Před 77 lety se v Barceloně konal pohřeb Buenavetury Durrutiho. Proč je jeho hrob prázdný, popsal španělský historik anarchismu Abel Paz v textu, který ukazuje manipulaci vládnoucí kliky s pamětí a historií.

Dne 22. listopadu 1936 se v Barceloně konal pohřeb jednoho z nejznámějších španělských anarchistů Buenaventury Durrutiho. Zahynul při obraně Madridu, ovšem okolnosti jeho smrti se nepodařilo nikdy objasnit. Verzí je mnoho: od nešťastné náhody a frankistické kulky až po stalinské spiknutí. Ale to není jediné tajemství kolem Durrutiho. Jeho hrob na barcelonském hřbitově Montjuïc je prázdný. Kde jsou jeho ostatky, není dosud známo. O okolnostech tohoto tajemství je článek známého historika španělského anarchismu Abela Paza. Byl napsán už v roce 1980, ovšem na aktuálnosti mu to nic neubralo.

Antonio de Senillosa, poslanec demokratické koalice, navrhl v parlamentu projekt rezoluce, doporučující vrátit katalánské vládě dokumenty, které byly v době občanské války odvezeny a uloženy v Hlavním archivu španělské občanské války v Salamance. Projekt měl podporu ministra kultury Ricarda de la Ciervy, jemuž je připisován výrok: „Mohu slíbit, že tato část historie Katalánska se do Katalánska co nejdříve vrátí.“ Na základě tohoto sdělení by se dalo předpokládat, že začal proces návratu historie, skutečné historie. Jenže historie je ukryta nejen v archivech Salamanky, ale i na mnoha místech Španělska, zvláště v Barceloně, na hřbitově ležícím jihovýchodně od katalánského hlavního města.

Smazat historii

Začněme tím, že se pokusíme vše správně lokalizovat, a položme otázku radním, hlavně starostovi Barcelony Narcísu Serrovi, co je třeba udělat, aby se zjistilo, kde jsou ostatky Buenaventury Durrutiho a Francisca Ascasa, dočasně uložené 22. listopadu 1936 v malém hrobě č. 69 na vía San Juan Bautista, deváté oddělení, a 21. července 1936 v pronajatém výklenku č. 3344, ve čtvrtém poschodí v Sin Vía. Také je položit si otázku, proč chybí tisíc výklenků na vía San Olegario v pátém oddělení. Číslování jde od 1 do 4999, a pak najednou pokračuje číslem 6000. Jaká shoda okolností: Domingo Ascaso Abadía, který zahynul během květnových událostí 1937 – podle záznamů správy hřbitova –, byl pohřben ve výklenku č. 5817. Co si o tom máme myslet? Vypařily se tyto výklenky v rámci nějakého rozhodnutí? Nebo má jejich zničení vztah k technice vymazávání paměti, aby byla smazána historie?

Tento příběh stojí za to, abychom ho rekonstruovali: podívejme se tedy na fakta, na nichž se zakládají tyto otázky. Když 22. listopadu 1936 pohřbili Durrutiho, jeho tělo pochovali v hrobě č. 69, jak jsme už zmínili. Tento hrob byl prázdný od roku 1905 a k tomuto datu byl vrácen barcelonskému městskému úřadu, takže byl jeho vlastnictvím. Potom se vlastníky na neurčitou dobu staly antifašistické Katalánské milice, což znamená, že jim byl městem přenechán. Je logické, že tehdy CNT-FAI, reprezentující barcelonskou dělnickou třídu, chtěla definitivní uložení ostatků Durrutiho a Ascasa v mauzoleu věnovaném jejich památce.

Mauzoleum bylo otevřeno v listopadu 1937 a ke dvěma uvedeným bojovníkům symbolicky připojili Franciska Ferrera Guardiu, anarchistu popraveného v Montjuïcu 13. října 1909. Barcelonské noviny Solidaridad obrera ve vydání z 23. listopadu 1937 psaly o smutečním shromáždění k uctění památky Durrutiho u jeho hrobu. Fotografie nereprodukuje hrob č. 69, ale mauzoleum. Tytéž noviny 22. listopadu 1938 připomněly, že proběhlo druhé vzpomínkové setkání. Časopis Umbral ve vydání z 30. listopadu 1938 věnoval této události dvě strany a otiskl několik fotografií: García Oliver a Ricardo Sanz (ten byl podplukovníkem a v té době velitelem 26. divize bývalé Durrutiho kolony), stojící zády k moři, se obracejí na přítomné u mauzolea, na třídě Rovnosti tehdejšího občanského hřbitova, která je dnes protestantskou částí Vía San Carlos.



Zmatek kolem mauzolea

Na jedné z fotografií je vidět hromada věnců s nápisem „Durrutimu od 28. divize, 20. 11. 1938“, opřených o trojúhelníkovou desku, patrně ze stejného materiálu, z jakého se dělají moderní náhrobky. Na ní byl s určitostí nějaký nápis na památku tří lidí. Dnes, jak se může kdokoli přesvědčit, tato deska neexistuje a tři hroby jsou bezejmenné. Je zřejmé, že deska byla zničena na příkaz z vyšších vojenských nebo civilních míst poté, co byla Barcelona 26. ledna 1939 obsazena nepřítelem.

