Se zpožděním pridavame projev ČSAF z pražske street party, která proběhla 21. 9. 2001 a o jejímž průběhu si můžete přečíst skutečně "zasvěcenou" reportáž např. v předposledním čísle časopisu Reflex.

Rád bych vás přivítal na této demonstraci za Československou anarchistickou federaci.
Popravdě řečeno jsme při přípravách této akce spolu s ostatními skupinami a jednotlivci dost diskutovali, jestli je namístě zaměřit ji především proti militarismu, válkám a vojenským blokům. Naneštěstí se nám elity rozhodly dát právě nyní najevo, že toto rozhodnutí je zcela namístě, a to svými nepokrytými přípravami nové války proti Iráku. Jsme přitom svědky nejednoho zajímavého paradoxu, nejedné situace, které by šlo jen stěží uvěřit, kdybychom v ní nežili.
Jedním z příkladů může být Václav Havel, působící nyní jako postava ze svých vlastních absurdních her. Druhdy mírotvůrce a humanista je nyní horlivějším agitátorem pro válku než ostatní evropští praktičtí politici. Druhdy pisatel brilantních esejů a dramat s úctou jedná s poloblbým prezidentem Spojených států amerických Georgem Bushem mladším a podporuje jeho válečnické ambice. Druhdy muž, který navrhl rozpuštění NATO, se nyní stal agilním propagátorem tohoto vojenského bloku a hostitelem jeho zasedání, které označil za největší příležitost Čechů zasáhnout do osudů světa.
Nechme ovšem údajně našeho prezidenta prezidentem a berme dnešní den i jako příležitost ukázat světu, že jeho hlas zdaleka není naším hlasem. Jiné paradoxy se objevují ve válečné propagandě, jíž jsme dnes svědky.
Hovoří se o obraně demokracie před zlým diktátorem, který je stejně špatný jako Hitler nebo, podle otce dnešního amerického prezidenta, ještě horší. O jakou ale jde ve skutečnosti demokracii? Mají lidé ve Spojených státech amerických nějakou skutečnou možnost kontroly údajně svých politiků a vládců? Ve skutečnosti nemají v mnoha ohledech možnost ani dostat se k pravdivým informacím o činnosti své vlády. Znamená-li demokracie možnost podílet se na rozhodování, pak z tohoto hlediska může být lidem celkem jedno, jestli jim vládne diktátor Saddám nebo demokrat Bush. Jejich názor má hodnotu stále stejnou, tedy nulovou.
Hovoří se o boji za lidská práva a proti náboženskému fundamentalismu. Základny pro útok ovšem poskytne Saudská Arábie, po pádu Talibanu v Afghánistánu suverénně nejfundamentalističtější stát světa. Masivní porušování lidských práv Spojeným státům americkým u tohoto jejich spojence nevadí. Nevadí jim koneckonců úplně stejně, jako jim nevadilo u samotného Iráku v osmdesátých letech, kdy Hussaina aktivně podporovaly ve válce proti Íránu. Tehdy byl spojencem, ačkoli vraždil po tisících vlastní obyvatele. Dnes je arcilumpem a nepřítelem číslo jedna. Problém u Saddáma není v dodržování lidských práv nebo v islámském fanatismu. Problém je v tom, že dříve se Spojeným státům strategicky hodil jako spojenec, nyní by se jim hodil jako poražený soupeř.
Saddám mohl být podle vojenských historiků svržen již před deseti lety, kdy proti němu během války v Perském zálivu povstali samotní Iráčané. Jaká byla reakce západu? Nechal elitní irácké jednotky, aby se vrátily z dosavadní fronty a utopily povstání v krvi. Dobrá ukázka toho, jak dnešní proti-diktátorskou rétoriku brát vážně.
Jestli někdo porušuje lidská práva, jsou to opět právě Spojené státy americké. Ekonomické sankce proti Iráku, jež prosadily, upřely již více než jednomu milionu Iráčanů to nejzásadnější lidské právo – právo na život. Kdo je tu tedy tím nebezpečným teroristou, kdo je tu tedy tím masovým vrahem?
Američtí političtí představitelé neustále mluví o bezpečnostních rizicích, pocházejících z iráckých zbraní hromadného ničení. Opět jedna ukázka toho, jak zloděj křičí: Chyťte zloděje! Máme snad očekávat řešení problémů s těmito zbraněmi od jejich prvního a největšího výrobce? To by bylo asi stejně absurdní, jako věřit upřímný boj s terorismem státu, který vycvičil a financoval řadu teroristů v nejrůznějších částech světa. V obou případech to jsou Spojené státy americké, kdo je zdrojem bezpečnostních rizik a součástí problému, nikoli řešení.
V případě Iráku, tak jako v mnoha jiných válkách poslední doby, nejde navzdory propagandě o konflikt dobra se zlem, hodné demokracie a zlé diktatury. Taková pohádková schémata se hezky poslouchají, se skutečností ale nemají mnoho společného. Jedná se zde o klasickou válku elity spojené svými zájmy s globálním kapitálem, a kontra-elity, jejíž zájmy jsou ukotveny lokálně a závislé na konkrétním státu. Sadám Hussain není nepřítelem proto, že je zločinec, to by musel George Bush mladší začít střílet sám po sobě, Sadám Hussain je nepřítelem proto, že má odlišné zájmy než západní elity. To je skutečná příčina dnešního chřestění zbraněmi.
My, obyčejní lidé všech zemí, ale nemáme ani sebemenší důvod, abychom takovou válku podporovali. Právě naopak – tato válka může stát nás i mnoho dalších životy, a to vše pro zisky několika bohatých a mocných. Děkujeme, nechceme!
Nehodláme ovšem vidět stávající války jako izolovaný jev či dokonce jako něco, co vychází z lidské povahy. Tyto války vycházejí ze stávajícího systému, který si nelze představit bez nich. Proto také naší odpovědí nemůže být pouhé protiválečné moralizování, ale boj za odstranění válek i jejich společenských příčin, a za vytvoření svobodnější, harmoničtější a samosprávné společnosti, ve které by nikdo nemohl utlačovat druhého anebo jej dokonce štvát proti někomu třetímu.
Nejsme žádní antiamerikanisté a nejsou nám o nic víc než Spojené státy americké sympatické státy mimo západní blok. Na druhou stranu se domníváme, že naší povinností je kritizovat především zločiny, které spáchají vlády našich zemí údajně v našem jménu. Zejména v situaci, podporují-li tito mocní novou brutální válku a kdy mají dokonce tu drzost, sezvat si desítky těch největších potentátů do našeho města. Tím spíše musí pocítit co nejsilnější hlas skutečného odporu. A proto voláme tak jako antimilitaristé již více než sto let: Válku válce!
K prosazení toho postoje budeme mít během zasedání NATO několik příležitostí. Proběhnou demonstrace 17. listopadu, 19. listopadu a 21. listopadu, konané antikapitalistickou a antistátní platformou proti NATO. Je ovšem jasné, že aktivita nesmí začínat a končit u demonstrací. Je možné přesvědčovat lidi ve svém okolí, je možné dát své postoje najevo razantním činem jako je např. odpírání vojenské i civilní služby. Co je třeba především, je nemlčet a nerezignovat. Právě na to totiž mocní čekají, právě tak by nás měli tam, kde nás chtějí mít.
Děkuji za pozornost.