Syrský Kurdistán na rozdíl od toho iráckého funguje na anarchistických principech tzv. demokratické konfederace. Z toho vyplývá i rovné komunitní postavení tamních žen.

Média si začala všímat iráckých Kurdů a zejména Kurdek. Vzhledem k faktu, že iráčtí Kurdové směřují k liberalismu, jsou pro korporátní média přijatelnějším objektem zájmu než mnohem rovnoprávněji, anarchisticky orientované kantony syrských Kurdů a Kurdek, jak vysvětluje následující text Yigala Levina a Ivana Šmatka.

Boj za osvobození žen a válka na Blízkém východě

V poslední době se předním tématem pro západní svět stala situace na Blízkém východě. Úspěchy Islámského státu (IS) v sunnitské části Iráku přiměly evropské státy a USA ke vměšování do „vnitřních záležitostí“ Iráku. Vnitřními jsou samozřejmě jen podmíněně. Nejde tady jen o to, že mnohé státy Blízkého východu, západní země a Rusko byly nějak vtaženy do konfliktu v Sýrii, jehož jedním výsledkem je současný Islámský stát, ale i o to, že mnozí bojovníci IS přijeli ze západních zemí a Ruska budovat nový chalífát.

Už dávno není tajemství, že dnes je všechno propletené. Vůbec nebudeme přehánět, když řekneme, že na vývoji konfliktu na Blízkém východě závisí budoucnost nejen této oblasti, ale celého světa. Se zvláštní pozorností by ovšem konflikt měli sledovat stoupenci pokrokových názorů na rozvoj společnosti: feministi, příznivci demokratické levice a anarchisté.

Irácký Kurdistán

Po první vlně informací o IS v západních médiích komentátoři, politici a žurnalisté společně začali hledat ty skupiny, o které by bylo možné se opřít ve válce proti islámským radikálům. Irácká armáda se zjevně pro tuto roli nehodila. Vzdala se Mosulu a nechala bojovníkům IS současnou americkou výzbroj, jejíž zbytky byly nějakou dobu zabrány opevněním Bagdádu, na nějž útoky už nenásledovaly.

Spojence dostatečně předpověditelného našli na severu Iráku. Televizní diváci a čtenáři novin objevili irácký Kurdistán. Navíc se ukázalo, že v místních kurdských milicích pešmerga (tj. kudrsky jdoucí na smrt, hledící do tváře smrti) bojují ženy. Všichni začali mluvit o Kurdech a Kurdkách. Desítky reportáží a stovky článků byly věnovány plukům „nových amazonek“, jak je pokřtili někteří novináři.

Nicméně pro toho, kdo se v tématu lépe orientuje, není informace, že v pešmerze bojují ženy, žádnou novinkou. Například už v roce 1996 byla v ozbrojených silách iráckých Kurdů jedna ženská bojová jednotka, jejímž účelem byla ostatně opozice vůči režimu Saddáma Husajna. Účel aktuální i teď, kdy důstojníci saddámovské armády spolupracují s IS v současném konfliktu.

Ženské jednotce v pešmerze velí Nahida Ahmed Rashid, která říká, že se stále víc žen chce dnes přidat k boji proti IS. „Berou zbraně nejen proto, aby bránili Kurdistán, ale i proto, aby tím vyjádřili, že mezi ženami a muži není žádný principiální rozdíl.“ Dodává, že její jednotka se cvičí na stejné úrovni jako jednotky zvláštního nasazení.

Kurdky

Syrský Kurdistán

Za povšimnutí stojí, že ve chvíli, kdy všichni začali mluvit o ženách v pešmerze, mají za sebou syrští Kurdové už několik let boje proti IS. Jejich oddíly národní sebeobrany (Yekîneyên Parastina Gel, YPG) mají kolem 45 až 50 tisíc bojovníků a kontrolují sever Sýrie. A stejně tak za povšimnutí stojí i fakt, že v řadách YPG je mnohem víc žen (30 až 40 procent) a jejich politické a sociální osvobození je mnohem zásadnější.

Dilar Dirik, badatelka z Cambridge, k tomu říká: „Teď se objevuje překvapivě velké množství materiálů věnovaných ženám v pešmerze, které chtějí bojovat proti IS… Je zajímavé, že o ženách v YPG, které umírají v bojích s Islámským státem už nejmíň dva roky, novináři zdaleka tolik nemluvili.“ Irácký Kurdistán se orientuje na tržní vztahy a vybudování národního kurdského státu a rovněž je pod vlivem Turecka, Íránu a dalších států, jak odbornice zdůrazňuje. „Kurdská regionální vláda má přátelské vztahy s režimem Íránu a Turecka, které utiskují Kurdy ve vlastních zemích a snaží se narušit pokusy Kurdů dosáhnout autonomie v Sýrii. Je dost zajímavé, že irácký Kurdistán je i nejhorším místem pro kurdské ženy… Z toho je vidět, jak se různé formy útlaku prolínají.“ I když Dilar Dirik přiznává, že ženy v jižním Kurdistánu jsou velmi aktivní v boji za své zájmy, místní vláda nezajišťuje naplňování zákonů proti násilí namířenému na ženy. Například v letech 2011 a 2012 bylo zaregistrováno více než 3000 případů násilí na ženách a jen 21 případů se dostalo až před soud. Je to důsledek feudální politiky vlády iráckého Kurdistánu, která jen povzbuzuje patriarchální vztah k ženě.

Ve stejnou dobu v syrském Kurdistánu sledujeme aktivní účast žen v politickém a sociálním životě. Podle webu KurdishQuestion „byli lidé v Rojavě (v syrském Kurdistánu) zapojeni do boje za nový život. A ženy mají v tomto boji ústřední místo. V procesu revoluce bývají ženy víc zapojeny do oblastí, které byly dříve vyhrazeny mužům: ozbrojené oddíly, zdravotnický systém, vzdělávací a právní systém, ale i zemědělství… Ženské hnutí svobodných žen (Yekitiya Star) zakládá družstva, jako například Warsin Work Centre, kde je 23 (z 25 pracujících) žen.“

Ženy, účastnící se revoluce rovnoprávně s muži, nejsou novým fenoménem pro Kurdy v Sýrii a Turecku. „Chceme takovou společnost, v níž jsou si ženy a muži rovni, společnost, ve které by nebyl útlak, nerovnost, kde by všechny rozdíly mezi lidmi zmizely,“ řekla v roce 2008 Rengin, velící ženským oddílům ve Straně kurdských pracujících (Partiya Karkerên Kurdistan, PKK). Přidala se k PKK, když jí bylo 17 let, protože se cítila utlačovaná jako Kurdka i jako žena. „Když jsem sem přišla, uvědomila jsem si, jak nespravedlivá je naše společnost. Jak jsme mohli tak dlouho žít v těchhle podmínkách? Jak jsme mohli tak dlouho souhlasit s touhle nespravedlností?“ ptala se.

Už v roce 2008 bylo veřejně známo, že ženy ve vojenských oddílech PKK mají svoji velící strukturu a všechny práce a vojenské úkoly jsou rozděleny mezi ženy a muže rovným dílem.

Kurdky

Osvobození žen a revoluce

V roce 1998 Abdullah Öcalan označil PKK za „ženskou stranu“. Karim, dvaačtyřicetiletý člen PKK vzpomíná, že se rozhořela velká diskuse na téma místa ženy v boji. „Najednou jsme s tím nechtěli souhlasit. Ženy jsou od přírody fyzicky slabší a ve válce se to může vymstít… Proto jsme byli proti, nechtěli jsme, aby ženy bojovaly stejně jako my, zbytečně nám to boj komplikovalo. Ale Öcalan ve své knize napsal, že pokud chceme vybudovat novou společnost, znamená to pomáhat rozvoji práv žen. Je-li žena podřízená, je na tom stejně i muž.“ To bylo v roce 2008 a dneska v roce 2014 lze narazit na zmínky o tom, že ženy v boji proti IS projevují mimořádnou odvahu a dovednost.

