Smrt N. Mandely znovu oživila celosvětový mýtus o něm jako čestném a skromném bojovníkovi za svobodu, naději a obranu obyčejných lidí. Skutečnost ale není tak jednoznačná.

Smrt prvního černošského prezidenta Jihoafrické republiky Nelsona Mandely znovu oživila celosvětový mýtus o něm jako čestném a skromném bojovníkovi za svobodu, naději a obranu obyčejných lidí. Skutečnost je – jako obvykle – tomuto mýtu hodně vzdálená.

V posledním období života byl Nelson Mandela všude brán jako novodobý „svatý“. Fungoval jako vzor smíření, integrity a poctivosti a jako ztělesnění pozoruhodné schopnosti odpouštět.

V nedávné zprávě mezinárodní organizace Oxfam byla Jihoafrická republika označena za „zemi s největší nerovností na světě, s větší nerovností než za konce apartheidu“. Africký národní kongres (ANK) už více než dvacet let vládne společnosti, kde je ohrožena většina černošské populace stále větší nouzí. Nehledě na to, že Mandela byl v ANK od 40. let, byl vždy brán jako odlišný od jiných lídrů v Africe i ve světě.

Pravý křesťan?

Jeho autobiografie z roku 1994 Dlouhá cesta ke svobodě (Long Walk to Freedom) je bezcenným průvodcem po Mandelově životě a názorech. Představuje ho samozřejmě jen v příznivém světle, ukazuje úsilí a přednosti autora.

Když byl například v únoru 1990 po 27 letech propuštěn z vězení, neprojevoval žádné známky osobní pomstychtivosti ve vztahu k těm, kteří ho věznili. „Ve vězení se můj hněv ve vztahu k bílým zmírnil, ale moje nenávist k systému vzrostla. Chtěl jsem, aby Jihoafrická republika viděla, že miluji dokonce i své nepřátele, ale nenávidím systém, který nás staví jednoho proti druhému.“ [s. 680] Připomíná to křesťanská slova „milovat hříšníka, nenávidět hřích“ a částečně to tak i je. Když dva redaktoři Washington Times navštívili Mandelu ve vězení, řekl jim, „že je křesťan a vždy byl křesťan“. [s. 620]

Je zřejmé, že tento jeho osobnostní rys byl užitečný pro jihoafrický kapitalismus. Poté co vyšel z vězení, bylo jedním ze základních úkolů ANK uklidnit potenciální investory, že budoucí vláda ANK nebude ohrožovat jejich zájmy. V „Mandelově vzkazu velkému byznysu USA“ (19. června 1990) se píše to, co nejednou opakoval: „Soukromý sektor, jak vnitřní, tak mezinárodní, bude živým přínosem pro ekonomickou a sociální rekonstrukci Jižní Afriky po apartheidu... Citlivě vnímáme fakt, že jako investoři v Jižní Africe po apartheidu si musíte být jisti, že jsou vaše investice v bezpečí, že se vám adekvátně a poctivě vrátí váš kapitál a že je obecně kapitálové klima klidné a stabilní.“ Mandela možná promlouval jako křesťan, ale takový, který chápe potřeby byznysu.

Důsledný nacionalista

Mandela byl určitě důsledný, schopný nahlížet na současnost v souvislosti s minulostí. Když například ANK zasedl k prvním oficiálním jednáním s představiteli vlády v květnu 1990, Mandela jim udělil „lekci z historie. Vysvětlil jsem našemu protějšku, že ANK od chvíle svého založení v roce 1912 vždy usiloval o jednání s vládou, která byla právě u moci.“ [s. 693]

Mandela se často zmiňoval o Chartě svobody ANK z roku 1955. „V červnu 1956 jsem v měsíčníku Liberation zdůraznil, že charta schvaluje soukromé podnikání a umožní kapitalismu poprvé vzkvétat mezi Afričany.“ [s. 205] V roce 1988, v době tajných jednání s vládou, odkazoval na tentýž článek, v němž řekl, „že Charta svobody je základ nikoli socialismu, ale kapitalismu afrického stylu. Řekl jsem jim, že jsem svůj názor od té doby nezměnil.“ [s. 642]

