Příběh Marii Occhipinti, italské spisovatelky, feministky a anarchistky.

Maria Occhipinti - italská spisovatelka, feministka a anarchistka, se narodila 29. července 1921 v sicilské Raguse. Jako nejstarší ze tří sester vyrůstala s milovaným otcem a přísnou matkou v chudém prostředí religiózní a konzervativní sicilské pospolitosti, kde nebylo zvykem zpochybňovat tradiční patriarchální společnost a podřízené postavení žen v rodině i společnosti.

V mládí byla tichou, zakomplexovanou dívkou, která se bála ohradit i vůči šikaně ze strany některých dívek. Introvertní Maria si připadala ošklivá a neobratná, a tak se často pohybovala ve světě fantazie. Jak sama popisuje: „Byly to roky, kdy jsem snila s otevřenýma očima, ale mé sny bývaly odlišné od snů mých kamarádek. Mé přítelkyně se chtěly vdát proto, aby si mohly koupit spousty šatů a náramkové hodinky, nebo mít skvělé děti, nebo pro potěšení z nedělního korzování s manželem. Já zatím chtěla milovat jako královna, oblékat se jako bohyně, chodit po světě a spolu s milovaným mužem objevovat okouzlující místa, trávit naše dny u řeky a potůčků, blízko vodopádů, na rozkvetlých loukách, říkat si všechny ty hezké věci a zpívat písně duše. Měla jsem takové úžasné sny, snad proto, že skutečnost byla příliš odlišná…“ (1) Otec odjížděl často za prací mimo domov, Maria pak zůstávala doma sama s citově chladnou matkou a sestrami. Matka jí bránila ve čtení poezie, mluvila při té příležitosti o „nebezpečných myšlenkách“, omezovala její ambice. Maria si neuměla, stejně jako většina sicilských vrstevnic, představit jiný možný únik z rodičovských pout než brzké uzavření manželství. To ji mělo osvobodit z vlivu matky, na druhou stranu již tehdy pociťovala k této tradiční instituci ambivalentní vztah. Viděla ve svém okolí až příliš často, jak manželství přináší sicilské ženě místo osvobození jen další formu útlaku a mění ji postupně na stroj předurčený k rození dětí a vykonávání nikdy nekončících domácích prací. Smysl života v obětující se péči o rodinu, útěcha v až teatrální zbožnosti, církevních oslavách (zejména častých procesích), pověrčivosti a klevetách, to nebylo nic pro Mariu. K dokreslení tehdejší zaostalosti místního obyvatelstva předkládá Maria vlastní historku. Když poprvé viděla v letním kině film, žárlila na herečku v titulní roli. Obávala, že ji její snoubenec kvůli filmové hvězdě opustí, neboť věřila, že se herečka po celou dobu promítání ukrývá za filmovým plátnem.

I přes pochybnosti podlehla Maria tlaku okolí i vlastním touhám a iluzím a jako sedmnáctiletá se vdala. Již v den svatby ale pochybovala o správnosti svého rozhodnutí a při odchodu na první společně strávenou noc si připadala „jako ovce jdoucí na porážku“. (2) Manželství neplnilo Mariina očekávání. Její manžel byl sice pohledný muž, zato však nevzdělaný analfabet, neschopný a neochotný vést rozhovory či diskutovat. Záhy byl odvelen na frontu a Maria opět osaměla v rodičovském domě. Informace o válce byly v té době velmi kusé, většinou zprostředkované a cenzurované. Obyvatelé Sicílie byli povětšinou negramotní, žili v nevědomosti, čemuž nahrávala i ostrovní poloha přinášející izolaci od zbytku evropské pevniny. Veřejné mínění bylo celá staletí ovlivňováno a manipulováno místními autoritami – především z církevních kruhů. Právě katolická církev podpisem Konkordátu v roce 1929 otevřeně legitimizovala již stabilizovaný fašistický režim. Lidé na Sicílii žili v nesmírné chudobě, byli ale přesvědčováni, že právě válka a „duce“ Mussolini přispějí ke zlepšení situace.

