Popel vládních sídel ještě nevychladl a lidé v Bosně a Hercegovině už zasedají ve veřejných plénech a shromážděních, kde svobodně a rovně jednají o dalším postupu, formulují požadavky, utvářejí představu o nových formách vlády, sdílejí své zkušenosti, které je přiměli vyhnat politiky a zapálit jejich budovy.

Uprostřed tiché euforie, přibývající státní represe a lží masových médií se lidé v Bosně a Hercegovině přesunuli od pouličních protestů na pléna či veřejná shromáždění. Lidová pléna si hodlají vzít zpět moc: politické strany jsou z účasti vyloučeny.

Státní složky Bosny a Hercegoviny si mezitím nakoupily 10 000 gumových projektilů na potlačení dalšího povstání (z devadesáti lidí postřelených gumovým projektilem je jeden mrtvý a sedmnáct zmrzačených).

Bosna

J. Šarčević, Sarajevo: „Pro nastolení spravedlnosti je třeba radikálních změn. Jak je pro člověka bolestivé, když nemůže nakrmit své děti, přestože každé ráno vstává a pracuje v lesích a továrnách pro pár marek. Tato krize byla způsobena většinou těch národních byznysmenů, lidmi, kteří využívají národ a náboženství, aby mohli ovládnout ostatní a udržet tak lidi této země v jejich bídě…“



„Obrovská státní mašinerie je upevňovaná nacionalismem, korupcí, nepotismem, bezzásadovostí a bude se bránit jakékoli změně, aspoň po nějakou dobu,“ říká Nedzad Ibrahimovic, jeden z účastníků pléna v Tuzle. To je jeden z důvodů, proč je politickým stranám zakázáno účastnit se plén. Plénum v Tuzle požaduje konání parlamentních a komunálních voleb v co nejbližší době, „aby se zamezilo politickým elitám v znovuzískání ztracené popularity a zločineckých vazeb a nemohli zadusit svobodu lidí a zatlačit je opačným směrem, než kam směřuje jejich vůle“.



V Mostaru napadli za bílého dne neznámí pachatelé s baseballovými pálkami Josipa Miliće, odborářského předáka a univerzitního profesora.

A zatímco vzbouřenci Bosny a Hercegoviny získávají celosvětový obdiv za svou třídní válku, státem jsou stále častěji odsuzováni jako „teroristi“.

Zatímco lidé na plénu v Sarajevu požadují, aby byla policie vyšetřována za brutální zásah a týrání protestujících při demonstraci 7. února (což mělo za následek zapálení vládních budov), městský soud v Sarajevu asistuje při vládních represích a nařídil zpravodajským agenturám předložit všechny audio- a videozáznamy z protestu 7. února policii.

Novinářka Rubina Čengić sdělila, že mezi protestující pronikli policisté v civilu: „Proč nevyužívají zjištění investigativních novinářů, kteří jim poskytují dostatek důkazů, aby zahájili vyšetřování proti jedincům ve vládě, stejně jako se nyní shánějí po fotkách a videích, aby odhalili pachatele demonstrací?“

Plén se účastní stále více lidí. V Sarajevu jich přes tisíc stálo v dešti, protože hala jim všem byla malá. V Tuzle se plén účastní skoro stejný počet, stovky pak v Mostaru, Livnu a dalších městech.

Lidé čekali několik hodin v dešti, aby se mohli pléna účastnit, a nakonec společně rozhodli, že vláda kantonu a federace musí rezignovat.

Na všech těchto plénech po celé Bosně a Hercegovině lidé diskutují o svém zapojení do komunity. „Kolektivní práva pramení z práv jedinců/občanů. Občan/jedinec má (bude mít) zaručena všechna práva… týkající se svobody a práva pracovat, práva na zdravotní péči, bydlení, důchod, práva volit a být volen atd. Všechna občanská/jedincova práva náleží v principu každému občanovi, všechna kolektivní práva náleží každé osobě různým způsobem podle jednotlivých skupin (etnických, sportovních, zájmových, profesních, odborových atd.),“ vysvětluje Nedzad Ibrahimovic.

