Připomenutí 90. výročí založení Mezinárodní asociace pracujících.

Jsou odbory institucí, která v důsledku slouží k posilování stávajících pořádků, nebo jsou naopak základní jednotkou budoucí svobodné společnosti? Mohou být odbory revoluční či dokonce přímo anarchistické?
Na tyto a další otázky po svém odpovídá Mezinárodní asociace pracujících (International Workers Asociation) – MAP, kterou si u příležitosti devadesátých narozenin stručně představíme.

Stručná historie

Jako první významný počin v historii organizování pracující třídy považuje MAP První internacionálu. Po rozkolu na libertinskou část vedenou Bakuninem a autoritářskou část vedenou Marxem a následném vyloučení libertinského křídla z První internacionály (a jejím následném rozpadu) nastalo na poli těchto aktivit prázdno, které po dlouhých diskusích a přípravách vyplnilo až v roce 1922 založení MAP.

Na jejím zakládajícím kongresu v Berlíně se sešli zástupci revolučních odborových organizací z celého světa, včetně Argentiny, Chile, Švédska, Německa, Itálie atd., přičemž každý z těchto odborových svazů měl základnu čítající průměrně dvacet až stodvacet tisíc členů. Asi nejznámější sekce MAP, španělská CNT, se zakládajícího sjezdu nemohla zúčastnit z důvodu silných represí, nicméně se přidala o několik let později.

V následujících letech ovlivňovaly činnost MAP hlavně „velké“ historické události. Nejprve došlo k růstu fašismu v Itálii a silným represím proti tamnímu odborovému hnutí. Následně to byly hlavně události ve Španělsku v roce 1936, kdy fašisté vedeni generálem Francem provedli puč proti čerstvě zvolené levicové vládě. CNT v reakci na tento puč vyhlásila proces sociální revoluce a zahájila ozbrojený boj proti fašismu. Po několika měsících občanské války však byla revoluce poražena společnými silami stalinistů a fašistů. Velká spousta militantů a militantek CNT byla vyhoštěna, nebo musela ze země uprchnout.

Tito lidé paradoxně svými zkušenostmi a odhodláním znamenali velkou vzpruhu pro odborové organizace v zemích, ve kterých usadili. Nicméně, vekou ránu pro revoluční odborové hnutí znamenala druhá světová válka. Členové a členky MAP v mnoha zemích působili v odboji, kde často tvořili jeho libertinské křídlo. Hodně členů MAP bojovalo například i v jednotkách, které osvobozovaly Paříž.

Po druhé světové válce došlo ke krátkému období prázdna, způsobeného zejména hrůzou ze zvěrstev války. Celá řada zkušených aktivistů a aktivistek opustila řady hnutí a začala působit například v sociální demokracii. MAP tak musela být prakticky znovuvybudována. K dalšímu významnému přílivu „nové krve“ došlo v roce 1968 v důsledku více-méně celosvětové revolty.

Poslední velkou událostí byl pád Berlínské zdi a východního bloku. Tato událost znamenala pro celou řadu lidí z oblasti tradiční levice krach jediné funkční alternativy k systému západního kapitalismu, na druhou stranu však uvolnila prostor pro hledání jiných alternativ. Zároveň také umožnila vznik a rozvoj revolučních odborových organizací i na místech, které dříve byly pod striktní státní kontrolou.

K tomu také v mnoha zemích bývalého východního bloku došlo a pro MAP to opět znamenalo velkou vzpruhu a znovuobnovení. V současné době má MAP 13 členských organizací na 3 kontinentech a 4 další se statutem „přátelé MAP“ a vedle toho celou řadu jednotlivců v různých zemích.

Politika: syndikalismus vs. komunismus

Podívejme se nyní stručně na otázku konkrétního politického smýšlení MAP. MAP samozřejmě neexistuje mimo své členské sekce, proto se lze bavit pouze o politice jednotlivých členských sekcí. A v rámci MAP jsou druženy hlavně anarcho-syndikalistické a anarcho-komunistické (tzv. FORA model) organizace.

Anarcho-syndikalisté věří v organizovaní se za účelem boje pracujících bez ohledu na jejich osobní politické přesvědčení. To v praxi znamená, že v anarcho-syndikalistických odborech zhusta narazíte na členy a členky, kteří nemají anarchistické smýšlení, ale mají zájem na konkrétních bojích (třeba proto, že anarchistické metody přímé akce jsou efektivnější než byrokracie klasických odborových struktur). Nicméně, v rámci praxe v anarcho-syndikalistických odborech se řídí anarchistickými zásadami a v reálu tak „žijí anarchii“ a také pro ni konkrétně pracují.

Anarcho-komunistické organizace se naproti tomu organizují na základě politického přesvědčení. Členy těchto organizací jsou tak pouze anarchisté a anarchistky. Dlouhodobý cíl obou typů organizací je stejný, nicméně se liší metodami a zhusta i krátkodobými cíli, jelikož anarcho-syndikalisté kladou důraz na boje na pracovišti.

Jak již bylo řečeno, v rámci MAP fungují oba druhy těchto organizací, nicméně dochází mezi nimi často k vzájemným sporům. Na jedné přednášce o MAP to bylo diplomaticky vyjádřeno tak, že to tvoří vnitřní dynamiku organizace a že dlouhá historie MAP ukazuje, že takto fungovat lze.

MAP u nás

V Česku v rámci MAP fungovala do roku 2007 Federace sociálních anarchistů, později přejmenovaná na Federaci anarchistických skupin. Po jejím rozpadu nebyly další aktivity na tomto poli vyvíjeny. Na Slovensku funguje jako sekce MAP od roku 2000 malá organizace Priama akcia, která se aktivně účastní především mezinárodních solidárních kampaní. O jejích akcích v Čechách pravidelně informuje ČSAF.