Petr A. Kropotkin popsal pro Encyklopedii Britannicu v roce 1910 slovo anarchismus. Zde je překlad jeho výkladu.

Anarchismus (z řečtiny αν a αρχη, protiklad autority), název daný principu či teorii života a správě, pod nimiž je společnost myšlena bez vlády – harmonie není v takové společnosti dosahováno podřízením se zákonu nebo poslušností k nějaké autoritě, ale svobodnými dohodami uzavřenými mezi různými teritoriálními a profesními skupinami, volně zřízenými kvůli produkci a spotřebě, stejně jako pro uspokojení nekonečné rozmanitosti potřeb a aspirací civilizované bytosti. Ve společnosti rozvíjené v těchto obrysech by se dobrovolná sdružení, která již nyní začínají pokrývat všechna pole lidského konání, ještě více rozšířila, aby sama o sobě nahradila stát ve všech jeho funkcích. Představovaly by síť složenou z nekonečné mnohotvárnosti skupin a federací všech velikostí a úrovní, lokálních, regionálních, národních a mezinárodních, dočasných nebo více či méně trvalých – pro všechny možné účely: produkci, spotřebu a směnu, komunikace, zdravotnická zařízení, vzdělávání, společnou ochranu, obranu území atd.; a na druhé straně pro uspokojení stále vzrůstající řady vědeckých, uměleckých, literárních a sdružovacích potřeb. Nadto by taková společnost nepředstavovala nic neproměnlivého. Naopak – jak je vidět v organickém životě obecně – harmonie (tvrdí se) by vyplývala z neustále se měnícího nastavování a znovunastolování rovnováhy mezi množstvím sil a vlivů. Dosáhnout tohoto nastavení by bylo o to snazší, že by se žádná z těchto sil netěšila žádné zvláštní ochraně od státu.

Tvrdí se, že kdyby byla společnost organizována na takových principech, člověk by nebyl omezován ve svobodném vynakládání svých sil v produktivní práci kapitalistickým monopolem, podporovaným státem, ani by nebyl v uplatnění své vůle omezován strachem z trestu, poslušností k jedincům či metafyzickým entitám, což vede k poklesu iniciativy a k otrockosti mysli. Řídil by se vlastním chápáním, což by nutně přineslo ráz volného konání, a odezvou mezi ním samým a etickými koncepcemi jeho prostředí. Člověku by se tak umožnilo dosáhnout plného rozvoje všech intelektuálních, uměleckých a morálních vloh, aniž by ho spoutávala přemíra práce pro monopolisty nebo otrockost a přílišná ochablost myšlení. Tak by byl schopen dosáhnout plné individualizace, která není možná ani za nynějšího systému individualismu, ani za žádného systému státního socialismu v tzv. Volkstaatu (lidovém státě).

Anarchističtí spisovatelé navíc mají za to, že jejich koncepce není utopie budovaná na metodě a priori, kdy se několik požadavků stane postuláty. Tvrdí, že je odvozena z analýzy tendencí, které se už projevují, bez ohledu na to, že by státní socialismus nalezl přechodnou podporu u reformátorů. Pokrok moderní technologie, který obdivuhodně zjednodušuje produkci všech životních nezbytností, rostoucí duch nezávislosti a razantní rozšiřování dobrovolné iniciativy a svobodného rozumu ve všech odvětvích činnosti – včetně těch, které byly dříve považovány za vlastní atribut církve a státu – postupně zesilují nevládní tendence.

Pokud jde o ekonomické koncepce, anarchisté společně se všemi socialisty, mezi nimiž představují levé křídlo, tvrdí, že nynější běžný systém soukromého pozemkového vlastnictví a naše kapitalistická produkce pro zisk představují monopol, který naráží jak na principy spravedlnosti, tak na diktát prospěšnosti. Jsou hlavní překážkou bránící úspěchům moderní technologie v tom, aby začala sloužit všem a produkovala obecný blahobyt. Anarchisté považují námezdní systém a kapitalistickou produkci za překážku pokroku. Avšak rovněž poukazují na to, že stát byl a neustále je hlavním nástrojem umožňujícím menšině, aby monopolizovala půdu, a kapitalistům, aby si přisvojili zcela nepřiměřený podíl ročně nahromaděného přebytku výroby. Proto anarchisté, zatímco bojují proti současné monopolizaci půdy a kapitalismu zároveň, bojují se stejnou energií se státem jako hlavní oporou tohoto systému. Ne s tou či onou zvláštní formou, ale se státem obecně, ať už jde o monarchii nebo dokonce republiku řízenou prostřednictvím referenda.

