Anarchistická federace

Balkánské Oko

V rámci prvomájových akčních dnů se konala přednáška o situaci v Srbsku a Řecku. Přinášíme přehled toho, co na ní zaznělo.

V rámci prvomájových akčních dnů se v pondělí 30. dubna konala v pražském kině Bio Oko přednáška nazvaná „Řecká krize, romské Kosovo?“. Měl na ní vystoupit v anarchistických kruzích známý sociolog Andrej Grubačić, který se však krátce před akčními dny omluvil kvůli akutnímu zánětu ledvin. Nahradil ho zástupce srbské Antifašistické akce, který se zaměřil na nacionalismus a fašistické tendence v Srbsku. Druhým řečníkem byl Charalampos Magoulas, řecký sociolog a člen Shromáždění náměstí Syntagma, jenž se věnoval krizi v Řecku a odpovědi na ní.

Přednáška začala krátce po třetí hodině odpoledne v příjemném prostředí kinosálu, kde jsou některé řady sedadel nahrazeny pohodlnými lehátky. Nechyběla distribuce anarchistických publikací. Dorazilo celkem 70 posluchačů a za zmínku jistě stojí také perfektně odvedená práce tlumočnice, která překládala pro ty, kteří nejsou příliš zdatní v angličtině, v níž přednáška probíhala.

Srbsko: Antifašistická utopie

První začal mluvit člen AFA Novi Sad, který nejprve nastínil historické pozadí situace v Srbsku. Existovalo zde silné antifašistické hnutí, ale také tu působila nezanedbatelná fašistická tradice. Je paradoxem, že slovanské země, které toho tolik vytrpěly během fašistické a nacistické nadvlády před 2. světovou válkou a během ní, mají nyní tak silná fašistická hnutí. Během války v Jugoslávii zažil region obrovský výbuch nacionalismu, ale samotné fašistické hnutí se rozvinulo až po odchodu Miloševiče. Ten sám byl nacionalistou, kterému se dařilo udržovat si podporu jak radikálních nacionalistů, tak bývalých partyzánů, kteří bojovali s fašismem. Po jeho pádu na srbské politické scéně jednoznačně převážily pravicové subjekty.

Pravice tu nabývá několika podob – konzervativní, nacionalistická a fašistická a nakonec malá skupina neonacistů hitlerovského střihu. Fašisté na veřejnosti sami sebe takto neoznačují, i když hájí jednoznačně fašistické postoje (inspirováni jsou zejména italským fašismem a korporativismem) a navazují na předválečné fašistické hnutí ZBOR. Mluví o sobě spíš jako o tradicionalistech. Fašisté podporovaní často pravoslavnou církví kandidují ve volbách, které se budou konat 6. května, a je obava, že by se mohli dostat do parlamentu. Nacionalisté se sice vymezují vůči neonacistům, oba tábory ale zastávají stejné nebo často velmi se překrývající hodnoty. Umírněnější pravičáci se čas od času spojují s radikálními, například při protestech proti pochodům Gay Pride.

V Srbsku tento zastaralý fašismus oslovuje nemalou část mladých lidí. Mladí jsou dnes obecně v Srbsku velmi konzervativní a nacionalističtí. Proč je tomu tak, může vysvětlit izolace během války. Mladí se nezajímají o to, co se děje kolem nich ve světě a ani dnes podněty k takovému zájmu nedostávají. Navíc se ve školách už neučí o historickém fašismu a boji proti němu. Vyrůstá tedy generace, která o této problematice nic neví a de facto je jí to jedno. K tomu přispívá i skutečnost, že média a společenská nálada jsou napravo. Skutečným problémem nejsou tedy ani tak militantní naziskinheadi, jako mentalita celé jedné generace.

Antifašismus je v současném Srbsku něco jako utopie. To, co dělá Antifašistická akce v Srbsku, zastává například v Německu stát, a to především co se týče vzdělávání. Srbští fašisté se schovávají za nálepku vlastenců a neonacisté jsou velmi často napojení na fotbalové chuligány. Většina fotbalových zápasů se stává příležitostí k fašistickým projevům a útokům na různé cíle. Lidé, co proti tomuto bojují, se nachází ve velmi těžké pozici – možná nejtěžší v celé Evropě. Důležité do blízké budoucnosti je spojit antifašistický boj v celé bývalé Jugoslávii. Nejhorší podmínky mají antifašisté v Bosně a Hercegovině, kde proti nim stojí nacionalističtí Srbové, Chorvati i muslimové. I přesto antifa v Mostaru vyvíjí množství aktivit. Přes velmi špatnou situaci je naděje do budoucna – probíhá sjednocování bojů, objevují se aktivní mladí lidé. Spolupráce antifašistického hnutí je vůbec velmi důležitá, a to na celoevropské úrovni.