Bosna

„Nová vláda nám ale nic nepřinese, povede nás z jedné klece do druhé,“ řekl účastník na jednom z plén v Tuzle. ZDE můžete vidět, jak takové shromáždění probíhá.

Níže najdete úryvky z druhého pléna publikované na webu Popular Resistance. Lidé zde hovoří o svém každodenním životě, o své práci a dávají nám tím možnost pochopit, proč se tolika z nich zdá spálení vládních budov jako dobrý nápad. Seznamují nás s životem lidí v Bosně a Hercegovině a vlastně ve většině východní Evropy:

Emina mluvila na druhém plénu v Tuzle o odborech: „Mnoho lidí se mě teď ptá: ‚Jak to, že jsme nic neslyšeli o práci odborů?‘ Odborům to má za zlé mnoho pracujících a já osobně viním odbory za stav závodu Dita, tzv. žluté odbory. Odbory neposlouchají pracující a chrání zájmy firmy. Předáci odborů jsou zaprodaní lidé. Drželi se stranou, když protesty začaly. Teď se vynořili jako skupina, která má vyjednávat s plénem. Mám několik návrhů, protože se nemůžu nechat zastupovat Ismetem Bajramovicem. Nemůžu se nechat zastupovat člověkem jako Kata Iveljic, který mě prodal. Já a velká skupina pracujících navrhujeme založit nezávislé odbory pro město Tuzla a nedat žlutým odborům právo účastnit se. Chci také pobídnout své spolupracovníky, nemůžeme mlčet, musíme se ozvat a nechat je pocítit strach. Musíme ukázat naši odhodlanost a odvahu, že stojíme jeden za druhým.“

Bosna

Anonymní účastník protestů hovoří o shromážděních: „Chtěl bych se zeptat, jestli je normální, že když přijdete do nemocnice k zubaři, řeknou vám, že máte přijít v pět ráno, protože v devět odchází do své soukromé ordinace vydělávat peníze a neplatit daně. Chtěl bych, aby toto zaznělo na shromáždění. Krom toho u spousty soukromých firem ani nevíme, kdo je vlastníkem. Lidé roky pracují, ale neví, kdo je majitel, každý tipuje. I v Chorvatsku už roky slibují zveřejnit tyto informace, ale my stále čekáme.“

Mirsad Zafic požaduje, aby politické strany nebyly do jednání zapojeny: „Toto vítězství a toto shromáždění je akt lidu. Proto chci vznést požadavek, aby politické strany nebyly do tohoto shromáždění zapojeny. Zasloužíme si toto shromáždění, my, kteří jsme nebyli spojeni s politickými stranami.“

Amir Sisic mluví o nespravedlnosti na pracovišti: „Doufám, že vytvoříme televizní kanál nebo přinejmenším rozhlasovou stanici. Shromáždíme na to příspěvky. Bylo by to místo, kde by politici nikdy nebyli v hlavních zprávách. Bylo by to místo, kde by mohli mluvit lidé. Dát hlas těm, jež znají nespravedlnost z vlastní zkušenosti. Jako to, o čem tu mluvila ta paní profesorka, kterou napadla nadřízená za to, že vyjadřovala svůj názor, a která se bojí, že ztratí práci. Ona by se neměla bát, její nadřízená by měla být propuštěna! Podobných příběhů je spousta a měly bychom o nich vědět. Některé společnosti dávají svým zaměstnancům jídlo v hodnotě padesáti dolarů, aby jim podepsali papír, že dostávají plat 250 dolarů. Všechny tyto společnosti zveřejníme! Lidé by měli mít hlavní slovo.“

Požadavkům schváleným na občanských plénech doposud vyjádřily podporu dva místní parlamenty – v Tuzlanském a Zenicko-dobojském kantonu. Lidé z Tuzly odjeli do Sarajeva pomoci s lepší organizací plén.

