V úterý 4. března 2014 zemřel v 69 letech historik Pavel Koukal. Rozhodli jsme se připomenout jeho životní dílo, zaměřené na historii anarchismu (zejména na severu Čech), prostřednictvím rozhovoru z roku 2011.

V úterý 4. března 2014 zemřel v šedesáti devíti letech historik Pavel Koukal. Rozhodli jsme se připomenout jeho životní dílo, zaměřené na historii anarchismu (zejména na severu Čech), prostřednictvím rozhovoru z roku 2011, který tehdy uveřejnil Z. Molotov:

Před jistým časem jsem navázal kontakt s historikem Pavlem Koukalem. Nebyla to náhoda. Věděl jsem, že se dlouhodobě věnuje historii především severočeského regionu, který měl bohatou tradici sociálních bojů a dělnického hnutí, včetně toho anarchistického, a kontaktovat mně ho doporučil i jeden z redaktorů nejmenovaného severočeského regionálního časopisu, kam jsem posílal inzerát, že hledám dobové dokumenty s tímto tématem. Postupem času jsme navázali společnou komunikaci a Pavel Koukal obohatil mou mysl o celou řadu nových zajímavých informací, o kterých jsem do té doby neměl ani potuchy, a na tomto místě bych mu rád poděkoval...

Z. Molotov: Na úvod rozhovoru bych se tě rád zeptal, Pavle, v kterém roce ses začal zajímat o historii dělnického hnutí především u vás na severu Čech?

Pavel Koukal: Bylo to v nadějném roce 1968. Do té doby jsem měl k dělnickému hnutí, jednostranně znechucovanému ve sdělovacích prostředcích, spíše odpor. Pak jsem zjistil, že těm průkopníkům také nešlo o nic víc než o svobodu a lepší život pro všechny. Přes poetiku Franty Gellnera, Fráni Šrámka a dalších básníků jsem zjistil, jak báječní byli anarchisté z počátku 20. století, a že jich tu bylo všude plno. Měl jsem štěstí, že jsem našel pár jejich pamětníků.

Zůstaly v Duchcově a okolí nějaké významnější památky na dělnické hnutí, které zde bylo velmi silné?

Tehdy zde bylo ještě dost míst, která vyzařovala atmosféru té doby, především staré hostince, kde se odehrávala většina té významné historie. Většinu z nich bohužel zničili komunisté, ať už se jednalo o staré hornické kolonie, na jejichž místě postavili paneláky, nebo ty hostince, po nichž dodnes zůstaly jenom proluky. Jedním z posledních byl duchcovský hostinec U Menclů, kde se slavil 1. máj 1890 a kde Hynek Holub vydával anarchistické časopisy, kde se u něho stavovali Šrámek, Toman i další básníci. Teprve před čtyřmi lety ho nechal zbořit poslední komunistický starosta Kňourek, aby uvolnil místo supermarketu Lidl... Bylo mu úplně jedno, že je to dělnická památka, označená dvěma pamětními deskami.

V minulém roce jsem četl úžasnou knihu Aloise Šefla Vyvrženci z roku 1924, která popisuje drsný život tzv. „opramáků“ v okolí Duchcova. Dochovaly se kromě této jedinečné knihy, kterou Šefl napsal na základě vzpomínek starých havířů, ještě další dokumenty na ruční odkrývání povrchových dolů, kde v otřesných podmínkách živořila společenská spodina a této práci se vyhýbali i značně otrlí havíři?

Dosvědčují to němečtí historikové, ale v tomto případě je pamětnické svědectví nezastupitelné. Zmiňuje se o tom dosti významně i další anarchista, pozdější spisovatel Antonín Řehoř-Hýskovský, známý ze svého působení na severu jako představitel České federace všech odborů, ve své knížce Na sopečné půdě (1912). Jinak ti „bratránci“, jak se jim tady říkalo, byli vlastně „barbarové“, které popisuje Neruda a další autoři při stavbě železnic.

Skupinovou fotografii českých anarchistů z počátku dvacátého století jsi získal od dcery duchcovského anarchokomunisty Hynka Holuba Vlasty Kuklové. Kdy ses s Vlastou Kuklovou setkal poprvé a můžeš trochu zavzpomínat na tato setkání s ženou, která měla ve svém mládí možnost spoluprožívat osudy českého anarchistického hnutí?