Řecko: titulní stránka Evropy

Řecký řečník hned na úvod prohlásil, že situaci nevidí ani zdaleka optimisticky. V Řecku narůstá v důsledku krize počet sebevražd a krize se rozšiřuje do celé Evropy. Poté začal malým historickým exkurzem do posledních desetiletí v Řecku, během nichž nakonec zvítězila neoliberální ideologie. Přiblížil příchod krize, stručně zhodnotil protikladné významy sociálního státu po 2. světové válce a zmínil kritiku myšlenky neomezeného rozvoje.

V další části se zaměřil na kritiku evropských levicových stran, které nepřichází s žádnou alternativou ke kapitalismu, jen se ho snaží napravovat. Není pak divu, že nejsou příliš přitažlivé pro voliče. Navíc přenechávají spoustu otázek, kterými by se měly zabývat, neziskovým organizacím. Jde například o environmentální otázky, situaci imigrantů atd. Protesty v Řecku předznamenávají velkou společenskou proměnu. Marxisté se ale stále vidí jako předvoj, který nastolí masám agendu, zatímco si lidé na náměstích agendu už nastavují sami.

Po vraždě mladého anarchisty na konci roku 2008 propukly silné anarchistické nepokoje (více ZDE), které ukázaly celé společnosti, že systém není nezpochybnitelný. Během velkých protestních shromáždění v loňském roce (více ZDE, ZDE a ZDE), která byla inspirována španělským hnutím 15. května, se k nim mnozí anarchisté odmítli přidat a dali tak de facto příležitost fašistům, aby se do nich zapojili oni. Anarchisté často kritizovali protesty kvůli jejich deklarované nenásilnosti. Někteří antiautoritáři se však aktivně zapojili a propagovali principy samosprávy zdola. Levičáci zase chtěli jen reformy a více peněz na určité oblasti. 25. května se antiautoritáři na shromáždění vymezili proti vágnímu požadavku „skutečné demokracie“ a prosadili požadavek „přímé demokracie“, která má už nějaký obsah a je jasně vymezená proti zastupitelské demokracii. Tu Charalampos trefně označil jako „zastupitelskou oligarchii“. Hlavní snahou tak bylo organizovat další lidová shromáždění. Byly při tom však často problémy s levičáky, kteří na shromážděních prosazovali stále jen agendu svých stran.

Došlo také ke shodě, že nejlepší bude vyhnout se snaze o řešení otázky násilné či nenásilné politiky celého hnutí. Takové debaty totiž zpravidla k ničemu nevedly a hnutí rozdělovaly. Navíc je policii často zcela jedno, že je nějaká část protestujících nenásilná. To mělo během poměrně krátké doby za následek radikální změnu v představách lidí. Po nevyprovokovaných bojích s policií přijali za svůj známý slogan „Všichni fízlové jsou parchanti“.

Jak bylo již naznačeno, snahou antiautoritářů na veřejných sněmech bylo představit projekt přímé demokracie jako shromáždění komunit, kde se mají možnost účastnit rozhodování naprosto všichni. Správa věcí veřejných musí být zcela autonomní. Vždyť krizi způsobilo právě to, že se demokracie přeměnila v oligarchii. Krize je příležitostí k zásadní společenské proměně. Antiautoritáři nechtějí, aby byl člověk pouhým konzumentem produktů a myšlenek, a demokracie by podle nich neměla být jen politickým konceptem, nýbrž způsobem žití. Mimo jiné se snaží o prosazování bojkotu voleb. Přesto bude pravděpodobně v nadcházejících parlamentních volbách silná účast. Navíc je tu velmi reálné nebezpečí, že se do parlamentu dostanou i fašisté z organizace Zlatý úsvit. V Řecku je hranice pro zvolení do parlamentu na úrovni tří procent, čehož by podle průzkumů měl Zlatý úsvit dosáhnout. Již nyní je ale jasné, že i po volbách budou následovat mohutné protesty.