„Čekáme, že požadavků bude víc, ale když teď plénum funguje novým způsobem, mělo by se také zaměřit na uskutečnění požadavků. Já sám jsem z toho, že mám možnost být svědkem těchto shromáždění svobody, radostí bez sebe,“ říká Asim Mujkić, profesor Univerzity v Sarajevu, který se účastnil druhého Občanského pléna v Sarajevu. Občané požadují nestranickou vládu znalců, kteří by museli lidu každých pár týdnů podávat zprávy. Dále požadují nápravu finančního zvýhodňování (politici vydělávají až dvacet tisíc eur měsíčně), přezkoumání a nápravu všech privatizací podniků v Sarajevském kantonu a nezávislé vyšetřování událostí při demonstraci 7. února, kdy byly podpáleny vládní budovy. To jsou pouze čtyři požadavky z celkových dvou set, které navrhli lidé a které budou na zítřejším plénu a nadcházejících shromážděních předloženy k diskusi. Pak proběhne v Sarajevu další protest před sídlem Předsednictva Bosny a Hercegoviny.

Hodně se mluví o podpálení vládních budov. Někteří se snaží vyvolat v lidech Bosny a Hercegoviny pocit viny. Ti se však ptají: proč bychom měli cítit vinu?

„Tohle se mělo stát o deset, dvacet let dřív, když továrny a závody začaly mizet, když se na dělníky vykašlali a nechali je bez šance na přežití. Protestující neměli jinou možnost než vládu podpálit. To odbory by měly vyjít do ulic, ne lid, ne naše děti. Místo toho mlčí, protože souhlasily s tím, co se nám dělo,“ zní svědectví sarajevského textilního dělníka v důchodu.

Takto účastník a svědek Nikola Ćupas vzpomíná na povstání a chce slyšet od pacifistů, dříve než budou soudit, odpověď na otázku: Jak velký máte hlad? „Neděle byla v Kruševci klidná. Nic pozoruhodného se nestalo. Lidé nepochybně čekají na zahájení voleb. Už jsme se poučili o tom, že ve volebních kampaních politici prodávají lidem plné pytle lží a slibů. Tyto sliby jsou vždy ušity na míru co možná nejširším zájmům lidí. A po volbách navzdory tomu všemu zjišťujeme, jak znovu a znovu bojujeme s dluhy, účty, chudobou, nezaměstnaností. Jak za sebe pak lidé mohou bojovat?

Za řekou Drinou, 350 kilometrů od města Krušavac se ve středu 5. února shromáždilo před sídlem vlády Tuzlanského kantonu několik stovek dělníků a obyvatel Tuzly, aby protestovali. Skončilo by to zřejmě jako každý jiný protest podle starého dobrého plánu politických představitelů na zvládnutí protestů: slibem nalezení rychlého řešení. Jenže se stalo něco neočekávaného, něco, na co nebyli političtí vůdci vůbec připraveni. Protesty získaly masovou podporu.

Dělníci, nezaměstnaní a studenti zaplnili ulice v solidárním boji proti systému, který je okrádal a poškozoval. Rozhodli se bojovat za sociální spravedlnost. Pak už následovalo probuzení všech lidí v Bosně a Hercegovině a povstání se rozšířilo po celé zemi.

Političtí představitelé Srbské republiky se snažili vykládat protesty jako protisrbské a používali vnějšího vlivu k rozeštvávání ve snaze zachovat údajnou národní jednotu. Jejich počínání nicméně ukázalo, jak málo se starají o lidi této oblasti a jak důležité je pro ně zachování statu quo a nadvlády nacionální buržoazie. Jejich laciné pokusy však selhaly, když je lidé odsoudili. Tento boj přesahuje všechny etnické, rasové, náboženské nebo národnostní pojmy.

Lidé se vydali do ulic, protože měli prázdné žaludky. Hlad je donutil bojovat za spravedlnost. Dokud však existují třídy, neexistuje spravedlnost! Ne, dokud jsou tu utlačovatelé a utlačovaní, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, ti, již neznají hlad, a hladovějící. Nositelé moci v Bosně a Hercegovině svými činy ukázali, že sytý hladovému nevěří.