Znal jsem ji od dětství, ale nad historií jsme začali debatovat také až v roce 1968, kdy se poprvé mohlo o ledačems začít mluvit bez zábran. Když potom přišla okupace, otevřela se docela a ten režim otevřeně kritizovala.

Duchcov 1901

Je to jednoznačně nejvzácnější fotografie z historie anarchistického hnutí v Čechách. Čeští anarchisté shromáždění u příležitosti oslavy 1. máje v Duchcově v roce 1901. S identifikací postav na fotografii pomáhala Vlasta Kuklová, ale ve stáří již špatně viděla. Pod jedničkou můžeme vidět S. K. Neumanna, pod dvojkou Karla Vohryzka, třetí je Hynek Holub a pod čtverkou se pravděpodobně nachází redaktor Matice dělnické a Matice svobody Jan Opletal, ale jeho totožnost není jistá a neznáme ani jména dalších. Většinou se jistě jedná o členy různých hornických spolků z okolí Duchcova, které se hlásily k anarchismu.

Od konce padesátých let si Vlasta Kuklová dle tvých slov dopisovala o morálním krachu bolševického systému s Luisou Landovou-Štychovou, tedy další bývalou anarchistkou, která se na spoluvytvoření tohoto systému aktivně podílela už od dob vstupu do KSČ. To mě mimochodem docela překvapilo, protože jsem si do té doby myslel, že Štychová coby nositelka Řádu práce v těchto letech bolševický systém bezvýhradně podporovala. Ostatně mám doma po dědovi Kalendář družstevní vesnice na rok 1960, kde je propagandistický článek Štychové o Kláře Zetkinové. Co si o tom myslíš? Skutečně došlo k tak zásadnímu procitnutí nejen Luisy Landové-Štychové, ale konečně i Vlasty Kuklové, kterou jsi dokonce označil „za vlastně první disidentku v mém životě“?

Bylo to opravdu zásadní, protože ti lidé začali procitat již od roku 1945, kdy se všude začali objevovat konjunkturální „květnoví komunisté“, se kterými měl konflikty i Michal Mareš. I mnozí staří komunisté z toho byli zděšeni a dalšího zklamání se dočkali po únoru 1948, kdy už je vlna prospěchářů úplně převálcovala. Pak mnozí z nich upadli v nemilost a myslím si, že na L. Landovou-Štychovou nejvíce zapůsobil tragický konec ing. Vlastimila Borka, který si s partou Gottwaldových hochů příliš zadal a nakonec všechno vyřešil v roce 1952 sebevraždou. Jeho manželka Hedda Borková, také anarchistka a přítelkyně Landové-Štychové, se pak až do vysokého věku netajila svou nenávistí ke komunistům, což také ledacos vypovídá. Vlasta Kuklová, která si své výhrady k tomuto režimu dlouho nechávala pro sebe, nesouhlasila se vstupem sovětských vojsk, a tím se odepsala. Tehdejší předseda KSČ v Duchcově, Slovák, o němž se říkalo, že byl členem Hlinkovy gardy, si před ní na ulici demonstrativně odplivoval. Jenom mě mrzí, že se mi ty dopisy Landové-Štychové nepodařilo zachránit – její příbuzní veškerou soukromou korespondenci zlikvidovali.

V článku Anarchisté bez dynamitu jsi také psal, že Vlasta Kuklová měla k anarchistickému hnutí nejbližší vztah. Přiznala někdy, že bylo osudovou a pro nás dnešní anarchokomunisty i nepochopitelnou chybou rozpuštění anarchistického hnutí a zapojení se do oficiální státotvorné politiky a politických stran po říjnovém převratu a vzniku Československa? Uznala někdy Vlasta Kuklová pozdější podporu nově vzniklé KSČ z řad bývalých anarchistů a anarchistek za chybnou?

Tenkrát naše diskuze ještě tak daleko nepokročily. Nezapomeň, že se nám ještě o nějakém krachu komunistického systému ani nesnilo a navíc se velká část národa upnula k Dubčekovu socialismu s lidskou tváří. Nedošlo nám ani to, že komunismus je vlastně nereformovatelný – to jsem poprvé slyšel od Michala Mareše a byl jsem zklamán, že si od reforem roku 1968 udržuje odstup. Paní Kuklová stále litovala, že se po válce nevrátil MUDr. Vrbenský, ten že by nedopustil, aby to všechno tak dalece dopadlo. Podobně hovořil i František Panc z Duchcova, už v 50. letech vyloučený z KSČ, přestože patřil k předním zakladatelům Neumannova Svazu komunistických skupin, a mnozí další. Skutečnost, že takto dopadli, je myslím dostatečným důkazem toho, že spojení anarchistů s komunisty bylo od počátku chybné.