Otázky a odpovědi

Kvůli tomu, že přednáška musela v kinosále skončit v předem určenou dobu, byla po dvou otázkách, na které ještě zbyl čas, oficiálně ukončena. Kdo měl však zájem, mohl se asi po dvaceti minutách zúčastnit diskuse s oběma přednášejícími. Ta se odehrála v kavárně kina. Sice v menším prostoru a za účasti necelé poloviny původních účastníků, ale v o to příjemnější atmosféře a za těsnějšího kontaktu obou hostů a publika. Otázky a odpovědi, které se nyní pokusíme zprostředkovat, jsou jen přepisem poznámek, které byly během diskuse pořízeny. To znamená, že nejsou všechny a stejně jako předchozí popis přednášky nemohou doslovně citovat ani zachytit celou šíři řečeného.

Občas se k nám dostane dílčí informace o nějakém samosprávném projektu, který je reakcí na krizi v Řecku, například obsazená nemocnice na severu země (více ZDE) či distribuce brambor bez zprostředkovatelů v podobě supermarketů (více ZDE). Je takových projektů více, nebo jde jen o okrajovou záležitost?
Charalampos: Samosprávné projekty nejsou ve společnosti moc rozšířené. Antiautoritářské hnutí je však na tomto poli poměrně aktivní. Je snaha zavádět lidové kuchyně, směnné projekty, hodinové banky apod. Chybí ale posun v myšlení lidí na úrovni praktického života. Lidé sice už nevnímají anarchisty jako výstředníky, ale stále si ještě nedokázali osvojit samosprávné principy.

Neměl by se náš boj vést v širších souvislostech?
AFA Novi Sad: Boj proti fašismu nemůže zůstat jen u individuální akcí, musí se stát bojem za celospolečenskou změnu. Především je třeba vytrhnout masy z vlivu fašistů.
Charalampos: Je třeba zdůrazňovat princip „jednej lokálně, mysli globálně“. Prožíváme změnu paradigmatu, lidi začínají nahlížet na věci v souvislostech.

Jaký je v Řecku přístup k myšlence násilného boje?
Charalampos: Hnutí z náměstí Syntagma bylo od začátku nenásilné. To byl také důvod, proč tam část anarchistické komunity vůbec nedorazila. Takový postoj je totiž podle nich delegitimizací násilného boje. Násilí a nenásilí byly velkým tématem prvních dnů. Ale jak jsem už říkal, bylo domluveno, že se to nebude řešit, jelikož policie stejně zasáhne. Nakonec to vyřešila praxe. Když nenásilné shromáždění na Syntagmě napadla policie, lidé dali za pravdu militantům a podpořili je. Pak i sami lidé byli pro dobývání parlamentu, vždyť nepřítelem jsou banky a parlament.

Existuje nějaká podpora ultrapravice ze strany srbského státu, nebo proti ní podniká i represivní akce?
AFA Novi Sad: Situace v Srbsku je v tomto ohledu dost schizofrenní. Tajné služby na ni měly vždycky nějaký vliv a s ultrapravicí nějak zacházeli. No a pak jsou tu třeba protesty proti pochodu Gay Pride, který má na jednu stranu policie chránit, a na straně druhé armádní důstojník poskytuje neonacistům materiální podporu k útoku na pochod. Nezanedbatelná je skutečnost, že ultrapravice má velmi silnou základnu u pravoslavné církve.

Není podpora srbské mládeže ultrapravici také dána do velké míry sociálními příčinami?
AFA Novi Sad: Bezperspektivnost mladých lidí hraje bezesporu také svou roli. Jenže mládež v Srbsku nezažila žádný normální život, jako třeba ta v Česku. Ihned po pádu východního bloku totiž přišla válka. Navíc „fašismus“ je jen extrémní verze oficiální politiky. Lidé neví, co se děje venku, a mládež to ani nezajímá.

Spolupracují spolu v Srbsku různé složky radikální levice?
AFA Novi Sad: Autentická levice je v undergroundu a navíc rozdělená. Společnou má jen vzájemnou nevraživost. Jistá naděje je ve zkušenosti 2. světové války, kdy odboj probíhal společnými silami.

Jaká je symbolika náměstí Syntagma? A jak důležité je „dobýt“ budovu parlamentu?
Charalampos: Syntagma je veřejné místo, patří lidem. Parlament je symbol oficiální politiky, a jelikož je na náměstí, jde o příhodný symbol nepřítele. Symbolizuje to společnost proti politice. Lidé se nesetkávají „u parlamentu“, kde by sdělovali své stížnosti, ale „na Syntagmě“, kde tvoří politiku zdola.

