Počátky socialistického a anarchistického hnutí v Rakousku.

(Přeložil Karel Vohryzek; Nákladem Ladislava Brunclíka v Liberci)

Kamarádům,
Karel Vohryzek!
Tuto knihu jsem zčeštil, ačkoliv nemohl jsem neviděti její nedostatky i chyby! –
S uvědoměním, že knihu tu psal jeden z těch starých dobrých kamarádů, jež příliš byli zaneprázdněni agitací a organizací, než aby při svých publikacích pomalou a obtížnou cestou přísného vědce brát se mohli, sedl jsem ku knize a - sál jsem z jejích stránek vůni skutečného života, odnesl sobě dojem; že autor nepsal, opatřen bohatým materiálem, dějiny dělnického hnutí, ale spíše jisté děje vylíčil, jichž byl svědkem aneb sám na nich vynikajícím způsobem bral účasti. - -
Pro mladší soudruhy nebude se škodou když vznik, vzrůst a zánik radikální strany poznají, nebo z její trosek jsme vyrostli, - my nového žití lidé, - my moderní, - pro starší bude jen s prospěchem, když poznají z těchto řádek neúčelnost, ba škodlivost taktiky romantických „revolucionářů“, která přese všechno ještě v hlavě těch kterých straší. –
Z tragického zániku pak strany radikální naučí se znáti naší soudruzi lék, proti moru počínajícímu zase už v našem vlastním táboře jeviti svoje hrůzyplné účinky; proti moru: svárlivosti, kultem osob způsobené nesvornosti a podmíněné tím vším slabosti.
Lék toliko jeden: Srazit řady!
Sociální demokrati najdou v této knize věrný obraz svých otců a tu myslím, že o dnešních možno také říci, že „jablko daleko od stromu nepadne.“
Jsem přesvědčen, že kniha bude přijata příznivě jak pro svůj agitační ráz, tak pro lekce, tam nám udílené, stran rozkolů ve vlastním táboře Krčalova závěť: „Srazte řady“, doufám že naše hnutí obrodí!
Přátelský Vám tisknu ruku kamarádi!


Slovo úvodní.

Dějiny dělnického hnutí v Rakousku, pokud jsou pozoruhodné a významné pro nás, sotva jsou starší čtvrtstoletí. Zajisté v poměru krátká to doba, od onoho okamžení, kdy rakouský proletariát poznav sociální rovnoprávnost, rušně a slyšitelně žádal svých práv přirozených a společenských; kdy „hydra sociální revoluce“, (podstatně jiného významu než-li předcházející) poprvé svoji mohutnou hlavu pozdvihla. Byl to počátek třídního hnutí dělníků, jakého před tím mnohojazyčné Rakousko nikdy nebylo poznalo.
Ale jak je mladé dělnické hnutí v Rakousku, tak je bohaté a zajímavé událostmi, odehrávajících se až po dnešní den v jeho středu.
Sotva bude dělnického hnutí, v kterékoli jiné zemi, které by tolik bojů, bludů, pronásledování bylo prodělalo, než-li nabýti mohlo pevné půdy.
Připočteme-li, kolikráte hnutí rakouské bylo voděno za nos, kolikráte bylo podváděno, nebude s podivem, že nemohlo posud zaznamenati větší úspěchy. Neboť, vždycky, když zdravého mělo vzíti náběhu, dostavily se: státní moc, třída majetná, její tisk, falešní prorokové, šarlatáni a jiní političtí kejklíři, kteří hnutí ovládali vodíce je cestami, které byly nejméně nebezpečny utlačovatelům. A dělníci, ti nechávali si za takého stavu věci stahovati kůži přes uši, šlapati svoji lidskou důstojnost, s klidem a i když si byli vědomi do nebes volajících křivd. Ubohý proletariáte rakouský, jak dlouho ještě budeš otrockou bodrostí okázale se honositi?
Vykupitelé lidu, jímž se říká „nejvynikajíčtější žáci Karla Marxe“, jdou pak a píší dějiny dělnického hnutí v Rakousku, chválí ho a vynáší do nebe, když bylo toto jimi a příbuznými jim lumpaciusy balamuceno, podváděno a znásilňováno. Adler Kautský, Bebel - Liebknecht, vzorný to kvartet moderní demagogie a jim po boku ona hnusná společnost, sestávající ze slepých nástrojů, odpadlíků a podobných subjektů; mnoho byli dovedli, ale ještě více zničili. Dávno jsou zralí, aby panujícími autoritami vyznamenáni byli řády za jich podivuhodná dogmata státní.
Rovněž tak jest jich průvod hoden uznání za věrně konané služby; praví to lokajové svých pánů, jak se malují do obrázkových čítanek!
Stránky následující nám dokáží, že jsme v soudu o této společnosti nešli příliš daleko. Z této knížečky mají dělníci a dělnice tohoto státu zvěděti pravdy; - nechť slyší líčení hnutí od bojovníka, který stál, bil se a trpěl řadu let v srdci hnutí. Dosti dlouho jsme mlčeli, - hlásíme se nyní k slovu.

