Anarchistická federace

Čtyřicet let od revoluce, o které nás ve škole neučili

V Portugalsku v roce 1974 využili pracující vojenskou vzpouru proti diktatuře k tomu, aby spontánně zakládali samosprávné orgány. Kdo tuto iniciativu zadusil?

25. dubna 1974 se radikální frakce Portugalských ozbrojených sil MFA vzbouřila proti vládě. Až do té doby se Portugalsko po více než polovinu století nacházelo pod fašistickou diktaturou. Zda MFA inklinuje k levici, či k pravici, bylo v té době nejasné. Vojenská vzpoura však vytvořila prostor, v němž lidé mohli měnit své životy, a této příležitosti se také chopili.

Levicoví aktivisté se vraceli z exilu, vznikaly nové politické strany. Tyto strany situaci využívaly k získání politické moci ve vládě – obyčejní lidé se však zajímali o to, jak zlepšit sociální podmínky ve svých obcích a podnicích prostřednictvím nových autonomních organizací. A právě na této úrovni probíhaly změny, které anarchisty zajímají nejvíc.

Život v bídě za fašismu

Portugalsko bylo za fašistické diktatury nejméně rozvinutou zemí v Evropě. Mělo 400 tisíc lidí bez práce, 150 tisíc lidí žilo v chudinských čtvrtích, jeden milion emigroval a dětská úmrtnost byla téměř 8,5 %. Stávky a další projevy odporu pracujících proti krutým podmínkám se setkávaly s brutální silou fašistických represivních sil.

Boj pracujících

Boj pracujících pokračoval i po revoluci: jedna z nejvýznamnějších stávek se odehrála v TAP, polostátních aeroliniích, jejichž zaměstnanci za sebou již měli řadu sociálních bojů (během stávky v roce 1973 byli tři pracující z TAP zavražděni polovojenskou policejní jednotkou). A právě stávkový boj v TAP v létě 1974 ukázal, na čí straně stojí domněle radikální revoluční vláda.

Stávka vypukla v aeroliniích poté, co vláda odmítla splnit požadavky zaměstnanců z května roku 1974. Mezi ně patřilo zejména propuštění všech fašistů z firmy, zvýšení mezd, právo pracujících přehodnocovat kolektivní smlouvy, kdykoliv to budou považovat za potřebné, a také vyhození těch vedoucích pracovníků, kteří projevovali „protidělnické postoje“. Stávku, která zastavila všechny mezinárodní lety, podporovali všichni zaměstnanci – kromě členů komunistické strany, jejíž člen, ministr práce, apeloval na stávkující, aby se vrátili do práce.

A jaká byla odpověď koaliční vlády (tvořila ji i Socialistická strana a komunisté)? Vyslala armádu, aby letiště obsadila a zatkla stávkový výbor. Dvě stovky pracujících byly propuštěny z práce. Když tato opatření odpor pracujících nezlomila, uskutečnily se masové demonstrace a hrozily další stávky, byli propuštění zaměstnanci přijati zpět. Postupně se zavedl 40hodinový pracovní týden.

1974

A na čí straně stojí vláda?

Zhruba v této době však první prozatímní vláda zavedla rovněž protistávkové zákony. Reakce vlády tak naznačovala, jak se budou k bojům pracujících stavět všechny postfašistické vlády. Pracující třída se tím však neznepokojovala: během léta 1974 zažilo sociální konflikty okolo 400 podniků.

Podniky: dělnické výbory a samosprávná družstva

Odbory byly jako relikt fašistické éry považovány mnohými za reakční a pracující měli potřebu organizovat se demokratičtěji a nezávisleji. Vznikaly tedy dělnické výbory: delegáty do nich volila dělnická shromáždění jednou za rok a v případě, že nebyla spokojena s činností svého delegáta, mohla jej odvolat. Většina z nich nebyla revoluční, přesto ale byly výbory projevem nedůvěry lidí k „levicovým stranám“, vládě a armádě. Koncem října 1974 jich fungovalo asi 2000.

V létě 1975 se toto hnutí začalo vyvíjet dál. Když management jejich požadavky ignoroval, pracující podnik obsadili a v mnoha případech zřídili samosprávné systémy. V Unhais de Serra se 1100 textiláků zbavilo managementu a zvolilo si dělnický výbor, který továrnu řídil. Podle odhadů bylo v létě 1975 pod samosprávou 380 továren a fungovalo na 500 družstev.

Samospráva v obcích

Sociální boje se samozřejmě neomezovaly jen na úroveň továren: lidé nebyli ochotni spoléhat na vládu a doprošovat se jí, aby něco udělala, a rozhodli se řešit své problémy sami. Tak po 25. dubnu 1975 vyrostlo hnutí nemajetných, kteří jako odpověď na bytovou krizi začali organizovaně obsazovat prázdné nemovitosti.

V dělnických čtvrtích a ve čtvrtích, kde žila nižší vrstva střední třídy, si obyvatelé volili Autonomní revoluční výbory sídlišť. Tyto výbory organizovaly obsazování a využívání domů a zajišťovaly fungování bezplatných jeslí, dělnických center a dalších obecních služeb. Jeden místní sídlištní výbor v Lisabonu zorganizoval obsazení asi 400 prázdných domů. Platilo se „sociální nájemné“, z něhož se hradily opravy domů. Do bytovek poblíž lisabonského centra se nastěhovalo 260 rodin z chudinské čtvrti.

