Report z přednášky amerického novináře a aktivity Paula Polanskyho.

Antifašistická akce zorganizovala v rámci akčních dní k Prvnímu máji na neděli 28. dubna v klubu Pilot promítání a přednášku s diskusí pod názvem „Holokaust Romů po Česku“.

Nejprve se promítal v české premiéře kanadský dokument Lidé, kteří se nepočítají (A People Uncounted, 2011) režiséra Aarona Yegera. Jde o velmi zajímavý a v tomto rozsahu patrně zatím ojedinělý pohled na romský holocaust, zasazený do širších historických a politických souvislostí. Těžiště filmu spočívá ve vyprávění pamětníků a lidí, kteří se této přehlížené části historie (a z toho plynoucím důsledkům v dnešní politice) intenzivně věnují, jako např. Markus Pape nebo romský aktivista z Německa Romani Rose.

Romani Rose se angažuje jak za uchování historické paměti a mementa hrůz minulosti, tak proti současnému rasismu, který samozřejmě výrazně postihuje Romy – například v Kosovu. A stejným věcem se věnuje i host Antifašistické akce Paul Polansky, novinář, básník a aktivista, který po filmu představil svou práci a diskutoval o ní s přítomným publikem.

Polansky zahájil svoji přednášku shrnutím toho, čemu se věnuje posledních čtrnáct let, kdy odjel z Česka, tj. pomoci Romům právě v Kosovu. Způsob, jakým se s těmito Romy zachází, označil za genocidu, a fakta to jen potvrzují: Romy z Kosova nejprve vyháněli navrátivší se Albánci, přičemž přítomné britské mírové jednotky se jich odmítali zastat (s odůvodněním, že to nespadá do jejich gesce), Romové končili v uprchlických táborech zřízených na úložištích toxického odpadu, což má závažné zdravotní následky i pro jejich potomky, a nakonec ti, kteří měli příbuzné v Německu, odcházeli za nimi. V Německu vychovali další generaci dětí, a pak německé úřady daly politický azyl mužům a zbylé členy rodin poslaly zpátky do Kosova. Tam ženy nemají z čeho žít a děti mluvící už jen německy nemůžou chodit do školy.

Paul Polansky nejenže tato fakta zarputile zveřejňuje, ale hlavně pomáhá kosovským Romům přežít. Když například zjistil, že se pouhým sledováním venezuelské telenovely naučili španělsky, sehnal pár Američanů, kteří s nimi začali bydlet, a během tří měsíců tak byli Romové schopni pracovat pro Brity jako tlumočníci z místních jazyků do angličtiny.

„Není velký rozdíl mezi Kosovem a Lety,“ řekl Polanský, když vysvětloval, na jaké obtíže narážel od roku 1992, kdy v třeboňském archivu objevil 5 metrů nezpracovaných archivních materiálů k někdejšímu kárnému pracovnímu „cikánskému“ táboru v Letech u Písku. Polanský se netajil tím, co zjistil – že v táboře pracovali čeští, nikoli němečtí dozorci, že Romy zavlečené do Let využívala na práci rodina Schwarzenbergů, že ještě žijí pamětníci z řad internovaných i obyvatelé z okolí tábora, kteří můžou podat svědectví. Těm, kteří se čerstvě dostali k moci, se to moc nehodilo (například Schwarzenberg právě pilně restituoval orlické panství a zmínky o tom, že bylo budováno otrockou prací vězňů z koncentráku, by mu v tom nepomohly), a tak Polanského v tichosti odstříhli jak od archivů v Třeboni, tak v Praze. Stačil ještě vydat dvě knihy v češtině (rozhovory s pamětníky Tíživé mlčení v roce 1998 a román Bouře v roce 1999) a pak odejel do Kosova. Zjevně viděl větší smysl v tom pomáhat lidem v nouzi než se u nás jako persona non grata obhajovat kvůli shora vytvářeným pomluvám a šikaně. (Původní nakladatel Polanského knih Fedor Gál dnes ostatně tvrdí, že kontroverzní román Bouře mu ve skladu zničila povodeň.)

Přes propagandistické snahy posledních let, kdy se z nejvyšších míst ozývalo, že tábor v Letech byl pro líné a že se v něm umíralo na špínu, nelze dnes už český příspěvek k holocaustu Romů popřít ani tabuizovat. Jediná reakce na něj se ovšem objevuje ve formě občasných výtek z EU určených naší vládě kvůli provozu velkokapacitního vepřína v místech, kde kdysi stával koncentrační tábor. A naskýtá se otázka, jak velký je rozdíl mezi politiky, kteří genocidu podporují, těmi, kteří jí nebrání, a těmi, kdo ji „jen“ popírají. I proto, abychom si takové otázky pokládali, jsou akce, jako bylo nedělní odpoledne „Holocaust Romů po Česku“, tak důležité.