Anarchistická federace

Anarchisté a radikální antifašisté ke dni obětí holocaustu

Tisková zpráva ČSAF-Praha a Antifa-Praha ke dni obětí holocaustu.

V dnešních dnech si připomínáme oběti židovského holocaustu. Během druhé světové války došlo k pokusu o vyhlazení židovského etnika nacisty, holocaust se stal nejviditelnějším zločinem nacismu. V den oficiální vzpomínky na oběti holocaustu si jistě na tyto oběti vzpomene leckdo. To ovšem nic nemění na faktu, že si oběti holocaustu připomínku zcela jistě zaslouží. Zároveň není možné oběti holocaustu vytrhovat z kontextu doby a chápat tragédii židovského obyvatelstva odděleně od ostatních zvěrstev nacismu a druhé světové války. Proto chceme právě v den obětí holocaustu připomenout nejen zavraždění milionů Židů, ale i všechny ostatní nesmyslné oběti druhé světové války.
Stejně jako oběti židovského holocaustu si naši vzpomínku a úctu zaslouží oběti romského holocaustu. Vůči Romům byla přitom uplatňována stejná vražedná politika, stejné úsilí o úplnou likvidaci. Mnoho se také nehovoří o aktivním podílu části české veřejnosti na likvidaci romského etnika (spolupráce úřadů s nacisty, dozor v táborech), ani o tom, že Romové byli posíláni do koncentračních táborů s použitím rasistických seznamů, které si o nich vedla už Masarykova první republika. Romský holocaust tak zůstává i nadále ožehavým tématem naší historie, jeho obětem se ovšem nedostává srovnatelné pozornosti s židovským holocaustem. Důvod je nasnadě – zatímco nenávist vůči Židům dnes pociťuje pouze hrstka skalních antisemitů a neonacistů. Rasistický útlak Romů a Romek ale pokračuje – a to i ze strany státu či místních orgánů.
Dalšími zapomínanými oběťmi jsou civilisté, kteří během války zahynuli v důsledku leteckých úderů. Německé nálety v roce 1940 na Rotterdam, nebo Coventry či Liverpool šokovaly, co do výsledku se však nemohly rovnat počtu obětí spojeneckého bombardování německých měst zejména v pozdějších letech války, kdy docházelo k strategicky plánovaným útokům proti celým aglomeracím. Ač podle terminologie dnešních politických elit jsou útoky proti civilistům nazývány terorismem, dějiny píšou vítězové a tak se na statisíce zabitých německých civilistů takřka zapomnělo.
Mezi zbytečné válečné oběti můžeme započítat i statisíce zajatců na obou stranách východní fronty, kde se na dodržování mezinárodních konvencí příliš nehledělo (SSSR ani ženevské konvence nepodepsal). V nepřátelském zajetí tak v nelidských podmínkách zemřely statisíce ruských i německých vojáků. Obě válčící strany na východě se přitom příliš nerozpakovaly ani v použití násilí a vraždění vůči „nespolehlivým“ civilistům. K porušování mezinárodních konvencí pochopitelně docházelo i na jiných bojištích, veřejně známá jsou většinou ty německá či japonská, po válce patřičně zdůrazněná spojenci, o mnohých vlastních zločinech pak vítězná strana pomlčela.
Druhá světová válka jako celek je pak líčena pouze jako boj civilizovaných zemí proti nacismu a fašismu. To je ale ideologicky zkreslená představa. Onen nesmlouvavý antifašismus spojenců je pouze zpětně vybudovaná konstrukce; Hitler byl pro západní spojence politickým partnerem ještě rok před začátkem války, nacistickému Německu bylo prominuto porušování versailleské smlouvy, obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní a anšlus Rakouska a bylo mu obětováno Československo, o toleranci vůči chování nacistů uvnitř samotného Německa ani nemluvě. Velká část mocenských a ekonomických elit po fašismu a nacismu pošilhávala jako po obraně před „socany“ a jako nástroji pro porážku a likvidaci Sovětského svazu. I Sověti ovšem s Německem ve třicátých letech spolupracovali na několika vojenských projektech a ještě v srpnu 1939 s ním uzavřeli pakt o neútočení. Nevěříme proto vládnoucí třídě (ať už kapitalistické či „komunistické“) její „protifašistický“ postoj, proti nacismu zasáhla, až když ohrozil její vlastní zájmy.