I když Maria již v té době vynikala poměrně nekonvenčním myšlením, sama se mnohdy ocitala v zajetí dobové propagandy a tradicionalistické výchovy. Například ještě v listopadu roku 1940 napsala dopis Mussolinimu - „muži spravedlivému, velkému a lidskému“. (3) V něm fašistického vůdce informovala, že byl v Raguse jeden zámožný obchodník zproštěn vojenské povinnosti, zatímco její manžel a další musejí pokračovat v bojích. „Proč bohatí mohou podplácet generály a nejdou válčit jako chudí?“, tázala se tehdy. „Věřila jsem, že Mussolini dá všechno do pořádku… Duce mi bude rozumět, on, který vede válku s bohatými, s Angličany, kteří se cpou jako prasata, zatímco my v Itálii umíráme hlady.“ (4) Nutno podotknout, že v té době již Mussolini dávno nebyl charismatickým socialistou, sympatizujícím dokonce s některými anarchistickými myšlenkami. (5) Právě naopak. Vládl jako „capo del governo e duce del fascismo“ (předseda vlády a vůdce fašismu) tvrdě autoritářskému režimu, který - zejména od poloviny dvacátých let - zahnal do ilegality všechny antifašistické skupiny, zatýkal a nechával vraždit politické odpůrce i odboráře a nárokoval si totální moc pro stát. Čin Occhipinti se v dnešní době zdá být nepochopitelným. Vysvětlit jej lze Mariinou mladistvou naivitou, zároveň i panující dvojí informační asymetrií v sicilské společnosti (zaprvé - vzdělání a informace byly zpravidla dostupné pouze příslušníkům bohatých a konzervativních vrstev; zadruhé – panovala i geografická asymetrie, kdy Sicílie doplácela na svou ostrovní polohu).

Ve dvaceti letech se Maria rozhodla pokračovat v sebevzdělávání. Navštěvovala znovu institut pro siroty, vedený řádovými sestrami. Věřila, že jí výuka ve škole nejen rozšíří obzory, ale zároveň pomůže překonat i osobní tragédii v podobě úmrtí dcerky. Holčička zemřela jako sedmidenní, příčinou smrti byla anémie a vyčerpání v důsledku podvýživy matky. Maria studovala se zaujetím - zvláště zeměpis, později logiku a latinu, „žádnou historii, žádné války, krveprolití a utrpení“. Místním knězem Donem Giovannim však byla nejen ona utvrzována v tom, že Mussolini i italský král Viktor Emanuel III. jsou vyvolení Bohem a jestliže respektují křesťanskou víru, jsou jejich činy v pořádku. Kněz také Mariu varoval, aby nečetla zakázanou literaturu, když s ním chtěla diskutovat o knize Viktora Huga Bídníci. Mariu v té době začal názorově ovlivňovat levicově smýšlející advokát - antifašista, s nímž se přátelila. Půjčoval jí knihy, diskutoval s ní, pomáhal rodině i materiálně. Maria vzpomínala, jak zprvu na jeho protiválečné postoje reagovala typickou replikou, kterou slýchávala při kázáních v kostele: „Když prohrajeme, bude zase hlad a nezaměstnanost a budeme muset začít další válku proti těm, kteří jedí pětkrát denně.“ (6) K jejímu narůstajícímu protiválečnému uvědomění však významným způsobem přispěla i další událost. Maria směla jednou navštívit manžela takřka na frontové linii. Držela ho za ruku, procházela s ním po okolí a na vlastní oči viděla, jaké utrpení válka přináší i vojákům, v jak žalostných podmínkách musejí žít. Všudypřítomná byla i nesnesitelná autoritativní nadřazenost velitelů. V Raguse zase byly skutečností ponižující fronty na výplatu renty pro rodinné příslušníky vojáků (což byl mnohdy jediný příjem celé široké rodiny), uplácení úředníků naturáliemi, rozsáhlý vliv mafie. Maria tak byla ještě tvrději konfrontována s válečnou realitou a postupně začala vystupovat aktivněji proti fašismu a aroganci vojenské mašinérie, jakož i všem dalším formám diskriminace. Přesvědčovala, obcházela sousedy ve své čtvrti, mluvila na neoficiálních shromážděních. Snažila se druhým pomáhat překonávat bídu a utrpení. Ve své autobiografii popisuje, jak se například zastávala u místního gubernátora jedné početné rodiny, která musela vyjít s příjmem 70 lir na den. Jen chléb přitom stál na černém trhu 100 lir. I přes většinově žalostné podmínky existovala skupina lidí, která z války profitovala a měla na jejím pokračování zájem.