Pravdě čest
nepravosti pranýř!

Spisovatel.



I.
Počáteční období 1867-1878.

Červená internacionála, mohutného účinku ve všech zemích, zejména pak v Německu, vrhala svoje stíny před sebe.
Netušeně zdařilé vystupování Ferdinanda Lassaleho svojí hřivnou přispělo k tomu, aby všechny vrstvy obyvatelstva, daleko za hranice Německa, sledovaly nové hnutí s napjatou pozorností. Probouzejícímu se duchu německých dělníků, který reakci k boji vzývati počal, válečnému křiku po vyzdvižení kapitálu z veřejí, mělo se dostati za krátko mohutného hlasu v soustátí rakouském.
Jakmile byl německý proletariát ze své duševní nečinnosti probuzen, - musilo dojíti i k tomu, že proletariát sousedního státu úpící pod zuřivým vysáváním hospodářským, ze svojí strnulosti se probudil.
Německý proletariát počal se vyvíjeti v třídu organisovanou, rakouský teprve hýbati. Ale kámen jednou v pohyb uveden nebyl k zastavení. Rakouští, především vídeňští dělníci, jali se ve směru svých německých bratří organizovati.
* * *
Německo-liberální buržoasie v roce 1868 vesla došlá, přicházela svojí praktickou politikou ve vývoji se nacházejícímu dělnickému hnutí příznivě vstříc; zničila přísná pouta politická, vydala zákony, které zaručovati měly rakouskému lidu volný projev mínění, svobodu slova i tisku, právo spolčovací a shromažďovací, listovní tajemství a právo domácí.
Toť se ví - jen na papíře, jak z následujících zkušeností zvíme. Ale přes to stačily, aby se hnutí dělnické, (ve státě sestávajícím z tolika národů nejrůznějších zájmů, ve státě, v jehož nitru zápasy národnostní nenechaly lidu popadnouti dechu, poněvadž jimi každá vážná myšlenka byla zatlačována do pozadí,) mohlo rozvinouti.
Bylo to v měsíci říjnu, kdy několik snaživých dělníků pojalo myšlenku založiti dělnický vzdělávací spolek. Mezitím co tato společnost zabývala se založením spolku, uzrál v jiných kruzích dělnických plán, utvořiti ústřední spolek pro dělníky, aby se tak onomu těžařství z Anglie do Německa přenesenému razila cesta.
A vskutku odbývala se dne 1. prosince 1867 veřejná schůze dělníků, která program ústředním spolkem vypracovaný přijala a ovací, zásadě svépomoci dle Schulze-Delitsche, končila. Ale již 15. prosince došlo k založení vzdělávacího spolku, stavicího na soustavě státní pomoci dle Lassaleho.
Tak povstalo v témže měsíci roku 1867, dvé stran, které ihned vzájemné potírání zahájily.
Ale netrvalo to dlouho a Lassaleani opanovali jako vítězi bojiště. U příležitosti shromáždění pořádaného Schulzeany, byli tito překvapeni řečníky vzdělávacího spolku, při čemž odporučená jimi resoluce, aby se připojili přítomní k vzdělávacímu spolku, jednohlasně byla přijata.
Svépomočáci tedy spolek sic založili, ale brzo pro nedostatek členstva se musil rozejít.
Vzdělávacímu následovalo zakládání odborných a jiných sdružení, což v hlavních a průmyslových městech říše došlo horlivého napodobování. Volání po organizaci ozývalo se celou zemí a burcovalo lhostejné a bázlivé z klidu. Vědomí mezinárodní solidarity bylo si prorazilo cestu ještě nežli uplynuly dva roky, v kteréžto době rakouské dělnictvo zastoupeno bylo v různých organizacích mnohými tisíci.
