Anarchist Federation

Nevoliči volí změnu

Anarchisté a anarchistky mají v otázce voleb jasno. Nejdou k nim. Chcete vědět proč?

Dočkali jsme se. Kabinet Petra Nečase skutečně padl. Předčasné volby se blíží nesmlouvavým tempem. Nenáviděná vláda s minimální podporou nakonec nezkolabovala z důvodu opozičních tlaků ani několika masivních demonstrací iniciativy „Stop vládě“, skončila kvůli svým chronickým korupčním aférám a příliš čitelnému klientelismu.

Levice nyní mobilizuje síly, aby vše nedopadlo jako po volbách v roce 2010. Anarchisté přesto neslevují ze svých principů a vyzývají k bojkotu voleb. Na následujících řádcích bychom se chtěli pokusit vysvětlit, proč pokládáme účast na volebním opojení za kontraproduktivní. Ať už z hlediska úsilí za lepší životní podmínky tady a teď nebo z hlediska boje za kompletní společenskou změnu a budování nového světa, ve kterém nebude místa pro nespravedlivou distribuci produktů, vykořisťování lidské práce ani nesvobodné rozhodovací procesy.

Proč to všechno vzniklo

Dříve, než se vrhneme na kritiku změny skrze „parlamentní cestu“ v realitě dnešního globálního kapitalismu, rádi bychom se na chvíli vrátili ke kořenům vzniku národního státu a jeho instituce – parlamentu, do něhož se někteří chystají volit. Mnoho lidí si v důsledku konzervativní lobby „za štíhlý efektivní stát“ začalo myslet, že nám stát slouží jako jakýsi ručitel sociálních jistot. Jeho historická úloha je však opačná.

Stát je politickým vyjádřením ekonomické struktury společnosti. Ústředním pilířem této struktury je ochrana soukromého vlastnictví výrobních prostředků, zdrojů, půdy… a jeho kontinuálního a neomezeného rozšiřování. Jinými slovy, základní funkcí státu je chránit majetek bohatých a jeho nepřetržité hromadění. Zvláště v kapitalismu, který není založen na přímém útlaku skrze násilí, ale na útlaku skrze odpírání prostředků k životu, je tato role státu stěžejní.

Pokud bychom přestali předstírat, že stát může chránit zájmy pracujících a dalších neprivilegovaných, nesnažili bychom se ho reformovat a raději ho odstranili. Samozřejmě by to znamenalo ztrátu sociálních výdobytků, jako je např. minimální mzda, placená dovolená nebo nemocenská. Na druhou stranu by to ale znamenalo ztrátu kontroly mocných nad výrobními prostředky, kterou jim zajišťuje stát prostřednictvím svých institucí a represivních složek (zvlášť ostudné pro nás je, že jsou i tyto složky placeny z naší práce).

Stát ani z dlouhodobého hlediska reformovat nelze, samotná jeho podstata je špatná. S nástupem globální krize a úsporné agendy nestačíme zírat, kterak jsou ze dne na den seškrtávána práva a výdobytky, jejichž prosazení si vyžádalo dlouholeté boje a spoustu zmařených životů. Ti, co určují směr světové politiky a ekonomiky, si díky neomezeným možnostem hromadění majetku nakupili takový vliv a moc, že své politické a ekonomické uspořádání dokážou udržet i v době krize, kdy se jednoznačně ukazuje, že je nejenom nespravedlivé, ale taky dlouhodobě nefunkční. Jakmile odborová a sociální hnutí poleví v kladení požadavků, přichází hned protiúder a sociální výdobytky padají jak domečky z karet.

Ještě je čas současné vztahy změnit. Stále totiž platí, že „oni“ potřebují nás, kdežto „my“ nepotřebujeme je. Někdo by mohl namítnout, že politické a ekonomické elity dokážou udržet svá privilegia i bez státu a policie, např. za pomoci soukromých armád. Bez všeobecného souhlasu s právním řádem, který ze své podstaty diskriminuje neprivilegované, si však už nedokážou udržet dostatečně početnou a dostatečně loajální pracovní sílu. S rozvojem plně automatizovaných linek ale můžeme v brzké budoucnosti zjistit, že pracující masy lze nahradit skupinou specializovaných techniků.

volby

Slepá ulice emancipace

„Volby jsou fraška. Demokracie je past! Základna pyramidy národa – neprivilegovaní – jsou totiž ovládáni úzkou skupinou nejbohatších,“ psali jsme v šestém čísle zpravodaje Zdola na téma „národ“. Za tímto tvrzením si jistě anarchisté a anarchistky budou stát i dnes, před blížícími se předčasnými volbami. Pro vysvětlení tohoto postoje nahlédněme opět do historie parlamentarismu a volebního guláše. V raném kapitalismu bylo volební právo omezeno. Do parlamentu mohla volit pouze třída majetných. Chudí byli jednoduše vyřazeni z rozhodovacího procesu a nemohli mluvit do toho, co vláda dělá. Takové uspořádání bylo pochopitelně nenáviděno majoritou, která mu byla podřízena. „,Klasický liberální‘ režim byl řízen despotickou mocí, bez všeobecné legitimity a naprosto bez odpovědnosti vůči masové populaci. Lidé tedy začali volat po všeobecném volebním právu,“ píše se tamtéž.