Maria Occhipinti

Po vylodění spojeneckých vojsk na sicilských březích a postupném pádu fašistického režimu (7) většina místních obyvatel mylně věřila, že se jedná o konec války. Konec utrpení, hladu, smrti. Namísto toho obdrželi všichni muži od 18 do 30 let povolávací rozkaz, podepsaný synem Viktora Emanuela III. - Umbertem Savojským, místodržitelem království. Mužem, který se jako generál zúčastnil italského tažení do Habeše i dalších vojenských operací ve jménu fašistického režimu. Mužem, který byl součástí královské dynastie, jež v Itálii umožnila, za podpory armády a podnikatelských kruhů, jmenování Mussoliniho ministerským předsedou a vznik fašistické diktatury. Rekruti se měli dostavit do deseti dnů s miskou, lžící a dekou na obvodní vojenský útvar. Lidé se začali bouřit, mladí i staří, vzdělaní i nevzdělaní. Poutě a procesí se střídala se spontánními sroceními lidu. Maria, která již v té době aktivně agitovala za práva chudých a pracujících, nechtěla zůstat mimo. Zapojila se do hnutí proti odvodům, které bylo nazváno jednoduše Non si parte! (Neodejde!). Maria měla jako již přesvědčená antifašistka, spolupracující s členy raguské komunistické strany, i ryze osobní důvod. Také její manžel, který se vrátil domů po osvobození Říma, totiž nosil v kapse nový povolávací rozkaz. Obdobná situace, jako před několika lety, jen Maria již byla jiná. „Ale já už nejsem stejná jako před třemi lety, já nebudu opakovat gesto matek ze starověkého Řecka, které vyslaly své děti do války a byly hrdé na ty z nich, které zemřely v bitvě,“ (8) vzpomínala s odstupem na tehdejší okamžiky. Na ulicích Ragusy křičeli studenti a pracující hesla typu „Nejsme ovce do kanónů!“, na zdech se začaly objevovat protiválečné nápisy, jako třeba tento: „Matko, tentokrát Tě neopustím. Matko neplač, neodejdeme, pryč s válkou, ať žije mír!“. Lidé nechtěli znovu umírat v boji za zájmy mocných, byť nyní na té „správné“ (spojenecké) straně barikády. 4. ledna 1945 se Occhipinti zapojila do jedné z přímých akcí. Nad ránem si na křižovatce ulic Vittorio Veneto a IV. listopadu jako třiadvacetiletá, v pátém měsíci těhotenství, lehla na zem a bránila v průjezdu vojenskému nákladnímu autu, které odváželo k boji mladé rekruty z chudinských čtvrtí Ragusy. Hlavním cílem akce bylo umožnit vojenským odvedencům útěk a dezerci. Vojáci začali střílet do davu, který se mezitím srotil na místě. Zranili jednoho mladíka, granát pak zabil kostelníka, který se chtěl ujmout role vyjednávače. Obyvatelé Ragusy byli nadšeni Mariiným gestem, na ulici ji zastavovali a líbali, chodili za ní domů a vyjadřovali jí své sympatie a díky. Vypukla vzpoura, lidé se připravovali na boj. Chudinská čtvrť La Russia (9) se ocitla v rukou rebelů, na ulicích bylo možné vidět i třináctileté chlapce se zbraněmi v rukou. Několik dní trvající ozbrojené střety v ulicích byly násilně potlačeny až vojenskými posilami divize ze Sabaudie.

Maria Occhipinti byla zatčena a odvezena do vazební cely. Viděla zde těla a tváře mučených spoluvězňů, sama byla několikrát podrobena výslechům, týkajícím se raguského povstání. V cele strávila v ne-důstojných podmínkách asi dvacet dní. V místnosti bez okna byla neuvěřitelná špína a stále zakouřeno. Popisuje, že s úlevou očekávala převoz do vězení, neboť tam, jak předpokládala, bude mít alespoň postel. Po převozu do klasické cely se ale životní podmínky příliš nezlepšily. I když zde byla postel, podle vězeňského řádu si na ni vězni přes den nesměli ani sednout ani lehnout, což platilo i pro těhotnou Marii. Po necelém měsíci byla Occhipinti v noci tajně odvedena z věznice a převezena do vyhnanství na sopečný ostrov Ustica. Zde na ošetřovně, promrzlá a hladová, porodila 8. března 1945 dcerku. Po skončení války byla i s dcerou převezena do ženské věznice v Palermu. Maria trpěla revmatismem a depresemi, které se ještě zhoršily poté, co si dcerku odvezla Mariina matka do Ragusy. Přestože byla po vzniku Italské republiky v červnu 1946 vyhlášena všeobecná amnestie, Maria Occhipinti byla jako politická vězenkyně propuštěna po intervenci advokáta až 7. prosince téhož roku.