Koneckonců metody německých nacistů nebyly o mnoho víc šokující, než metody uplatňované koloniálními mocnostmi na jejich mimoevropských teritoriích. Ať už se jednalo o španělskou genocidu latinoamerických indiánů, nebo kruté potlačování vzpour proti evropské nadvládě v jiných koloniích a jinými mocnostmi (zejména Velká Británie), mezi použité metody rovněž patřily masakry celých komunit. U nacistů mohlo šokovat především použití těchto metod přímo v Evropě a tedy více na očích a jejich dovedení k dokonalosti.
Když vzpomínáme na oběti druhé světové války, musíme si také vzpomenout na první oběti fašismu a nacismu. Na první antifašisty, kteří skončili své životy na italských a německých ulicích či později v koncentračních táborech. Byli to právě levicoví antifašisté a anarchisté, kteří se postavili hrozbě fašismu již krátce po první světové válce. Fašismus jako společenská síla byl totiž právě reakcí na snahy o revoluční změnu ve společnosti. Je proto zcela logické, že se s ním jako první utkali revolucionáři a revolucionářky- bez pomoci dnes tak oslavovaných „antifašistických“ velmocí, které mnohdy stranily spíše fašistům jakožto „silám pořádku“ nebo nanejvýš pasivně přihlížely.
Ty stejně tak pasivně přihlížely během španělské sociální revoluce v roce 1936, kdy se proti fašistickému puči generála Franca postavily lidové síly. Zatímco fašistické straně konfliktu se dostalo pomoci od Německa a Itálie, jediný stát, který pomohl druhé straně byl SSSR, jehož pomoc byla ale směřována jenom politicky loajálním bolševikům. Naše vzpomínka tedy rovněž směřuje k zapomínaným španělským antifašistům a jejich obětavému boji za svobodu. Stejně tak zaslouží uznání i ti obyčejní lidé, kteří španělskou revoluci podporovali finančními sbírkami po celém světě, či zapojením se do dobrovolnických jednotek na straně antifašistů. To byli skuteční antifašisté, ne kolonialista, militarista a pravičák Churchill, antisemita Roosevelt nebo masový vrah a diktátor Stalin (kteří mimochodem neudělali nic pro to, aby zabránili holocaustu, o němž věděli, ještě před koncem války).
Jestliže si dnes máme připomínat historickou událost, chtěli bychom vidět dějiny jako celek, odmítáme si z nich vytrhovat jednotlivé, byť sebetragičtější události. K dějinám se totiž vracíme proto, abychom se z nich poučili. Dnešní den nám připomíná nejen zrůdnost fašismu a nacismu a také skutečné úmysly všech jeho dnešních stoupenců. Připomíná nám i zrůdnost války – a nebezpečnost všech pokusů rozpoutat globální konflikt kvůli vlastní světovládě.
Vzdejme čest všem nevinným obětem druhé světové války a předcházejme tomu, aby se cokoli podobného mohlo opakovat.

Československá anarchistická federace - Praha http://www.csaf.cz
Antifa - Praha http://www.antifa.cz


[download ako súbor]
Verze pro tisk 26.1.2004 CSAF-Praha
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Social Screenings: Elena (2011, Andrey Zvyagintsev)

30. 10. 2019, Praha

Something of a noir set in modern-day Moscow, this is an understated film that has been described as somber, grim--and remorseless. As the film follows a mismatched marriage and the children that are associated with it, a deeper picture of class resentment and the haves and have-nots of Russian society appears. …(více)

Critical Readings: The Murray Bookchin Reader (3)

31. 10. 2019, Praha

Čtení v D-zóně. …(více)

Lidovka na Salé: Plněný bramborový knedlíky (na novej projektor)

2. 11. 2019, Praha

Bramborový knedlíky plněný směsí s uzeným tofu, se zelím bílým i červeným/špenátem a posypané cibulkou s robi. Polívečka a dezert. A za to všechno se složíme na novej projektor. …(více)