V této souvislosti bych ještě rád vzpomněl Bohuslava Vrbenského, který patřil mezi největší propagátory transformace anarchokomunistického dělnického hnutí do politické strany. Nechci zde rozebírat anarchokomunistickou kritiku jeho postojů a ani jaksi pofiderně zajímavou anabázi od požadavku na vytvoření svérázné „anarchokomunistické strany“, přes národní sociály a pana ministra, až po sloučení s KSČ. Vrbenský byl v roce 1930 z KSČ vyloučen, a Mostecké stávky se tedy zúčastnil jakožto vyloučený člen KSČ a teprve později se stal znovu členem strany. Mě ovšem především zaujalo tvé tvrzení, že staří anarchisté byli přesvědčeni, že mu ke smrti v Moskvě v roce 1944 někdo pomohl. Mám daleko k tomu, abych za vším hledal spiklenecké teorie, které se už navíc jen stěží dokážou prokázat, ale na druhou stranu známe důsledky mocných pařátů stalinistické NKVD. Odkud máš tohle tvrzení starých anarchistů a domníváš se, že může být pravdivé?

To mi říkalo více lidí, mj. i Stanislav Kupr z Horních Počernic (příbuzný ing. Borka), který byl v roce 1910 souzen s anarchistickými antimilitaristy. Stalo se mu to zničehonic na čs. velvyslanectví v Moskvě shodou okolností právě v době, kdy se Stalin snažil přesvědčit Beneše, že by nám rád hned co nejdříve sebral Podkarpatskou Rus. Vrbenskému se moc nelíbilo, že by se tím pádem ze značné části vojáků Svobodovy armády (kteří nechtěli mít s bolševismem nic společného) stali vojáci Rudé armády. Paradoxní bylo, že právě V. Borek prý později „dosvědčoval“, že Vrbenského smrt byla přirozená, že se jednalo o prasknutí aorty... Jestli tam bylo něco nepřirozené, asi to už nikdo nikdy nerozplete. I když – už jenom proto, že byl bývalým anarchistou, musel být Vrbenský v hledáčku NKVD.

Vraťme se ještě ale k Holubově rodině. Bratr Vlasty Kuklové Bohumil byl za okupace popraven za odbojovou činnost. Odboj vzdáleně podporoval i jejich otec Hynek Holub. Můžeš nám napsat něco o zapojení Holubů do protinacistického odboje a za co přesně byl Bohumil Holub popraven?

Byla to velká skupina, která vznikla z českých i německých předválečných podporovatelů „jednotné fronty proti fašismu“, a tedy nejen komunistů. Také výklad o této skupině byl v 50. a 60. letech zmanipulovaný, protože bylo potřeba vyzdvihnout příkladnou německou ženu – hrdinku Hertu Lindnerovou z Bohosudova, která však byla řadovou členkou rozsáhlé skupiny. Jejich činnost nebyla nikdy plně objasněna, protože probíhala v ilegalitě, ale z Německa pašovali různé tiskoviny a zaměřovali se hlavně na podporu rodin uvězněných.

Hynek Holub patří spolu s dalšími mezi významné postavy anarchokomunistického hnutí u nás. Jak na svého otce vzpomínala dcera Vlasta Kuklová?

S neuvěřitelným obdivem a láskou.

Velkou zásluhu máš taktéž na vydání dvou knih Michala Mareše, který byl před první světovou válkou členem České anarchistické federace (ČAF) a přátelil se s Michalem Káchou nebo Jaroslavem Haškem. V roce 1999 vyšla jeho kniha Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Druhá pak o deset let později pod názvem Přicházím z periferie republiky. Pokud se nepletu, Michala Mareše jsi měl taky možnost poznat osobně. Jak k tomu došlo?