Státní organizaci, která byla jak ve starověké, tak v moderní historii (Makedonská, Římská říše, moderní evropské státy vyrostlé na ruinách autonomních měst) nástrojem pro zřizování monopolů ve prospěch vládnoucích menšin, nelze přimět, aby se podílela na zničení těchto monopolů. Anarchisté se proto domnívají, že přidat státu navíc všechny hlavní zdroje ekonomického života – půdu, doly, železnice, bankovnictví, pojištění atd. –, stejně jako vedení všech hlavních odvětví průmyslu ke všem již nahromaděným funkcím (vzdělání, státně podporované náboženství, obrana území atd.), by znamenalo vytvořit nový nástroj tyranie. Státní kapitalismus by pouze zvětšil moc byrokracie a kapitalismu. Opravdový pokrok je směrem k teritoriální a funkční decentralizaci, v rozvoji ducha místní a osobní iniciativy a svobodné federace od jednoduché po složitou, namísto současné hierarchie od centra k periferii.

Anarchisté také uznávají společně s většinou socialistů, že stejně jako celá evoluce v přírodě je i pomalá evoluce společnosti následována čas od času periodami zrychlené evoluce, které se nazývají revolucemi. Domnívají se, že éra revolucí není dosud uzavřena. Periody rychlých změn budou následovat po periodách pomalé evoluce a tyto periody musí být využity – ne ke zvýšení a rozšíření pravomocí státu, ale k jejich redukování skrz organizaci místních skupin výrobců a spotřebitelů v každém okrese nebo komuně a skrze regionální a případně mezinárodní federace těchto skupin.

Na základě předchozích principů se anarchisté odmítají podílet na současné státní organizaci a podporovat ji tím, že do ní budou nalévat čerstvou krev. Neusilují o zakládání parlamentních politických stran a vybízejí pracující lid, aby je nezakládal. V souladu s tím od založení Mezinárodní asociace pracujících v letech 1864–1866 usilovali o rozšiřování své ideje přímo mezi dělnické organizace a vedení těchto unií k přímému boji proti kapitálu, aniž by vkládaly víru v parlamentní zákonodárství.

Historický vývoj anarchismu

Právě nastíněná koncepce společnosti a tendence, která je jejím dynamickým vyjádřením, v lidském pokolení vždy existovala v opozici k vládní hierarchické koncepci a tendenci – jedna či druhá nabývala vrchu v různých historických obdobích. První tendenci vděčíme za evoluci, a to od mas samotných, oněch institucí – klanu, vesnické komunity, cechů, svobodného středověkého města –, jejichž prostřednictvím se bránily neoprávněným zásahům dobyvatelů a mocichtivých menšin. Stejná tendence se prosazovala s obrovskou energií ve velkých náboženských hnutích v dobách středověku, zvláště v raných hnutích reformy a jejích předchůdců. Současně očividně našla své vyjádření od dob Lao-c’ových v dílech některých myslitelů, třebaže vzhledem ke svému nescholastickému a lidovému původu získala zřejmě méně sympatií mezi učenci než tendence opačná.

Jak podotkl profesor Georg Adler v Geschichte des Sozialismus und Kommunismus, již Aristippos (430 př. n. l.), jeden ze zakladatelů kyrénské školy, učil, že moudří nemusejí vydat svoji svobodu státu, a v odpovědi na Sokratovu otázku řekl, že netouží patřit ani k vládnoucí, ani k ovládané třídě. Zdá se ovšem, že takový postoj byl diktován jen epikurejským postojem k životu mas.