Česká konzervativní elita, jež na nás hledí dolů z kupy hnoje, kterou si pod sebe nakydala, by jistě chtěla staré dobré časy zpět a občas se jí po nich upřímně zasteskne: „…volební právo (bych) omezil jen na ty lidi, kteří platí daně, respektive neodmítají pracovat a podílet se na společenském systému. Obdobný systém by měl fungovat i v případě důchodců – volebním právem by disponovali ti, kteří se po většinu svého života podíleli na tvorbě domácího produktu,”(1) napsal na stránky Věcí veřejných Tomáš Jarolým – bývalý Bártův „nový dravec“, šéf pomlouvačného plátku a pravoslavný jáhen v jedné osobě. Stejného názoru je i Klausův pohůnek a předseda Svobodných Petr Mach: „Kdo státu nic nedává, nemá mít právo o něm rozhodovat.“(2) Dalším propagátorem omezení volebního práva pouze na bohaté je např. marketingový samuraj a profesionální manipulátor Ivo Toman.

Vraťme se ale k historii. Již před rozšířením volebního práva anarchisté varovali před slepou uličkou lidské emancipace: „Všeobecné volební právo samo o sobě, zavedené ve společnosti, která je založena na ekonomické a sociální nerovnosti, nebude pro lid ničím jiným než podvodem a pastí.“ [Bakunin: Bakunin on Anarchism, str. 224] A skutečně. Po jeho zavedení majetná elita kontrolu nad státem neztratila. Naopak „povolením šroubů“ upevnila svou moc pod rouškou „spravedlnosti, svobody a demokracie“. I údajně „demokratické“ kapitalistické státy ve skutečnosti zůstaly tzv. diktaturami propertariátu, respektive diktaturami majetných.(3)

Znovu tedy zopakujme: můžeme se donekonečna uklidňovat, že zvolením např. sociální demokracie, zelených nebo pirátů zabráníme dalším útokům na peněženky neprivilegovaných apod. Buďme si však jisti, že jakmile například zapíská některá z klíčových ratingových agentur (Moody’s, Standard & Poor’s, Fitch Ratings), půjde veškerý levicový program do prdele.

Loutky nadnárodního kapitálu

Voliči se již několikrát v historii mohli přesvědčit, že pomyslné menší zlo, kterému se rozhodli svěřit svůj hlas, se po volbách může projevit jako velký problém. Asi nemá cenu věnovat příliš pozornosti „novým“ stranám, které se dostaly ke kormidlům po volbách v květnu 2010. TOP 09 se od začátku profilovala jako konzervativní s úmyslem zavádět neoliberální reformy. Zato Věci veřejné o sobě tvrdily, že jsou stranou „pravého středu s důrazem na přímou demokracii“. Na tuto vějičku skočilo mnoho voličů, i když samotný program již před volbami naznačoval, že se jedná o stranu politicky zařaditelnou někde mezi TOP 09 a DSSS, navíc se silnou „podnikatelskou“ lobby v zádech.(4, 5)

Zajímavějším příkladem pro beznadějně naivní voliče bude spíš počínání německých Die Grünen (od roku 1993 ofic. Bündnis 90/Die Grünen). Tato strana vznikla na sklonku sedmdesátých let v prostředí tehdy silného a radikálního ekologického a sociálního hnutí. Nostalgik by prohlásil, že se zrodila na barikádách. Její počínání ve vládě však s historií zelených příliš nesouznělo.

Koalice zelených a sociálních demokratů s kancléřem Gerhardem Schröderem v čele vládla Německu od roku 1998 až do 2005. Socdemáci se spolu se zelenými horlivě pustili do reforem sociální sféry a hlavně zákoníku práce. Reformy, které vešly do povědomí jako „Agenda 2010“, byly zaváděny jak jinak než v zájmu „ekonomického růstu a redukce nezaměstnanosti“.(6) Obsahovaly tak drastické škrty ve zdravotnictví, v důchodovém systému a v systému podpory v nezaměstnanosti, že by se za ně nemuseli stydět ani vzývači Reagana nebo Thatcherové.