Michal Mareš byl až do poloviny 60. let naprostým tabu. Vedle sedmiletého trestu ho ještě odsoudili na dalších deset let ztráty občanských práv, takže směl napsat obyčejný článek do novin až po uplynutí této doby. Tenkrát jsem už věděl, že je to rodák z Teplic, a z jeho starých článků, že se pohyboval i v Duchcově. Jeho nové články byly vysloveně vzpomínkové, ale bylo vidět, že rád vzpomíná na ty anarchistické autory. Ani už nevím, jak jsem si sehnal jeho adresu, a do Prahy jsem se za ním vypravil. Jezdil jsem za ním čas od času přibližně dva a půl roku, až do jeho smrti v lednu 1971. Pokaždé mě obdaroval něčím zajímavým, stejně jako později jeho vdova, ke které jsem také jezdil, ale ta už neznala jeho anarchistickou minulost.

Michal Mareš si nespravedlivě odseděl několik let v bolševickém kriminále. Osudné se mu z velké části staly i reportáže o poměrech v pohraničí po nuceném odsunu sudetských Němců, které byly pro řadu lidí pochopitelně nepohodlné. Marešovy reportáže si dnes můžeme přečíst v knize Přicházím z periferie republiky. Paradoxně i Mareš podporoval svého času politiku KSČ a psal dokonce i do „komunistických“ časopisů. Co udělalo s Marešovým poměrem ke KSČ a k tzv. „reálnému socialismu“ věznění?

Mareš stejně jako Opletal patřil k té první skupině Neumannových anarchistů, kteří už v roce 1920 založili Svaz komunistických skupin. Podpořily to mnohé významné osobnosti (Seifert, Hora), které však brzy poznaly, že se to ubírá nějakým špatným směrem. První signál byl v roce 1925, pro mnohé konečný roku 1929, kdy otevřeně nastala Gottwaldova bolševizace. Mareš tohle všechno musel vědět, ale při jeho způsobu života nebyl úplně vázán na komunistické časopisy a vedle Rudého práva psal všude možně, což se mu asi před válkou ještě tolerovalo. Po válce nastávala úplně jiná doba, kdy jejich touhu po moci nesmělo už nic narušit. Ještě v únoru 1948 byl dost naivní, když odmítl emigrovat a za pár dní se ocitl ve vězení. Jeho zkušenosti byly tak jednoznačné, že jak jsem říkal, byl prvním člověkem v mém životě, který mluvil o tom, že komunismus se nedá reformovat.

Znal jsi ještě další účastníky anarchistického hnutí nebo jejich potomky?

Těch tady bylo celkem dost. Nejstarším byl Draxlův nejbližší spolupracovník Josef Fišer, kterého jsem roku 1969 vyzpovídal v jeho 96 letech – za pár měsíců také bohužel zemřel. S „dětmi“ Draxla, Šefla, Podolky, Písařoviče, Krampery a dalších jsem se běžně navštěvoval.

V padesátých nebo šedesátých letech se měly sbírat vzpomínky pamětníků dělnického hnutí. Existují v archivech vzpomínky bývalých anarchistů a anarchistek?

Tyhle oficiální vzpomínky pamětníků se dělaly s jasným úkolem – veškeré vzpomínání bylo jednostranně zaměřeno na dějiny komunistické strany. Záleželo pak už jen na tom, koho za nimi poslali a jak to zpracoval. Většinou jsou tam o té starší historii jen zmínky a navíc často zkreslené.

Za minulého režimu se ti v roce 1984 podařilo vydat knížečku s krátkými životopisy známých postav anarchistického a pokrokového hnutí. Vyšla pod názvem Trubači revolt a zaznamenala velký úspěch a saháme po ní i dnes, tedy po více než pětadvaceti letech od jejího vydání. Psal jsi, že bolševická cenzura tam nicméně nepustila životopis Karla Vohryzka, redaktora anarchistických časopisů. Co jim na Vohryzkovi tak vadilo?

Zásadní problém této knížečky byl v tom, že jsem podle přání těch, kteří rukopis schvalovali, musel ke každé kapitole dodatečně připsat odstavec o tom, jak se každý z těchto lidí proslavil v následující době, či lépe řečeno, jaký byl jeho přínos naší socialistické současnosti. I když mi to do dneška vadí, u všech se tam dalo dodat něco o jejich pozdějším vztahu k českému severu. Karla Vohryzka odmítli striktně, protože nebyl pro naše dělnické hnutí dobrým příkladem.