Od roku 2005 PKK navrhuje zřeknout se nároků na vybudování nezávislého státu Kurdů (a kritizuje nacionalismus jako „primitivní a zastaralou myšlenku“). Jako protiváhu upřednostňuje projekt radikální demokracie zdola pro celý region se třemi základními principy: 1) ekologií, 2) vlastní radikální demokracií zdola a 3) rovností pohlaví. Samotná myšlenka „demokratického konfederalismu“ se zakládá na komunalismu amerického anarchisty Murraye Bookchina.

Öcalan popsal demokratický konfederalismus následovně: „Právo lidí na sebeurčení zahrnuje i jejich právo na založení vlastního státu. Ovšem založení státu nedělá lidi svobodnějšími… Národní státy současně vytvářejí vážné překážky jakémukoli sociálnímu rozvoji. Demokratický konfederalismus je paradigmatem utlačovaných lidí, nestátní sociální projekt… Demokratický konfederalismus je založen na účasti zdola. Všechna rozhodnutí v něm se přijímají uvnitř komunity, společenství. Vyšší instance slouží jen ke koordinaci komunit a reprezentace jejich vůle. Posílají za tím účelem své delegáty na generální pléna.“ (Abdullah Öcalan: Prison Writings. Roots of Civilisation)

PKK, která bojovala za vybudování nezávislého státu od 70. let a řídila se doktrínou marxismu-leninismu, prodělala radikální ideologický obrat, i když si zachovala starý (a časem zavádějící) název. Fakticky se hnutí, které se ještě nazývá „stranou“, dnes řídí radikálně demokratickým, anarchistickým projektem vybudování společnosti bez státu a jakékoli formální hierarchie. Duran Kalkan z PKK ostatně definuje stát jako „sílu sloužící k útlaku a vykořisťování“.

Právě model demokratického konfederalismu byl přijat v syrském Kurdistánu a uskutečňuje se od roku 2011. V Rojavě se vytvořily tři kantony: Afrin na západě, Jezire na východě a Kobane ve střední oblasti. Je třeba dodat, že tam žijí kromě Kurdů i Arabové, Arméni, Asyřani a všichni jsou zastoupeni v kantonální správě. Ve městech a vesnicích také fungují lidové rady (kurdsky mala gel), družstevní farmy a bytová družstva, dále ženské rady a ženské akademie. Podporuje se princip dvojfunkcí rozdělených mezi muže a ženu.

Gonul Kaya zdůrazňuje, že samosprávě je právě v Rojavě věnována zvláštní pozornost: „Komunity se řídí samy, samy řeší své problémy, bez jakéhokoli národního státu. Ukazují, že vzdělávání, systém zdravotnictví, politický a sociální systém a také ekonomika se mohou spravovat demokraticky, bez jakéhokoli zapojení institucí typu státu založených na zneužívání a donucování.“

Dilar Dirik napsala: „Pokud se obeznámíme s kantony v Rojavě, uvidíme slibný příklad toho, jak bez ohledu na nedostatek zdrojů a zkušeností a z toho plynoucí chyby, bez ohledu na ekonomické embargo a politickou izolaci mohou vzniknout demokratické, sekulární struktury a také rovnoprávný genderový systém…“ Podle ní kurdské ženské hnutí nejen vede boj proti ultrapatriarchálnímu islámu reprezentovanému IS, ženy v Rojavě směřují k mnohem hlubší změně. A právě tento boj jim umožňuje vzdorovat Islámskému státu.

Kurdky

Zdroj:
http://tovaryshka.info/women-kurdistan/

Související odkazy:
Proti státnímu a náboženskému teroru
Fotoreport: Demonstrace na podporu syrských Kurdů
Proč svět ignoruje revoluční Kurdy v Sýrii?
Rojava volá o pomoc!
Tisková zpráva Iniciativy Ne Rasismu! k demonstraci na podporu Kurdů bojujících proti ISIS
O právech Kurdů na sebeurčení, sociálním experimentu v Kobani a polozapomenuté genocidě