V roce 1966 bylo oznámeno, že při zkoumání hrobu Durrutiho byl v záznamech správy hřbitova objeven dopis s příkazem „odstranit z hrobů politiků nebo předáků, zvláště Durrutiho, všechno, co by mohlo poutat pozornost“. Doporučovalo se „rozestavět dozorce, aby se předešlo navštěvování těchto hrobů, a dále zajišťovat jako podezřelé ty, kdo by sháněli informace o umístění hrobů zmíněných osob“. Byly desky odstraněny tehdy? Je třeba předpokládat, že ano. Touto informací končí poslední kapitola životopisu Durrutiho, který jsem napsal.

Je to konec? Ne, možná že historie teprve začíná. Před několika měsíci, než jsme navštívili Durrutiho hrob, jsme cestou zašli na Jihovýchodní hřbitov a zeptali se na správě hřbitova na konkrétní údaje o místě, kde byli pochováni Durruti a Francisco Ascaso. Zaměstnanec se svazkem v ruce se už chystal odpovědět nám, když do kanceláře vstoupil jeho kolega a zeptal se nás, co chceme. Zopakovali jsme mu naši žádost. Nato vyndal z kapsy pláště papír, na kterém byly strojem psané různé informace, týkající se Francesca Macii, Lluise Companyse, Buenaventury Durrutiho a Franciska Ascasa.

Prázdné hroby

„Hroby, které hledáte, se nacházejí v protestanské části, na Vía San Carlos, nahoře nalevo. Tři stejné hroby bez jakýchkoli nápisů. Ale v těchto hrobech nejsou žádné ostatky Durrutiho, Ascasa a Ferrera. Jsou prázdné! Nedává to smysl.“

Zeptali jsme se: „Jestliže jsou prázdné, proč nám o těch hrobech říkáte?“
„Takové máme instrukce,“ bez zdráhání odpověděl.
Naléhali jsme: „Kde jsou tedy ostatky zesnulých?“
„Ostatky Durrutiho? Řekli mi, že si je vzala jeho žena, když skončila válka...“
Domníváme se, že tohle je pohádka. Emilienne Morinová, Durrutiho žena, se vrátila do Francie v roce 1937 a od té doby do Španělska nepřijela, dokud nezemřel Franco.
„Existují ještě jiné údaje o Durrutim a Ascasovi?“ naléhali jsme dál.
„Ne, nic víc, kromě toho, co je napsáno v evidenční knize.“
Zaměstnanec se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Zabývat se tu tímhle tématem by bylo ještě před pár lety nemyslitelné.“

V záznamech hřbitova jsou následující údaje:
„Francisco Ascaso, pohřben 21. července 1936 ve výklenku č. 3344, 4. poschodí na Sin Vía. Vlastník není. 8. března 1940 přemístěn do obecního hrobu.“
„Buenaventura Durruti, pohřben 22. listopadu 1936 do menšího hrobu č. 69, Vía San Juan Bautista, deváté oddělení. Vlastník: Katalánské milice.“ Dále se v záznamech historie tohoto malého hrobu říká: 15. července 1947 (zajímavá shoda – Durruti se narodil 14. července 1896) obdržela daný hrob paní Clara Vicente Boada, nijak nefigurující při zmíněném pohřebním aktu. Žádné další informace o tom, kde se nacházejí ostatky Buenaventury Durrutiho, v záznamech nejsou.

Cestou konstatujeme ještě jednu zajímavou shodu: spolu s malým hrobem existuje i výklenek v číslem 14 a označením „Rodina Alonsa Cuevillase Carcaña“. Carcaño bylo smyšlené jméno, které Durruti používal, když musel přejíždět z Chile do Buenos Aires v roce 1925 kvůli pronásledování policií...

Kde jsou?

Ostatky Durrutiho, člověka a legendy, zmizely. Nejsou v takzvaném oficiálním hrobě, nejsou v malém hrobě od 15. července 1947, kdy tam byla pohřbena Clara Vicente Boada. Takže kde jsou ostatky Durrutiho? Barcelonští radní mají pravomoc provést otevřené vyšetřování ohledně „tajemství hřbitova Montjuïc“, včetně společného obecního hrobu, kde spočívají bezejmenné oběti represí... I to je součástí rekonstrukce historie.

Pokud byl Durruti pohřben 22. listopadu 1936, jak se říká v záznamech správy hřbitova, ale současně v týchž záznamech není nic o jeho přenesení – jako v případě Franciska Ascasa –, znamená to, že ostatky Durrutiho musely zůstat v malém hrobě č. 69. Pokud je tomu tak, proč bylo rozhodnuto pochovat v tomto hrobě Claru Vicenteovou? Buď proto, že bylo známo, že hrob je prázdný, nebo proto, že současně tělo vyndali. A kam se v takovém případě podělo? Pokud byl hrob prázdný, jasně to ukazuje, že v listopadu 1937 byly ostatky spolu s Ascasovým tělem převezeny do mauzolea. Proč nejsou v mauzoleu, jak tvrdí zaměstnanec hřbitova?

Zdroj:
http://old.kaosenlared.net/noticia/donde-estara-ahora-durruti-rompecabezas-busqueda-cadaver-durruti

...