Nejdůkladnějším hlasatelem anarchistické filozofie ve starověkém Řecku byl Zenon z Kréty (342-267 nebo 270 př. n. l.), zakladatel stoické filozofie, který jednoznačně postavil svou koncepci svobodné komunity bez vlády proti Platonově státu-utopii. Zavrhoval všemohoucnost státu, jeho zasahování a usměrňování a prohlašoval svrchovanost morálního zákona jedince. Povšiml si, že zatímco nezbytný instinkt sebezáchovy vede člověka k egoismu, příroda jej doplnila korektivem: opatřila člověka jiným instinktem – instinktem společenskosti. Když jsou lidé dost rozumní, aby následovali své přirozené instinkty, sjednotí se napříč hranicemi a utvoří kosmos. Nebudou mít žádnou potřebu soudních dvorů ani policie, nebudou mít žádné chrámy a žádné veřejné bohoslužby a nebudou používat peníze – dobrovolné dary nahradí směny. Zenonovy texty se bohužel nedochovaly a jsou známy pouze prostřednictvím fragmentárních citátů. Nicméně fakt, že jsou blízké nynějším používaným argumentům, ukazuje, jak hluboko spočívá tato tendence lidské přirozenosti, jejímž mluvčím byl. V dobách středověku nacházíme stejné názory na stát vyslovené proslaveným biskupem z Alby Marcem Girolamem Vidou v jeho prvním dialogu De dignitate reipublicae, ale zejména v rozličných raných křesťanských hnutích z počátku 9. století v Arménii a v kázáních raných husitů, obzvláště Chelčického, a raných anabaptistů, zejména Hanse Denka, kde člověk nalezne působivě vyjádřené tytéž ideje – samozřejmě se zvláštním důrazem na morální aspekty.

Rabelais a Fenelon ve svých utopiích vyjádřili podobné ideje a ty se také běžně v 18. století objevovaly mezi francouzskými encyklopedisty, jak lze vyvodit z jednotlivých vyjádření, s nimiž se setkáváme příležitostně v dílech Rousseauových, z Diderotovy Předmluvy k Cestě do Bougainville atd. Avšak nejspíš vzhledem k přísné cenzuře provozované římskokatolickou církví nemohly být tyto ideje tehdy rozvíjeny. Své vyjádření nalezly později během velké francouzské revoluce. Zatímco jakobíni se snažili veškerou silou soustředit moc do rukou vlády, nyní vychází najevo z nedávno publikovaných dokumentů, že masy lidu ve svých městech, obcích a „krajích“ vykonaly významné konstruktivní dílo. Vyhradily si pro sebe volbu soudců, organizování zásob a výstroje pro armádu i pro velká města, práce pro nezaměstnané, správy charit atd. Dokonce se pokusily zřídit přímý písemný styk mezi 36 000 francouzskými komunami skrze zvláštní zprostředkovatelský výbor, nezávisle na Národním shromáždění.

Byl to William Godwin, kdo ve své Enquiry concerning Political Justice jako první formuloval politické a ekonomické koncepce anarchismu, přestože těmto idejím, které rozvíjí ve své pozoruhodné práci, ještě nedal toto označení. Zákony, napsal, nejsou produktem moudrosti našich předků: jsou produktem jejich vášní, jejich bázlivosti, jejich závistivosti a jejich ambicióznosti. Léčebný prostředek, který nabízejí, je horší než zlo, které si nárokují léčit. Jedině odstraněním všech zákonů a soudů a ponecháním rozhodnutí ve vzniklých přích na rozumných lidech vybraných pro tento účel by se skutečná spravedlnost pozvolna rozvíjela. Pokud jde o stát, Godwin bez obalu hlásal jeho zrušení. Společnost, napsal, může bezchybně dobře existovat bez jakékoli vlády, jestliže komunity budou malé a dokonale autonomní. Pokud šlo o vlastnictví, zastával stanovisko, že práva každého jedince „ke každému statku způsobilému přispět k blahu lidské bytosti“ musí být regulována jedině spravedlností: statek se musí dostat „k tomu, kdo jej nejnutněji potřebuje“. Jeho závěrem byl komunismus. Godwin nicméně neměl odvahu vytrvat ve svých názorech. Později zcela přepsal kapitolu o vlastnictví a zmírnil své komunistické názory v druhém vydání Politické spravedlnosti.