Když Mandelu v roce 1986 navštívila „Skupina význačných osob“, řekl jim, že je „jihoafrickým nacionalistou, ne komunistou, že nacionalisté bývají různých odstínů a barev“. [s. 629] Tento nacionalismus zůstal neochvějný. Když se přiblížily volby v roce 1994 a Mandela se setkal s prezidentem F. W. de Klerkem v televizních debatách, komentoval to následovně: „Cítil jsem, že jsem krutý k člověku, který by mohl být mým partnerem ve vládě národní jednoty. Nakonec jsem řekl: Polemika mezi panem de Klerkem a mnou by neměla zastínit jeden vážný fakt. Myslím, že jsme pro celý svět zářným příkladem lidí z různých rasových skupin, jimž je společná loajalita a láska k jejich společné zemi.“ [s. 740–741]

Uprostřed 70. let navštívili Mandelu ve vězení ministři. „Vláda ke mně po všechny ty roky vystrkovala tykadla, počínaje ministrem Krugerem a jeho snahou přesvědčit mě, abych odjel do republiky Transkei. Nebyly to pokusy o jednání, ale pokusy izolovat mne od mojí organizace. Při několika dalších příležitostech mi Kruger řekl: Mandelo, můžeme pracovat s vámi, ne s vašimi kolegy.“ [s. 619]

Jihoafrická vláda uznávala, že je v něm cosi, co nakonec umožní jistá jednání uskutečnit. V prosinci 1989, v době prvního setkání s de Klerkem, mohl Mandela říci: „Pan de Klerk, jak se zdá, reprezentuje skutečný odchod od minulých politiků Národní strany. Pan de Klerk... byl člověk, s nímž bychom mohli dělat obchody.“ [s. 665]

Nelson Mandela

Nakonec tato vzájemná úcta vedla k udělení Nobelovy ceny míru společně Mandelovi a de Klerkovi v roce 1993 „za jejich práci na mírovém ukončení režimu apartheidu a položení základů nové demokratické Jihoafrické republiky“. Tento dlouhodobý cíl nebyl pro Mandelu něčím osobním, ale odpovídal potřebám kapitalismu. Po masakru v Sharpeville v roce 1960 „se johannesburská burza zhroutila a kapitál začal utíkat ze země“. [s. 281] Konec apartheidu znamenal začátek období růstu zahraničních investic v Jižní Africe. Demokracie ovšem neznamenala prospěch většiny obyvatelstva. V 50. letech Mandela říkal, že „skrytý cíl vlády spočíval ve vytvoření africké střední třídy, aby se snížila přitažlivost ANK a osvobozeneckého boje“. [s. 223] Praxe „osvobození“ a vláda ANK zvětšila africkou střední třídu jen nepatrně. Znamenala také represe, remilitarizaci policie, zákaz protestů a útoky na pracující, jako například v průběhu stávky horníků v Marikaně, kdy bylo zabito 44 pracujících a desítky jich byly vážně zraněny.

Mandela řekl, že „všichni lidé, dokonce i ti nejchladnokrevnější, v sobě mají zrnko slušnosti a i když jsou jejich srdce zatvrzelá, mohou se změnit“. [s. 549] Může to být pravda ve vztahu jednotlivých lidí, ale ne pokud jde o kapitalismus. Ten v sobě nemá ani zrnko slušnosti a nemůže se změnit. Tváře ve vládě ANK jsou jiné než ve vládě jejich bílých předchůdců, ale vykořisťování a represe zůstávají.

Prostředky k dosažení cíle

ANK ve svém boji za „osvobození“ používala v kampaních jak násilí, tak nenásilí. Když se nenásilná taktika ukázala pro ANK jako neúspěšná, bylo vytvořeno vojenské křídlo, v jehož zorganizování hrál Mandela ústřední roli. „Uvažovali jsme o čtyřech typech násilných akcí: sabotáž, gerilová válka, terorismus a otevřená revoluce“. Spoléhali na to, že sabotáž „přinutí vládu zasednout k jednacímu stolu“, jenže byly vydány přísné instrukce: „Nepřipustíme žádné ztráty na životech. Jen pokud by sabotáž nepřinesla žádoucí výsledky, byli jsme připraveni přejít k další etapě – gerilové válce a terorismu.“ [s. 336]

Když 16. prosince 1961 „podomácku vyrobené bomby vybuchly v elektrárnách a ve vládních budovách ve městech Johannesburg, Port Elizabeth a Durban“ [s. 338], neznamenalo to, že cíle ANK se změnily: cílem byla stále demokracie. A po květnu 1983, kdy ANK provedl svůj první útok za pomoci nálože umístěné v autě a zahynulo při něm 19 lidí a 200 jich bylo raněno, Mandela řekl, že „zabití pokojných obyvatel bylo tragickou náhodou. Byl jsem zcela ochromen jejich smrtí. Přes roztrpčení nad těmito oběťmi jsem však věděl, že takové nehody byly nevyhnutelnými důsledky rozhodnutí pustit se do války.“ [s. 618] Dnes bývají takové „náhody“ často označovány eufemismem „civilní ztráty“.

