Text z posledního čísla zpravodaje Zdola se zabývá disciplinací instituce vzdělávání nejen Romů, ale všech, kteří se mají stát pokornými a poslušnými občany.

Politici a sociální činitelé, kteří se zabývají nepřizpůsobivostí velké části romské menšiny, vidí jednu z hlavních příčin selhání integrace ve vysokém počtu absencí romských školáků. Obviňují rodiče, kteří nedohlíží na docházku svých dítek a nechávají je poflakovat se v ulicích. „Diskriminaci Romů vymýtíme tím, že se budou vzdělávat a pracovat. V budoucnu by mohly být sociální dávky podmíněny školní docházkou romských dětí,“ prohlásil již v roce 2009 Michael Kocáb.1) Otázka podmínění sociální pomoci školní docházkou přišla znovu na přetřes po nepokojích ve Šluknovském výběžku roku 2011. Přišlo se na to, že pravidlo již léta existuje, jen jeho uplatňování není povinné. Za chybu to označil tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek: „Od prvního ledna zpřesníme a zpřísníme dikci zákona. Tedy jednoznačně stanovíme docházku do školy jako skutečnou podmínku pro výplatu dávek hmotné nouze. Dnes je to na uvážení správního orgánu...“2)

Podle těchto reakcí se zdá, že se autority vzdávají vlastní odpovědnosti za stav školství a úroveň vzdělanosti společnosti. Neptají se sami sebe „jak učit číst“, ale jak přinutit své žáky, aby akceptovali jejich jednotvárnou metodiku výuky. Důvody selhání nehledají v systému školství, ale v samotné společnosti, jejíž část se tomuto systému neumí anebo nechce přizpůsobit. Při hlubším pohledu však zjišťujeme, že autority odpovědné za školství plní svou úlohu velmi dobře. V hierarchické nesvobodné společnosti totiž není účelem školství společnost vzdělat, ale selektovat. Již od raného věku musí docházet k dělení zrna od plev. Pomocí nekompromisních nátlakových metod a nezpochybnitelného principu „něco za něco“ jsou dítěti již od plenek přidělovány vlastnosti vykreslující jeho charakter a budoucí postavení ve společenské hierarchii. Na vyšší příčky by měli dosáhnout pouze „dobří žáci“, kteří jsou šikovní, pilní, pracovití, disciplinovaní, nebo alespoň snaživí. Ti ostatní, kteří jsou pomalí, pohodlní, nebo dokonce líní, pak mají zastávat řadovou společenskou funkci, která vyžaduje jediné – přizpůsobit se zaběhlé hierarchii a systému práce. Hierarchická společnost jednoduše potřebuje úspěšné, méně úspěšné a neúspěšné a její reprodukci zajišťuje mimo jiné systém školství. Kdo by pak vykonával špinavou práci, kdyby byli všichni vzdělaní?

Vzděláním k porobě

Většina lidí si asi říká, že vzdělání je dobré nebo že vzdělání je vždy dobré anebo jakékoliv vzdělání je dobré. Jenomže pokud máte nějaký majetek a moc a chcete si zachovat své privilegované postavení, není jednodušší způsob než utvořit či uchopit vzdělávací systém, jehož struktura bude náležitě odpovídat společenskému uspořádání. Proto už první ministr školství USA Henry Barnard v roce 1867 prohlásil: „Vzdělání vždy vede ke svobodě.“ Anarchisté však tento názor nesdílí. Institucionalizované školství totiž nevzdělává lid, ale produkuje občany, kteří jsou slepě loajální k existenci hierarchie, státních institucí a samotného státu. Občany, kteří strpí existenci vlády, jež jedná proti jejich zájmu. Občany, kteří nejsou schopni tvořit ani snít, pouze vybírat nejmenší zlo z hmatatelného. Občany, kteří budou schopni na pracovišti snášet područí vlastníků, nebo jimi dosazených šéfů, a „možnost“ změny práce respektive šéfa budou považovat za svobodu.

Jedním z prvních kritiků institucionalizovaného školství byl William Godwin. Ve svém díle Zkoumání o podstatě politické spravedlnosti a jejím vlivu na všeobecnou ctnost a štěstí napsal: „Projektu národního vzdělávání by mělo být zabráněno z důvodu jeho zjevného spojenectví s národní vládou... Vláda neselže v jeho využití k posílení své moci a udržení svých institucí...“3) Státní školství dosáhlo bouřlivého vzestupu v devatenáctém století. Nebylo tomu tak z důvodu emancipace společností, které v jednotlivých státech toužily po větší a větší svobodě. Důvodem byla holá hospodářská nutnost. Vyžadoval si to tehdejší vzestup průmyslové výroby. Průmysl nepotřebuje svobodně myslící jedince, ale dělníky, po kterých vyžaduje dochvilnost, přesnost, pasivitu, poslušnost a ochotu snášet své méněcenné postavení. Podle Nigela Thrifta bylo tehdy mnoho průmyslníků přesvědčeno, že prvotní generace dělníků bylo téměř nemožné přimět k disciplíně. První dělníci nebyli zvyklí na režim námezdní práce a nehodlali respektovat autoritu zaměstnavatele. Jedinou nadějí byly přicházející generace, „základní škola by mohla být využita k prosazení návyků pracovní disciplíny, nyní tolik nezbytné pro průmyslovou výrobu... Umístění malých dětí do škol, aby zde po dlouhé hodiny vykonávali práci v nezáživných předmětech, bylo viděno jako pozitivní ctnost, která vytvářela návyk, neřku-li naturalizovala práci a únavu.“4)