Právě asi 150 tisíc obyvatel chudinských čtvrtí bylo členy Federace výborů chudinských čtvrtí. Ta byla nezávislá na politických stranách a bojovala za výstavbu nových sídlišť namísto chudinských čtvrtí, vyvlastnění půdy a regulaci nájemného.

Kolektivy na venkově

Zemědělští pracující tvořili třetinu obyvatel Portugalska. Když venkovští dělníci uviděli příležitost ke změně, začali zabírat statky, dobytčí farmy a nevyužívanou půdu. Navíc spolupracovali s průmyslovými pracujícími a nejrůznějšími dělnickými organizacemi: v Cabanas byl za pomoci místního sídlištního výboru obsazen opuštěný statek, blízká továrna zase poskytla techniku. Když se k obsazování půdy rozhodlo 354 dělníků ze statku v Santaremu, přijely desítky pracujících z města, aby jim pomohly – nakonec bylo zkolektivizováno deset velkostatků.

Socialismus byl pro pracující zřejmě přirozenou věcí: půda nebyla rozdělena mezi jednotlivé obyvatele, ale obdělávala se kolektivně a vlastnila ji vesnice jako celek. V srpnu 1975 oficiální statistiky hlásily, že tu funguje přes 330 zemědělských kolektivů.

Co na to politické strany?

A jak se ke spontánní iniciativě pracujících postavily politické strany? Uprostřed rostoucí kultury samosprávy zahájila Proletářská politická strana (PRP) svou kampaň za vytváření rad založených na úrovni pracovišť, čtvrtí i kasáren. Znělo to sice hezky, jenže PRP se zajímala víc o vytvoření orgánů, kterým by mohla dominovat, než rad, jejichž prostřednictvím by pracující třída mohla rozhodovat o veřejných záležitostech. Delegáti z podniků a z výborů vojáků se tak v radách setkali s velkým blokem členů „dělnických stran“: vedle delegátů, kteří byli voleni přímo pracujícími, se v radách ocitli i aktivisté, jež pracující nezvolili a kteří se do rad dostali automaticky jako straníci. Zkrátka: jestliže samozvané „revoluční strany“ nebyly schopny získat dostatečnou podporu, aby byli jejich členové zvoleni svými spolupracujícími coby delegáti, měly dostat křesla z toho prostého titulu, že si říkaly „dělnické strany“.

Stejným obtížím čelily i organizace bytové. Levicové strany se snažily výbory sídlišť a chudinských čtvrtí ovládnout. Straníci, často dobře cvičení řečníci, se nechávali volit do klíčových pozic ve výborech, aby je využívali k budování svých stran. Hodně obyčejných lidí přestalo na schůze chodit, když nabyli dojmu, že jim dominuje určitá skupina.

Celkem vzato, zdá se, že „dělnické strany“ výborům ani tak nepomáhaly, jako jim spíš překážely.

Změny nešly do hloubky

Samotný kapitalistický systém však nebyl za portugalské revoluce nijak zásadně zasažen. Družstva a kolektivy musely vyjednávat o ceně své práce za podmínek stanovených kapitalisty. Dokonce ani dělnické výbory nebyly téměř nic jiného než dělnická samospráva jejich vlastního vykořisťování. Ani družstva nebyla revoluční. Pořád se musela vyrovnávat s omezenými možnostmi kapitalismu. Musela vytvářet zisk a jejich členové dostávali mzdy (různě velké). I přesto, že mnohá družstva dokázala snížit ceny zboží a služeb, tento stav nevyhnutelně vedl ke konkurenci mezi nimi navzájem.

Ke všem těmto bojům došlo na pozadí šesti prozatímních vlád, několika pokusů o puč a zvěstí o pravicových spiknutích a invazi NATO. Prostor pro radikální společenský vývoj vedený pracujícími, který ozbrojené síly vytvořily, politici zase rychle znovu obsadili a prosazovali programy, které neměly s revolucí nic společného. Chyba nemůže spočívat v absenci „dělnické strany“, jak tvrdí někteří trockisté: ve skutečnosti působilo v Portugalsku „dělnických stran“ minimálně patnáct. A ve skutečnosti to byly právě středové a levicové „dělnické strany“, kdo se na zadušení nezávislé iniciativy pracujících podílel. Nejenže rozředily demokracii, ony také navodily představu, že „nezpůsobilé masy“ potřebují jakousi elitu, která by je vedla.

Workers Solidarity

(Přeložil V. B., původně vyšlo pod názvem „Revoluce, o které vás ve škole neučili“ v Solidaritě číslo 10, červenec–srpen 2000, redakčně upraveno)

Další zdroj:
https://libcom.org/history/1974-1975-the-portuguese-revolution
Verze pro tisk 25.4.2014 -zm-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy

Punx for Myanmar

25. 6. 2021, Plzeň

Benefiční koncert a krátká přednáška o situaci v Myanmaru …(více)