Návrat do rodné Ragusy, ke které se Maria tolik upínala, však pro ni nebyl nikterak šťastný. Manžel ji opustil a začal žít s jinou ženou, vlastní dcerka Mariu po dlouhém odloučení nepoznala. Pryč byly nadšené reakce sousedů a obyvatel města. Ženy přecházely na druhý chodník, jen aby se s Mariou nemusely pozdravit. Příbuzní, s výjimkou rodičů, ji pomlouvali nebo ignorovali, neboť pošpinila uvězněním rodinnou čest. Nemohla si sehnat podnájem, protože vždy protestovali budoucí sousedé. Occhipinti, tolik odlišná od „běžných“ Sicilanek, byla zkrátka pro většinu spoluobčanů jen obtížně akceptovatelná. Žena, která se odvážila studovat, veřejně kritizovat válku, utrpení a další příkoří; žena, která neváhala agitovat za změnu, vystupovat proti církvi a kapitalismu a která byla za tyto postoje navíc vězněna, vyčnívala v tradicionalistické sicilské společnosti až příliš. Podporu nenašla ani u svých bývalých soudruhů z Italské komunistické strany (Partito Comunista Italiano, PCI). Jediní, kdo jí po návratu podali pomocnou ruku, byli místní anarchisté, přestože s nimi Maria do té doby nebyla prakticky v žádném kontaktu. Blízké přátelství ji začalo pojit se známým sicilským anarchistou Franco Leggim, který si v souvislosti s ragusským povstáním odseděl ve vězení jeden a půl roku. Teprve zprostředkovaně se Occhipinti dozvídala o ozbrojeném odboji anarchistů za války a ilegální publikační činnosti. Začala číst anarchistické texty a také bojovat za propuštění posledního vězněného z raguského povstání – anarchisty Santangela, jenž byl odsouzený za vraždu v prvních dnech vzpoury a nakonec ve vězení o mnoho let později za nejasných okolností zemřel. (10)

Maria Occhipinti

Occhipinti se nakonec rozhodla odjet ze zaostalé Sicílie a vydat se i s dcerou na sever země. Žila na různých místech Itálie a přispívala do anarchistických periodik, např. do Anarchismo, vycházejícího v Neapoli, nebo do siracusské La comune anarchica. Po čase opustila rodnou Itálii a žila v Maroku, později v New Yorku, kde pracovala jako ošetřovatelka. Nakonec se na delší dobu usadila ve Švýcarsku. Zde napsala nezvykle realistickým jazykem, mísícím italštinu s ragusštinou, svůj životopis Una donna di Ragusa (Žena z Ragusy). V knižních vzpomínkách se Maria nevěnuje pouze politickým otázkám, na mnoha stranách popisuje i vztahy ve vlastní rodině a silné citové vazby k dceři, rovněž tak tragické osudy některých svých spoluvězeňkyň (byť mnohé z těchto zážitků či zkušeností jsou politikou do značné míry ovlivněny či utvářeny). Kniha byla prvně vydána v roce 1957, veřejností však byla přijata takřka bez zájmu. Teprve po reedici v roce 1976 vzbudila nebývalý ohlas. Maria začala být najednou řazena po bok nejvýznamnějších italských spisovatelek té doby. Ve stejném roce za autobiografii obdržela i prestižní Brancatiho cenu v Zafferaně.