Moderní škola

Anarchisté si od samého začátku uvědomovali, jakou úlohu sehrává oficiální školství v udržování struktur útlaku. Při budování svobodné společnosti proto hraje důležitou roli vize a praxe libertinské formy vzdělávání. Všichni známí anarchističtí myslitelé od Godwina přes Proudhona, Bakunina a Kropotkina, až po současníky jako Goodmana a Warda, kladou důraz na libertinské vzdělávání, které rozvíjí všechny studentovy stránky a zároveň povzbuzuje kritické myšlení a mentální svobodu.5) Smyslem takového vzdělávání je slovy Proudhona postarat se o to, aby „průmyslový dělník, člověk činu a intelektuál byli vtěsnáni do jednoho“.6) Povědomí o úloze konvenčního školství a ideály libertinské výchovy stály u zrodu alternativního vzdělávání, které je známé pod termínem Moderní škola. Moderní školy jsou samosprávné projekty, na jejichž chodu se podílejí studenti, rodiče a učitelé, kteří odmítají konvenční donucovací způsob výchovy a vzdělávání. Nejznámějším propagátorem Moderní školy se vzhledem k popravě, kterou na něm v roce 1909 vykonal španělský stát, stal Franciso Ferrer. Ten argumentoval: „Vládci si vždy dávali pozor, aby kontrolovali vzdělávání lidí. Vědí, že jejich moc je téměř výlučně založena na školách a stojí si za udržením svého monopolu. Škola je nástrojem dominance v rukou vládnoucí třídy.“7) Proto byla projektu Moderní školy přisuzována velká důležitost. Kladl si za cíl rozšířit svobodné ideály uvnitř hierarchické společnosti a podkopat jeden z jejích základních pilířů – školství. Namísto hierarchické výchovy Moderní škola podle Emmy Goldman „rozvíjí jedince skrze vědomí a volnou hru charakteristických vlastností, pomocí čehož se (dítě) může stát sociální bytostí, jelikož se naučilo znát sebe a svůj vztah ke svým kamarádům...“8) Slovy Maxe Stirnera je tedy „vzděláváním ke svobodě, ne k servilnosti“.9)

Podstatou libertinského vzdělávání je, že studium a vědomosti jsou propojené se skutečnými životními procesy a osobním užitkem. Vzdělávání nesmí být podřízeno zvláštní instituci. Dítěti je ponechána možnost rozvíjet spontánně sebe samo, možnost směřovat své úsilí a svobodně si volit svůj obor. Učitel je senzitivním průvodcem, který reaguje na potřeby dítěte. Dítěti ukazuje, že je těžištěm vzdělávacího procesu a že se vzdělávání nesmí zvrhnout v indoktrinaci. Moderní škola nepoužívá žádné donucovací metody konvenčního školství, jako jsou např. poznámky, známky a prověrky. Jelikož je praktická znalost užitečnější než teorie, hodiny Moderní školy se často odehrávaly v továrnách, muzeích nebo na venkově. Výsledkem takového vzdělávání má být jedinec, který bude požadovat maximální podíl na chodu společnosti a maximální možnost volby. Jedinec, který zpochybňuje všechny formy autority. Již za éry Francisca Ferrera existovalo ve Španělsku padesát Moderních škol. V roce 1909 byl Ferrer španělskou vládou falešně obviněn z vedení povstání a navzdory celosvětovým protestům a důkazům o jeho nevině popraven. Tato událost nicméně zpopularizovala jeho úsilí a hnutí za moderní školu se rozšířilo po celém světě, vedle Británie, Francie, Belgie, Holandska, Itálie, Německa, Švýcarska, Polska, Jugoslávie, Argentiny, Brazílie, Mexika, Číny také do Československa. V největším měřítku však fungovalo v USA. Nezbývá než se těmito ideály inspirovat. A co říci na námitky typu „bez vzdělání si žádnou práci nenajdeš“? Co dělat pro zlepšení situace tady a teď? Nezbývá než lhát o svém dosaženém vzdělání a praxi, falšovat výuční listy, maturitní vysvědčení a diplomy. Ti, co tvoří pravidla, si je stejně kupují, tak si nemusíme nic vyčítat.

Odkazy:
1) TV NOVA: Dávky pro Romy jen za školní docházku (21. 12. 2009)
2) Novinky.cz: Úřady se zdráhají podmínit výplatu sociálních dávek školní docházkou (4. 10. 2011)
3) Citováno v: Colin Ward: Anarchy in Action, s. 81
4) Citováno v: Juliet B. Schor: The Overworked American, s. 61
5) Anarchist FAQ: What are Modern Schools?
6) Citováno v: Steward Edward: The Paris Commune, s. 274
7) Citováno v: Clifford Harper: Anarchy: A Graphic Guide, s. 100
8) Red Emma Speaks, s. 121

Článek vyšel v anarchistickém zpravodaji Zdola č. 7.