Padesát let staré texty francouzského antropologa Pierra Clastrese znovu nabývají na aktuálnosti při současném hledání antiautoritářského modelu společnosti.

Padesát let staré texty francouzského antropologa Pierra Clastrese znovu nabývají na aktuálnosti při současném hledání antiautoritářského modelu společnosti.

Současná vleklá hospodářská krize zpochybňuje trvalou udržitelnost západního modelu kapitalistického společenského uspořádání, legitimizovaného politickou organizací takzvané zastupitelské demokracie. Společnost služeb a blahobytu se začíná potýkat s mnoha problémy: populační stagnace či dokonce úbytek obyvatelstva spolu s prodlužováním věkové hranice snižují výkon hospodářství již téměř třicet let. Odkládání řešení problému pomocí zadlužování je čím dál tím obtížnější. Levná pracovní síla v rozvojových zemích nemá konkurenci, což ještě prohlubuje úpadek produktivity. Naprostá ekonomizace života se projevuje i ve vzrůstající privatizaci veřejného sektoru, který představuje poslední útočiště pro investice, protože zde je spotřeba nevyhnutelná. To dále omezuje základní sociální funkce státní organizace.

Situace si tedy žádá hledání alternativ. Za jednu z možností alternativního řešení se považuje marxistický projekt socialistické revoluce. Jak se ovšem ukázalo u několika předešlých pokusů, nedokázaly se zatím realizace tohoto projektu zbavit zásadních nedostatků: hrozby zneužití moci, koncentrované do státního aparátu (stalinismus), a potíže s vyřešením rozporu mezi postulovanou podmínkou existence spravedlivé společnosti, kterou je vyřešení ekonomických vztahů (vlastnictví výrobních prostředků), a deklarovaným cílem, jímž má být harmonické soužití plně se rozvíjejících jedinců. Přechod od ekonomické determinace k humanistickému ideálu nedokázal marxismus vyřešit dosud ani teoreticky.

Apolitická společnost?

Dílo Pierra Clastrese, v němž klíčové místo zaujímá kniha Společnost proti státu, jinou alternativu nabízí. Představuje model společenské organizace, jehož funkčnost je ověřena staletími. Ukazuje, že mohou existovat společnosti, které nadřadí politickou sféru nad ekonomické zájmy, tedy spravedlnost a obecný zájem nad zisk jednotlivce, a tedy že politika nemusí být nutně jen bojem o přerozdělení státních prostředků, vybraných ve formě daní a jiných poplatků, ale že je možné se vrátit k jejímu původnímu smyslu, jímž je péče o to společné, obecné, o zájem všech členů daného kolektivu.

Západní civilizace uvažuje o moci jako o vztahu donucení, o společenském svazku založeném na principu nařizování a poslušnosti. Cestovatelé ze západu si proto jen těžko dokázali představit společnost bez moci a označovali takzvané primitivní kmenové společnosti za apolitické, tedy jak říká Pierre Clastres, připodobňovali je animálním společenstvím, ovládaným přírodními zákony dominance a podřízení. Podle Clastrese však společnosti bez politické moci neexistují, politická moc je univerzální vztah, je imanentním rysem společnosti. Pouze je třeba rozlišit, jde-li o společnost, v níž se praktikuje moc donucovací (jak je tomu v našich západních společnostech), nebo moc nedonucovací (jako je tomu ve společnostech indiánských). A dokonce i když v takové společnosti neexistuje žádná politická „instituce“, je v takové společnosti politika přítomná. Clastres to demonstruje na studii o náčelnictví u jihoamerických indiánů, kterou napsal ještě před svou první výpravou do Jižní Ameriky. Jedinou funkcí indiánského náčelníka je předcházet konfliktům, eliminovat je svou řečí a svou autoritou, avšak rozhodně bez použití moci či násilí. V případě, kdy svou pozici zneužije a začne ji uplatňovat mocensky, skupina ho zavrhne a zvolí si jiného náčelníka. Indiáni chápou moc jako projev přírodní nespoutanosti a jako nebezpečí, které ohrožuje jejich společnost a kulturu. Svěřují proto moc náčelníkovi, avšak s tím, že sama jeho funkce mu brání autoritativně ji zneužít: jeho vlastní činnost, která ustavuje politickou sféru, mu znemožňuje tuto složku moci rozvinout. Náčelník neodděluje svůj soukromý zájem od zájmu celého kmene, dává celou svou osobní autoritu do služby společenství.

