovnání a dohodě mezi továrníky a dělníky. V příštích dnech došlo pouze k bezvýznamnému výstřelku v Židovském městě a v Úvalech rozbili železniční dělníci několik pekařských krámů.

Kníže Windischgrätz posílil pražskou posádku eskadronami jízdy a zavedl hlídkování na všech pražských ulicích a náměstích i na předměstích, čímž bylo umožněno, aby jakékoliv srocování bylo v zárodku odhaleno a zneškodněno.

I v jižních Čechách se začaly objevovat známky nespokojenosti mezi pracujícími vrstvami obyvatelstva.

Brzy na to došlo k bouřím továrních dělníků v kraji bydžovském a královéhradeckém, proti nimž ihned zakročili úřední činitelé.

Když byly v České Lípě nalezeny dvě anonymní výzvy k rozbíjení strojů, požádal okresní hejtman o posílení posádky o tři oddíly vojska.

Dne 22. července dal zatknout českolipský starosta podezřelého tiskařského dělníka, který přišel z Prahy. Hned nato opustili tamější tiskaři továrny, shromáždili se před radnicí a požadovali propuštění zatčeného kamaráda. Velitel vojska vyzval dělníky, aby se rozešli. Když neuposlechli, dal rozkaz k nástupu vojska a opakoval svou výzvu. Dva dělníci proti němu vyrazili, velitel jednoho z nich zastřelil. To dělníky naštvalo. Beze zbraně se vrhali proti vojákům, ale musili ustoupit před sevřenými řadami vojska s nasazenými bodáky. Vojáci sice vyčistili náměstí, ale byli příliš slabí, než aby mohli demonstranty zcela rozptýlit. Ještě dvakrát se pokusili demonstranti o útok, ale byli vždy odraženi. Teprve když byl povolán do zbraně další oddíl vojska, který napadl demonstranty z boku, byla demonstrace rozehnána.

Zatčený dělník se jmenoval Čáp a neměl ani pas ani cestovní knížku. Bylo proti němu vzneseno obvinění, že vyzýval k povstání dělníky v Liberci a v Zákupech. Jelikož mu to však nemohlo být dokázáno, poslal jej litoměřický krajský hejtman na pražské hejtmanství.

Dne 23. června dostali českolipští dělníci posilu několika set kamarádů ze Sloupu, Zákup a Svojkova, pořádali schůze nedaleko města, ale když se přiblížilo vojsko, opět se rozptýlili. I když neprojevovali ochotu vrátit se do práce, upustili od násilných činů.

Dne 26. července vstoupili do stávky i dělníci v Zákupech. Ukázalo se, že Čáp byl skutečně vyslán pražskými tiskaři a odevzdal zákupským dělníkům dopis pražských kamarádů, který vyvolal stávku. Proto byl Čáp, který skutečně cestoval podle příkazu do Prahy, zatčen hned při vstupu do Prahy. Krajský hejtman brzy obnovil za pomoci vojska v Zákupech zavedený pořádek. V České Lípě nastoupili tiskaři dne 26. července opět do práce a oznámili své požadavky krajskému hejtmanovi v pokorné žádosti.

Českolipské události byly posledním výrazným vzplanutím dělnického hnutí v roce 1844. Dělníci sice nebyli uklidněni, poněvadž dosáhli jen velmi málo ze svých požadavků, ale nedostatek jednotné organizace a moc úřadů, které se opíraly o vojsko, je donutili, aby opustili tuto cestu a domáhali se zlepšení svého postavení v mezích zákonných prostředků.

Dělnické bouře, které probíhaly v Čechách jeden a půl měsíce, byly způsobeny zejména tím, že se stále více objevovaly v kartounkách stroje-perotiny, které vzbuzovaly v řadách dělníků strach z nezaměstnanosti. Perotina prý potiskla za 24 pracovních hodin 50 kusů kartounu ve třech barvách, k čemuž potřebovalo 12 dělníků celý týden. V továrnách byl rozdáván leták, jehož autorem byl jistý baron Katz, „Je rozumné a výhodné ničit stroje?“ V letáku stálo, že továrník musí vyrábět co nejvíce zboží co nejlepší jakosti, chce-li obstát v konkurenčním boji a že osud dělníka je úzce spjat s osudem majitele továrny. Dělníci však stále viděli ve strojích svého nepřítele, a když nepomohly násilné činy, uchýlily se k jiné taktice, a ve svých žádostech adresovaných arcivévodovi Štěpánovi prosili, aby bylo zakázáno používat perotiny. Dne 26. července bylo zástupcům dělníků oznámeno, že jejich žádost se zamítá. Odvolání dělníků k císaři bylo zamítnuto dne 9. listopadu 1844.