Když si uvědomili hněv a hrozbu trpících lidí, poslali do ulic policii, která se s protestujícími střetla. Vzduchem se šířil slzný plyn, létaly gumové projektily a obušky, ale lidé stáli společně a pevní ve svém rozhodnutí postavit se zlodějské, zločinecké vládnoucí třídě. Alespoň doposud. Okupují sídlo Tuzlanského kantonu. Policie v městě Bihać se obdivuhodně přidala k protestujícím. Odmítli poslouchat systém, který jimi manipuluje, jen aby sám sebe zachoval, a zvolili si místo po boku pracující třídy.

Tyto události jsou naší lekcí pro tento týden. Dokazují, jak mocné jsou doopravdy masy pracujících, když jednotně pozvednou pěst. Ukazují také, jak velký strach mají vládnoucí politické struktury z jednotné třídy pracujících. Nic nenaznačuji a nechci řečnit o chudobě, nezaměstnanosti, pronásledování, vykořisťování, korupci, krádežích atd. Ne, mám k vám jen jednu otázku: Jak velký máte hlad?“

Bosna

Zde jsou další svědectví od vzbouřených lidí Bosny a Hercegoviny:

Mensud Grebović, bývalý pracovník v závodu Polihema v Tuzle: „Nemělo by nás překvapit, že to začalo v Tuzle. Tuzlanský kanton byl v bývalé Jugoslávii asi ten nejsilnější na výrobu a průmysl a nyní je zcela zničen. Jen si představte, kolik z nás zde na ulici nemůže najít práci od konce války. Jak mám žít? Přežívám z důchodu své matky, který činí 308 marek. Pracoval jsem 27 let.“

Hamel Sejranović, student z Tuzly: „Lidé zadržují svůj vztek dvacet let. Přišli jsme na pokojný protest, ale nikdo nás nevyslyšel, nikdy by nerezignovali. Proto se to všechno stalo. Vím, jsem jen student, ale vidím u svých rodičů a přátel, jak mizerně jsou placeni, na rozdíl od politiků, kteří mají své platy a teplé jídlo a nepřestávají krást. Lidé považují protesty za přehnané (to zapálení vládních budov), ale já si to nemyslím. Muselo se to stát, protože není jiný způsob, jak by to politici pochopili.“

Emina Babovic Gojacic, Tuzla: „Máma v této budově (zapálené sídlo vlády Tuzlanského kantonu) pracovala. Během války jsem se zde naučila psát na stroji, bylo to v devadesátém druhém. Když budova hořela, řekla jsem jí: ‚Mami, tady jsi všechny ty roky pracovala!‘ Na to mi odpověděla: ‚Jen ať ten posranej barák shoří, do posledního trámu!‘ Proč litovat budovy? Ti dělníci ji postavili, spálili ji a znovu ji postaví. Budova není důležitá. Důležité je, že nemají co jíst. Měli ji podpálit před patnácti lety, ty uvnitř pochytat a zakroutit jim krkem.“

Lidé v Bosně a Hercegovině vědí, co chtějí, a tohle to dobře objasňuje: Zatímco domáhání se „technické vlády, složené ze znalců, nepolitických, nezpronevěřených osob, které nezastávaly žádnou pozici na žádné úrovni vlády“ může znít naivně tomu, kdo zažil nevolené neoliberální „technické“ vlády v Řecku a Itálii, protestující v tom vidí pouhou dočasnou vládu, která je dovede k volbám a navíc by měla „povinnost předkládat týdenní plán a podávat zprávy o své činnosti všem zainteresovaným“.

Požadavek na stálý veřejný dohled nad vládou – zrozený ze zkušenosti desítky let trvajícího lhostejného a arogantního panování tří „etnických“ křídel bosenské oligarchie a tvrzení o formě „lidové vlády“ – se už zdá být v předstihu před tzv. technickými vládami, a jistě pochází z jiného směru.

Lidé nicméně vyžadují po takové vládě sociální program, což je ve srovnání s neoliberálními protilidovými vládami nebe a dudy.