Opatření samozřejmě nebyla výmyslem německých socdemáků ani zelených. Jednalo se o objednávku nadnárodního kapitálu skrze tzv. „Lisabonskou strategii“.(7) Část této „Agendy 2010“, zaměřené na pracovní právo, vešla do povědomí jako tzv. Hartz koncept,(8) po svém otci, bývalém šéfovi lidských zdrojů ve Volkswagenu Peterovi Hartzovi. Na druhou stranu budeme těžko Die Grünen odpírat některé úspěchy a prosazení proenvironmentálních zákonů do německé legislativy. Z povědomí veřejnosti však nikdy nezmizí fakt, že jejich vláda pomohla prosadit největší zásah do sociálního práva od druhé světové války – na úkor pracujících, ve prospěch nadnárodního byznysu. Nutno dodat, že šlo o éru růstu, takže tlaky na politiku jednotlivých států byly mnohem menší než dnes.

Na tomto příkladu jsme chtěli ukázat, že je úplně jedno, zda vládne pravice nebo levice. Smiřme se s tím, že moc není podmíněna hlasováním ve volbách, ale nakupeným kapitálem. Naše životní úroveň závisí více na náladách investorů než na složení parlamentu. Pokud by se přece jenom podařilo zvolit vládu, jež by jednala ve prospěch lidu a ne ve svůj vlastní prospěch a prospěch kapitálu, což pokládáme za velmi naivní přání, ztratila by tato vláda důvěru investorů. Ti by jednoduše přesunuli svůj kapitál do jiné země a způsobili by „hromadné propouštění, pokles poptávky a ekonomickou recesi“.(9)

volby

Kultura odporu

Jak tedy bránit a prosazovat svá práva? Nejúčinnějším způsobem zůstává sebeorganizace. Když mluvíme o sebeorganizaci, máme na mysli spolčování s lidmi na základě stejných zájmů a problémů. Spolčování mimo oficiální státní struktury, jehož hlavním rysem je rovnost podmíněná svobodnými rozhodovacími procesy. Spolčování bez šéfa, vůdce nebo předsedy. Protože jakmile má takový kolektiv vedení (s většími pravomocemi, než má členská základna), stává se korumpovatelným a uchyluje se k dialogu a ústupkům vůči představitelům státu nebo kapitálu.

Z výše napsaného vyplývá, že cesta ke svobodě nejenže nemůže vést skrze parlament, ale např. ani skrze struktury oficiálních odborů. Zvláště v posledních letech, kdy bylo nejhůř, předvedlo vedení Českomoravské komory odborových svazů, že mu nejde o zlepšení podmínek pracujících tady a teď, ale o udušení hněvu do ovladatelných mezí a přípravu živné půdy pro nástup sociální demokracie k moci, třebaže velmi omezené, jak již bylo zmíněno. Léta se také ukazuje, že vedení ČMKOS nebere své pozice jako službu pracujícím, ale jako přestupní stanici do vysoké politiky.

Pokud by tedy bylo hnutí pracujících / nezaměstnaných / studentů / matek / důchodců / hendikepovaných / atp. bez hierarchie a odráželo skutečné požadavky „členské základny“, mohlo by dosáhnout mnohého. Stát ani korporace (podřízení pravidlům trhu) zdaleka nejsou vůči kolektivnímu tlaku imunní. Pomocí přímé akce neprivilegovaných se můžeme bránit jevům deregulovaného kapitalismu velmi účinně. Nesmíme však zůstávat v defenzívě, ale klást si takové požadavky, které nás osvobodí z područí kapitálu jednou pro vždy!

Zdroje:
(1) iDnes: Ať volí jen ti, kteří neodmítají pracovat, navrhuje místopředseda VV
(2) Parlamentní Listy: To je nápad – Jen bereš dávky a neplatíš daně, nepůjdeš k volbám
(3) Zdola 6/2012 „národ“: Kdo a jak řídí národ
(4) Deník Referendum: Věci veřejné – technokratický program, podnikatelé v zádech
(5) Deník Referendum: Pravicový populismus Věcí veřejných
(6) WikipediaORG: Agenda 2010
(7) WikipediaORG: Lisbon Strategy
(8) WikipediaORG: Hartz concept
(9) Zdola 6/2012 „národ“: Kdo a jak řídí národ

Související odkazy:
Vykopejte politiky!
Volby. Zase?
ZDOLA 1/2010
Anarchisté u voleb
Anarchistické předvolební VIDEO
Vhozený lístek do urny a jeho politické důsledky
A3: Proč nevolit?
Volby jsou podvod!
Podzimní volební bláto
Zvítězí ve volbách opět nevoliči?
Za samosprávy bez politiků!

Next events:

IFA/IAF - International of Anarchist Federations
Web of Anarchist Federation Publishing House

Written elsewhere

Links