Proudhon byl první, kdo použil v roce 1840 (Qu’est-ce que la propriete?) pojem anarchie se vztahem k bezvládnímu stavu společnosti. Označení „anarchisté“ bylo dáváno během francouzské revoluce girondisty těm revolucionářům, kteří se nedomnívali, že úloha revoluce byla dovršena svržením Ludvíka XVI., a trvali na tom, aby byla přijata řada ekonomických opatření (zrušení feudálních práv bez vykoupení, návrat k vesnickým komunitám s obecními pozemky uzavřeným od roku 1669, omezení pozemkového vlastnictví na 120 akrů, progresivní daň z příjmu, národní organizace směny na přesném cenovém základě, jejíž praktická realizace již začala, a tak dále).

Nyní Proudhon obhajoval společnost bez vlády a užíval slova anarchie pro její vystižení. Proudhon zavrhoval, jak je známo, všechna schémata komunismu, podle kterých by bylo lidstvo zahnáno do komunistických klášterů či kasáren, stejně jako všechna schémata státního nebo státem podporovaného socialismu, která byla obhajována Louisem Blancem a kolektivisty. Když prohlásil v díle o vlastnictví, že „vlastnictví je krádež“, měl na mysli pouze vlastnictví v jeho současném, římskoprávním smyslu „práva na užití a zneužití“. Na druhé straně ve vlastnických právech chápaných v omezeném významu držby spatřoval nejlepší ochranu proti zásahům státu. Současně nechtěl násilně zbavit současné vlastníky půdy, domů, dolů, továren atd. Dával přednost dosažení téhož cíle tím, že se kapitál učiní nezpůsobilým přinášet úrok. Toho by se podle něj dosáhlo pomocí národní banky založené na vzájemné důvěře všech, kdo jsou zaměstnáni ve výrobě, kdo by souhlasili s tím, že budou navzájem směňovat své výrobky za výrobní cenu prostřednictvím pracovních šeků reprezentujících pracovní hodiny potřebné k výrobě každé dané komodity. V takovémto systému, který Proudhon popsal jako „mutualismus“, by byly všechny směny služeb přísně ekvivalentní. Kromě toho by bylo takové bance umožněno půjčovat bezúročně peníze, pouze by se vybíralo 1 % nebo i méně na pokrytí administrativních nákladů. Nikdo, komu by tak bylo umožněno vypůjčit si peníze potřebné na koupi domu, by již neplatil nějakou roční rentu za jeho užívání. Obecné „společenské likvidace“ by tak bylo dosaženo snadno, bez násilného vyvlastnění. Totéž by se vztahovalo na doly, železnice, továrny a tak dále.

Ve společnosti tohoto typu by byl stát zbytečný. Hlavní vztahy mezi občany by byly založeny na volné dohodě a byly by regulovány pouhým správním dohledem. Spory by mohly být řešeny arbitráží. Pronikavá kritika státu a veškerých forem vlády a hluboký vhled do všech ekonomických problémů byly dobře známou charakteristikou Proudhonova díla.

Za zmínku stojí, že francouzský mutualismus měl svého předchůdce v Anglii v myšlenkách Williama Thompsona, který začal s mutualismem dříve, než se stal komunistou, a jeho následovníků Johna Graye (A Lecture on Human Happiness; The Social System) a J. F. Braye (Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy). Svého předchůdce měl i v Americe. Josiah Warren, který se narodil roku 1798 a patřil k Owenově „New Harmony“, měl za to, že neúspěch tohoto podniku byl způsoben hlavně potlačením individuality a nedostatkem iniciativy a zodpovědnosti. Tyto vady byly podle něj vlastní každému schématu postavenému na autoritě a zbožní komunitě. Proto obhajoval úplnou individuální svobodu. V roce 1827 otevřel v Cincinnati malý venkovský sklad, který byl prvním „rovnostářským skladem“ a který lid nazýval „time store“, protože byl založen na práci, která byla směňovanou hodinou za hodinu obsaženou ve všech druzích výrobků. „Náklad – cenový limit“, a tudíž „žádný úrok“, to bylo motto jeho obchodu a později i jeho „rovnostářské obce“ v blízkosti New Yorku, která existovala ještě v roce 1865. Rovněž stojí za to zmínit „Dům Rovnosti“ pana Keithe v Bostonu založený v roce 1855.