Třetí soubor požadavků se týká přehodnocení privatizace významných, dříve státem vlastněných společností, které vládly městské ekonomice (Dita, Polihem, Poliolhem, Gumara a Konjuh). Pro vzbouřené je, po desetiletích neoliberálního náporu na praktické i ideologické úrovni, požadavek privatizované továrny „navrátit dělníkům“ mimořádně osvěžující.

Například v užitečném článku zaměřeném na zločin privatizace Aida Cerkez píše: „Více než osmdesát procent privatizace selhalo, jakmile magnáti s konexemi napochodovali do těchto společností, zbavili je aktiv, vyhlásili bankrot a nechali tisíce lidí bez práce nebo s minimální mzdou. Selhání? Spíš úspěch. Požadavek navrácení továren dělníkům – tedy právoplatným majitelům – se příčí neoliberálním iluzím a nehodlá s nimi vyjednávat.“

V této zemi s takřka čtyřmi miliony obyvatel, která se ještě úplně nevzpamatovala z téměř dokonaného utonutí ve vlastní krvi a která zůstává ponížena u nohou mocné EU, je v poslední době mnohem demokratičtější ovzduší, než kdy bude v EU.

Bosna a Hercegovina dává lekci celé Evropě – kolébce demokracie –, lekci toho, jaká by demokracie měla být. Nespočívá v papírech, nevládních organizacích a jalových jednáních o rozpočtu, je skutečná a vzácná a obvykle nepřežije dusivou moc nedemokraticky vládnoucích elit.

Tentokrát by však mohla, jestliže se lidé z Tuzly, Sarajeva, Mostaru, Zenicy a dalších měst už nenechají oklamat a nenechají druhé, aby rozhodovali jejich jménem.

Bosna

V tyto dny neznamená demokracie v Bosně a Hercegovině politické strany a politiky (ti jsou z veřejných shromáždění vyloučeni), neznamená neoliberální technokraty v oblecích, znamená právo mluvit, rozhodovat, pověřovat. Rozhodnutí zdola přenášet na delegáty, kteří je uskuteční. Žádné další podmínky, jako okamžité odvolání při překročení mandátu, nejsou na ty, kteří vykonávají mandát, uvaleny, ale přesto to představuje obrovský krok.

Znamená to, že lidé nejsou jen voliči a plátci daní. Jsou těmi, kdo vytváří rozhodnutí. Mohlo by se to vyvíjet dál a začít vytvářet moc zdola, demokracii a horizontální způsob rozhodování na pracovištích, není však jasné, bude-li se věc ubírat tímto směrem.

Státní propaganda, hrozby a represe jsou četné a snaží se hnutí umlčet. Dosud se jim to nedaří.

Zdá se, že státní úřady Bosny a Hercegoviny mají moc vládnout jen na papíře, zatímco skutečná moc je v rukou lidí, kteří v minulých týdnech vládu podpálili, aby si ve své zemi vymohli prostor pro vlastní existenci.

To, co nyní prožívá Bosna a Hercegovina, Evropa nikdy nezažila (snad několik týdnů v Paříži v roce 1968). Evropská unie dělá všechno možné, aby se od něčeho takového držela co nejdál. Zatímco lidé v Bosně a Hercegovině učí celý svět přímou demokracii, velká Evropská unie ničí všechna občanská práva ve Španělsku a z ostatních lidí dělá pouhý předmět směny na trhu.

Lidé v Bosně a Hercegovině nemusí čekat na vůdce, kteří je budou reprezentovat. Nemusí se cítit nikomu podřízeni či vini za zapálení pár státních budov. Měli by se společně snažit konat. Nikdo to za nás neudělá a nikdo jiný se nestará o naše zájmy. Evropskou unii zajímá profit, ne demokracie. Možná by mělo vůči mocným zaznít: Běžte domů. Posaďte se. Zmlkněte. Nemáme zájem. Nechte nás rozhodovat.

Bosna

Bosna

Bosna

Bosna

Bosna

Zdroj:
Bosnia and Herzegovina Teach EU a Lesson in Democracy: “People know what they want!”

Související odkazy:
Bosna: Naše protesty jsou organizované zdola
Bosna a Hercegovina: Masové sociální protesty