Tak nikoliv jen Německo a jiné země, ale i Rakousko mělo svoje dělnické hnutí; ovšem s hezky krotkým programem, jako: všeobecné, přímé volební právo, právo koaliční, oddělení církve od státu, utvoření lidovějšího vojenství, odstranění obmezování tiskové svobody, spolčovacího i shromažďovacího práva, fedrování svobodných, individuelních organizací státem atd.
Ovšem že panující liberalismus svým klidným chováním mnoho k tomu přispěl, neboť sledoval dělnické hnutí dokonce blahovolnýma zrakoma, ovšem asi s úmyslem: příležitostně vytrumfovati je proti flanďáctví. A to bylo účelem poskytnutých „svobod“, jimiž vláda k upevnění svojí posice chtěla se uvésti v přízeň nejen u maloživnostnictva, ale i u hnutí dělnictva, které právě počalo vyháněti v květ.
Nuže, my máme sic nejméně příčin se horšiti, kde běží o šlápnutí flanďáctví na krk. Ale tu má býti oběť rovnocenná úspěchům, které jsou k docílení. A toho zde nebylo. Rakouskému proletariátu bylo zůstaveno nabýti trpkých zkušeností o tom, že jeho bědný stav nezlepší se nijak ani pod vládou zdánlivé svobody udílející, ani pod flanďácko-feudální; naopak; že hospodářské vysávání trvá přese všechno dále.
Až posud nebylo hnutí dělnické vládou ani tiskem považováno za státu nebezpečné; naopak bylo pojímáno jako hračka, slibující za jistých okolností i užitku. Dělníci, maloživnostníci ba i měšťácká demokracie pohodlně se vešly do této nově povstalé dělnické strany. Všechny strany ucházely se o její přízeň. Byla něžnou rostlinkou, dosti důležitou, aby se ucházely pečovati o ní. Ale tak jako v celé straně scházel rys zdravé, revoluční myšlenky, tak bylo to i u většiny vůdců, s revoluční vážností. Vůdcové mněli se býti vyvýšeni nad masu a byli šťastni, když zaskvěla se jich jména při zprávách ze schůzí dosti často v měšťáckých listech. Autoritářská domýšlivost bujela s úžasnou rychlostí. Splnění světodějného úkolu, k němuž povolána byla strana a její nositelé bylo věcí vedlejší. Naproti tomu považovalo se za nutnost kompromisovat s panující třídou.
Vyjma „Volksstimme“ (Hlas lidu) prvního to orgánu dělníků, neměla mladá strana žádné jiné socialistické literatury a byla tedy odkázána k brožurám a časopisům vycházejícím v Německu, které také velikého v Rakousku nabyly rozšíření.
A teď se proletářským živlům poznenáhle ujasňovalo, že jejich zájmy nejsou v souladu s buržoazními, ale naopak v protikladu; maloměšťáctví zatlačeno do pozadí a hnutí počalo bráti na se charakter sociální. Počínajícímu právě období bylo zůstaveno poučiti dělníky, co znamená svoboda jako v Rakousku. Bylo-li posud na straně dělníků veřejné mínění, tisk, měnilo se teď všechno na opak. Liberální strana a její tisk přestala příznivým nalaďováním a objektivními zprávami činiti vzrůstajícímu hnutí reklamu; jednoduše je zamlčovala.
Do této doby (srpen 1869) spadá svolání sjezdu eisenašského. Duch mezinárodní solidarity měl zde být dokázán rakouským dělnickým hnutím. I bylo vzhledem k tomu usneseno, nechat se zastupovat dvěma delegáty (Oberwinder a Scheu) a současně vstoupit do nově založené sociálně-demokratické strany.