Zatímco Proudhonovy ekonomické ideje, zejména společného bankovnictví, nalezly stoupence a dokonce i praktickou aplikaci ve Spojených státech, jeho politická koncepce anarchie našla jen malý ohlas ve Francii, kde dominoval křesťanský socialismus Lamennaise a fourieristů a státní socialismus Louise Blanca a následovníků Saint-Simona. Tyto ideje nicméně našly určitou dočasnou podporu mezi levým křídlem hegelovců v Německu u Mosese Hesse v roce 1843 a Karla Grüna v roce 1845, kteří obhajovali anarchismus. Když dále autoritářský komunismus Wilhelma Weitlinga vedl ke vzniku opozice mezi švýcarskými pracujícími, Wilhelm Marr ho interpretoval ve čtyřicátých letech.

Rovněž v Německu nalezl své nejplnější vyjádření individualistický anarchismus v Maxu Stirnerovi (Kaspar Schmidt), jehož pozoruhodné práce (Der Einzige und sein Eigenthum a články, jimiž přispíval do Rheinische Zeitung) zůstaly zcela opominuty, dokud nebyly znovuobjeveny Johnem Henrym Mackayem. Prof. V. Basch ve velmi zdařilém úvodu své zajímavé knihy L’Individualisme anarchiste: Max Stirner (1904) ukázal, jak vývoj německé filozofie od Kanta k Hegelovi a Schellingova „absolutna“ a Hegelova Ducha nutně vyvolal – když začala antihegelovská vzpoura – kázání téhož „absolutna“ v táboře rebelů. Způsobil to Stirner, který obhajoval nejenom úplnou vzpouru proti státu a proti otroctví, které by autoritativní komunismus uvalil na lidi, ale i úplné osvobození jedince od všech společenských a morálních pout – obnovu „Já“, nadřazenosti jedince, dokonalý „amoralismus“ a „asociaci egoistů“. Konečný závěr tohoto druhu individualistického anarchismu byl naznačen prof. Baschem. Tvrdí se, že cílem celé vyšší civilizace je nedovolit všem příslušníkům komunity rozvíjet se normálním způsobem, ale dovolit jistým, lépe vybaveným jedincům „plně se rozvíjet“ i na úkor štěstí a samotné existence masy lidstva. Je to tudíž návrat k nejběžnějšímu individualismu obhajovanému všemi rádoby nadřazenými menšinami, kterým je ve skutečnosti člověk zavázán ve své historii právě za stát a to ostatní, proti čemu tito individualisté bojují. Jejich individualismus dochází až k tomu, že končí v negaci jejich vlastního východiska – neříká nic o nemožnosti jedince dosáhnout skutečně plného rozvoje v podmínkách útlaku mas „překrásnými aristokraciemi“. Jeho rozvoj by zůstal jednostranný. Z toho důvodu tento myšlenkový směr přes svou nepochybnou korektnost a užitečnou obhajobu plného rozvoje každé individuality nalézá ohlas jen v omezených uměleckých a literárních kruzích.

Anarchismus v Mezinárodní asociaci pracujících

Po porážce pařížského povstání pracujících v červnu 1848 a pádu Republiky následoval, jak je známo, všeobecný útlum v propagandě u všech frakcí socialismu. Během reakčního období, které trvalo plných dvacet let, byl umlčen všechen socialistický tisk. Anarchistické myšlení přesto udělalo určitý pokrok, a to v dílech Bellegarriqueho (Caeurderoy), a zvláště Josepha Déjacquea (Les Lazareacute’ennes, L’Humanisphère, anarchisticko-komunistická utopie, později objevená a znovu vydaná). Socialistické hnutí se obnovilo teprve po roce 1864, když jistí francouzští pracující, všichni mutualisté, po setkání s anglickými přívrženci Roberta Owena v Londýně během Světové výstavy založili Mezinárodní asociaci pracujících. Tato asociace se rozvíjela velmi rychle a přijala politiku přímého ekonomického boje proti kapitalismu, aniž by se pletla do parlamentní politické agitace, a touto politikou se řídila až do roku 1871. Nicméně po francouzsko-německé válce, když byla po povstání Komuny ve Francii Mezinárodní asociace zakázána, němečtí pracující, kteří získali mužské volební hlasy pro volby do nově utvořeného říšského parlamentu, trvali na tom, aby se změnila taktika Internacionály, a začali budovat sociálnědemokratickou politickou stranu. To brzy vedlo k rozkolu v Asociaci pracujících a latinské federace, španělské, italské, belgické a švýcarské (Francie nemohla být zastoupena) mezi sebou zřídily Federální unii, která se zcela rozešla s marxistickou Generální radou Internacionály. Uvnitř těchto federací se nyní rozvíjelo to, co může být popsáno jako moderní anarchismus. Po označení „federalisté“ a „antiautoritáři“ začaly po nějaké době tyto federace užívat název „anarchisté“, který nakonec oprávněně převládl – a trvali na něm i jejich odpůrci.