Na Duchcovský hřbitov jsi umístil náhrobky Hynka Holuba, Aloise Šefla, Tomeše Kašeho a Václava Krampery. Některé jsi svezl z jiných hřbitovů. Staří účastníci dělnického hnutí se tak zase sešli vedle sebe. Bylo obtížné zrealizovat podobný hřbitůvek?

Ani ne, ale musím podotknout, že se nejednalo o věc nárazovou, a svážel jsem je (především z důvodů jejich záchrany) po celých dvacet let. Ještě pátrám po tom, kde je uložena urna Václava Draxla – mělo by to být na pokraji rozptylové loučky někde na Olšanech, odkud bych ji také rád zachránil.

Není žádným tajemstvím, že patříme mezi největší neznabohy na světě. V Duchcově byla velmi aktivní a početná bezvěrecká organizace Volná myšlenka a velmi vlivnou osobností v českém bezvěreckém hnutí byl španělský propagátor moderní školy a stoupenec anarchosyndikalistického hnutí Francisco Ferrer, který byl v roce 1909 po bouřlivých událostech souzen ve zinscenovaném procesu a popraven, což vzbudilo celosvětové protesty a Ferrer se stal doslova bezvěreckou ikonou. U vás na severu údajně existuje i Ferrerův pomníček, kde se dá najít?

V Lomu je pomníček Ferrera z roku 1928, který za války zlikvidovali, ale někdy v 80. letech jsem našel na zanedbané louce za školou skoro všechny kameny a donutil jsem je, aby ho znovu postavili. Pak došlo k průseru, že na něj až těsně na konci komunistického režimu v roce 1989 přidělali bronzovou hvězdu, srp a kladivo a po listopadu se neměli k tomu, aby to dali pryč. Tak jsem tam udělal krádež za bílého dne, vypáčil jsem to, „ukradl“ a do novin jsem dal článeček, proč jsem to provedl. Pak jsme se po dlouhé době dohodli s radnicí a místo komunistických symbolů jsme tam dali bezvěrecký vlčí mák.

V Duchcově pak máme už od roku 1919 asi jako velkou vzácnost Ferrerovu uličku hned u náměstí – to je také zásluha Draxla. V roce 1990 se to nelíbilo našim lidovcům, ale dokázali jsme ji uhájit.

Bezvěrecká tradice u nás byla velmi silná i po vzniku republiky a Hynek Holub s MUDr. Vrbenským zde nějaký čas redigoval časopis Socialistický bezvěrec. Bratrem ředitele duchcovského gymnázia Julia Bartoška byl čelný představitel bezvěreckého hnutí JUDr. Theodor Bartošek a v Duchcově se také konala jedna z jeho prvních přednášek na téma „Odluka církve od státu“.

Poslední tvůj počin byla brožura s životopisem Václava Draxla. Chystáš něco dalšího?

Rád bych zpracoval kapitolu dělnického hnutí, které se všichni historici z 50. až 80. let instinktivně vyhýbali. Jsou to 80. léta 19. století, kdy bylo dělnické hnutí po neúspěšné hornické stávce na jaře 1882 zcela zdecimováno. Jeho představitelé zčásti skončili v kriminálech a zčásti v saském exilu nebo odešli do Ameriky. Hnutí přesto přetrvalo v tajných radikálních organizacích socialistů, schůze a konference se konaly zpravidla v lesích a v nepříznivých podmínkách zesílilo natolik, že se v období uvolnění od roku 1889 překvapivě objevila nová generace vůdců, kteří už se nedali zastavit. Ono radikální měli v sobě i nadále a mnozí z nich pak následovali Viléma Körbera k neodvislým socialistům.

Na závěr ještě jednou moc díky, Pavle, za velmi zajímavé informace. Osobně bych si přál, aby jednou někdo bez ideologického patosu zpracoval podrobně dějiny českého dělnického hnutí, především jeho anarchistické části, protože tyto dějiny byly prakticky vycenzurovány, nebo přinejmenším překrouceny leninisty a stalinisty. Stále tady nevíme mnoho o životě takových lidí, jako byl anarchokomunista Michael Kácha a podobně. Je to mé velké přání, ale naneštěstí nejsem historik. Snad se jednou dočkám. Měj se pěkně a opravdu moc díky za vše!

Zdroj:
Unikátní fotografie z historie anarchistického dělnického hnutí a rozhovor s historikem Pavlem Koukalem