Oddělení politické moci

Tyto společnosti se vyznačují mimo jiné setrvalou snahou zachovat tento společenský řád netknutý. Co tedy způsobilo, že se v historii lidstva objevil onen nástroj, který umožňuje jedné třídě vykonávat svou násilnou nadvládu nad třídou ovládaných, tedy stát? Pierre Clastres neodpovídá přímo na tuto otázku. Poukazuje na to, že neolitická revoluce na její zodpovězení nestačí. Jinými slovy, příčinou je spíš politické rozhodnutí než materiální podmínky rozvoje. V každém případě teprve objevení se státu představuje podle Clastrese skutečnou revoluci v dějinách lidstva a mezní kritérium pro rozlišení mezi primitivními společnostmi a společnosti tzv. rozvinutými. Protože tam, kde se konstituuje stát, musí vzniknout společenská organizace, která umožňuje existenci oddělené politické moci, která umožňuje oddělení soukromých zájmů „náčelníků“ od obecného zájmu společnosti.

Obranné mechanismy

Pierre Clastres se věnoval rozmanitým kulturním aspektům primitivních indiánských společností Jižní Ameriky (různým rolím obou pohlaví, indiánskému smyslu pro humor, smyslu náčelníkovy řeči, jejich náboženství, rodinným vztahům a podobně), aby dospěl až k oné syntéze – indiánské společnosti neexistují bez politické moci, ale mají v sobě zabudované obranné mechanismy, jež násilnou podobu moci, kterou ztělesňuje stát, preventivně vylučují: jsou to společnosti, které existují nejen bez státu, ale přímo proti státu. Clastres nám ukazuje, že ne každá společnost nutně musí postupovat od ekonomie „soběstačnosti“ k ekonomii trhu a obchodu, od společenské organizace bez státu ke společnosti v rámci státu. Navzdory našim představám o historii existují i společnosti vnitřně zaměřené proti vzniku státu.

Promýšlet alternativy

Lze pochopitelně namítat, že model společenské organizace jihoamerických indiánů není možné brát jako alternativu pro řešení současné krize, že se nemůžeme vracet do doby pravěku, že model indiánských společenství funguje pouze v omezených skupinách kmenů, že je závislý na přiměřených přírodních podmínkách, ve kterých přežití nevyžaduje komplikovanou dělbu práce, a tedy sociální diverzifikaci. Odpověď na tyto námitky je jednoduchá: nechápejme Clastresovy teze jako nedotknutelné dogma, ale jako podněty, které je třeba nejprve rozvíjet a teprve po jejich důkladném promyšlení lze na jejich základě budovat konkrétní alternativní program změny.

----------
Pierre Clastres se narodil 17. května 1934 v Paříži. Již za studií byl ovlivněn levicovým hnutím a stal se členem Unie komunistických studentů. Jako u mnoha jiných francouzských intelektuálů i u něho skončilo spojenectví s komunistickou stranou po Chruščovově odhalení Stalinova kultu osobnosti a definitivně po krvavém potlačení maďarského povstání koncem roku 1956. Původně studoval filozofii, ale pod vlivem Clauda Lévi-Strausse se začal zajímat o výzkum života jihoamerických indiánů. Měl neobyčejné štěstí, neboť na doporučení svého učitele Alfreda Métrauxe odjel roku 1963 na výzkum dosud téměř neznámého kmene paraguayských pralesních indiánů Guayakí. Poté se účastnil ještě několika dalších výzkumů v Paraguay a v Brazílii. V roce 1972 převyprávěl své zážitky ze života s indiány kmene Guayakí v knize Kronika indiánů Guayakí. Mnohem větší význam však měly jeho teoretické eseje, vycházející průběžně v 60. a 70. letech a souhrnně vydané v knize Společnost proti státu v roce 1974, v nichž na základě studia společenského života kmene zobecnil svůj antiautoritářský model kmenové společnosti. Pierre Clastres zemřel 29. července 1977 při automobilové nehodě v Gabriac v departmentu Lozère.

Text vyšel v Existenci č. 2/2012.