Vůdčím duchem mezi těmito latinskými federacemi, pokud jde o rozvoj principů anarchismu, se brzy stal Michail Bakunin, poté co napsal řadu textů, pamfletů a dopisů. Požadoval naprosté zrušení státu, který je podle něj produktem náboženství, patří k nižšímu stavu civilizace, představuje negaci svobody a kazí dokonce i to, za co chce být zodpovědný v zájmu obecného blahobytu. Stát byl historicky nezbytným zlem, ale jeho úplný zánik bude dříve nebo později právě tak nezbytný. Pokud jde o zákonodárství, dokonce i to, které vychází ze všeobecného hlasování, Bakunin požadoval pro každý národ, každý region a každou komunu plnou autonomii, pokud není hrozbou pro své sousedy, a plnou nezávislost pro jedince, neboť člověk se stává skutečně svobodným jenom tehdy a v poměru k tomu, jak jsou svobodní všichni ostatní. Volné federace komun by utvořily svobodné národy.

Pokud jde o ekonomické koncepce, Bakunin je vylíčil spolu se svými federalistickými soudruhy z Internacionály (Césarem De Paepem, Jamesem Guillaumem, Schwitzguébelem) jako „kolektivistický anarchista“: nikoli ve významu Vidala a Pecqueura ve čtyřicátých letech nebo jejich moderních sociálnědemokratických následovníků, ale tak, aby zohlednil stav věcí, v němž jsou všechny nezbytnosti k výrobě společně vlastněny pracovními skupinami a svobodnými komunami, zatímco způsoby odměny za práci, komunistické či jiné, by si určila každá skupina sama za sebe. Sociální revoluce, jejíž blízký příchod byl tehdy předpovídán všemi socialisty, by byla prostředkem pro uvedení nových poměrů do života. Jurské, španělské a italské federace a sekce Mezinárodní asociace pracujících, stejně jako francouzské, německé a americké anarchistické skupiny byly po příští léta hlavními centry anarchistického smýšlení a propagandy. Zdržovaly se jakékoli účasti v parlamentní politice a vždy udržovaly těsné kontakty s dělnickými organizacemi. Bohužel ve druhé polovině osmdesátých let a na počátku devadesátých let devatenáctého století, kdy se vliv anarchistů začal projevovat při stávkách, na prvomájových demonstracích, kde podporovali ideu generální stávky za osmihodinovou pracovní dobu, a v antimilitaristické propagandě v armádě, se proti nim zaměřily násilné perzekuce, zvláště v latinských zemích (včetně fyzického mučení v barcelonském hradě) a ve Spojených státech (poprava pěti chicagských anarchistů v roce 1887). Na tyto perzekuce odpovídali anarchisté násilnými činy, po kterých opět následovalo více exekucí shora a nové činy odplaty zdola. To vytvořilo v široké veřejnosti dojem, že násilí je podstatou anarchismu, názor zavrhovaný jeho stoupenci, kteří se drží toho, že ve skutečnosti se k násilí uchylují všechny strany podle toho, jak jejich veřejné činnosti brání represe a výjimečné zákony, které z nich dělají psance.

Anarchismus se dále rozvíjel zčásti ve směru Proudhonova mutualismu, ale hlavně jako komunistický anarchismus. Třetí směr, křesťanský anarchismus, reprezentoval Lev Tolstoj, a čtvrtý, který by mohl být označen jako literární anarchismus, se objevil mezi některými předními moderními spisovateli. Proudhonovy ideje, zvláště co se týče vzájemného bankovnictví, které se shodují s idejemi Josiaha Warrena, nalezly značný počet přívrženců ve Spojených státech. Ti dokonce vytvořili školu, jejímiž hlavními představiteli jsou Stephen Pearl Andrews, William Grene, Lysander Spooner (který začal psát v roce 1850 a jehož nedokončená práce Natural Law vyznívala velmi optimisticky) a mnoho dalších, jejichž jména lze nalézt v Bibliographie de l’anarchie Maxe Nettlaua.