Pro éru, která nyní povstala, éru pronásledování a potlačováni ze strany úřadů, bylo to kamenem úrazu. Výnosem „občanského ministra“ Giskry, zakázáno zřizování dělnických a politických spolků a sice na základě přijatého v Eisenachu sociálně demokratického programu. Ve smyslu výnosu předbíhali se nyní úřadové v rozpouštění schůzí a spolků. Sociální demokracie prohlášena za státu nebezpečnou a sociální otázka měla přestávati dle Giskry - jaké to komando! - u Podmokel. Zaručované „svobody“ zvrhly se v reakci.
Tomuto útoku odpověděli dělníci dne 15. prosince 1869 velikou demonstrací před parlamentem. Této imposantní demonstrace zúčastnilo se asi 15000 osob, z jejichž středu zvolen komitét (Hartung, Boudiš, Berka), aby odevzdal ministru Taaffeovi požadavek všeobecného volebního a koaličního práva. Touto „drzostí“ vláda byla rozhořčena tak, že ukázala pravou svoji podstatu, viděla v tomto „neslýchaném“ jednání „velezrádu“ i nechala v následujících dnech pozatýkat řadu osob, o nichž bylo známo, že udávali tón ve straně, ovšem, že nadšené masy musily být před tím sladkými sliby ukolébány ve spánek. Zatčených bylo čtrnáct: 0berwinder, Scheu, Most, Pabst, Hecker, Perrín, Schönfelder, Berka, Schäftner, Pfeiffer, Dorsch, Eichinger. Gehrke a Boudiš. Chování obžalovaných, jež několik měsíců strávili ve vazbě vyšetřovací, po dobu jejich procesu bylo vzorné, zejména vynikl Jan Most, který otevřeně sebe prohlásil za revolucionáře, vedle toho jeho „Nussknacker“ („Louskač oříšku“) satiricko-politický to list, psaný tužkou a sloužící k dorozumění se spolujatými, nemálo důležitou hrál roli před soudem. Proces skončil odsouzením všech obžalovaných. Oberwinder odsouzen k šesti, Scheu, Most, Pabst k pětiletému žaláři, ostatní obžalovaní trestáni dvěma až desíti měsíci.
Avšak povolání ministerstva Hohenwarth-Schäffleho (v únoru 1871) následovala amnestie těchto a ještě jiných 93 politických zločinců.
Druhého května 1871 Most z Rakouska vypovězen. Tlak ze shora.způsobil, že hnutí hmatatelně upadalo. K tomu ke všemu strana rozpoltěna ve dvě frakce, takže při vzájemném, prudkém potírání sebe, stále větší následoval úbytek. Jedna z frakcí sdružila se kolem „Volksstimme“ (Hlas lidu), jejíž redaktorem byl Oberwinder, stále nakloněný jednak k tomu, vykonávat neobmezenou diktaturu nad stranou, jednak uzavírat s panující třídou kompromisy - kdežto druhá (frakce „bratrských“) sobě vyhrazovala zachovávání proletářsky třídního stanoviska, bez kompromisu. Její listem byla „Gileichheit“ (Rovnost) (založená roku 1869 ve Vídeňském Novém Městě) redigovaná Ondřejem Scheuem.
Ale rozkol neměl dlouhého trvání; brzo bylo veřejným tajemstvím, že Oberwinder za zády strany vyjednával se stranami buržoazními a že tedy klesnul až k zrádci věci dělnické. Jako renegát opustil Oberwinder Rakousko, odebral se do Němec a dnes stojí ve službě křesťansko-sociálních tmářů. Směr rozhodnější ale zvítězil.