Druhá žádost tiskařů, která se týkala zvýšení mezd, které se tehdy pohybovaly ve výši 14-20 zl. týdně, byla ovšem rovněž zamítnuta. Situace tiskařských dělníků se stále zhoršovala tím, že bylo užíváno dětské práce a dospělí dělníci byli bez zaměstnání. Kromě toho vykořisťovali továrníci dělníky tak, že jim dávali k zpracování kusy po 60 loktech místo po 45 loktech, jak bylo zvykem, a za rozdíl v délce jim vypláceli jen velmi málo, takže ušetřili tímto způsobem pětinu dělnické mzdy. Mzdové srážky, sezónní práce a hromadné propouštění byly oblíbenými prostředky továrníků, jimiž snižovali ceny svých výrobků.

Ale děly se ještě horší věci. Dělníci byli velmi často okrádáni při přepočítávání vybraných záloh, kromě toho bylo zvykem, že zaměstnavatel vyplácel dělníkům část mzdy ve zboží, které bylo účtováno dráž, než bylo jinak ke koupi. Dělníky neokrádali pouze továrníci, ale také jejich účetní a mistři. S dělníky bylo v práci velmi špatně nakládáno. Je charakteristické, že arcivévoda Štěpán, který jistě nemůže být obviněn ze sympatií k dělníkům, psal hraběti Kolovratovi, že „někteří továrníci pokládají dělníky za pouhé stroje a podle toho s nimi také nakládají“.

Vídeň ovšem naprosto nepomýšlela na to, aby nějak zmírnila postavení tiskařských dělníků. Šlo jí o docela něco jiného. Protože odvolání bylo podepsáno třemi zástupci tiskařů a jelikož se také vědělo o společných pokladnách (dělníci si platili týdně 20 krejcarů do společné pokladny pro případ nemoci a stáří), bylo zřejmé, že dělníci mají nějaký spolek, který je protizákonný, protože nebyl vládou povolen. Proto žádala vídeňská vláda, aby bylo zavedeno přísné šetření „o tom, jak došlo k vytvoření spolku, jaké jsou podmínky k přijetí za člena, dále, aby bylo zjištěno, kolik členů spolek čítá, jak se jmenují, kdo stojí v čele a jaké spojení udržuje dělnický spolek se zahraničními spolky téhož druhu“.

Policie se marně snažila najít nějaké spojení mezi povstáním tkalcovských dělníků v Jílových horách v pruském Slezsku a mezi hnutím českých tiskařů kartounů. Pátralo se také po tom, jak došlo k solidárním stávkám pražských dělníků s tiskaři Porgesovy továrny na Smíchově. Bylo pouze shledáno, že akce nebyla dlouho předem připravována. Výpověďmi zatčených dělníků bylo však potvrzeno, že pražští dělníci měli spojení s venkovskými továrnami a že tam posílali své zástupce, kteří vybízeli a přemlouvali venkovské dělníky ke stávkám. Je ovšem pochopitelné, že hlavní příčina stávek mimopražského dělnictva spočívá v tom, že životní podmínky dělníků byly stejné v Praze i na venkově.

Dělnické stávky v roce 1844 byly předzvěstí velkých událostí, k nimž došlo v celé Evropě v roce 1848.

---
Podle článku Friedricha Waltera „Die böhmischen Arbeiterunruhen des Jahres 1844“ v časopise Mitteilungen des österreichischen Instituts für Geschichtsforschung XI. Ergänzungsband, 1929, strana 717-734.
Verze pro tisk 28.12.2014 -zm-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Social Screenings: In Search Of Balance

9. 6. 2020, Praha

Promítání. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Critical Readings: Judith Butler - Undoing Gender (2)

18. 6. 2020, Praha

Kritické čtení. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Social Screenings: Our Brand Is Crisis

23. 6. 2020, Praha

Promítání. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Open talk about Toxic Masculinity

9. 7. 2020, Praha

Diskuse. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

8. Anarchistický festival knihy (nové datum)

17. 10. 2020, Praha

Bude na podzim! …(více)