Přední pozice mezi individualistickými anarchisty v Americe patřila Benjaminu R. Tuckerovi, jehož časopis Liberty začal vycházet v roce 1881 a jehož koncepce jsou kombinací Proudhonových koncepcí s koncepcemi Herberta Spencera. Vycházel ze stanoviska, že anarchisté jsou (stručně řečeno) egoisté a že každá skupina jedinců, ať je to tajná liga několika osob nebo Kongres Spojených států, má právo utlačovat celé lidstvo za předpokladu, že má moc tak činit; tedy že by stejná svoboda pro všechny a absolutní rovnost měly být zákonem a „starat se každý sám o sebe“ je příznačným morálním zákonem anarchismu. Tucker dále dokazuje, že obecná a důkladná aplikace těchto principů by byla prospěšná a nepramenilo by z ní žádné nebezpečí, protože pravomoci každého jedince by byly omezeny uplatněním stejných práv všech ostatních. K tomu určil (v souladu se Spencerem) rozdíl, jenž existuje mezi zásahem do práv někoho a odporem proti takovému zásahu; mezi nadvládou a obranou: to první je stejně zavrženíhodné, ať už jde o zásah zločince vůči jednotlivci nebo zásah jednoho vůči všem ostatním, anebo všech ostatních vůči jednomu; kdežto odpor proti zásahu je ospravedlnitelný a nutný. Ohledně jejich sebeobrany mají jak občan, tak skupina právo na jakékoli násilí, včetně trestu smrti. Násilí je rovněž ospravedlňováno za účelem vymáhání závazku dodržovat dohodu. Tucker tak následuje Spencera a podobně jako on tím připravuje (podle názoru autora této práce) cestu pro opětovné ustavení všech funkcí státu pod hlavičkou „obrany“. Jeho kritika současného stavu je velmi pronikavá a jeho obrana práv jedince velmi působivá. Pokud jde o ekonomické názory, B. R. Tucker následuje Proudhona.

Individualistický anarchismus amerických proudhonistů nalézá jen málo sympatií mezi pracujícími masami. Ti, kteří se k němu hlásí – jsou to hlavně „intelektuálové“ –, brzy zjišťují, že individualizace, kterou tak vysoko velebí, není dosažitelná individuálním úsilím, a buď opouštějí řady anarchistů a přecházejí k liberálnímu individualismu klasického ekonoma, nebo se uchylují k jakémusi epikurejskému amoralismu či k teorii nadčlověka, podobné té Stirnerově a Nietzscheově. Převážná část anarchistických pracujících dává přednost anarchisticko-komunistickým ideám, které se postupně vyvinuly z anarchistického kolektivismu Mezinárodní asociace pracujících. K tomuto směru patří – abych zmínil jen ty známější hlasatele anarchismu – Elisée Recluse, Jean Grave, Sebastien Faure, Emil Pouget z Francie; Erric Malatesta a Covelli z Itálie; R. Mella, A. Lorenza a povětšinou neznámí autoři mnoha skvělých manifestů ve Španělsku; Johann Most mezi Němci; Spies, Parson a jejich stoupenci ve Spojených státech a další; Domela Nieuwenhuis zastává střední pozici v Holandsku. Rovněž hlavní anarchistické noviny, které byly vydávány od roku 1880, náleží k tomuto směru; mezitím se mnoho anarchistů z tohoto směru připojilo k tzv. syndikalistickému hnutí, což je francouzský název pro nepolitické dělnické hnutí zasvěcené přímému boji s kapitalismem, které se později v Evropě stalo tak významným.