Přibližný obraz stavu tehdejšího hnutí roku 1873 vyjádřen následujícími číslicemi:

Ve Vídni stávalo	51 sp. děl. s	35.368 čl.,
v D. Rakousku	28	4.616,
v H. Rakousku	7	922,
v Solnohradech	6	469,
ve Štýrsku	37	9.848,
v Korutanech	14	1.156,
v Krajiuě	6	468,
v Tyrolích	5	356,
v Čechách	36	11.707,
na Moravě	21	4.646,
ve Slezsku	7	760,
v Uhřích, Chorvatsku a Slav.	8	9.793,
v Haliči	1	200.
Úhrnem	237 spolků s	80.309 členy.

Tyto číslice jsou vyňaty z dělnického kalendáře na rok 1873: budou asi, pokud se týče počtu členstva, poněkud přepjaté. Ale přes to vládla strana dělnická úctyhodnou silou. Dělnických listů bylo: „Volkswille“ (Vůle lidu), ve Vídni dvakrát týdně;. „Vorwärts!“ (V před!), orgán knihtiskařů ve Vídni, týdně; „Keiltreiber“, satirický list tiskařů, Vídeň, dvakrát měsíčně; „Gleichheit“, (Rovnost), ve Vídeňském Novém Městě, dvakrát měsíčně; „Sociale Wochenchronik“, (Týdenní kronika sociální), v Pešti, týdně; „L'Operaio“, v Terstu, týdně; „L'Alba“ v Terstu, týdně. Později uznamenáváme čilejší ruch duševní i mezi dělnictvem korutanským, které vydávalo sociální politický list pod názvem „Volksblatt“ (Lidový list). Za vydavatelstvo znamenal Ferdinand Adenau ještě s třemi jinými soudruhy, za redakci Petr Střelař. Řada listů musila být zastavena, nedostatkem předplatitelů a scházením hnuti. Teprve roku 1877 a 1878 vidíme tisk dělnický znovu rozkvétati.
Rokem 1874 odbýval se ve Št. Hradci další proces, velice významný. Dr. Hypolit Toužimský a 31 spoluobžalovaných: Jindřich Wank, M. Kappaut, K. Hochreiter, K. Schulz, M. Rubitschke, J. Losch, J. Würges, W. Aichelberg, F. Gabriel, F. Scherübl, J. Tank, J. Keinerth, J. Fabian, J. Frank, B. Mössner, J. Schneider, K. Müller, R. Grohmann, V. Schreckenthal, G. Kančič, V. Beyer, St. Pauller, F. Kielmeier, J. Prager, J. Zelinšek, K. Seidl, T. Bednář, P. Laffer, A. Traunig, J. Maschart, F. Malý stáli před soudem pro rušení náboženství a pro tajné sociálně demokratické spojení. Proces skončil odsouzením všech obžalovaných. Toužimský odsouzen ke čtyřem měsícům, ostatní k žaláři vztažně vězení od jednoho týdne až ke 3 měsícům.
Průběh procesu zřetelně obrážel, jak úřadové vzhledem k stále více pokračujícímu sociálně - demokratizování mas byly o svůj stát starostlivy; učiněná strašidla se viděla tak nebezpečnou se jim zdála tato strana. Nu, dnes asi státní autority nebudou viděti v sociální demokracii žádného nebezpečí, vždyť je dnes sociální demokracie - tak se totiž zatím vyvinula - stát udržující, neboť pokud se týče ideálů budoucnosti, je horší všech stávajících státních a hospodářských útvarů. Od polovice let sedmdesátých až k roku 1878 vyznamenávalo se hnutí klidným, ale vážným postupem. Ti, kteří nazírali na dělnické hnutí jako na sport, uznamenali, že zúčastnění přece není hračkou a ustoupili do pozadí. Pozbytím těchto živlů hnutí dělníků, ovšem zeslabeno, ale ztraceno nebylo nic. V této době byla „Gleichheit“ (vycházela poslední léta osmidenně), vycházející ve Víd. Novém Městě hlavním orgánem strany, až do října roku 1877. Vedle „Gleichheitu“ stávalo od roku 1876 v Liberci vydávaného a Josefem Hanichem redigovaného „Arbeiterfreundu“ (Přítele dělníků); týž přeměněn v roku 1879 ve „Volksfreund“ (Přítele lidu); dále „der Gewerkschaftler“ (Odborák) vydávaný to ve Vídni Jindřichem Gehrkem a soudruhy orgán odborných sdružení.
Jako dědic „Gleichheitu“ nastoupil 4. října 1877 ve Vídni vydávaný „Socialist“; vlastně to byla přeměna prvé v poslednějšího a vedle toho dlouho již chované přání přeložit ústřední orgán strany do Vídně. Kauci 4000 zlatých, nutnou ku vydávání týdenníku přenesli vydavatelé „Gleichheitu“ taktéž na „Socialist“. I tento list byl ústředním orgánem strany, jakožto redaktor podepisoval většinou Ferdinand Leisner.
O slovanském hnutí málo bylo posud k zaznamenání. Ale tu došlo opět k životnějšímu období.

(kompletný text nájdete v priloženom RTF súbore)



[stiahnuť ako RTF súbor]