Nelson Mandela

Člověk a mýtus

Na stěnách svého domu měl Mandela fotografie osobností, které obdivoval: Roosevelta, Churchilla, Stalina, Gándhího, a obraz útoku na Zimní palác v Petrohradě v roce 1917.

Říkal, že měl málo času na to, aby studoval Marxe, Engelse nebo Lenina, ale „souhlasil se základním Marxovým výrokem, který má jednoduchost a velkorysost zlatého pravidla: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ [s. 137] Mohl s ním souhlasit, ale historie ANK ukázala, že tato organizace celé století slouží jihoafrickému kapitalismu. Ať už v době protestů nebo za gerilové války, jeho cíle byly nacionalistické a umožňovaly lidem, aby se odreagovali, protože „lidé musí mít možnost ventilovat svůj hněv a frustraci“. [s. 725] Ve vládě se tváře mění, místo Mandely tam byl Mbeki, pak Motlanthe a teď Zuma, ale v životě většiny lidí se nic nezměnilo. Jediný rozdíl mezi prezidenty byl ten, že Mandela měl nejlepší image.

Mandela si byl velmi dobře vědom „mýtu Mandela“. Rád zdůrazňoval, že není „svatý“, ani „prorok“, ani „mesiáš“ [s. 676], ve světě, kde se většina politiků očividně věnuje vlastní propagaci a obohacování. Skromnost byla tedy jednou z atraktivních charakteristik Nelsona Mandely. To by se dalo vysvětlit jeho wesleyanismem. Za 27 let ve vězení pouze jednou vynechal nedělní bohoslužbu. „I když jsem metodista, navštěvoval bych jakoukoli jinou bohoslužbu.“ [s. 536]

Bez ohledu na původ Mandelovy skromnosti a okázalé slušnosti se nejspíš stane tváří ANK v předvolební kampani v roce 2014. A kromě Jižní Afriky bude mýtus Mandela i nadále jedním z pilířů moderní demokratické ideologie.

Ve své kariéře právníka Mandela „přešel od idealistického pohledu na právo jako na meč spravedlnosti k vnímání práva jako nástroje používaného vládnoucí třídou pro formování společnosti způsobem, který bude pro vládnoucí třídu výhodný“. [s. 309] Ale analogickou kritiku demokracie neudělal. Ve své řeči u soudu v roce 1964 se prohlásil za „ctitele“ demokracie. „Mám velký respekt k britským politickým institucím a právnímu systému této země. Považuji britský parlament za nejdemokratičtější instituci na světě a nezávislost a nestrannost britského soudnictví nikdy nepřestane vzbuzovat můj obdiv. Americký Kongres, doktrína rozdělení moci v této zemi, stejně jako nezávislost soudnictví ve mně budí podobné pocity.“ [s. 436] Bez ohledu na svůj charakter zasvětil život službě kapitalistické demokracii. A kapitál bude i nadále využívat svých lepších kvalit pro nejhorší možný konec: zachování jeho rozpadajícího se společenského řádu.

Zdroj:
http://avtonom.org/news/nelson-mandela-chelovek-i-mif-na-sluzhbe-kapitalizma

Doporučujeme:
Mandela je bezesporu nejznámější Jihoafričan. Jak se ale žije v současné JAR těm neznámým, obyčejným pracujícím, a jakým podmínkám jsou vystaveni. O tom mimo jiné vypovídá brožura Marikanský masakr, kterou na jaře letošního roku vydalo Nakladatelství ČSAF a která je stále k dostání. Více ZDE a ZDE.

Marikanský masakr

Související odkazy:
Nelson Mandela (1918-2013)
Čím inšpiruje Nelson Mandela
Cesta za svobodou Nelsona Mandely
Poslední sbohem Tata Mandela
Jihoafričané se loučí s Nelsonem Mandelou - aktivistou, odbojářem i sjednotitelem