Autor této práce jako jeden z anarchisticko-komunistického směru po mnoho let usiloval o to rozvíjet následující ideje: ukázat důvěrnou, logickou spojitost, která existuje mezi moderní filozofií přírodních věd a anarchismem; položit anarchismus na vědecký základ studiem tendencí, které se nyní projevují ve společnosti a mohou naznačit její další evoluci; a vypracovat základ anarchistické etiky. Pokud jde o obsah anarchismu samého, bylo Kropotkinovým cílem dokázat, že komunismus, alespoň částečný, má větší šance na realizaci než kolektivismus, zvláště v komunách, které se ujímají vedení, a že svobodný neboli anarchistický komunismus je jedinou formou komunismu, která má vůbec šanci být přijata v civilizovaných společnostech. Komunismus a anarchie jsou proto dvě podmínky evoluce, které se vzájemně doplňují, jedna činí druhou možnou a přijatelnou. Nadto se pokusil naznačit, jak by se během revolučního období mohlo velké město – pokud tuto ideu jeho obyvatelé přijali – organizovat samo na principech svobodného komunismu; jak by město mohlo zaručit každému obyvateli bydlení, stravu a ošacení v rozsahu odpovídajícím komfortu nyní dostupnému pouze středním třídám, výměnou za půldenní, čili pětihodinovou pracovní dobu; a jak by všechny ty věci, které by se považovaly za luxus, mohl získat každý, pokud se zapojí po druhou polovinu dne do práce nejrůznějších dobrovolných sdružení, která mají různé cíle – vzdělanostní, literární, vědecké, umělecké, sportovní a další. Aby dokázal první z těchto tvrzení, analyzoval možnosti zemědělské a průmyslové práce, když jsou zkombinované s duševní prací. A aby objasnil hlavní faktory lidské evoluce, analyzoval úlohu, kterou hrají v historii lidoví konstruktivní činitelé vzájemné pomoci, a historickou roli státu.

Lev Tolstoj, aniž by sám sebe nazval anarchistou, podobně jako jeho předchůdci Chelčický, Denk a mnoho jiných v lidovém náboženském hnutí 15. a 16. století, zastával anarchistickou pozici, pokud jde o stát a vlastnická práva a své závěry vyvozoval z obecného ducha Kristova učení a z nezbytného diktátu rozumu. S veškerou mocí svého talentu zformuloval (zvláště v Božím království ve Vás samotných) silnou celkovou kritiku církve, státu a zákonů, a zejména soudobých vlastnických zákonů. Líčí stát jako nadvládu hříšných jedinců, podporovaných brutální silou. „Lupiči,“ říká, „ jsou daleko méně nebezpeční než dobře organizovaná vláda.“ Činí pronikavou kritiku předsudků, které se nyní běžně vyskytují, když se zabývá užitkem, který plyne z církve, státu a existujícího rozdělení majetku lidu, a z Kristova učení vyvozuje zásadu neodporu a naprosté odmítnutí všech válek. Jeho náboženské argumenty jsou nicméně tak dobře kombinovány s argumenty, které mu poskytlo nevášnivé pozorování současných zel, že anarchistické části jeho děl působí na náboženského i nenáboženského čtenáře stejně.

Není možné na tomto malém prostoru znázornit pronikání anarchistických idejí do moderní literatury na straně jedné a vliv, který měly libertariánské ideje nejlepších současných spisovatelů na vývoj anarchismu, na straně druhé. Člověk by musel vzájemně srovnat deset hlavních čísel Supplément Littéraire s novinami La Révolte a později Temps Nouveaux, které obsahují ukázky prací stovek moderních autorů vyjadřujících anarchistické ideje, aby si uvědomil, jak těsně je anarchismus spojen s celým intelektuálním hnutím naší doby. Liberty J. S. Milla, Spencerovo Individual versus the State, Esquisse d’une morale sans obligation, ni sanction Jean-Marie Guyaua a Fouilléovo La Morale, I’art et la religion, práce Multatuliho, Umění a revoluce Richarda Wagnera, práce Nietzscheho, Emersona, W. Lloyd Garrisona, Thoreaua, Alexandra Gercena, Edwarda Carpentera a dalších; v umělecké literatuře pak Ibsenova dramata, poezie Walta Whitmana, Tolstého Vojna a mír, Zolova Paris a Le Travail, nejnovější práce Merežkovského a bezpočet prací méně známých autorů jsou plné idejí, které ukazují, jak těsně je anarchismus promísený s dílem, které pokračuje v moderním myšlení stejným směrem k osvobození člověka z okovů státu i z okovů kapitalismu.