V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byla Itálie zmítána sociálními nepokoji. Formovalo se zde autentické studentsko-dělnické hnutí a názory radikální levice získávaly čím dál širší podporu. Tato doba je příznačná také strmým nárůstem neofašistických aktivit (mnohdy iniciovaných a propojených se státním či vojenským aparátem) a politicky motivovaného teroru – neofašistického i dobově leninistického. (11) Occhipinti, která se po návratu z ciziny v roce 1973 natrvalo usadila v Římě, systematicky spolupracuje s anarchisty. Publikuje články v anarchistických tiskovinách, např. v Sicilia Libertaria či radikálně-levicovém deníku Lotta Continua (Boj pokračuje). Její texty jsou zaměřeny zejména na politiku a sociální oblast. Kritizovala například neutěšené podmínky žen pracujících v domácnostech římské buržoazie, neboť musely odvádět vyčerpávající práci za minimální příjem a často se stávaly i obětí sexuálního násilí. Psala o dělnících zaměstnaných na periferii Ragusy, doslova živořících za směšnou mzdu. Occhipinti také reagovala na množící se tvrzení ze strany některých členů PCI, obviňující ragusské povstalce ze spolupráce s fašisty a podpory jejich režimu. Maria odpověděla otevřeným dopisem, uveřejněným v deníku PCI L´ Unita`. (12) Occhipinti se v dopise znovu pokusila osvětlit motivy vzpoury v Raguse, vysvětlit, že byly antimilitaristické a protimonarchistické, zrozené spontánně z neštěstí, bídy a hladu. Odmítala tezi o povstání jako pečlivě připraveném projektu, vykonstruovaném nějakými ideovými vůdci, zdůrazňovala jeho živelný a spontánní charakter. Ragusané podle ní již nechtěli znovu bojovat a umírat ve jménu stejné monarchie, která umožnila vytvoření i stabilizaci fašistického režimu.

Maria Occhipinti v Římě nepřestávala ani literárně tvořit. Psala další novely, jež se pak mimo jiné staly součástí sbírky Il carrubo ed altri racconti (Rohovník a další povídky), popisující bez příkras život v zaostalé sicilské vesnici, podřízenost sicilských žen a stále existující tamní praxi uzavírání smluvených sňatků (matrimoni mercanteggiati). Maria umírá v Římě roku 1996. O osm let později vychází posmrtně její druhá autobiografie, příznačně nazvaná Una donna libera (Svobodná žena), ve které Occhipinti vzpomíná na svůj život a putování za hranicemi Itálie.

Maria Occhipinti

Zdroje:
* Maria Occhipinti: Una donna di Ragusa, Sellerio editore, Palermo, 1993
* http://www.ita.anarchopedia.org/Maria_Occhipinti
* http://www.lunarionuovo.it/?q=node/210
* Pasquale Chessa: Dux, Benito Mussolini: una biografia per immagini, Arnoldo Mondadori Editore S.p.A, Milano, 2008

Poznámky:
(1) Una donna di Ragusa - str. 25 – 26
(2) tamtéž, str. 41
(3) tamtéž, str. 42
(4) tamtéž, str. 43
(5) více ke vztahu Mussoliniho fašistického hnutí a anarchismu např. in V. Tomek, O. Slačálek – Anarchismus, svoboda proti moci (Vyšehrad, 2006), str. 328 – 332
(6) Una donna di Ragusa, str. 50 – 51
(7) Spojenecká vojska se na Sicílii vylodila 10. července 1943. Král Viktor Emanuel III. jmenoval maršála Badoglia předsedou vlády a Mussolini byl uvězněn. Badoglia uzavřel v září 1943 se spojenci příměří. Mussolini byl Němci osvobozen a na severu země vytvořil dočasně tzv. republiku Salo. Po vítězném tažení spojeneckých vojsk se pokusil utéct z Itálie, na útěku byl však 28. dubna 1945 zajat a popraven partyzány.
(8) Una donna di Ragusa, str. 86
(9) La Russia (Rusko) – chudinská čtvrť Ragusy, ve které většinu obyvatel tvořili námezdně pracující a nezaměstnaní; žili zde mnozí komunisté, socialisté i anarchisté – odtud název.
(10) Santangelo byl nalezen v cele oběšený. Oficiální závěr vyšetřování zněl jako sebevražda. Objevily se však četné pochybnosti, jedna z verzí byla i vražda – uškrcení provazem, neboť ve vedlejší cele slyšeli hluk odpovídající zápasu. Occhipinti ve své první autobiografii vzpomíná, že po smrti Santangela zkontaktovala veterána anarchistického hnutí Armanda Borghiho, který v té době působil jako šéfredaktor v anarchistickém periodiku Umanita` Nova. Borghi však údajně odmítl informace o smrti Santangela v UN uveřejnit, obával se prý skandálu, neboť se spekulovalo i o možném vrahovi z řad krajní levice.
(11) Více v češtině např. http://www.antifa.cz/stahuj/casopisAKCE/A11.pdf.
(12) Lettera a Feliciano Rossito, uvěřejněno 5. května 1977 v L´ Unita`.

Článek vyšel v Existenci č. 2/2011