Pokračují problémy se stalinisty, jako když například bránili parlament před ostatními demonstranty (viz ZDE)?
Charalampos: Je to dlouhý příběh. Komunistická strana spolupracovala s policií už dříve, od 70. let. Nebylo výjimkou, když vydávala policii anarchistické demonstranty. Spolupráce s Komunistickou stranou pro nás není možná, pro hnutí zdola je prostě nemožné spolupracovat s politickou stranou. 20. října 2011 se stalinisté opravdu postavili mezi demonstranty a policii a bránili policii, zatímco byla v parlamentu přijímána úsporná opatření. Levice v Řecku částečně tíhne ke stalinismu. Pro nás jsou to vlastně nepřátelé, protože jde o autoritáře. Oni zas obviňují ostatní, že jsou provokatéři a destruktivní živly.

Jaký je potenciál ozbrojeného boje v Řecku?
Charalampos: V praxi na něj Řekové nejsou připraveni. Jednodušší je samozřejmě být proti imigrantům než se postavit policii. Pokud tu bude širší tendence postavit se vládě se zbraní v ruce, je třeba ji podpořit.

Je v Řecku mezi lidmi nějaká nostalgie po fašistickém režimu?
Charalampos: Samozřejmě, že se najde. Je však třeba razit myšlenku, že nejde o to řadit se k nějaké ideologii, ale že jde o samotný život. Je třeba hájit lidi, kteří by padli za oběť případnému konfliktu, jako třeba imigranti. Nepotřebujeme už politické strany, je třeba vytvořit horizontální společenskou strukturu.

Jaká část lidí by tíhla k samosprávě a jaká k nějaké formě refeudalizace, kdy se o poddané postará silný pán?
AFA Novi Sad: No, kdyby bylo nyní vypsáno nějaké referendum, obávám se, že by dopadlo katastrofálně.
Charalampos: V Řecku lidé pocítili solidaritu od anarchistů, ale stále je tu ta letitá mediální masáž vykreslující anarchisty v tom nejhorším světle.

Byl nějak vyřešen případ, kdy během demonstrace na podporu generální stávky zemřeli při požáru v bance Marfin tři lidé?
Charalampos: Ačkoliv se mediálně sváděl útok na banku na anarchisty, dodnes nebylo nic vyšetřeno. Odpovědnost padá i na vedení banky, které zcela nesmyslně nechalo zamknout zaměstnance v den stávky v bance, která nesplňovala základní bezpečnostní předpisy (viz ZDE). Vedení banky však kvůli tomu nikdy vyšetřováno nebylo.

Jak konkrétně bychom vám mohli pomoci?
AFA Novi Sad: (se smíchem) No, třeba peněz není nikdy dost. Rozhodně můžete přispět posílením mezinárodního profilu hnutí, což ve výsledku pomůže i nám.
Charalampos: Problém není Řecko, Itálie, Španělsko... Kapitalismus není v krizi, kapitalismus je krize. Řešením je organizovat vlastní struktury, horizontální sítě, solidaritu... Nemá cenu dělat revoluci jen v Řecku. Boj musí být internacionální (ne však ve smyslu globální vlády). Je třeba vytvářet komunity, které budou brát své věci do svých rukou. Je třeba okupovat budovy, podniky a udržet zdroje v rukou veřejnosti (ne národa). Je třeba pomáhat menšinám na základě solidarity (ne charity). A čím silnější bude internacionální hnutí, tím silnější bude i to řecké.

161>88

Oba hosté sklidili bouřlivý potlesk a došlo i na skandování řeckých sloganů. Z diskuse odcházeli spokojení jak oni, tak posluchači. Charalampos byl mile překvapen, jak dobré informace mělo obecenstvo o jednotlivostech, které se v posledních letech udály v Řecku. Lidem z publika pak pomohl při diskusi tyto jednotlivosti zasadit do širšího kontextu dění v této zemi.

Po delší přestávce začalo v kině Oko krátce po osmé promítání očekávaného dokumentárního filmu 161>88, na jehož vzniku se z velké části podílela Antifašistická akce. Zájem byl obrovský a sál i s balkonem zaplnilo kolem 300 lidí.

Film byl uveden reklamou na nové číslo časopisu Akce! a upoutávkou na demonstraci „Miřme na správné cíle!“. A pak už následoval více než hodinu a půl trvající průřez dvaceti lety řádění neonacistů a rasistů a antifašistických reakcí. Je možné, že film dozná ještě pár drobných úprav, ale už nyní ho můžeme jedině vřele doporučit všem, kteří si chtějí udělat rámcový přehled o důležitých událostech antifašistického hnutí v 90. letech a o dalším vývoji, vrcholícím anticigánskou hysterií dnešních dnů.

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy